Dylan - 11. kapitola 2/2

Překlad: Peťa

Dylan ale jde za mnou do kuchyně. Opře se o zeď a sleduje mě, jak v lednici a ve skříňkách pátrám po ingrediencích. Povětšinou jsou prázdné.

„Měl by sis jít nakoupit,“ řeknu.

Odkašle si. „Co to děláš?“

„Dělám večeři. Pro tvoje bráchy.“

Chvilku je potichu. Pak si povzdechne. „Pro mě ne, huh? Necháš mě hlady?“

„Jsi velký kluk, Dylane. Můžeš si udělat vlastní jídlo.“

Nic neříká a já se otočím, abych našla jeho pohled na mně, temný a rozptýlený. Opírá se o zeď jakoby v bolesti. Dělala bych si starosti, ale pak si všimnu, že předek jeho šedých tepláků je napnutý, takže jediný o koho si dělám starosti, jsem já sama.

Protože bych podlehla, kdyby žádal vzít si mě tady a teď, na kuchyňském stole, na podlaze. A to se nestane.

S úsilím se vrátím ke svému úkolu, přičemž mi po krku stoupá žár. Prsa mám těžká a mravenčí mi v nich, když si na nich představuju jeho ruce, jeho pusu. Jádro mi pulzuje v rytmu srdce.

Sakra.

„Mohla bys udělat omelety,“ říká Dylan zpoza mě. „Jsou tam vajíčka.“

„To vaříš normálně?“

„Hádej co, princezno,“ zamumlá. „Vařím hodně různých věcí. Vařím každý den. Kdo si myslíš, že se tu o všechny stará?“

„Myslela jsem, že standard bude jídlo z restaurace,“ řeknu, pusu na autopilota.

„Jídlo z restaurace je drahé a nezdravé pro děti. Chystal jsem se dělat rybí filé v máslové omáčce, ale vím, že nesnášíš rybu, takže ti ji nebudu nabízet.“

Zírám na vejce, které jsem vyndala z krabičky. Nevěděla jsem, že mi vůbec kdy věnoval dost pozornosti na to, aby věděl, co mám nebo nemám ráda. Je to od něj sladké – a pro mě nebezpečné. „Jo, to vynechám.“

„Taky dělám dost dobrý steak a skvělé burgery. Ty máš taky ráda.“

Mám. Oh Bože.

Chycená jako srnka v reflektorech se snažím soustředit na to, co mám dělat. Tohle je nějaký chorý vtip vesmíru, protože na něj chci být naštvaná a nemůžu, ne když je pozorný a milý.

Slyším ho přistoupit blíž za mě a po kůži mi přeběhne husina. Jeho ruce se mi uzavřou kolem pasu a jeho teplý dech mi jako pírko hladí krk. Jeho tvrdé tělo mi přilehne k zádům, nechává mě pocítit jeho vzrušení, jeho touhu.

Tohle byl špatný nápad a já to věděla. Tohle je… Oh Bože, chci to. Chci ho.

Jeho svalnaté paže se kolem mě ovinou v zákroku, do kterého se zapojí celé tělo, a políbí mě na krk, rty horké, kroužkový piercing šokujícím způsobem chladný. Zuby mě škrábnou na citlivé kůži. Jeho ruce mi vyjedou nahoru a vezme mi do dlaní prsa, masíruje je, palci se mi otře o tvrdnoucí bradavky. Zalapám po dechu a on to udělá zase, znovu a znovu, přičemž mi do centra posílá blesky potěšení.

Jak můžu myslet, když mi tohle dělá, dokonce když stojíme, plně oblečení, v jeho kuchyni?

„Jsi tak pěkná,“ pošeptá mi do ucha. „Nejhezčí holka na celém světě.“

„Dylane…“ Co to dělá? Svým dotekem, svými slovy, hlasem tak drsným potřebou, známým, hlubokým a sexy, láme moje obrany.

„Zůstaň, Tess.“

Tak lákavé. Ale nemůžu mu dovolit udělat to znovu – dát mi rozkoš a pak mě upustit z výšky, nechat mě narazit na zem.

„Nemůžu.“ Nemůžu si pomoct, jak je můj hlas zadýchaný, ale aspoň je pevný. „Nemůžu jít do sexu bez citů. Říkala jsem ti to.“

Jeho ruce se na mých prsou napnou a já zanaříkám. „Takže jsi milovala každého kluka, se kterým jsi byla?“

Vztek si propracovává svou cestu do mé hrudi.

„Jdi do hajzlu, Dylane Hayes.“ Otočím se a odstrčím ho od sebe. Pustí mě a ustoupí, ruce zatnuté u boků. „To ty jsi děvkař, ne já.“

„Vážně?“ Zlostně na mě hledí a to mě jen víc rozčiluje. „Od chvíle, kdy jsme se rozešli, kdykoli jsem se rozhlídl, byla jsi v náručí nějakého náhodného chlapa.“

„Políbila jsem hodně kluků.“ Nejdřív to bylo proto, abych ho získala zpátky. A pak… Pak to bylo rozptýlení od toho, kdy jsem ho viděla bláznit s každou sukní v dohledu. Chtěla jsem, aby si myslel, že jsem spala s každým klukem v okolí. Chtěla jsem, aby žárlil. Ale co mě opravdu zlomilo, byl fakt, že se nikdy ani nezdálo, že by se staral.

„Jak jsem řekl.“

„Líbala jsem je, ale to bylo všechno. Ježíši, od kdy se staráš?“

„Starám se,“ zašeptá. „Vždycky jsem se staral.“

„No, pak si za svůj výkon zasloužíš Oscara, protože to sakra určitě tak nevypadalo.“ Oči mě pálí jako oheň. „Nemáme se už o čem bavit.“

Vrátím se ke svému vaření a skryju svou tvář. Klidně můžu dovařit a vypadnout odsud tak rychle, jak to bude možné.

„Tess…“ začne.

Čekám, že bude pokračovat, ale znovu je potichu a já pracuju trhavými pohyby, zatímco potlačuju slzy. Tohle bylo matkou všech zlých nápadů. Audrey měla ve všem pravdu. Dokončím to, odejdu odsud a nikdy se nevrátím.

***

 Děti jí svoje omelety a umazávají si obličeje, ruce, paže, stůl a podlahu. Na konci to bude zázrak, pokud jim něco z toho skončí v bříšku.

Dylan jí pomalu, dívá se do svého talíře. Tak tichý. Lámu si hlavu nad tím, na co myslí.

Najednou se zachvěje, zachvěním, které mu projde celým tělem, které mě donutí přimhouřit oči. Pořád je oblečený ve svém potem promáčeném tričku, ale teď je v kuchyni, s topením naplno, hodně teplo.

Odeženu kluky a Dylan vzhlédne.

„Pomyju,“ řekne a vstane – pak se snaží popadnout stůl, sevře okraj a klesne zpátky na svou židli, jeho obličej bílý.

„Dylane!“ natáhnu se po něm, srdce v hrdle, ale odvrátí se.

„Jsem v pohodě.“

„Fakt.“ Vypadá, že se chystá omdlít – jako tehdy v mém bytě. Co se to děje? Vždycky byl tak silný.

Nasaje hluboký nádech. „Jsem v pohodě, Tess.“ Kývne na něco za mnou a zvedne obočí.

Otočím se a vidím jeho bratry, jak nás sledují s vykulenýma očima plnýma strachu. Sakra. Jsou vyděšení.

„Pojďte, kluci.“ Vezmu je za povadlé malé ručičky a táhnu je pryč.

„Je Dylan v pořádku?“ zeptá se Teo tichým hláskem.

„Ano, je v pořádku.“

„Je jen unavený,“ říká Miles, ale nezní přesvědčeně. „Nikdy neodpočívá.“

„Proč se taky nekouknete na televizi, zatímco si s Dylanem popovídáme?“

Zdají se být zdráhaví pustit mě, i neochotní zůstat v obýváku, ale jakmile jim najdu nějaké animované filmy a usadím je na pohovku, nechají mě odejít.

Třu si paže, najednou cítím chlad, když se vracím do kuchyně. Tak moc se bojím o Dylana, že sotva můžu dýchat.

Přesto, když vstoupím, najdu ho, jak dává špinavé nádobí do dřezu, jeho impozantní postava vypadá na ten malý pokoj příliš velká.

„Nech mě to udělat,“ řeknu, ale nepohne se ani se neotočí. „Co se to předtím stalo?“

„Dostal jsem závrať. To se stává, když vstaneš rychle.“

„Tobě ne. Nikdy dřív jsem neviděla, že by se to stalo.“

„Nevídáš mě tak často.“

To je pravda.

„Co jsi dělal, že tě to tolik vyčerpalo?“

Střelí po mě zářícím postranním pohledem a koutek jeho úst se zvedne, přičemž se mu zaleskne obroučka ve spodním rtu. „Sledoval tě, měl tě tady a nemohl se tě dotýkat.“

„Myslela jsem, že ses mě předtím dotýkal.“

„Ale pak jsi mi řekla, že tohle nemůžeš.“

„Ne takhle, ne.“

Otočí se zpět ke dřezu.

„Omlouvám se,“ řekne po chvíli. „Za to co jsem předtím řekl. Nevěděl jsem to. Vždycky jsem si myslel…“ Pokrčí rameny. „Nezáleží na tom, co jsem si myslel, neměl jsem to říkat.“

Jo. Jeho slova opravdu bodla. Jenže to já chtěla, aby věřil, že jsem spala se všemi těmi kluky, chtěla jsem, aby žárlil. „Zapomeň na to.“

„Je to snadné, huh?“ řekne tiše.

„Nic není snadné.“ Přála bych si, aby bylo.

„Máš pravdu. Tess…“ Otočí se, aby mi plně čelil. „Nemůžu ti dát to, co potřebuješ.“

Ztěžka polknu. „A to je co?“

„Tohle není pohádka, princezno. A já nejsem princ.“ Jeho oči jsou vážné. „Nemůžu ti toho nabídnout moc. Vlastně, věci jsou tu pěkně drsné, pokud to uniklo tvé pozornosti a nevypadá to, že se to někdy brzo zlepší.“

Jeho výraz je vyzývavý, jako by ode mě očekával, že to popřu, že řeknu, že neuteču. Že řeknu, že nejsem princezna.

Ale já neříkám nic. Jakou cenu mají slova?

„Máš zájmy,“ pokračuje. „Archeologii. Ekologii. Máš sny.“

„A ty ne?“

„Většiny jsem se musel vzdát.“

To mě rozesmutní slyšet ho to říct. „Můžeš je získat zpátky.“

„Nejsem si jistý jak. Ty jsi tak silná, Tess. Viděl jsem tě, jak ses tuhle v noci bránila, když tě ten čurák dostal. Jak ses postavila rodičům. Chtěl jsem ti říct…“  

Čekám, srdce v hrdle. „Co?“

„Že si zasloužíš to nejlepší.“

Zavrtím hlavou. „To i ty.“

„Já měl to nejlepší. Měl jsem tebe.“ V jeho očích je ostražitost a něco, co vypadá jako lítost a trápení. „A odešel jsem.“

„Dyle…“ Nevím, co říct. Protože co dalšího lze říct, když o mně mluví, jako bych patřila do minulosti?

Ticho se natahuje.

„Měla bys jít,“ řekne chraplavě. „Audrey a Ash si budou dělat starosti.“

Přikývnu a otočím se. Pozastavím se. „Myslíš si, že uteču, protože jsou věci tvrdé,“ zašeptám. „Protože nejsi žádný princ. Co si neuvědomuješ…“ Pohlédnu na něj přes rameno a vidím to jasně, bolest v jeho pohledu. „Odcházím jen proto, že mě nepustíš k sobě.“

***

Můj plán je zůstat v posteli – no, na pohovce – utápět se, jíst zmrzlinu a sledovat pitomé show s Audrey a Ashem. Jediný problém je, že tohle je večer, který si ti dva vybrali k oznámení svých velkých novinek a uskutečňujeme to v bytě Erin a Tylera. Dnes večer.

Jak můžu zůstat pozadu? Nemůžu.

Takže se připojím, usmívám se při nervózním brebentění Audrey a Asherově nervózním tichu. Tyler otevře dveře a najdeme všechny už sedět uvnitř, jak pijí a jí donáškovou čínu.

Všechny kromě Dylana.

Dokonce vidím i Rafea, který je na takových setkáních jako dnes vidět jen vzácně, jeho zlatavá hříva ostříhaná nakrátko a jeho žlutohnědý pohled zahloubaný. Jsou tam Zane a Dakota a Erin, kteří přijdou, aby nás přivítali.

Ash si zabere místo a stáhne si Audrey na klín a já se stáhnu do pozadí, když ukazuje svůj prstýnek a čeká, až nadšení pomine, než upustí větší bombu s dítětem.

Vybuchne jásot a já se najdu, jak se znovu usmívám, když se zabořím do křesla, neschopná odolat přívalu štěstí, který proudí pokojem. Audrey vstane, aby nechala holky ji na oplátku obejmout, a Tyler popadne do medvědího objetí svého bratra, vše se slzami v očích. Rafe sedí vedle Zanea, vzdálený výraz v pěkné tváři a Zane se směje a připíjí Ashovi a Audrey svou limčou.

Jeho tmavé oči se zúží, když padnou na mě. Zane je vždy citlivý vůči náladám svých přátel, kolem něj se valí proud emocí a já musím být jediný ostrý tón v této symfonii radosti.

„Tesso?“ Naposledy pohlédne na Dakotu, která živě mluví s Audrey, a odstrčí se ze stoličky, kde byl usazený a přesune se ke mně.

Oh sakra. „Ahoj, Zane.“

„Co se děje?“ Tyčí se nade mnou, jeho pankáč ještě přidává k jeho už tak impozantní výšce. „Stalo se něco?“

„Nee. Nic se nestalo.“ Zvednu ruce a sesunu se dozadu. „Všechno je fajn.“

„Mě neoblbneš,“ zamumlá a zavrtí hlavou. „Má to něco společného s tím, že tu dnes večer není Dylan?“

„Nemám tušení, proč tu dnes večer není.“ Pokrčím rameny. „Pravděpodobně nemohl najít hlídání pro bráchy.“

Zane klesne na paty a vzhlédne ke mně, jeho oči ve tvaru mandlí vážné. „Co se děje mezi tebou a Dylanem?“

„Nic se mezi námi neděje,“ zalžu znovu.

„Nevěřím ti.“

„A já o tom nechci mluvit.“

„Koukni.“ Položí mi ruku na koleno. „Mám Dylana rád jako bráchu. Ten debil mi kryje záda už dlouhou dobu. Ale přísahám, že pokud ti ublíží, bude pekelně platit. O tom se ujistím.“

„Nech toho, Zane.“ Vstanu a on nechá ruku spadnout. „Nic z toho není jeho vina. Je moje. Nechat to být je těžké, to je celé. Přežiju. Neboj se o mě.“

„Ale já se bojím,“ zašeptá, když obrátím své kroky k Audrey a ostatním holkám. „Sakra určitě se bojím.“