CM - 46. kapitola

Překlad: Arey 
Kor.: Ann

46/ Yulia

Následující měsíc se motá kolem náporu práce a příprav na odjezd. Pořád vedu jídelnu, protože vydělat něco extra neuškodí, ačkoliv přestanu objednávat nové zásoby a vařím jen z jídel, které se musí spotřebovat. Jídelna mě udržuje zaneprázdněnou, což je dobře, protože Lucas pracuje nonstop, často osmnáct až dvacet hodin denně. Během čtyř týdnů trénuje Diega, jak dohlížet na strážné na pozemku, zajišťuje provozovny v Chorvatsku, hledá nové klienty k nákupu zbraní, které se v těch provozovnách budou vyrábět a hledá dům v Karpass Peninsula na Kypru – zemi, pro kterou jsme se rozhodli, že bude naším domovem, vzhledem k teplému klimatu, strategickému umístění vzhledem k Evropě a Střednímu východu a relativně vysoké populaci, která mluví buď anglicky nebo rusky.

„Ten dům stojí na okraji útesu a patří k němu soukromá pláž,“ řekne Lucas, když mi ukáže fotky našeho nového domova. „Má jen pět ložnic, ale je tam bazén, balkón v druhém patře a plně vybavená tělocvična v suterénu. Oh a nechám předělat kuchyň tak, aby byla přesně podle tvých představ.“

„Je to nádherné,“ řeknu a prohlížím si každou fotku. Ačkoliv má ‚jen‘ pět ložnic, je obrovský a prostorný, s velkými okny směřujícími k moři. A co je pro Lucase nejdůležitější, je rozložen na deseti akrech půdy, takže kolem něj je dostatek prostoru pro oplocení a ochranku, psy a bezpečnostní drony. Budeme žít v pevnosti – třebaže nádherné.

Zdá se to tak nereálné, že se musím často štípnout. Život, který pro nás Lucas plánuje, není takový, jaký jsem si představovala, když mě Esguerrovi muži přišli odvézt z moskevského vězení. Pořád jsem Lucasova vězenkyně – vybledlé bílé jizvy po čipech mi to denně připomínají – ale netrápí mě nedostatek volnosti. Možná je to strádající holka ve mně, ale Lucasova posedlost mě ujišťuje stejně, jako  mě děsí.

Patřím mu a v tom cítím stabilitu.

Samozřejmě, že i kdybych mohla Lucase opustit, neudělala bych to. S každým polibkem, každým něžným gestem – ať už malým nebo velkým – mě k sobě můj věznitel přivazuje pevněji, nutí mě ho milovat čím dál víc. A ačkoliv mi ta slova nikdy neřekl, jsem si naprosto jistá, že mě taky miluje. Alespoň tak, jak je muž jako on schopen někoho milovat. Co máme mezi sebou, není normální, ale to nejsme ani my. Mé ‚normální‘ já skončilo nehodou rodičů a u Lucase nejspíš nikdy neexistovalo. Ale jak rychle zjistím, nepotřebuju normálnost. Můj bezcitný žoldák mi dává vše, co jsem kdy chtěla, a když na to přestanu myslet, jsem šťastná.

Věci jdou tak skvěle, že se děsím, že se něco stane a všechno mi to vezme.

„Je všechno v pořádku?“ zeptá se jednoho dne Misha během večeře. Lucas zase pracuje dlouho do noci, takže jsme to jen my dva. Už po třetí v řadě. „Vypadáš zamyšleně.“

„Opravdu?“ Odsunu houbové rizoto na stranu a uvolním svraštěnou kůži na čele. „Omlouvám se, Mishenko. Jen přemýšlím, to je vše.“ Misha se zamračí nad jeho rychle snězeným talířem.

„Nad čím?“

„Tohle, tamto… ta změna,“ řeknu s pokrčením ramen. „Nic konkrétního.“ Nechci vyprávět svému malému bratrovi, že budoucnost, ať už zářivá, mě děsí tak, že mám denně noční můry, že se zdá, jako bych měla neustále staženou hruď a neviditelná ruka mi mačkala srdce pokaždé, kdy si vzpomenu, jak je štěstí vrtkavé. Odtlačím temné myšlenky stranou, usměju se na Mishu a řeknu, „A co ty? Těšíš se domů?“

„Ano, samozřejmě.“ Mishův obličej se rozzáří a natáhne se pro další porci rizota. „Lucas mě nechal s rodiči včera mluvit. Máma brečela, ale šlo o slzy radosti, víš? A táta už plánuje, co všechno spolu podnikneme.“

„To je skvělé.“ Vědomí, že se od svého bratra brzy odloučím, je jako žíravina, ale radost v jeho očích za to všechno stojí. „Jací jsou?“

Lucas mi ukázal fotky Mishových rodičů, které pořídil ze satelitu a tak si je už můžu v hlavě představit. Natalia Rudenkova, Obenkova sestra a Mishova adoptivní matka je štíhlá, elegantní brunetka, která se podobá svému bratrovi, zatímco Mishův otec, Viktor, je baculatý a má pleš – typický inženýr ve středních letech. Je skoro o deset let starší než jeho čtyřicet-něco manželka a taky tak vypadá, ale má vřelý obličej a na většině fotek, které jsem viděla, se na svou manželku obdivně usmívá.

„Jsou hodní,“ řekne. „Jako ty, víš.“ Náhle vypadá zasmušile a dodá, „Máma truchlí po strejdovi Vasyovi, ale tátovi už se teď vede líp. Vždycky věděli, že je jeho práce nebezpečná, takže co se stalo, nebylo velkým překvapením. Taky pomohlo, že je Lucas kontaktoval hned poté a řekl jim, že jsem v pořádku.“

„Jasně.“ Lucasova zpráva říkala, že já, Mishova dlouho ztracená sestra, jsem se vrátila z utajení, abych vzala Mishu někam do bezpečí. „A co na to říkali?“

„No, měli milion otázek, jak se dalo předpokládat, ale spíš se jim ulevilo, že se vracím domů a“-ostýchavě se na mě usměje-„že se vrátím do školy.“

Usměju se. Vypadá to, že události posledních dní mého bratra odradily od netradičních cest – alespoň na chvíli. „Budeš si muset brát nějaké extra hodiny, abys všechno dohnal?“ zeptám se. Už je říjen, takže Misha zameškal několik týdnů deváté třídy.

„Asi ne,“ řekne a žvýká rizoto. „Většinu předmětů jsme se učili na UUR.“

„Jo, jasně.“ Málem jsem zapomněla na důvod, proč jsem mohla začít chodit na univerzitu už v šestnácti. Studijní plán pro učně UUR zahrnoval matematiku, vědu, historii a jazyky na mnohem vyšší úrovni, než se děti v tomhle věku učí. „Takže jsi spíš napřed.“

Misha přikývne a natáhne se po sklenici vody vedle talíře. „Jo, měl bych být v pohodě.“ Napije se a já si ho prohlížím, všimnu si tvrdých rysů v obličeji. S každým dnem můj bratříček vyroste o něco víc, dospívá mi před očima. Brzy už to nebude kluk, stejně jako už není batole z mých vzpomínek.

Krk se mi stáhne, když pomyslím na to, že ho zase opustím. „Budeš mi chybět,“ řeknu a snažím se, aby to neznělo tak přidušeně, jak se cítím. „Hodně.“

Misha odloží sklenici. „Taky mi budeš chybět, Yulie.“ Jeho výraz je ještě zasmušilejší než předtím. „Ale budeš mě navštěvovat, že ano?“

„Samozřejmě.“ Neschopna dál sedět se postavím, polknu slzy, které se mi tlačí do očí. „Budeme jen tři hodiny letadlem od tebe. Prakticky budeme bydlet vedle.“ Alespoň pokud nebudeme muset cestovat po Evropě, Asii a Středním východě, jak mě Lucas varoval. Odtlačím tu myšlenku stranou a donutím se říct vesele, „A ty budeš navštěvovat nás. Během léta, školních prázdnin a tak.“

„Jo, bude to super.“ Dojí zbytek jídla a také vstane. „Všichni kamarádi mi budou závidět, dovolená na Kypru a tak.“

„Přesně.“ Usměju se, i když se mi chce spíš brečet. „Budeš nejoblíbenější kluk na škole.“

„To bych byl i tak,“ řekne s naprostým sebevědomím. „Takže v pohodě.“ Zasměju se a přejdu kolem stolu, abych ho objala. Nechá mě a dokonce mě obejme zpátky, jeho štíhlé ruce jsou silné. Když se odtáhnu a podívám se na něj, uvědomím si, že můj bratříček vyrostl za poslední měsíc o dalších několik centimetrů.

„Ale no tak,“ zašeptá Misha, když už nemůžu slzy dál zadržovat. Přitáhne si mě do dalšího objetí a nemotorně mě hladí po zádech. „Nebreč. No tak, bude to v pohodě. Budeme se často vídat a existují e-maily a Skype…“

„Já vím.“ Odtáhnu se a usměju se na něj, setřu si slzy z tváří zadní stranou dlaně. „Já jen, že jsem si vzpomněla, jak jsi byl malý a teď tak rychle rosteš, měníš se v mladého muže…“ Popotáhnu. „Omlouvám se. Jsem moula.“

„No, jsi holka,“ řekne a poškrábe se vzadu na krku. „Takže to máš asi povolené.“

Vybuchnu smíchy nad jeho šovinistickou poznámkou a po zbytek jídla už o odloučení nemluvíme.

Odpoledne před naším odjezdem přichystám velkou oslavu u Lucase na zahradě, pozvu všechny návštěvníky mé jídelny a všechny, kteří chtějí přijít. Využiju zbytky surovin a udělám několik druhů jednohubek a s Lucasovou, Eduardovou a Diegovou pomocí rozjedeme gril, na kterém připravuju steaky, burgery a žebírka. Jde o nevděčnou práci, protože přidává na horku, ale cítím se šťastně, když za mnou chodí strážný za strážným, aby se se mnou rozloučili a vyjádřili díky nad mým jídlem.

„Budeš nám chybět,“ řekne jeden z nich odměřeně. „Vážně, tvoje jídlo bylo to nejlepší, co jsem kdy jedl.“

„Děkuju.“ Usměju se na něj a pak na dalšího, který mi řekne něco podobného ve španělštině. Většina z nich jsou bývalí vojáci, zabijáci, a že mi děkují, pro mě nesmírně znamená. Samozřejmě, většina strážných tady jsou noví rekruti nebo ti, co neměli kamarády mezi těmi, co umřeli při pádu letadla, ale nenechám si tím kazit náladu. Vím, že na Esguerrově pozemku mě nikdy plně nepřijmou – že je to důvod, proč odjíždím – a že tolik lidí vyjádří smutek nad tím, že odjíždím, je větší dar, než jaký si zasloužím.

„Ty zasranej šťastlivče,“ řekne Lucasovi zrzek, když mu položím plátek steaku na talíř. „Vážně, chlape. Tvoje holka je ta nejlepší.“

„Já vím,“ řekne a majetnicky mě obejme kolem pasu. „Teď vypadni, O’Malley. Zdržuješ.“

Když je všechno snědeno a i jednohubky zmizí, začne se párty vyprazdňovat. Lucas odejde, aby vyřídil nějaký telefonát ohledně dodavatelů a Diego, Eduardo a Misha odnesou prázdné talíře dovnitř a posbírají odpadky. Vyčerpaně si jdu umýt ruce, a když vyjdu ven, vidím, že jsou všichni pryč. Jediná osoba, která stojí uprostřed Lucasovi zahrady, je dívka s plnými křivkami v její normální černé uniformě.

Ztuhnu a zírám na služebnou, která mi pomohla utéct. „Roso? Co tu děláš?“

Nervózně se podívá směrem k domu, kde Misha a ti dva strážní pořád uklízí a pak váhavě řekne, „Máš chvilku? Doufala jsem, že bychom si mohly promluvit o samotě.“

Automaticky si ji prohlédnu, jestli u sebe nemá zbraň. Když nenajdu nic podezřelého, řeknu, „Dobře, jasně. Chceš se projít?“

Přikývne a zmizí mezi stromy. Následuju ji, jsem zvědavá a zároveň se mi to nelíbí. Jsem si jistá, že mě fyzicky nenapadne, ale nevím, co chce a to mě znervózňuje. Zároveň si ale přehraju, co mi Lucas říkal o událostech v Chicagu a obezřetnost přetlačí sympatie.

Možná neznám Rosin důvod, ale rozhodně rozumím tomu, čím si prošla.

Když Rosu dohoním, zastaví se a otočí se ke mně. „Yulie, já…“ Zhluboka se nadechne. „Chtěla jsem ti poděkovat za to, co jsi řekla Lucasovi. Nora mi říkala, že s tebou mluvila, ale já si nebyla jistá, jestli to uděláš nebo ne.“

„No, Nora mi nedala zrovna na výběr,“ řeknu odměřeně, když si přehraju její výhružku. „Ale nemáš zač. Předpokládám, že ty i Nora jste obě v pořádku?“

Rosa zčervená a přikývne. „Ano. Měla jsem chvíli domácí vězení a už nemám přístup ke klíčům, ale Señor Esguerra mě dal zpátky na mou pozici v hlavním domě.“

Usměju se. Opravdu jsem za ni ráda. „Dobře, to mě těší. A řekla bych, že bych ti měla poděkovat za tvoji pomoc tenkrát. Bylo to od tebe hezké-“

K mému překvapení Rosa zavrtí hlavou. „Nebylo to hezké,“ zamumlá. „Bylo to hloupé. Já byla hloupá.“

Úsměv mi ztuhne na rtech. „Co tím myslíš?“

Rosa je teď červená jako rajče. „Byla jsem zamilovaná do Lucase a myslela jsem, že když budeš pryč…“ Sevře ruce v pěst. „Omlouvám se, nevím, co jsem si myslela. Já jen chtěla věřit tomu, že je jiný. Ale pak si tě držel a-“ Odmlčí se a stiskne rty k sobě.

„A to tvoji představu zničilo,“ řeknu, konečně začínám chápat. „Myslela jsi, že když mě pustíš, zvýšíš své šance u muže, kterého jsi chtěla.“ Když si všimnu jejího vyděšeného výrazu, řeknu něžněji, „Až na to, že on není přesně tím, kterého chceš, že?“

„Ne.“ Její oči potemní. „Není. Nikdy nebyl. Měla jsem představu dokonalého muže a přiřadila jsem ji první hezké tváři.“

„Oh, Roso…“ Poddám se náhlému nutkání, udělám krok dopředu a lehce ji stisknu ruku. „Poslouchej mě,“ řeknu tiše. „Najdeš toho pravého a možná nebude tím, koho sis vysnila, ale budeš ho i tak chtít, i přes jeho chyby a tak dále. Nebude dokonalý, ale bude skutečný a ty to poznáš – pocítíš. Oba to pocítíte.“

Těžce polkne a odtáhne ruku. „Takové je to s tebou a Lucasem?“

„Ano,“ řeknu a pravda mnou projede. „Není to něžné a pěkné, jak jsem myslela, že bude. Někdo by mohl říct, že je to odporné. Ale jsme to my. Je to naše realita, naše verze dokonalosti. A ty to jednou taky najdeš – tvou vlastní verzi. Možná to nebude to, co čekáš, nebo koho čekáš, ale bude tě dělat šťastnou.“

Na chvíli se jí rty roztřesou. Pak ale jakýkoliv výraz z obličeje zmizí a ona o krok ustoupí. „Měla bys jít,“ řekne a začne si hrát se sukní. „Budou tě hledat, pokud se brzy nevrátíš.“

„Jasně.“

Chci se otočit, když Rosa tiše řekne, „Měj se, Yulie. Přeju ti a Lucasovi jen to nejlepší. Opravdu.“

„Děkuju. Já tobě to samé,“ řeknu, ale to už Rosa odchází, její postava se ztratí v zeleni lesa a zmizí z dohledu.