CM - 49. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

49/ Lucas

Všechno se stane během jednoho okamžiku. Ve vteřině, kdy se ozve výstřel, jsem v pohybu a skáču po Kirillovi. Ani se neodvažuju podívat dozadu, jestli je Yulia mrtvá nebo umírá, ztratil bych poslední zbytky rozumu a to se nesmí stát.

Musím zachránit jejího bratra.

Narazíme do zdi a Kirill se stočí, aby chránil zbraň, ale po tom já nejdu. Oběma rukama ho chytím za levou ruku a pevně ji stisknu, donutím jeho palec zůstat pevně přimáčknutý na knoflíku detonátoru. V tu samou chvíli se odtáhnu a znovu do něj narazím, stočím se tak, abych do něj praštil ramenem do pravé ruky. Zbraň dopadne na zem, ale než můžu oslavovat vítězství, využije své obrovské postavy, aby mě odtlačil, a praští mě pravou pěstí do spánku.

Zatmí se mi před očima, zvoní mi v uších, ale donutím se zůstat při vědomí a přirazím ho zpátky na zeď. Vztek a smutek, který mi roste v hrudi, mi dává nadlidskou sílu. Ten sráč střelil Yulii. S křikem stisknu prst silněji a slyším, jak se mu lámou kosti. Zařve a ožene se po mně pravou pěstí, ale tentokrát se zohnu, stále držím ruce kolem jeho levého zápěstí. Vzdáleně si uvědomuju, že Michaelovi rodiče se snaží dostat z dosahu, ale jejich zoufalé výkřiky v mysli zablokuju. Tenhle boj je rychlý; jediná chyba může znamenat smrt.

Zvoní mi v uších a ucítím krev, když se jeho pěst setká s mou čelistí, ale donutím se zvednout nohu, abych zablokoval Kirillovo koleno, kterým mi míří do rozkroku. Zároveň skočím dozadu, abych se vyhnul třetímu útoku pěstí, a stočím se na stranu, kde ho loktem udeřím do žeber. Udeřím ho silně, ale tentokrát ani nezavrčí. Ten bastard je jako tank, a i když jeho reakce nejsou stejně dobré jako moje, ví, co dělá. Za normálních okolností by šlo o těžký souboj, ale s oběma rukama na jeho zápěstí mám velkou nevýhodu. Nemůžu ho pustit, protože jsem si jistý, že by bombu odpálil.

V tuhle chvíli se ten sráč zajímá jen o pomstu a klidně zemře, aby jí dosáhl.

Znásilnil Yulii, když jí bylo patnáct. Teď ji střelil.

To je jako nová hnací síla. Otočím se kolem své osy, praštím ho hlavou do nosu, zlomím mu kost a chrupavku, a než se stačí vzpamatovat, využiju sevření jeho ruky, obtočím ho kolem sebe a narazím s ním do zdi naproti. Protočí se mu oči, když zadní stranou hlavy narazí na tvrdý povrch, ale stačí ještě kopnout, jeho bota mě trefí přímo do ledviny. Vyrazí mi dech, na chvíli zase povolím sevření a on s sebou hodí o zem a mně vezme s sebou, zatímco zvládnu jeho ruku zase sevřít. Spadne a stočí se a v další chvíli uvidím, po čem jde.

Po zbrani, kterou předtím upustil.

Natáhne se po ní pravou rukou a namíří mi přímo na hlavu. Vidím, jak prst pomalu stláčí spoušť a všechno je najednou zpomalené. Všímám si všeho naprosto zřetelně, jako by se můj mozek rozhodl využít posledního momentu a zbystřil tak všechny moje smysly. Vteřinu předtím, než umřu, uvidím na Kirillově obličeji posměšný úsměv, ucítím pach potu, který mu stéká po tváři, a slyším Michaelovi rodiče křičet vzadu v chodbě. Také myslím na Yulii a jak zoufale doufám, že přežila.

Radši bych tisíckrát umřel, jen aby ona žila.

Zbraň vystřelí s ohlušujícím rachotem.

Ale neumřu.

Místo toho Kirill vykřikne, z jeho pravé ruky vystříkne krev.

Ztuhle vzhlédnu a uvidím Michaela, jak drží mou M16. Třese se, v obličeji je celý bílý a stéká mu po něm pot a krev. Pak stiskne spoušť podruhé, vypálí Kirillovi několik kulek do pravého ramene.

Se zavrčením Kirill kopne po Michaelovi a já se znovu soustředím na svého oponenta. Je na čase to skončit.

Pořád držím prsty sevřené kolem Kirillovy levé ruky, praštím ho čelem do krvácejícího nosu, pak znovu a znovu, peru do něj jako kladivo. Takhle jsem si nepředstavoval, že ten bastard chcípne, ale musím to udělat.

Když tam leží, nehýbe se a obličej má celý zakrvácený, podívám se na Michaela, hlava mě bolí. „Střel ho do pravé ruky,“ nařídím mu a ten hned poslechne.

Bez váhání vypustí další salvu střel do jeho mrtvoly. Kulky čistě projdou. Já jen musím škubnout jeho rukou a odervat ji od zbytku těla.

Nevšímám si krve, která teče z pahýlu, vylezu na nohy a pevně ji držím. Srdce mi zběsile buší, když se otočím ke vchodu. Za mnou Michaelova matka popotahuje a jeho otec křičí bolestí, ale je mi to jedno.

Jediné, na čem mi záleží, je Yulia.

Bezhybně leží na střepech z rozbitého skla, vypadá jako rozbitá panenka. Dlouhé blond vlasy jí zakrývají obličej, ale všude je krev.

Jako bych měl místo srdce díru.

Ne. Ne, kurva.

Nemůže být mrtvá. Nemůže.

„Yulie,“ zašeptám a kleknu si vedle ní. Cítím se, jako bych se topil, jako by mi plíce kolabovaly. „Yulie, zlato…“

Ani se nepohne.

Tupě stisknu prsty kolem Kirillovy ruky pevněji, stlačím tlačítko silněji a pravou rukou se po ní natáhnu. Prsty mám pokryté Kirillovou krví, a když jí odstrčím vlasy z obličeje, mám najednou hrozný pocit, že ji jen dotykem ubližuju, že ničím něco čistého a krásného… anděla, který do tohoto světa nepatří. Řasy se jí jako půlměsíc rozprostírají na bledých tvářích, rty má od sebe lehce rozevřené.

Jako by spala, až na to, že je tu plno krve.

Tolik krve.

„Yulie…“ Ruka se mi třese, když se dotknu jejího obličeje, nechám za sebou krvavé otisky na její porcelánové kůži. Díra ve mně se ještě zvětší, kosti skřípou, jak na ně tlačí ta prázdnota. Neumím si bez ní představit život. Kurva, neumím si bez ní představit ani jeden den. Za těch pár krátkých měsíců se mi stala celým světem. Jestli je mrtvá, jestli umřela… Prsty se jí dotknu na straně krku, jestli ucítím tep a ztuhnu, když mnou projede náhlý záchvěv.

Cítím puls. Slabý, ale je to rozhodně puls.

„Yulie!“ Zohnu se, přitisknu ji k sobě volnou rukou. Je poddajná a teplá, nepochybně naživu. Cítím lehký dech na krku a tep se mi náhlou radostí zrychlí.

Je naživu.

Moje Yulia je naživu.

Chvíli mi to stačí, ale když se mi v hlavě rozjasní, pocítím nový strach.

Proč je v bezvědomí a odkud se vzala všechna ta krev?

Položím ji na zem, rychle ji prohlédnu, hledám, kam ji zasáhla kulka. Má na sobě několik škrábanců z rozbitého skla a na straně hlavy krvavou ránu, ale nevidím, kam ji zasáhla kulka.

„Je v pořádku?“ zeptá se Michael a já se na něj podívám, jak stojí vedle. Houpe se na nohou, obličej má neskutečně bledý. Na chvíli si myslím, že bude zvracet z pohledu na to, jak držím odtrženou ruku, ale zatímco si ho prohlížím, padne na kolena vedle mě – nebo spíš zřítí se.

Zamračeně se po něm natáhnu a pak se zastavím.

Zpod Michaelova tmavého trička valí krev.

„Misho?“ Řekne Yulia chraplavě a já se k ní otočím zrovna, když otevře oči. Když si nás všimne, na tváři se jí objeví strach a já vím, že došla ke stejnému závěru.

Kirill střelil jejího bratra.