CM - 48. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

48/ Yulia

Nikdy jsem nepoznala tak silný strach. Lucas je přede mnou jako lidský štít, ale vidím přes něj a z toho výrazu se mi dělá špatně. Kirill stojí v jasně osvětlené chodbě za Mishovými rodiči, kteří mají kolem sebe obvázáno plno drátků. V pravé ruce má zbraň a v levé mačká něco malého a černého.

Detonátor, uvědomím si.

Drží prst na detonátoru.

„Pojďte dál,“ řekne anglicky, podívá se na Lucase a Mishu, než se zastaví pohledem na mně. Na rtech se mu objeví široký úsměv, když se naše pohledy střetnou. „Buďte tu jako doma. Jsme tu jedna velká rodina, nebo ne?“

Lucas se vůbec nepohne, ani když se ho Misha snaží odtlačit na stranu, jeho mladý obličej je paralyzovaný strachy. Vím, co se mému bratrovi honí hlavou; nejspíš jako já tenhle trénink s detonátorem taky zažil.

Jde o UUR verzi sebevražedné vesty, navržena jen pro ty nejzoufalejší případy. Kirill nemusí spínač detonátoru stisknout – stačí jen, aby zvedl palec. Když mu prst sklouzne – třeba když ho někdo střelí – bomba vybuchne.

Lucas si to musel uvědomit taky, protože se nenatáhne po M16, která mu visí přes záda.

„Nech mě projít,“ zasyčí můj bratr, když se Lucas stále ani nehne. „Jsou to mí rodiče. Nech mě kurva projít!“

Tentokrát jsem to já, kdo chytí Mishu za ruku. „Nechoď,“ řeknu tiše a on zmrzne na místě. Nevím, jestli si myslí, že mám plán nebo je to falešným klidem v hlase, ale zastaví se, schová se za Lucase a klidně stojí, upřeně zírá do chodby.

„Nechcete jít dovnitř?“ řekne Kirill. „Fajn, můžeme to udělat i po zlém.“ Během okamžiku zvedne pravou ruku a vystřelí. Výstřel je tlumený – Kirill má na zbrani tlumič – ale výkřik, který následuje se nedá splést. Mimovolně vyskočím dopředu, strachy bez sebe o Lucase, ale on stále pevně stojí, odmítá se pohnout, i když se můj bratr znovu pokusí projít kolem do bytu.

Kulka zasáhne Mishova otce do nohy, uvědomím si, když si všimnu koutkem oka pohybu na straně. Leží teď na zemi, křičí a drží se za krvácející nohu. Mishova matka klečí vedle něj a hystericky brečí. „Další kulka bude do hlavy,“ řekne Kirill a Misha znovu ztuhne. „A ta poté do jejího mozku.“ Zamává zbraní směrem k plačící ženě. „Oh a jestli se pokusíte utéct, zastřelím je okamžitě a nechám vybuchnout bombu předtím, než se dostanete dolů.“ Jeho úsměv se rozšíří, když si všimne našich výrazů. „Jak jsem řekl, pojďte dál a buďte tu jako doma.“

„Lucasi, prosím,“ zašeptám, když se pořád nepohne. Do krku se mi natlačí zvratky. „Prosím, musíme to udělat. Nemůžeme ho je nechat zabít před Mishovýma očima.“ Netuším, jestli je Kirill opravdu tak šílený, aby se obětoval a nechal se vybuchnout, ale nepochybuju, že by Mishovi rodiče bez váhání střelil.

„Ty. Odlož zbraň, než vejdeš,“ řekne Kirill a ukáže na Lucase. „Nechceš přece, abych náhodou pustil palec.“ Zvedne levou ruku – tu s detonátorem – aby předvedl, co přesně má na mysli.

Lucas se beze slova natáhne po popruhu M16 a hodí ji na zem. Pak tiše vejde do chodby. Misha a já jdeme za ním. Obličej mého bratra je mrtvolně bílý, oči má plné strachu. Nepochybuju, že já vypadám stejně. Cítím strach až v žaludku. Když mě předtím Kirill zajal, byla jsem na to sama a mohla jsem utéct do temných koutů mysli. Ale tady není kam utéct, ne když jediní dva lidé, které miluju, stojí v nebezpečí vedle mě – v nebezpečí kvůli mně.

Vím, proč Kirill dělá něco tak bezmyšlenkovitého a šíleného. Jde po mně. Chce mě potrestat za to, co jsem mu udělala a nezajímá ho, komu během toho ublíží. Lucas stojí pořád přede mnou jako štít mezi mnou a bývalým trenérem, ale nebude schopen mě zachránit. Máme sice početní převahu a plno dalších mužů před domem, ale Kirill palec na detonátoru.

„Pojď sem, kurvo,“ řekne a sjede pohledem na mě. Oči mu zablýsknou vzteky a něčemu hodně podobnému šílenství. „Ty jsi ta, kterou chci.“

Nevšímám si strachu, který mi stahuje žaludek, projdu kolem mého bratra a strčím ho za sebe, ale Lucas mi zastoupí cestu.

„Nikam nejde.“ Hlas má pevný jako skála.

„Ne?“ Kirill zvedne zbraň a namíří na hlavu Viktora Rudenka. Ten ztuhne, přestane křičet a Kirill se podívá zpátky na mě, když Natalia začne silněji brečet. „Nenuť mě to opakovat.“

„Lucasi, nech mě jít.“ Snažím se kolem něj proklouznout, ale úzká chodba je přeplněná nábytkem a málem zakopnu o stoličku naproti zrcadlu. Po zádech mi stéká studený pot, když Kirill stiskne čelist nad Lucasovým neústupným postojem. Zoufale chytím Lucase za ruku a snažím se ho odtlačit. „Prosím, Lucasi, nech mě projít.“

Ignoruje mě. Každý sval na těle má zatnutý, a když se mu podívám do obličeje, ze vzteku v jeho očích se mi stáhne žaludek ještě víc.

Nebude poslouchat.

Aby mě ochránil, nechá Mishovi rodiče zemřít – a během toho i sám sebe.

„Proč ji chceš?“ zeptá se Kirilla podivně klidně. „Víš, že tu dnes zemřeš.“

„Vážně?“ Kirill se zasměje zvláštně vysokým smíchem a já si poprvé všimnu změny jeho postavy. Vlasy má teď spíš šedé než hnědé, obličej oteklý a postava, dřív plná svalů, je teď hubená. Jako by za posledních několik měsíců zestárl o několik let. „A proč si myslíš, že mi na tom záleží?“

Lucasův výraz se nezmění. „Vím, že nezáleží. Proto jsi tady, ne? Abys odešel ve velkém stylu místo toho, abys žil dál jako polo-chlap, kterého z tebe udělala?“ Z jeho tónu je cítit opovržení. „Měl jsi po nás jít hned. Udělal bych ti to snazší, ukončil tvoji mizérii bez ptáka mnohem dřív.“

Co to Lucas dělá? Srdce mi buší jako splašené, když pozoruju, jak se Kirillovi v obličeji objeví vztek, zvedne pravou ruku a zamíří přímo na Lucasovu hruď. Jako by Lucas chtěl, aby ho postřelil.

A za další vteřinu si uvědomím, že je to přesně to, co chce. Můj věznitel doufá, že nám svou obětí získá víc času. K čemu, to si nejsem jistá. Jsme v pátém patře budovy. I kdyby strážní dole uslyšeli střelbu – což není pravděpodobné vzhledem k tlumiči, který na zbrani Kirill má – nedostali by se sem nikdy včas. A i kdyby ano, pořád je tu ta bomba. Nehledě na to, jestli má Lucas plán, nemůžu ho nechat to udělat. Během vteřiny přijdu s jediným řešením, které mě napadne.

„No jo, to je pravda,“ řeknu hlasitě. Za sebou uslyším, jak se Misha nadechne, ale nevšímám si ho. „Málem jsem zapomněla, že jsem ti ustřelila ptáka,“ pokračuju a snažím se protlačit do hlasu co nejvíc posměchu. „Jaké to je, hm? Teď musí být těžké znásilňovat patnáctky, co?“

Vztek, který teď v Kirillově obličeji vidím, je ďábelský. Napuchlý obličej má teď fialový a zbraň namíří na mě. Lucas se pohne, aby mě před Kirillem kryl, ale já uskočím na stranu.

Já jsem ta, kterou můj bývalý trenér chce. Jestli ho můžu donutit, aby mě zabil, pak je tu šance, že budou moct ostatní odejít.

„Do toho,“ povzbudím ho a skáču ze strany na stranu, abych se vyhnula Lucasovým pokusům mě krýt. „Střel mě jako zbabělec, kterým jsi. Jako zoufalej hmyz, kterým ses stal.“ Slova ze mě vycházejí rychleji a rychleji. „Jen se na sebe podívej. Slavný Kirill Luchenko, nikdy neporažen. A co se ti stalo? Přišel jsi o ptáka. Vsadím se, že to bolelo. Vsadím se, že se nemůžeš ani vychcat, aniž bys brečel jako děcko. Nemůžu vědět, jaké to je, samozřejmě, ale-“

Výstřel mě i přes tlumič ohluší. Něco do mě narazí a já letím vzduchem.

Moje poslední myšlenka je zoufalé přání, aby Misha a Lucas přežili.