CM - Bonus EPILOG

Překlad: Arey
Kor.: Ann

A je tu konec…

Když mi Ann navrhla, že bychom se mohly pustit do překladu CaptureMe, myslela jsem, že jde jen o jednu samostatnou knížku. No, byla jsem vedle jak ta jedle. Během půl roku jsme vám tak připravily celkem šest knížek ze série CaptureMe a Twist Me a já se nejednou nad překladem červenala a rozčilovala. J

Mockrát děkujeme za vaše komentáře, které nás opravdu baví číst. Budeme rády, když nám do komentářů napíšete, jak hodnotíte tuhle sérii (klidně i společně s TwistMe) a pokud máte přání na knížku k přeložení, přihoďte ji k tomu. Třeba s tím něco provedeme. J

Konec keců, užijte si poslední kapitolu – tentokrát s komplet čtveřicí. Vlastně pěticí. J

- Arey & Ann

Bonusový epilog: Nora & Julian

Julian

Přibližně o tři roky později

Chodbou se ozývá Nořin křik, ten mučivý zvuk mě stahuje z kůže. Opřu se o rám dveří, třesu se, jak moc se snažím zůstat klidný a nenapadnout muže v bílém plášti, který se sklání nad mou ženou. Tričko mám propocené a ruce sevřené po stranách v pěst. Nutkání ochránit Noru ve mně bojuje s vědomím, že to můžou jen doktoři.

Dítě přichází na svět o dva týdny dříve a nikdy jsem se v životě necítil tak bezmocně. „Chceš, abych ti něco přinesl?“ zeptá se Lucas tiše a já si uvědomím, že přešel celou chodbu a stojí vedle mě. „Vodu, kávu… panáka vodky?“ Jeho výraz je podivně soucitný.

„Jsem v pohodě.“ Hlas mám nakřáplý a musím si odkašlat, než pokračuju, „Říkali, že to nebude trvat dlouho. Proto jí dali epidural.“

Lucas přikývne. „Jasně. Četl jsem o tom.“

„Oh?“ To prohlášení – a náhlá absence Nořina křiku – ve mně probudí zvědavost. „Ty a Yulia…?“

„Ne, ještě ne, ale Yulia o tom od svatby neustále mluví.“ Hlasitě vydechne. „Myslel jsem, že by to nemuselo být špatné, ale teď když to vidím-“

„Juliane!“

Nořin bolestivý výkřik ukončí cokoliv, co chtěl říct a já zapomenu na všechno, jen běžím chodbou, abych se k ní dostal.

„Pane Esguerro, prosím, musíte ustoupit-“

„Potřebuje mě,“ vyštěknu na doktora, který mi blokuje cestu. Kdyby nebyl nejlepším porodníkem na švýcarské klinice, už by byl mrtvý. Odstrčím toho idiota na stranu a chytím Noru za třesoucí ruku. Dlaň má celou od potu, ale sevře mě neskutečnou silou, klouby ji zbělají, když jí břichem projede další kontrakce. Její malý obličej se stáhne bolestí, pevně stiskne víčka k sobě a mně se stáhne hruď bezmocí a vztekem, když se jí z úst vydere další výkřik. Dal bych cokoliv, abych si s ní vyměnil místo, převzal její bolest, ale nemůžu a to mě ničí.

„Jsem tady, zlato.“ Hlas mám nakřáplý, volnou rukou jí setřu vlasy ze zpoceného čela. „Jsem tu pro tebe.“

Nora otevře oči a srdce se mi sevře, když se na mě podívá a pokusí se usmát. „Je to v pořádku,“ řekne. „Budu v pořádku. Jen potřebuju-“ Ale než stačí domluvit, znovu se zkroutí a uslyším, jak doktor křičí, aby tlačila. Nora mě sevře silněji, její křehké prsty mi skoro rozdrtí kosti v dlani a celé tělo má ve viditelné křeči, hlava jí zapadne dozadu, když vykřikne a ten zvuk do mě zajede jako tisíc nožů. Její bolest mě ničí, odnáší veškerý klid. Krev mi hučí v uších a vím, že to déle nesnesu.

Držím Noru za ruku, otočím se a zakřičím na doktora, „Pomozte jí kurva! Hned!“ Ale nikdo si mě nevšímá. Všichni tři doktoři stojí u noh postele, kde Nořinu spodní část těla zakrývá pokrývka. Vidím, jak se jeden z nich zohýbá a pak…

„Tady je!“ Doktor, který mi předtím zablokoval cestu, se narovná a drží v ruce něco malého, zmačkaného a od krve. Otočí se, pracuje rychlými naučenými pohyby a v dalším okamžiku vzduch prořízne křik. Je slabý a nejistý, ale brzy nabyde na síle. Šok z toho vysokého zvuku je jako výbuch, paralyzující. Když se konečně donutím otočit hlavu a podívat se na Noru, uvědomím si, že mě už pevně nedrží, její výraz už není stažený bolestí. Místo toho pláče a zároveň se směje. Pak odtáhne ruku a natáhne se pro dítě, které ji doktor podává – tu malou zmačkanou osůbku, která tak křičí.

„Bože, Juliane,“ popotáhne, když jí doktor položí novorozeně do náruče a zvedne postel do polosedu. „Bože, podívej se na ni…“ Přitiskne si ji k hrudi, nemocniční róba jí spadne z ramene a odhalí tak jedno prso a já tiše zírám, jak to malé stvoření otevře malou pusinku a sevře ji kolem růžové bradavky.

Ne, žádné to. Ona. Naše dcera.

Nora a já máme dceru. Takovou, která pije z jejího prsu jako profík.

Vidění se mi rozostří, zvuk nemocnice utichne. Mohla by vedle nás dopadnout atomová bomba a já bych si toho nevšiml. Jediné, co vidím, čeho si jsem vědom, je můj nádherný miláček a vlasy, které ji spadají na ramena, když se naklání nad kojící dítě. Fascinovaně přistoupím blíž, snažím si zapamatovat všechny detaily a najednou mi začne hlasitě bušit srdce. Jako bych poslouchal cizí tep přes stetoskop. Thu-thump. Malinká pěst tlačí na Nořino prso. Thu-thump. Malinká pusinka pracuje bez přestávky, tváře se jí s každým nasátím zaplní. Thu-thump.

„Jakou barvu mají její oči?“ zašeptám, když konečně můžu promluvit a Nora se roztřeseně zasměje, podívá se na mě.

„Jakou myslíš?“ Obličej jí září něhou. „Modrou, jako tvoje.“

Jako moje. Ty slova mě zaplní. Je mi jedno, jakou barvu mají její oči – většině dětí se změní, jakmile vyrostou – ale vědomí, že ta malá osůbka je moje, že je moje dcera, mi vyrazí dech. Třese se mi ruka, když se natáhnu dopředu a lehce se dotknu jedné nožičky. Mé prsty jsou neskutečně velké vedle dětských prstíků. Vypadá neuvěřitelně, že něco tak malého může existovat; je jako panenka… živá, dýchající lidská panenka.

Moje Nora v malém, jen ještě mnohem zranitelnější a křehčí.

Hruď se mi roztáhne a ucuknu rukou dozadu, když mi hlavou projede strach. Je normální, aby bylo dítě tak maličké? Přišla na svět o dva týdny dřív. Co když jí ublížím, když se jí dotknu? Vzhlédnu a podívám se přísně na doktora. „Je-“

„Je zdravá,“ ujistí mě s úsměvem. „Lehce přes dvě celých sedm kilo, ale dokonale normální.“

„Je dokonalá,“ zašeptá Nora a podívá se na dítě v náručí s takovou láskou, že mi vyrazí dech.

Moje žena. Moje dítě. Moje rodina.

Před očima se mi na chvíli zatemní a musím několikrát zamrkat, abych se zbavil slz v očích. Nebrečel jsem, co jsem byl malé dítě, ale pokud si ten pocit pamatuju dobře, to pálení v očích znamená, že jsem na hraně.

„Pojď sem,“ zašeptá Nora a znovu se na mě podívá. Udělám krok blíž, nemůžu si pomoct. Pomalu zvednu ruku a pohladím miminko jedním prstem po hlavičce. Všechno ve mně ztuhne, když dítě pustí Nořinu bradavku a podívá se na mě. Nora měla pravdu, uvědomím si během vteřiny, než se její malý obličej stáhne. 

Má modré oči.

Otevře pusu, má dcera ze sebe vydá nerozpoznatelný zvuk a Nora se zasměje, než jí pomůže najít znovu bradavku. Ta malá osůbka se okamžitě přisaje a já skloním hlavu, zírám na ten zázrak.

„Jak jí chceš pojmenovat?“ zeptám se tlumeným hlasem, když se dítě dál krmí. Protože Nora před třemi roky potratila, domluvili jsme se, že nebudeme vymýšlet jméno, dokud dítě nebude opravdu na světě, ale myslím, že můj miláček nad tím už přemýšlel.

Nora ke mně vzhlédne a usměje se. „Co třeba Elizabeth?“

Hruď se mi stáhne. „Pro Beth?“

„Pro Beth,“ potvrdí. „Ale myslím, že bychom jí mohli říkat Liz – nebo Lizzy. Nevypadá jako Lizzy?“

„Vypadá.“ Přejedu jí prsty po hlavičce. „Naprosto.

Nora a dítě usnou, obě jsou vyčerpané a já vyjdu z pokoje, abych si došel pro vodu a protáhl nohy. K mému překvapení, když dojdu na konec chodby, uvidím dvě blond hlavy, jak se o sebe v čekárně opírají. Lucasova žena – ta ukrajinka, která byla zapletená do pádu letadla – je s ním. Když k nim dojdu, Yulia se podívá mým směrem. Okamžitě vyskočí na nohy, její bledý obličej ještě víc zbledne. Lucas se ochranitelsky postaví před ni.

Povzdechnu si. Slíbil jsem Lucasovi, že jí neublížím, ale pořád mi nevěří, když jsem kolem, ani když jsme jim s Norou loni přišli na svatbu. Nedivím se mu, že je tak ochranitelský – normálně by mi pohled na tu špionku zvedl tlak – ale dnes nemám náladu. Jsem šťastný a nemám v plánu se zabývat něčím jiným, než Norou a naší dcerou.

Lizzy, opravím se.

Nora a Lizzy.

Srdce se mi stáhne. Mám dceru, která se jmenuje Lizzy.

„Gratuluju,“ řekne Yulia tiše, chytí svého manžela za ruku a já si uvědomím, že mluví ke mně. „Lucas a já z vás máme opravdu radost.“

K mému překvapení se mi na rtech objeví úsměv. „Díky,“ řeknu a taky to tak myslím. Nikdy jí nezapomenu, že mě skoro zabila a ohrozila tak Noru, ale během těch pár let se můj vztek zmenšil. Dělá Lucase šťastným a Lucas mi vydělává mnohem víc peněz, takže už nepřemýšlím nad tím, jak se jí zbavit.

„Jak je Noře?“ zeptá se Lucas a chytí Yulii kolem pasu, přitáhne si ji k sobě. „Musí být vyčerpaná.“

„Je. Usnula hned po video hovoru s rodiči, Rosou a Anou. Byli naštvaní, že to nestihli, ale chápou, že dítě má svůj vlastní časový rozvrh.“ Vydechnu, projedu si rukou vlasy. „Nora teď spí a stejně tak i Lizzy.“

„Lizzy?“ řekne Yulia a vidím, jak jí zněžní obličej. „To je krásné jméno.“

„Díky. Líbí se nám.“ Vlastně ho milujeme, ale nebudu se s Lucasovou ženou bavit o jménech dětí. Tolerance – pokud to znamená, že ji nezabiju na místě – je jediné, co jsem ochotný snést.

Otočím pozornost k Lucasovi a řeknu, „Díky, že jste sem hned přiletěli a nasadil si sem muže z projektu Sýrie. Věci byli poslední dobou v klidu, ale extra bezpečnost není nikdy na škodu.“ Obzvlášť když jde o mou ženu a dceru. Představím si Lizzy v nebezpečí a udělá se mi špatně.

Dostanu do ní čipy hned, jak to lékaři povolí a najdu extra tucet bodyguardů, aby ji neustále sledovali. Jestli se jen škrábne, budou se mi zodpovídat.

„Bez problému,“ řekne Lucas. „Stejně jsme byli na cestě do Londýna, na otevíračkuYuliiny nové restaurace. Michael tam na nás už čeká.“

Ah, tak proto je tu Yulia. Zajímalo mě, proč ji Lucas přivedl. Jestli si dobře vzpomínám, tohle bude čtvrtá restaurace, kterou jeho žena vede – zajímavý byznys pro bývalou špionku.

„Každopádně,“ řekne Yulia a obezřetně se na mě podívá, „nechtěli jsme Vás zdržovat. Nejspíš se musíte vrátit k Noře a dítěti.“

„To ano,“ řeknu, ani se neobtěžuju to popřít. Pořád jsem v dobré náladě, takže dodám, „Jestli se neuvidíme, hodně štěstí s otevřením té restaurace.“

A aniž bych počkal na odpověď, pokračuju chodbou dál.

Masíruju Noře nohy – jediný fyzický kontakt, který máme dovolený – když sestra přinese dítě zpět ke krmení. Lizzy křičí jako banshee, ale v okamžiku, kdy ji položí do Nořina náručí, ztichne a začne hledat bradavku. Sleduju, jak její pusinka bezpečně najde svůj cíl a začne sát. Nora se nad ní skloní, něžně ji hladí a já na ně jen zírám, neschopen odtrhnout zrak. Můj nádherný miláček je matkou – matkou mého dítěte. Nemyslel jsem, že je možné, abych se cítil ještě víc majetnicky, když přijde na Noru, ale jde to. Patří mi teď na úplně jiné úrovni a vidět ji takhle ve mně vzbuzuje emoce, které jsem myslel, že nikdy nebudu moct cítit. Jako by celý můj život vedl k tomuhle – k mé manželce a dítěti, k tomuhle děsivému štěstí.

„Chceš si ji pochovat?“ zašeptá Nora, když dítě pustí bradavku a já ztuhnu, všechny svaly se mi napnou. Čelil jsem teroristům a drogovým králům, vypořádal se s generály a hlavami státu, ale nikdy jsem nebyl tak vystrašený.

„Jsi si jistá?“ Hlas mám stažený. „Nemyslíš, že jí ublížím?“

„Ne.“ Usměje se Nora. „Tady ji máš.“ Opatrně mi ji podá a já se ze všech sil snažím, abych ji držel způsobem, jakým ji držela Nora. Položím si ji do náruče a podložím jí hlavičku. Lizzy je neuvěřitelně lehká, maličká, a jak ji pozoruju, mrkne a zavře oči.

„Usnula,“ zašeptám překvapeně. „Noro, ona mi spí v náručí.“

„Já vím,“ zašeptá a podívá se na mě. Usmívá se, i když jí po tvářích stékají slzy. „Vy dva… Bože, nikdy jsem si to ani nepředstavovala.“

„Ani já.“ Opatrně, abychLizzy nevystrašil, chytím Noru volnou rukou za prsty a přitáhnu si je k ústům. Políbím ji na klouby a zašeptám, „Miluju tě, zlato, tak moc.“

Nora se zeširoka usměje. „A já miluju tebe, Juliane.“

Sedíme a sledujeme, jak naše dcera spí, a já vím, že je to jen začátek.

Náš skutečný příběh teprve začíná.

***

KONEC

***