Dylan - kapitola 14,15

Překlad: Verča

14. kapitola

Tessa

V pátek ráno sedím u mého stolu v práci, má mysl je tisíc mil daleko.

No, dobře, vlastně ne tak daleko. Je uvízlá v malém domku v severní části města, na dvorku, který je zarostlý plevelem s poštovní schránkou, která je rozbitá a bouchá ve větru. V ložnici, kde jsem nechala Dylana spát po ranním milování.

Můj obličej mě hřeje, díky vzpomínkám, jak do mě vešel a jak dobře byl cítit, jak se mě dotýkal a vyplňoval a jak úžasné to bylo.

A pak usnul. Spíš omdlel, a ani sebou nepohnul, když jsem odcházela z postele.

Znám Dylana velkou část mého života, je sportovec, jeho výdrž není nic jiného než legendární. Proč je tak unavený? Co se děje?

Dívám se na kus papíru, na který jsem napsala název sekty, kde se jeho táta zdržuje. Dylan mě požádal, abych to pro něj zkontrolovala, jestli bych o tom nemohla něco zjistit, kde jsou zakládáni a co je jejich filozofií.

Je pravda, že zprávy jeho otce zanechávajíc je v domě jsou trochu znepokojující, i když nic neznamenají. Skutečnost, že jeho otec kreslil na čela Dylanovo bratrů je hrozná, ale stále to nemusí být příznakem něčeho nebezpečného.

Ale Dylan říká, že cítí, že je něco špatně, takže zavřu logistiku a kontaktní čísla složek pro archeologickou expedici a otevřu prohlížeč. Zadám název kultu do vyhledávacího pole.

SkyGate. Církev vykoupení a transformace.

Je toho velmi málo k dispozici. Najdu místo přeplněné fotkami hořících vozů v nebi, monstrózní andělíčky a citace ze Starého Zákona. Ne příliš příjemný obraz. Také, žádné kontaktní informace. Žádný harmonogram schůzek a mas na konkrétním místě. Vše je vágní a pesimistické, varování o konci světa.

Vypadá to, že nepřijímají jejich členy prostřednictvím jejich webových stránek. Tak jak je Dylanův otec našel?

Moje oči zachytí foto. Je na něm muž s dlouhými vousy, vypadající zamyšleně a odpudivě, ale za ním…Nějaká povědomá budova v pozadí. Šilhám na to, nejistá si.

Hej, není to Milesova škola?

Pokud je, možná se SkyGate nachází v její blízkosti. Je to dlouhý záběr, ale mohu zkontrolovat,zda jsou tady v okolí jiné budovy kultu a…

A co? Tajná agentkaTessa?

Dívám se na záhlaví jednotlivých webových stránek. ´Osvoboďte se od pozemských hranic´. ´Litujte a najděte nebe´. ´Kouřové znamení´.

Kouřové znamení?

Otevřu každou stránku, prohlížím je, a jsou to obvyklá kázání o hledání Boha, pokání a hledání míru. Nic nového, nic co by mi pomohlo odpovědět na Dylanovo otázku.

Je kult nebezpečný? Nevypadá to tak.

Ověření trochu víc neublíží, rozhodnu se hledat podle klíčových slov, najít nějaké spojení s teroristickými útoky, masovými sebevraždami – něčím špatným.

Nada. Žádné výsledky. Na druhou stranu se to zdá být relativně nový kult.

Tak. Vypadá to, že vyhledávání na webu nepomohlo. Co teď?

Je tu jeden člověk, o kterém vím, že by mohl mít informace o církvi. Jeden kamarád, který má uši všude, v podzemních hnutích a organizací, podle Zaneovo tvrzení.

Rafe.

Budu ho s tím obtěžovat? Váhám s telefonem v mé ruce. Rafeje dobrý kamarád, ale neviděla jsem ho už dlouho. Zane, který je jeho nejlepší kámoš, jak se zdá, má o něj strach.

A to je o důvod víc, proč volat Rafovi, vidět, jak je na tom. Sunu dolů své kontakty a vytočím ho dřív, než si můžu dovolit přemýšlet o tom příliš dlouho.

Telefon zvoní a zvoní, a pak jeho známý hlas odpoví. „Jop?“

„Rafe, to jsem já. Tessa.“

„Tesso. Je vše v pohodě?“

Zamračím se nad jeho otázkou. „Všechno je v pořádku. Jen jsem tě chtěla zkontrolovat.“

„Dobře. Fajn.“ Zní jako bez dechu, a ráda bych věděla, co dělá. „Podívej, nemůžu teď mluvit.“

„Rafe, počkej.“ Zkontroluju čas na mé obrazovce. „Půjdeš později do posilovny?“ Trénuje Bratrstvo stejně tak jako DamageBoyz z tetovacího obchodu v úterý a pátek. Několikrát jsem se na ně dívala, jak trénují, a tělocvična není tak daleko od kanceláře.

„Jop, budu tam.“ Zní nedůvěřivě. „Určitě jsi v pořádku?“

„Mohla bych se tě zeptat na to samé.“

Odfrkne si, což vyzní skoro jako smích. „Dobře. Přijdeš do posilovny jen aby ses mě zeptala jestli jsem v pořádku?“

„Ne, já…“ Zamračím se na webové stránky SkyGate. „Chci tě požádat o nějaké informace.“

„Je to důležité?“

„Může být.“

„Dobře.“ Zní rezignovaně a to způsobí, že mám špatný pocit. „Opravdu musím jít. Uvidíme se později.“

Zavěsí dřív, než si to můžu rozmyslet a nechám ho tak v klidu dělat cokoliv, co dělá.

Tak fajn. Pracuju na mých úkolech, pořádám setkání se sponzory a tajně nakukuju do složek archeologické expedice. Jednoho dne tam budu, s komáry bzučícími kolem mě, až po podpaží v bahně, odkrývající minulost. Myslím, na to, co mi řekla mamka, že bych měla dělat, co mám ráda. Potřebuju si promluvit s vysokoškolskou správou, vidět jak bych mohla změnit mé třídy.

Ačkoli, ne teď. Rok volna se stále jeví jako dobrý nápad. Potřebuju vyřešit spoustu věcí – a Dylana. Potřebuju čas přijít na to, co se mezi námi děje, protože...

Protože se něco děje, a je nemožné to víc ignorovat. Dylan se mi otevřel. Řekl mi, co jsem toužila slyšet, držel mě, když jsem ho chtěla.

Řekla jsem si, že budu za Dylana bojovat, i kdybych měla byť jen záblesk naděje. No, teď doufám, že jasné slunce naplní mé myšlenky. Je čas s tím něco dělat.

***

Chystajíc se odejít z práce, zavírám okna na mé obrazovce počítače a kontroluju věci z mého Udělat seznamu, abych se ujistila, zda jsem udělala všechno, co bylo naléhavé, protože zítra je sobota a kancelář bude zavřená. Pravidla pana Walkera. Šetří na nákladech.

Beru si práci domů, a myslím si, že to tak dělá každý. Není to o větším platu jako spíš o vášni, a je to taková jiná mentalita na rozdíl od mého táty. Je to fantastické.

Jak se chystám vypnout počítač, na mysl mi přijdou Dylanovo příznaky. Koušu si ret, jak se snažím vzpomenout si, co mi říkal. Klouby. Únava. Možná horečka, těžko soudit z toho jak dostává závratě a je mu zima.

Hryžou mě obavy, když stisknu klávesu enter a čekám na výsledky. Vyhledávač vyplivne výsledky a já si prohlídnu odkazy poukazujíc na to, co se týká nemocného Dylana.

Revmatoidní artritida. Reakce na léky nebo vedlejší účinky. Lymská borelióza. Akutní zánět vedlejších nosních dutin.

Lymská borelióza. Zvonek zvoní.

Položím se do mého křesla. Není to to, co měl Teo? Způsobené kousnutím klíštěte. Z jejich zahrady. Mohl to Dylan dostat taky? Je tak silný, fyzicky tolik netrpí, alespoň ne na první pohled – a znajíc ho, si určitě připisuje symptomy ke stresu.

Samozřejmě, žádnou vyrážku jsem na jeho kůži neviděla. Další příznak, i když je tu docela významné procento případů, kdy pacient vyrážku nemá.

Správně.

A co – teď jsi tajná agentka a doktor? Seber se, Tesso.

Stres možná může být Dylanův symptom. Nebo by to mohla být chřipka. Nebo jde o něco jiného.

Ale co když je to Lymská borelióza?

Nakloním se k obrazovce a čtu dlouhodobé efekty neléčené nemoci. Je to děsivé. Artritida. Meningitida. Ochrnutí obličeje. Srdeční potíže.

Ježíši. Musím dotáhnout Dylana k lékaři na vyšetření, ať už bude nebo nebude chtít. Nejsem lékařka, ale jen lékař mě může ujistit, že s ním není nic špatného.

Ve spěchu vypnu počítač, vezmu své věci a opustím kancelář. Tělocvična, kde Rafe pracuje není daleko. Jen se mihnu u Audrey, dám si sprchu a převleču se a pak půjdu přesvědčit Dylana, aby se na něho podíval doktor. Pokud jsou peníze problém, zavolám mamce a uvidím, kolik budu moct vybrat z účtu na mé jméno, pokud bude potřeba. Nehodlala jsem se toho dotknout, chtěla jsem dělat vše na vlastní pěst, ale tohle není o mně.

Není to pro mě, přemýšlím, když křižuju cestu a zahnu na vedlejší ulici. Pro Dylana. Utratím každý cent v mém jménu, abych se ujistila, že bude Dylan v pořádku.

Jeho slova o bojování a předstírání, že láska neexistuje, se ke mně vrací, když jsem u posilovny. Snažím se představit si život v domácnosti s rodiči, kteří odešli a jak kloužu do deprese kvůli lásce.

Není má rodina stejná? Moje matka, uvízla v sestupné spirále nad mým otcem? Všechny ty roky jsem viděla co se děje, přímo před mýma očima. Pouze s ním jednala. Dylanovo matka odešla a jeho otec se připojil ke kultu. Moje matka se mého otce držela, ignorujíc pravdu, dokud se perfektní iluze nerozbila.

Lpím na Dylanovi stejným způsobem? Ale Dylan není iluze, perfektní ideál, na kterém lpím. Bůh ví, že má své chyby a že mi ublížil – ale ublížila jsem mu taky? Čím víc flirtoval s jinými dívkami, tím více chlapů mě políbilo. Ubližovali jsme si navzájem. A navzájem se potřebujeme.

Vzpomenu si na všechno co odhalil po letech mlčení – proč se se mnou rozešel, proč si myslí, že mě nemůže milovat, jeho pochybnosti a obavy milovat. Jak se snažil vypnout jeho lásku ke mně – a neuspěl.

Možná nejsem po tom všem blázen, myslím si tak, když vstupuju do posilovny. Vzhledem k tomu, že jsem měla vždycky potíže s muži, kteří mě chtěli, Dylanovi věřím. A zatímco jsem vždy pochybovala o tom, že mě mí rodiče milují, věřím, že Dylan ano.

Najdu Rafea a jdu k němu. Vůně borovice z čistícího prostředku, je silná ve vzduchu, zakrývá pach potu a chce se mi z toho kýchnout.

Rafeje sám. Nevidím žádné jiné kluky. Je na stroji a wau, ten chlap uhání. Nepamatuju si ho tak svalnatého. Jeho hruď je umělecké dílo. Jeho prsní svaly jsou vyboulené a jeho břišáky se formují do osmi buchtiček. Mluvím o břichu jako valcha.

A to vše je zakryto krásným tetováním, lebkami a křídly, štíry a drakem, kterého mají všichni v Bratrstvu. Tři jména jsou vytetována na jeho boku, na žebrech: památka jeho mrtvé rodině. Na druhé straně má velkými černými písmeny napsána slova „mi ricordo.“

Znamená to „Vzpomínám si.“

„Hej, co se děje?“ Sednu si vedle na další stroj a odtrhnu pohled od jeho svalnaté hrudi. Umělecké dílo nebo ne, nebudu přichycena při pozorování kamaráda, jako by byl bonbón pro oko.

Zamračí se a nic neříká.

Chlap potící se na kole vedle nás řekne, „ Trénuje jako by byl konec světa.“

Rafe ukáže na muže prst. Muž se zasměje.

Ale já se necítím na smání. Při bližším pohledu uvidím tmavnoucí modřiny na jedné straně Rafeovo tváře. „Trénování na boj?“

„Na válku,“ řekne a pak se podívá jinam, jako by litoval jeho slov.

„Válka. S kým jsi ve válce?“

Sevře jazyk mezi zuby a pak pokračuje ve cvičení. Pot stéká přes jeho tělo. Svaly se třesou. Jak dlouho tu je?

„Rafe…“ Hraju si s rukojetí kabelky. „Co se s tebou děje?“

„Nic. A kvůli tomu tu nejsi ne?“

Povzdechnu si. „Ne. Přišla jsem se zeptat, jestli víš něco o SkyGate?“

„SkyGate.“ Pak zastaví a zírá na mě. „Proč se ptáš?“

„Takže o tom víš.“

Zúží jeho jantarové oči a otře si mokré vlasy z obličeje. „Možná jsem o tom slyšel. Co to má znamenat?“

Podívám se na druhého muže napříč od nás, ale má sluchátka a zdá se že je zaměřený na cvičení.

„Dylanův otec je s nimi zapletený,“ řeknu, „ a Dylan je znepokojený.“

Rafe popadne ručník a osuší si jeho tvář. Jeho ústa stiskne do úzké linky. „Banda hloupých debilů,“ řekne nakonec. „Nabírají každého zoufalého muže, takže spolu můžou sedět a truchlit nad marností naší existence, den co den.“

„Jsou nebezpeční, Rafe? Potřebuju to vědět.“

„Nevím.“ Pracuje jeho brada. „Není to jisté. Je tu jeden případ člena SkyGate, který se pokusil uškrtit jeho bratra, ale SkyGate říká, že s tím nemají nic společného. Že každý člen dělá činy z jeho vlastní svobodné vůle. Zkurvení pokrytci.“

„Co tím myslíš?“

„Vymývají mozky jejich členům, donutí je uvěřit, v to, že jejich život a životy druhých stojí v cestě mezi nimi a nebem. A když více zoufalí, více deprimovaní členové vystoupí/jednají, církevní představitelé si umyjí jejich ruce a říkají, že s tím nemají nic společného.“

Ježiši. „To nezní dobře. Ale neznamená to, že je církev nebezpečná. Neznamená to, že Dylanův otec udělá něco takového.“

Rafe pokrčí rameny a hodí ručník na podlahu s větší silou, než je nutné. Jeho svalnaté, potetované paže se lesknou potem. „Ne. Je to všechno o jeho stavu mysli, jeho náchylnosti k návrhu. To jsi chtěla slyšet?“

Chtěla jsem slyšet, že Dylanův otec nepředstavuje žádné nebezpečí pro kohokoliv. „Díky.“

„To nestojí za řeč.“ Otře si rukou jeho ústa. „Je všechno v pořádku?“

Zavrtím hlavou, nutím se k úsměvu. „Jop. Já…já jsem opustila můj byt. Požádala jsem o soudní zákaz na Seana, mého ex. Neviděla jsem nebo nemluvila s mým tátou už dny. Odešla jsem z vysoké školy. Všechno je v pořádku.“ Nakloním se na něj. „Ty?“

Zapíská, jeho oči jsou vykulené. „Kdy se to všechno stalo?“ Zamračí se. „Počkej ne, neodpovídej. Nebyl jsem dlouho kolem, že?“

Sevřu mé prsty kolem rukojeti kabelky. „Chceš odpověď?“

„Ne, nech to.“

Zašklebím se a otevřu pusu, abych mu odpověděla, když mi zazvoní můj mobil. Vytáhnu ho a odpovím, aniž bych se podívala kdo volá. „Jop?“

„Tesso?“ Klučičí hlas. „Tesso!“

„Kdo je to?“

„Miles. Tady Miles.“ Jeho hlas se zlomí. „Řeklas, že ti můžu zavolat.“

Vstávám tak rychle, že mi kabelka spadne z klína na podlahu. „Co se děje?“

Rafe vstane taky, mračí se na mě. Zvedne mou kabelku a podá mi jí, a pak chytne svetr, který visí na stroji a oblékne si ho.

„Dylan,“ řekne Miles, jeho hlas je panický. „Nemůže…nemůže se probrat.“

Můj pulz bije v mých uších jako časovaná bomba. „Co tím myslíš?“

„Usnul a neprobouzí se.“

„Ježíši. Milesi, jsi doma? Je tam?“

„Ano! Já…ano.“

„Dobře.“ Běžím k východu z tělocvičny. „Jsem na cestě.“

***

„Tesso! Co se kurva děje?“ Rafe mě následuje, jak běžím ke svému džípu. „Hej!“

„Dylan.“ Křižuju cestu, pletu se mezi auty a slyším za mnou Rafevo kletby.

„Zatraceně, Tesso, počkej!“

Dostanu se ke dveřím mého džípu, hledám svůj klíč, najdu ho a odemknu. Vklouznu za volant.

Dveře spolujezdce se otevřou a Rafe složí jeho vysoké tělo dovnitř. Zabouchne dveře. „Teď. O Dylanovi. Co se stalo?“

„Nevím. Myslím si, že je nemocný. Připisuje to ke stresu.“ Nastartuji a vystřelím do provozu. „Měl závratě, a myslím, že měl i dneska ráno horečku.“

„Dnes ráno.“ Pošle mi zvědavý pohled. „Vy dva jste spolu?“

Nevím. Nemám ponětí. Takže se soustředím na jízdu a jedu tak rychle, jak jen mohu.

„Kdo ti volal?“ Rafe mě stále pozoruje. Je to jako kdyby mohl vidět skrze mě.

„Miles. Dylanův bratr.“

„A?“

„Řekl, že se Dylan nemůže probrat.“ Uzel v krku je jako kamenný blok.

„Kde?“

„Nevím.“ Bouchnu do volantu mou dlaní. „Neptala jsem se. Strašně jsem spěchala."

„Dej mi tvůj mobil.“

Beze slova mu ho podám. Vypadá tak drobně v jeho velké ruce. Roluje kontakty a najde můj poslední přijatý hovor a ťukne na něj. Klade otázky, díky nimž umírám, protože chci znát odpovědi – kde Dylanje, jak je na tom, jestli reaguje, když na něj mluví, když se ho dotkne.

„Byl to Miles?“ zeptám se, jakmile telefon položí dolů. „Co ti řekl?“

„Nic moc,“ zamumlá Rafe. „Chudák kluk je vyděšený.“

„Jak je Dylanovi?“

„Bude v pořádku. Jen se tam musíme dostat.“

Teď chci Rafeho bouchnout, ale nabourat auto právě teď není dobrý nápad. „Měli bysme zavolat sanitku? Mluv se mnou.“

„Říkal jsem ti, že je vyděšený. Řekl mi jen, že Dylan nemůže vstát z pohovky a musíme mu pomoct. Říká, že mluví sám se sebou.“

„Do prdele.“ Zahnu doDylanovoulice a zaparkuju před jeho domem se skřípotem pneumatik. Vypnu motor a vyběhnu z auta a spěchám k jejich domu, Rafe mě následuje.

Otevřu dveře domu a Miles se na mě vrhne. Držím ho, cítím jak se jeho tělo třese, když se Rafe zastaví u dveří. Tahajíc Milese, vstoupím.

Dylan je natažený na pohovce, je na boku a Rafe se posadí vedle něj. Položí ruku na Dylanovo rameno a zatřese s ním. „Dylane. Probuď se. No tak, kámo.“

Najdu Tea sedícího na koberci, dívá se na nás s vykulenýma očima. „Milesi. Jdi si sednout ke tvému bratrovi.

„PomužešDylanovi?“ Vzhlédne, jeho oči jsou rudé.

Obejmu ho. „Ano. Bude v pořádku. Jdi si sednout k Teovi.“

Přikývne a sedne si vedle Tea na koberec, když jdu k pohovce. Je to jako kdybych šla přes vodu, mé končetiny jsou těžké. Je to, jako by se zpomalil čas.

„Hoří,“ řekne Rafe, jak k nim dojdu a sednu si na opěradlo pohovky.

Vidím to. Dylanovo tvář je začervenalá. Jeho čelo je horké na dotek, kluzké od potu. Mumlá slova, ale nemohu je rozluštit.

„Dyle. Slyšíš mě?“ Vezmu ho za ruku a stlačím ji. „Dylane.“

Jeho oči se pohybují za jeho víčky, ale neotevřou se. Udělá malý hluk a jeho prsty se zkroutí kolem mých. „Tess?“ Jeho hlas je chraplavý, ale nikdy jsem nebyla šťastnější, že ho slyším.

„Jo, to jsem já.“ Ztěžka polknu uzel v mém krku. „Vydrž tady. Budeš v pořádku.“

Dylan nic neříká, ale jeho prsty mě svírá.

„Může to být virus,“ řekne Rafe. „Chřipka.“

„Měli bysme ho vzít k doktorovi,“ řeknu tiše. „Mohlo by to být vážné.“

„Zníš, jako kdybys o něčem věděla.“

„Mohla by to být Lymská borelióza. Měl to i jeho bratr. Budou mu muset udělat testy. Jestli to tak je, bude potřebovat hodně antibiotik. Teo je stále bere.“

„Sakra.“ Rafe zasténá a přejede si přes jeho tvář. Pak vstane, vytáhne jeho mobil a volá. Přechází, zatímco čeká, jestli mu někdo odpoví, jeho dlouhé nohy zahlcují malý prostor.

Miles a Teo popotahují za konferenčním stolkem.

„Je to v pořádku,“ řeknu jim, nalívajíc do mého hlasu spoustu jistoty. „Potřebuje léky, a pak bude zpět na nohách.“

Miles přikývne, jeho modré oči jsou dokořán.

Rafe se zastaví v krocích, šoupe nohama od sebe. „Tylere?“ Přiblíží si telefon víc k uchu. „Jsi to ty, člověče? Co ten všechen hluk?“ Otočí se ke mně, jeho whisky-zbarvené oči jsou nečitelné. „Dobře. Poslouchej, potřebuju laskavost. Potřebuju abys přišel pohlídat Dylanovo bratry. Ano, teď.“ Poslouchá několik sekund, jeho ústa se utáhnou. „Tak přiveď i Jaxe. Nežádal bych tě, kdyby to nebylo naléhavé. Jo, hned teď. Pospěš si.“

Přejde dlouhá chvíle. Pak hovor ukončí. „Oukej. Pojďme.“

„Neměli bysme počkat na Tylera?“

„Bude tu za minutu. Nežije daleko.“

„Chci vzít Dylana k mé doktorce. Je velmi dobrá.“

„Dobře.“ Nakloní se k Dylanovi, dá pod něj ruku a vytáhne ho. „Pojď, chlape.“

Dylanova tvář zbledne, jak vyhoupne jeho boky z pohovky a posadí se. Mrká jako sova. „Kam?“

„Dostat tě do auta. Můžeš to udělat. Není to daleko.“

„Tesso,“ zašeptá Dylan, a vezmu opět jeho ruku do své.

„Jsem tu.“

Zasténá, když ho Rafe zvedne do vzpřímené polohy. Poslední barvy opustí jeho tvář, a já spěchám k jeho boku, vystrašená, že spadne. Rafe ho vyrovná a já kolem něj zabalím ruku.

Dylan se na mě podívá, jeho oči jsou rozostřené. „Ztratil jsem…“

„Co jsi ztratil?“ Nutím ho k pohybu, pomalu jdeme ke dveřím.

„Ztratil jsem čas.“ Olízne si jeho rozpraskané rty. „S tebou.“

Moje hrdlo se kompletně uzavře. Utáhnu mé ruce kolem něj a skryji mou tvář do jeho svalnatého ramene. „Máme všechen čas na světě, Dyle. Jen pojď.“

***

Tyler, Erin a Jaxdorazí když jsme připraveni k odjezdu. Tylerovo výraz je vážný, jeho tmavé oči jsou plné obav, jak se naklání do auta, aby poplácal Dylanovo paži.

„Budeš v pořádku, Dylane.“

„Mí bratři,“ zašeptá Dylan.

„Erin a já je pohlídáme, chlape. Soustřeď se na to, aby ti bylo líp.“

Jax poskakuje kolem, miniatura Tylera, a Erin ho popadne dřív, než může vyběhnout k autu jedoucímu po silnici.

„Hej, Tesso.“ Usměje se  na mě, jak drží Jaxe v jejích rukách, ale její pohled je zasmušilý.

Rychle zapnu Dylanův bezpečnostní pás a on zvedne jeho ruku k mé tváři, pohladí mě po ní. „Moje Tess…“ zašeptá.

Gesto, slova mě málem skolí. Cítím pálení slz za mýma očima. „Jsem přímo tady. Vidíš? Neutekla jsem.“

„Ne,“ řekne. „Neutekla.“ Navzdory horečce v jeho očích vidím jasnost a odhodlání. „Mýlil jsem se. V mnoha věcech. Omlouvám se.“

„To je v pořádku. Budeme v pořádku.“

Zavřu dveře a narovnám se.

Erin se na nás dívá, její malá ústa jsou úzká. Když jdu k sedadlu řidiče, začne, „Tesso, neměla bys-“

„Neměla co? Starat se o něj?“ Vybuchnu. Bože, rozpadám se. Třu si můj obličej. „Dala jsi Tylerovi druhou šanci. Proč bych jí neměla dát Dylanovi?“

„Tess.“ Erin přistoupí blíž, zvedajíc její ruku. „To, co jsem chtěla říct bylo, že bys neměla věřit v někoho jiného než v sebe. Všichni jsme si prošli pochybami a dokonce i zoufalstvím, ale láska zvítězila. Miluješ ho, a myslím si, že tě nejspíš taky miluje.“

Tohle jsem nečekala. Přikývnu, kousajíc si můj ret.

„Díky, že jste přišli,“ zamumlám a lehce ji obejmu jednou rukou a kroutícího Jaxe druhou. „Opravdu si toho vážím. Postarejte se o Dylanovo bratry. Vrátíme se co nejdříve.“

„Neboj se. Chudáci děti. Budeme je udržovat zaneprázdněnými.“ Naposledy mě poplácá po zádech a odtáhne se. „Jdi se postarat o tvého muže.“

Usměju se na ní a sednu si za volant. Čekám než Rafe nacpe jeho velké tělo na zadní sedadlo, zamávám Tylerovi, Erin a Jaxovi, který mi mává zpět s nadšením a vyrazím k ordinaci.

***

„Vypadá to, že tu není žádná infekce,“ řekne mile paní doktorka. „Mohl by to být jeden z virů, které se v těchto dnech hodně vyskytují. Zvlášť pokud jsou malé děti v domě.“

„Myslím si, že by to mohla být Lymská borelióza,“ řeknu z mé plastové židle v rohu místnosti. Rafe stojí u stolu, s hlavou dolů a založenýma rukama na hrudi.

„Proč si to myslíte?“ Zeptá se doktorka, její červené rty špulí.

„Jeho bratr byl diagnostikován s Lymskou boreliózou pár týdnů zpět. A Dylan řekl, že ho bolí klouby.“

„To, že řekl?“ Doktorka obrátí její pozornost zpět k Dylanovi, který leží na úzkém vyšetřovacím stole, s nahou hrudí, jeho točící se tetování je jedinou živou barvou v pokoji. Jsem překvapená, že není vyvedená z míry jeho tetovaným, svalnatým tělem.

Pokud jde o mně, já jsem rozpolcená mezi zůstáním, kde sedím, pryč z cesty a ignorováním doktorčiny přítomnosti u něho.

„Ano. Bolesti kloubů a byl neustále unavený, několik týdnů. Také má závratě, ale myslím, že by to mohla být horečka…“ Bože, jak dlouho měl horečku a já si toho nevšimla?

„Ale neviděla jste na něm žádnou vyrážku? Žádné zarudlé fleky na jeho těle?“

„Ne, já…“ Podívám se na Dylana, ale nezdá se, že slyší náš rozhovor, jeho oči jsou zavřené. Jeho dlouhé tělo se chvěje. „Neviděla jsem ani jeden.“

Doktorka se zamračí. „Není to tak důležité. Ve velkém počtu případů se nevyskytuje charakteristická vyrážka. Trávil čas venku?“

„Zahrada. Jeho bratr pravděpodobně taky, a Dylan byl vždy s ním.“

„Dobře. No je jeden způsob, jak si být jistí. Potřebujeme udělat nějaké laboratorní testy pro identifikaci protilátek proti bakteriím. Pokud se testy vrátí pozitivní, musíme zkontrolovat orgány, abychom se ujistili, že neutrpěly a pak co nejdříve nasadit antibiotika.

Dylan něco zašeptá, natahuju se abych ho uslyšela, ale nemůžu. Lékařka se nakloní blíž a pak se narovná a usměje se na něj.

„Ano, tyto testy jsou drahé, ale jsou považovány za ´lékařsky snesitelné´a jako takové je hradí Medicaid,“ řekne laskavě, „pokud se bojíte.“

Doktorka podá Dylanovi jeho svetr zpátky a já mu pomůžu obléct ho. Jeho zuby cvakají a je nemotorný kvůli horečce. Nebojuje se mnou, když mu zvednu ruce a protáhnu je rukávy.

„Potřebuješ pomoc, Tesso?“ zavolá Rafe, zavrtím hlavou, když mu protahuju hlavu svetrem a srovnávám ho.

Dylan se na mě podívá, aodhodlanost zaplní jeho modré oči. Jeho ústa se trošku usmějí. „Tess.“

Políbím ho na tvář, cítíc teplo, které z něj vychází ve vlnách a posadím se vedle něj.

„Budu muset vzít nějakou krev pro testy,“ řekne doktorka vracející se s injekční stříkačkou a sterilní jehlou v obalu.

„A pak můžu jít domů?“ zeptá se Dylan slabě. „Mí bratři…“

Doktorčin úsměv se otočí ve sladký a její oči se v rozích zvrásní. „Ano, pak se můžete vrátit ke svým bratrům, ale pokud vaše horečka neklesne, pak budete muset přijet do nemocnice.“

Dylan přikývne a doktorka mu po dostatečném odběru krve přiloží na místo vpichu polštářek a pak ranku zalepí náplastí.

„Dám vám antibiotika ihned,“ řekne doktorka. „Čím dříve začneme, tím to bude lepší. Mezitím, dostaneme výsledky z prvních testů a budeme vědět víc.“

Napíše nám recept, odtrhne ho z bločku a pak se podívá na Dylana a mě sedící na vyšetřovacím stole. Po chvilce váhání dá recept Rafemu. „Ujistěte se, že na žádný nezapomene.. Pokud je to Lymská borelióza je to velmi důležité. Musíme to porazit dříve, než to nadělá nějakou škodu.“

Rafe si vezme kus papíru, vážně přikývne a já pomůžu Dylanovi vstát. Sotva se udrží na jeho nohách, ale když přijde Rafe z druhého boku a přidrží ho, stejně se mě nepouští.

Společně mu pomůžeme do auta. Zastavíme se v lékárně pro léky a pak se konečně vydáme domů.

Domů. Nikdy jsem takhle o mém bytě nepřemýšlela. Ani o domě mých rodičů v Chicagu. Ale Dylanův malý domek se zarostlým dvorem a jeho roztomilými bratry…jop, definitivně se tam cítím jako doma.

15. kapitola

Dylan

Je tu rozmazaný svět. Jsem si vědom, že ležím na mém boku, ale nevím kde. Vidím zdi, ale kroutí se. Barvy do sebe krvácejí. Tváře se přibližují, ústa se otvírají a zavírají, produkují zvuky, ale nerozumím. Lidé, tváře, událost – vše je to zmixované. Doba skáče. Sním a probouzím se a znovu sním.

Je mi zima. Tak zima, až myslím, že si vytřesu zuby ven. Bolí mě hlava, jako po výbuchu. Mé oči pálí jako oheň. Je nemožné být pohodlně v posteli, když jsem ke smrti zmrzlý, ale stejně nemohu sebrat energii k pohybu, natož se jít podívat po další přikrývce.

Myslím, že vidím dětské tváře, známé a sevře mě pocit naléhavosti. Mohl bych něco udělat. Co?

Mí bratři. Miles a Teo. Kdo o ně pečuje? Musím se ujistit, že jsou v pořádku. Snažím se posadit, ale nemůžu. Ruce mě tlačí zpět.

„Sshh,“ řekne ženský hlas. „Všechno je v pořádku. Odpočívej.“

„Miles,“ vycvakám přes zuby. „Teo.“

„Jsou v pořádku,“ tvrdí žena,a já se nachvíli nechám ztratit ve střepech obrazů a zvuků, snů nebo reality.

„Jeho horečka stoupá,“ řekne mužský hlas. „Pokud neklesne, budeme ho muset dostat pod studenou sprchu.“

Něco chladného přejede přes mé čelo, a je to zatraceně dobré, zmírňuje to bolest. Snažím se otevřít oči, ale moje řasy jsou cítit křupavě a ztvrdle.

Svět se potácí. Přistihnu se, jak sedím a prášky mi jsou strkány do úst, pak sklenice. Studená voda se mi rozlije po krku, takže zakašlu.

Horečka klesá, řekne ženský hlas.

To je dobrá zpráva, řekne muž, a rád bych věděl, kdo to je.

Oba hlasy mi znějí povědomě, potřebuju si odpočinout. Kamarádi. Rodina. Mé tělo je těžké na matraci, moje hlava odpočívá na polštáři.

Jsem v posteli. Mé posteli. Mám pocit, že se potápím do matrace, padám hluboko do tmy.

Myslím, že vidím mámu. Něco mi šeptá, ale nemohu rozeznat slova. Její ruka je na mé hlavě a hladí mě po vlasech, a Bože, nikomu to nechci přiznat, ale tak moc mi chybí.

Přesto než jí něco můžu říct – zeptat se proč odešla, jak to mohla udělat – je pryč a temnota houstne.

Když se vrátím, moje mysl je jasnější. Pomalu se mi objevují detaily. Šero mé ložnice, šatna, fotky fotbalového týmu na stěnách. Byla tu skutečně mamka?

Ne, určitě to byl jen sen. Zvednu ruku a protřu si mé gumové oči a díky námaze mě opouští dech.

Kurva. Co to se mnou je? Co se stalo? Jen těžko si vzpomínám, jak jsem skončil v posteli.

Měl bych vstát. Najít mé bratry.

Vstávám, místnost se začne točit. Závrať, zavřu mé oči.

Když je znovu otevřu, je tu Tessa.

„Jsi nemocný,“ řekne mi, sedajíc si vedle mě, držíc mou ruku mezi jejími. Řekne mi, že jsem měl vysokou horečku, ale teď už jsem lepší. Antibiotika pracují.

Tessa. Je tady, vždy tady. Ona je jediný ostrý, jasný bod, jediná konstanta. Dává smysl mé děsivé změti obrazů a zvuků.

Když usnu, protože spaní se zdá být jediná věc, kterou dělám celý den, myslím, že uslyším tátovo hlas, a zamrkám.

Je tady, stojící u mé postele, jeho vlasy jsou střapaté, visí kolem jeho vrásčité tváře. Je mu dvaačtyřicet, ale vypadá v těchto dnech tak na šedesát, možná víc. Poškrábe si jeho třídenní strniště špinavými nehty a povzdechne si.

„Nákaza,“ zamumlá. „Potřeba očistit tento dům od hříchu a neštěstí. Všechno spálit. Vše vymazat, osvobodit duši.“ Nakloní se ke mně blíž. „Můžu z tebe cítit nemoc. Vůně bolesti a smutku. Mohu ti pomoct.  Mohu pomoct všem kolem skygate. Propustit nás.“

Zamrkám jednou, dvakrát a je pryč. „Tati?“ Volám, můj hlas je skřípavý šepot. „Táto? Jsi tady?“

Opatrně se posadím. Místnost se ostře naklání, chytnu se něčeho, aby nedošlo k pádu. „Kurva.“

„Hej.“ Zane se objeví v mém zorném poli, naklánějíc se spolu s pokojem a vším v něm. Uchopí mě a pomůže mi zpět do polštářů. „Co to děláš, zmrde? Ještě nevstávej.“

Sám jsem to pochopil. Ležím, lapajíc po dechu, stále prohledávajíc pokoj mýma očima. „Můj táta.“

„Co s ním?“ Zane se na mě zamračí a opře se o můj šatník se založenýma rukama na prsou. Má na sobě černé Deathmoth tričko, bílá písmena se ukazují skrz jeho rozepnutou bundu.

„Byl tady?“

Jeho zamračení se prohlubuje. „Tady, v tomhle pokoji?“ Dívá se na dveře, pak zpět na mě. „Spal jsi několik hodin. Byl jsem v kuchyni s Dakotou a tvými bratry. Neviděl jsem ani neslyšel někoho vejít do domu.“

Další sen.

Spolknu hořkost vyvěrající v mém krku a dlouze se nadechnu. „Pokud můj táta přijde domů,…“

„Má klíč?“ Zane nevypadá kvůli tomu šťastně.

Ani já ne. „Je to jeho dům, takže jo. Pokud přijde, vezměte Tea a Milese a rychle odejděte. Vezměte je někam do bezpečí.“

„K čertu, Dylane. Myslíš si, že je nebezpečný?“

„Nevím. Něco je špatně.“

„Vyhrožovali ti někdy nebo tě zbil? Proč si myslíš, že by to teď udělal?“

„Zatraceně, Zane, nevím.“ Srdce mi buší v mém krku, v zadní části mé lebky. „Prosím, chlape. Prostě to udělejte.“ Zavřu oči, námaha dívat se na něj je příliš.

Nezajímá mě, co udělá táta se mnou. Hlavní věc je, aby mí bratři byli v bezpečí. A Tessa.

„Je to tak?“ zeptá se Zane. „Myslíš si, že bysme odešli a nechali tě tady?“

Zamračím se.

„Hajzle. To se nestane. Navíc. Tví bratři a Tessa by nás nenechali žít, kdybysmedopustili aby se ti něco stalo.“

Ztěžka polknu a znovu otevřu mé oči, šilhám na něj. „Neuvědomil jsem si, že jsem něco takového říkal nahlas.“

Zasměje se a nadechne se. „Mluvil jsi hodně ze spánku. Spánek, horečka, cokoliv. Pořád jsi říkal tyto věci dokola a dokola. O potřebě ujistit se, že tví bratři budou v pořádku. O Tesse.“

Sakra. Sevřu mé prsty, popadnu do hrsti přikrývku a dívám se kolem na zdi. Červenání se snaží najít cestu nahoru přes můj krk. „Co teď?“

„Odpočívej.“ Zašklebí se. „Konečně vlastníš Tessu? Říkal jsi každému, jak moc pro tebe znamená, ale už jsi jí to kurva řekl? Ví o tom?“

„Každému?“ Poplach udělá můj hlas chraplavějším. „Kdo je každý?“

„Kluci. Všichni jsme byli kolem v těchto dnech. Tyler a Erin, Asher a Audrey, já a Dakota. Rafe. Tvoji sousedé.“

„A Tessa?“ Pročistím si hrdlo. „Byla tady?“

Možná to byl taky jen sen.

„Hovado.“ Zane zavrtí hlavou. „Byla tu každý den a každou noc. Holka odcházela jen kvůli práci a vracela se. Audrey jí půjčila šaty, protože se doposud ještě nevrátila do jejího bytu. Nechce tě nechat o samotě ani na jednu zasranou chvíli.“

Úšklebek se šíří přes mou tvář. Mé tváře mě bolí, jako bych tyto svaly nepoužil dlouhou dobu. „To udělala?“

„Samolibý bastarde. Ta holka je zlatá. Miluje tě. Vždycky. Otázkou je, chceš s ní zůstat, nebo znovu změníš tvůj názor?“

„Nezměním.“ zatahám za mou přikrývku. „Nikdy jsem nechtěl odejít, byla vždycky ta, co jsem chtěl.“

„Vzal sis nějaký čas na uvědomění si toho. Dostal se do kontaktu s tvými pocity a hovnama. Svině.“ Usmívá se na mě. „Máš štěstí, že jsi pořád nemocný, jinak bych ti nakopal prdel sedmi způsoby.“

„Jop, jop.“ Snažím se najít pohodlnou pozici. Moje klouby mě pořád bolí.

„Hele, chlape, ber to s nadhledem.“ Zane mi pomůže usadit se na posteli. „Byl jsi mimo tři dny.“

Tři dny. Páni. „Myslím, že si vzpomínám na doktorku.“

„Testy se vrátily pozitivní. Lymská borelióza. Chytilo se to včas. Tessa je ta, která to tušila. Dlužíš jí za to.“

Zavrtím hlavou. „Ne,“ odpovím. „Nejen to. Dlužím jí všechno.“

***

Hlasy mimo můj pokoj mě probudí někdy později. Ležím na zádech, pohřbený pod zimní dekou a několika přikrývkami.

Venku je tma. Moje noční lampička je rozsvícená a slabé světlo probodne mé oční bulvy.

„Kdo je tam?“ Zavolám, můj hlas je rezavý.

Asher vystrčí hlavu pootevřenými dveřmi. „Jsi vzhůru? Je tu fotbalový tým a chtějí tě vidět.“

Jeho tmavé vlasy stojí v bláznivých hrotech. Zajímalo by mě, jestli Jax, jeho synovec, mu za ně tahá. Náhodné šílené myšlenky.

Počkat…fotbalový tým?„Jsem vzhůru.“

Ash zamrká a zašklebí se jako bysme právě sdíleli vtip – vtip na mě, pravděpodobně – a otevře dveře dokořán.

Nahrne se sem několik kluků, mluví nahlas a smějí se. Pak upadnou do ticha, když mě uvidí a najednou si uvědomím, jak asi musím vypadat po několika dnech v posteli.

„Hej, chlape,“ řekne Alonzo, vysoký černoch, který býval tailback v týmu. Zajímalo by mě jestli je teď quarterback když jsem odešel. „Rád tě vidím.“

„Taky tě rád vidím,“ odpovím po pravdě. Neviděl jsem kluky měsíce.

Stojí kolem mé postele, tak trochu neohrabaně, všichni jsou velcí a mají dlouhé nohy, jsou nacpaní v malém prostoru.

„Trenér řekl, že se vracíš do týmu,“ řekne Jeff, náš obránce, obrovský blonďák. „Je na čase. Jsme na tom bez tebe špatně.“

Martin mu dá pohlavek a zasměje se. „Jo, musíš se vrátit, nebo budeme muset trpět Jeffovo vedení.“

Usměju se, pak jejich slova vstřebám. „Trenér řekl, že se vracím?“

„Jop. Řekl, že má určité finanční prostředky. Začínáš příští semestr.“ Martin zúží oči. „Není to pravda?“

„Já…kurva.“ Olíznu si rty a snažím se posadit. Je divné ležet na zádech, když všichni stojí. Alonzo se pohne, aby mi pomohl, a je to dobrá věc, protože v sobě nemám žádnou sílu.

„Samozřejmě, že se vrátí,“ řekne Jeff. „Proč by ne? Je nejlepší.“

Můžu se vrátit? Můj život je právě teď zkurvený a ještě víc, když jsem nemocný.

A pak znovu, pokud jsem na cestě k oživení a neustálá únava odejde..pokud mi Tessa odpustí a bude chtít být mou holkou…pokud budou kluci v pohodě…konečně budu bojovat za to, co chci a postarám se o to.

„Chlape, potkali jsme tvojí kočku. Je žhavá!“ To je Tyson, jeden z linebackerů.

Mé oči se zúží. „Ruce pryč. Pokud se jí někdy jenom dotkneš…“

Smějící se zvedne ruce. Tyson není nejjasnější hlavička v poli, a pokud ví, co je pro něj dobré, zůstane kurva daleko od Tessy.

Jeff začne Tysona rdousit a obnaží jeho zuby. „Drž tvojí zasranou hubu, Tysone. Doufám, že Dylan možná zapomene na to, že jsi v týmu.“

„Jdi do prdele,“ zamumlá Tyson, ale nevypadá nějak rozčileně.

„Opravdu doufáme, že se vrátíš,“ řekne Cory, tichý chlapík, taky linebacker. „Jsme stále Tým Dylan, to víš.“

Sakra. Tihle kluci mě chtějí roztrhat.

„Přinesli jsme ti čokolády,“ řekne Martin, jeho tvář je obraz nevinnosti.

„Oh, joo?“ Zapomněl jsi kytky?“ Vycením na něj zuby, rád, že jsem nějak rozptýlen.

„Růže. Oh, jé, bejby.“ Tyson zamrká jeho řasami a my všichni propukneme v hysterický smích. Ostatní ho napadnou a sundají na zem.

Ash se objeví ve dveřích, tmavé obočí má zdvižené, když se dívá na změť těl na podlaze. „Potřebuješ pomoc?“ zeptá se. „Vypadá to jako zábava.“

„Ne, jsou dobří,“ řekne Jeff, stále držící Tysona za zátylek. „Najdi si svojí vlastní hračku.“

„Mám svou vlastní hračku,“ řekne Ash, a Audrey se objeví vedle něj. Přitáhne si ji k sobě. „O moc lepší než máš ty.“

„Jo…“ Jeff se podívá na Audrey. Je to žhavá rusovláska a i když to není můj typ, je zatraceně hezká.

„Zavři pusu.“ Tyson odtlačí Jeffa. „A přestaň na mě slintat.“

„Chci.“

Ash vezme Audrey a odejdou.

Zírám na dveře, uvnitř mě je podivná touha. Je hořkosladká a zvláštně povědomá. Tessa. Chci, aby se ukázala u dveří, dala mi její sladký úsměv a přišla ke mně, lehla si do mého náručí a nechala mě držet ji.

Musím s ní mluvit. Říct jí, jak moc pro mě znamená. Musím jí ukázat, že tu pro ni jsem.

„Díky za návštěvu, hoši.“ Lehnu si zpět do mých polštářů s povzdechem. Nepředstírám, že jsem unavený. Jsem zasraně vyčerpaný. „Myslím, že si na chvíli zdřímnu, pokud vám to nevadí.“

„Jasně, chlape.“ Vstanou z podlahy, vypadají trochu rozpačitě. „Potřebuješ odpočívat. Zavolej nám, až se budeš cítit lépe a všichni můžeme uspořádat párty.“

Cítím se trochu provinile, že je vyháním, ale potřebuju to udělat, a pokud budu čekat déle, usnu a budu čekat ještě déle.

Co když je Tessa otrávená z čekání, abych jí řekl, jak se cítím? Řekl jsem jí, že na ní hodně myslím, jasně, a že je krásná, ale to nestačí. Ne potom, co jsem se k ní choval jako cizinec po celé roky.

Zaslouží si víc. Zaslouží si kompletní upřímnost. Způsobuje, že chci být lepším člověkem a měl bych začít právě teď.

„Potřebuješ něco?“ zeptá se Ash, nakoukávající dovnitř, Audrey je kolem něj obmotaná jako hvězdice. Je hezké vidět je pohromadě.

To je to, co chci s Tessou.

„Hej, Ashi.“ Sevřu ruce kolem mých boků. „Chtěl jsem říct…omlouvám se. Mýlil jsem se.“ O tom, kdo je Ash, co Audrey potřebuje. Co já potřebuju, a Tessa..Bože. „Omlouvám se, že jsem ti nedůvěřoval, když se Audrey vrátila do města. Že jsem ti nepomohl. Nepodpořil tě.“

Ticho se šíří místností. Nevím, co mám od Ashe očekávat v tomto bodě.

Co neočekávám je, že se usměje. Jeho úsměv je tak trochu nakřivo a smutný.

„Snažil ses Audrey chránit,“ řekne. „Nemůžu na tebe být za tohle naštvaný, chránil jsi jí. Její bezpečnost je také moje první priorita a byl jsem horký nepořádek.“

Audrey stiskne jeho paži a nějaká hmotnost, která mě táhla dolů je pryč.

„Je tady Tessa?“ Zeptám se. „Můžu s ní mluvit?“

„Před minutou jsem slyšel dveře. Právě dorazila.“ Asher mi dá měřený pohled. „Dám jí vědět.“

***

Udržet se vzhůru je boj. Je ticho a moje víčka jsou těžká. Bojuji s tím, svírám mé ruce a zarývám si nehty do dlaní. Mírná bolest mě probouzí na chvíli, ale pak tíha v mém těle roste a každé mrknutí trvá déle než to předchozí.

Obrázky přede mnou blikají, stromy a jezera, domy a vysoké budovy. Jdu prázdným bulvárem, auta jsou opuštěná a rezavá, supi sedí na jejich kapotách. Zírají na mě, jak je míjím, mé boty tiše buší.

Jsem město. Jsem prázdnota. Osamělost je to, co jsem si sám přinesl. Vím to, a akceptuju to. Trpím a je mi to líto. Povědomí je můj trest.

Co teď budu dělat?

Ocitám se v konferenční místnosti a mluvím s mou mámou. Sedíme na konci dlouhého stolu a snažím se ji přesvědčit, aby nechodila, nabízím jí argumenty a prezentuji jako důkaz kostru mého otce, uspořádanou na stole mezi námi. Nic mi neříká. Vstane a dotkne se kostí mého otce. Jsou černé, jakoby spálené a hladké jako leštěný onyx.

„Nebyla jsem to já, kdo ho zabil,“ řekne nakonec, její hlas je tichý a smutný. „To sám. Není to láska, co ho zabilo. Je to jeho vlastní strach.“

Narovná se a pak odejde z pokoje. Sotva vyjde, všechna okna explodují a já se skloním. Padám do prázdna.

„Dylane,“ řekne tichý hlas, blízko mého ucha. „Dylane, probuď se.“

Trhnu sebou, můj dech přichází ve funění, mé srdce duní. Pot stéká do mých očí. Moje svaly jsou zamčené, a můj krk je těsný.

Ruka tulící se k mé, malá jako zpěvný ptáček. Sedí vedle mě, její modré oči jsou naplněné obavami. „Dylane,“ řekne. „Byl to jen sen.“

Ne, pravda. Táta možná nemusí být mrtvý, díky Bohu, ale mohu to teď vidět. Není to láska, která ho zlomila. Je to smutek a strach. Strach z toho, že neuspěl s mou matkou. Strach ze ztráty každého v jeho životě.

Stejným strachem trpím od doby, kdy jsem odtlačil Tessu, ignoroval jsem, co jsem k ní cítil roky.

Nakloní se dopředu. „Jsi v pořádku? Mám ti přinést trochu vody?“

„Jsem v pořádku.“ Je mi líp, než kdy jindy. „Díky za to, že jsi tu. Za péči o mě. Mé bratry.“

Zavrtí její hlavou a dá mi lehký úsměv. „Samozřejmě, že jsem tady.“

„Já…“ Zhluboka se nadechnu, když můj srdeční tep začíná zpomalovat. „Nepochyboval jsem o tom. Jen ti chci poděkovat.“

Její úsměv se rozšíří na dech beroucí sekundu, takže její oči jsou jasnější. „Nemáš zač.“

Ticho se táhne. Je oblečená v bílé halence s nápisem „DamageControl“ na jejích prsou.

„Přemýšlíš o tetování?“ Přikývnu k její halence a zoufale se snažím nedívat se na její hezké kozy. Musíme si promluvit, a já se nechám snadno rozptýlit, když je blízko. „Nebo ti Zane platí za podporu obchodu? Ne, že by to bylo špatné,“ spěšně dodám. „Myslím, že každý by se řadil před obchodem, pokud bys inzerovala.“

Sakra. Kousnu se do jazyka.

„Tahle halenka?“ Podívá se na ní. „Je Dakoty. Půjčila mi jí. Stále jsem se ještě nedopracovala k tomu, abych se vrátila do mého bytu.“

„Půjdu s tebou,“ řeknu. „Jakmile to bude možné.“

Stiskne mou ruku. „Vím. Brzo ti bude dobře.“

Do prdele, to doufám. Nesnáším povalování, nesnáším to, že se o mě ostatní musejí starat, o mé bratry. Cítím se k ničemu.

A zatraceně vděčný. Mám ty nejlepší přátele na světě. Nevím, co bych bez nich dělal. Pomalu mi dochází, že tu byli několik dní, starali se o mě a mé bratříčky.

„Měla bych tě nechat odpočívat,“ řekne a začne odtahovat její ruku.

Tvrdě ji popadnu. „Ne, počkej.“ Dívám se jí do očí a těžce polknu. „Mohla bys zavřít dveře? Otoč klíč. Je tu něco co ti musím říct a chodí sem příliš mnoho lidí.“

Světlo v jejích očích slábne a problikne jimi strach. Než mám šanci zeptat se co se děje, vstane a zamkne dveře. Ale nevrátí se ke mně, aby si sedla. Stojí u nohou postele, mačká si ruce.

„Co se děje?“ Snažím se posadit, lépe na ní vidět. Zasáhne mě závrať a já dýchám, čekám až přejde.

Okamžitě přichází, aby mi pomohla, natřepe mi polštáře a narovná je za mými zády.

Pak se opět začne vzdalovat a já po ní sáhnu. „Tess. Počkej.“ Podaří se mi uchopit její zápěstí a ona se zašklebí.

Pustím jí. „Zatraceně, Tess. Co jsem udělal? Ublížil jsem ti?“

Zavrtí hlavou, ale nesetká se s mýma očima. „Co jsi říkal…“ Roztřeseně se nadechne. „O péči o mě...věřím ti. Vím, že spaní se mnou pro tebe nic neznamená, nutně to neznamená lásku a štěstí až do smrti, víš? Já…“ Její oči jsou mokré a můj hrudník je tak těsný, že mohu stěží dýchat. „Ale já tě miluju, Dylane. A nezáleží na tom, jak moc se snažím, nemůžu být jen tvoje kamarádka. Omlouvám se. Slibuju, že tě nechám v klidu.“

Otevřu ústa, ale žádný zvuk nevyjde. Moje čelist je volná. Ústa nefungují. Snažím se zformovat slova, ale můj mozek je stejně tak omráčený.

To je co, co si myslí, že jsem jí chtěl říct?

Samozřejmě, že ano. Co jiného by od tebe čekala, ty kteréne?

„Tess.“ Můj puls buší ve spáncích. „Pojď sem. Prosím.“

Je už u dveří, její ruka je na klíči. Její ústa se chvějí. Nehýbe se.

Seru na to. Všechno je to moje vina.

„Tess.“ Odhazujíc přikrývku pryč, se zhoupnu na nohy z postele a vstanu. „Prosím,“ zašeptám.

Pot mi teče po čele a černé skvrny napadají mé oči. Kolena se začnou chvět a pohlcuje mě tma. Myslím, že slyším mé jméno, když všechno bledne.

***

Zamrkám, trhnu sebou, když mě světlo bodne do očí. Ležím na zádech na posteli, někdo mě drží za tváře. Vůně vanilky a skořice dráždí mé smysly.

Voní jako Vánoce.

„Ježiši, Dylane, na co jsi myslel?“ Tessa se na mě mračí. „Byl jsi na zádech několik dní a stále máš horečku.“

„Myslel jsem,“ řeknu pomalu, sbírajíc mé myšlenky, „že tě znovu nemůžu nechat odejít. Ne pokud tě můžu přesvědčit, abys zůstala.“

Její oči jezdí kolem.

„Je mi tak líto, že jsem ti předtím ublížil.“ Miluju tě. Proč je tak těžké říct ta slova? Je pro mě vším. „Můj strach z tvé ztráty…není to nic ve srovnání se strachem, že bych s tebou už nebyl.“

Barva v jejích tvářích roste, a její modré oči více září. „Co to říkáš, Dylane?“ Mohu vidět všechno blikání v jejím pohledu – strach, nejistotu, naději.

Prostě to řekni.

„Já…“ Má ústa jsou suchá jako poušť. Zoufalý jsem si olízl rty. „Já prostě ne…miluju tě.“

„Ty mě nemiluješ?" Kousne se do jejího rtu a to mě dohání k šílenství. A sakra, znovu jsem ji vystrašil.

„Zatraceně, Tess, teď ti to budu hláskovat,“ zhluboka se nadechnu. „Nemyslím si, že můžu žít bez tebe. Je to děsivé jako kurva, ale je mi to jedno. Když jsem myslel, že jsem tě navždy ztratil, uvědomil jsem si, co je důležité. Ty jsi důležitá, pro mě nejdůležitější věc na světě a já…já se tě chci zeptat…“ Zavřu mé oči a pak je znovu otevřu, dívajíc se do její tváře. „Je příliš pozdě?“

„Na co?“

„Na druhou šanci. Ptám se, jestli se mnou zůstaneš, nastěhuješ se ke mně. Budeš mou holkou.“ Podívám se kolem potemnělé místnosti. „Vím, že to není moc. Ale vše co je moje je i tvé.“

Bolest v jejích očích odchází, ale sklouzávají jí slzy po tvářích, zamračím se a když dosáhnu na její tvář, otřu je. Usměje se.

„Miluju tě, Tess,“ řeknu, podebírajíc její tváře. Konečně můžu říct ta slova. „Víc, než můžu říct.“

Když mě políbí, zasáhne mě slaná a sladká chuď. Políbím jí nazpět a přitáhnu si ji k sobě, potřebuju jí cítit. Cítit její kůži na mé, nic mezi námi. Řekli jsme si všechno. Není potřeba více slov.

Její ruce kloužou po mé hrudi, uchopí lem mého trička a přetáhne mi ho. Pustím její tvář a zvednu mé ruce a pomůžu jí ho svléknout. Pustí tričko na podlahu. Její teplé ruce jsou na mých prsních svalech, jedou dolů, dotknou se rostoucí boule v mých pyžamových kalhotách. Zasyčím a zvednu boky.

Kurva. Potřebuju její nahou kůži na mé, hned teď.

Vytáhnu jí její blůzu a odhalím tak její bílou podprsenku. Nakloní se nade mě, naše ústa se potkají, polibek je hluboký a náročný. Naše jazyky se střetávají a proplétají, podeberu její prsa a hnětu je, dokud bradavky pod tenkou látkou neztvrdnou.

Její vlasy jí spadají ve vlnách na ramenou, lechtají má ramena, moji čelist. Voní po květinách a jarní louce. Voní jako léto. Cítím léto. Usměji se proti jejím rtům a přesunu ruce na její záda, abych rozepnul její podprsenku.

Udělá zvuk v zadní části krku, když ji nechám spadnout a nahradím jí rukama. Dráždím jí bradavky, dokud nenaříká. Přeruší polibek a sténá mé jméno, lížu a saju její prsa. Houpe se proti mé oděné erekci.

„Do prdele.“ Sáhnu po jejích kalhotách, snažíc je strhnout. „Sundej si je.“

Posadí se a sundá si kalhoty a i kalhotky. Dívám se na ní, neschopný odvrátit zrak. Tak krásná.

„Pojď sem,“ zašeptám, můj hlas je ochraptělý s potřebou. Můj pták pulzuje a mé koule jsou jako kameny. „Tak zkurveně krásná. Moje holka.“

„Tvoje,“ zašeptá a natahuje se, aby osvobodila mou erekci.

Moje ruka sevře její. Společně tlačíme dolů mé kalhoty a můj pták vyletí ven, tvrdý, těžký a tak zatraceně připravený. Pevně mě svírá a já zasténám, když si mě zavede mezi její nohy. Pohled na ni, její vůně, její držení to nikdy nezestárne, vím to.

Pomalu klesá, kousek po kousku mě pojímá jejím teplem. Padám zpět do polštářů a kousnu se, abych nebrečel, když mě pojde celého. Má záda se prohnou do matrace. Pulzuje kolem mého ptáka, svaly mě masírují. Drží mě uvnitř sebe.

Pohnu jejími boky, palci jí hladím po hedvábné kůži a začne se hýbat. Potřebuju se hýbat, ale držím se zpátky, nutím sám sebe aby si ona vzala své potěšení.

Houpe se na mně, její dech se zadrhne pokaždé, když přirazí. Je celá křivka a stíny, šeptá mé jméno, když se kolem mě začnou svírat její svaly.

„Oh, kuva.“ Blázním z toho pocitu, začne přicházet. Už se nemůžu držet. Ztratím kontrolu. Zvednu ji, takže do ní můžu vrážet znovu a znovu, rychleji, tvrději.

Křičí, svírá se kolem mého ptáka, když do mě narazí můj orgasmus. Udýchaně vykřiknu, moje boky se kolébají, tahají poslední potěšení.

Smyslové přetížení. Do prdele. Svět bledne.

Natáhne se na mě, lapá po dechu. Přitáhnu si jí blíž a nechám jí odpočívat na mé hrudi. Pohřbím můj nos do jejích sladce vonících vlasů, obalím kolem ní ruce a slibuju, že jí nikdy nenechám jít.