CM - 41. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

41/ Yulia

Následujících několik týdnů se s Lucasem dostaneme do něčeho, co připomíná naši starou rutinu. Jak se mi rapidně vrátí síla, převezmu vaření a domácí práce a Lucas se vrátí k normálnímu pracovnímu rozvrhu, domů chodí jen večer a na oběd. Zatímco je pryč, tak si čtu nebo cvičím, abych zůstala fit, a když jsme spolu, mluvíme o knihách, které jsem přečetla. Také se spolu chodíme ráno projít. Jediný rozdíl mezi předtím a teď je přítomnost mého bratra na pozemku, a že tu technicky můžu chodit sama.

Říkám technicky, protože poprvé, když toho chci využít, mě Lucas upozorní, abych se Esguerrovi vyhýbala, co možná to jde.

„Nic ti neudělá, ale bude lepší, když nebudeš přitahovat jeho pozornost,“ řekne Lucas, ale já umím číst mezi řádky. Nebýt Lucase, Esguerra by nejspíš s radostí provedl to, co mi slíbila jeho žena, a stáhl mi každý kousek kůže z těla.

Z toho důvodu přehodnotím chození po pozemku a navštěvování bratra v kasárnách. Místo toho žádám Diega, aby ho přivedl do Lucasova domu. O sebe se nebojím – žiju na udělený čas už od Moskvy – ale nezvládám pomyšlení, že by se něco stalo Mishovi. Ta možnost mě děsí tak moc, že když Diego přijde, nenápadně toho mladého strážného vezmu stranou a požádám ho, aby ho držel z dosahu svého šéfa.

„Od Esguerry?“ Podívá se na mě překvapeně. „Proč? Michael je mu ukradený. Už ho viděl nejmíň tucetkrát od vašeho příjezdu a nikdy neukázal známky zájmu.“

To mě nějakým způsobem ujistí. Na tréninkovém poli se na mě Esguerra díval s neskrývatelným odporem. Jestli má k mému bratrovi jiné pocity – nebo jestli se k němu jinak chová – je to jen dobře. Stejně mám ale strach. I když jeho nenávist patří výhradně mně, vím, čeho je schopný. Jestli se mi Esguerra rozhodne ublížit, bude mu ukradené, že je Mishovi čtrnáct nebo že nemá s pádem letadla nic společného.

Můj bratr zaplatí za mé činy.

„Myslíš, že je tu Misha ve větším bezpečí, než na Ukrajině?“ zatlačím ten večer na Lucase. „Možná se jeho rodiče přestěhovali do jiné části země nebo-“

„Z Ukrajiny je teď bojová zóna,“ přizná Lucas otevřeně. „Máme tam tři tucty mužů a posíláme další, zatímco spolu mluvíme. Nemůžu zaručit, že se tvůj bratr nedostane do křížové palby. Chceš to riziko podstoupit?“

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Kousnu se dovnitř tváře ve snaze zablokovat obrázky masakru, který se tam musí odehrávat. „Ale co Mishovi adoptivní rodiče? Nejspíš umírají strachy – nehledě na to, jak musí být vyděšení tím, že neví, co se děje.“

„Nejlepší, co můžu udělat, je jim poslat zprávu, že je naživu a zdravý,“ řekne Lucas. „To a připomenout mým mužům, že se jich nemají ani dotknout. Ale jak říkám, nemůžu nic zaručit. Situace je těžká, a jelikož tam nejsem osobně, mají mí muži tolik pravomocí, kolik potřebují, aby byla mise úspěšná.“

Polknu. „Chápu… a děkuju. Cokoliv, co udrží Mishovi rodiče v bezpečí, za to budu vděčná,“ řeknu a opravdu to tak myslím. Možná nemůžu zabránit Lucasovi a Esguerrovi v jejich pomstě, ale můžu alespoň vynechat Mishovi rodiče z toho masakru a necítit se tak špatně – bezmocně a jako komplic zároveň.

Nejenom, že s monstrem spím. Jsem do něj i zamilovaná.

A to monstrum to ví. Libuje si v tom a nutí mě to přiznávat téměř každý den. Nevím, proč na tom Lucas tak ujíždí – nemůžu být první žena, která se do něj zamilovala – ale rozhodně si ty slova ode mě užívá. Nutí mě je křičet, když mě šuká a šeptat, když mě něžně drží v objetí. Ten vzájemný kontrast jeho násilné posedlosti a něžné starostlivosti mě mate, nevím, co si myslet. Jednu chvíli si jsem jistá, že jsem pro něj jen sexuální hračka, ale pak se přistihnu, že doufám v něco víc.

Že doufám, že mně jednou bude taky milovat.

Navíc nepomáhá, že Lucas dělá věci, kvůli kterým se cítím, jako bychom byli v opravdovém vztahu. Pokaždé, když se dozví o nějakém jídle nebo pití, které mám ráda, překvapí mě tím, že mi ho sežene. Během posledních týdnů jsem dostala ruské sladkosti, které jsou těžko k dostání, krabičku sušeného ovoce z Izraele, pět exotických variací Earl Grey čaje a čerstvě upečený bochník německého žitného chleba. Také mi objednal širokou škálu oblečení – některé jsem si mohla dokonce vybrat na internetu sama – a různé kosmetické potřeby, včetně mého oblíbeného broskvového šamponu.

Tak moc mě rozmazluje, až mě to děsí.

A nejde jen o věci, které mi Lucas kupuje. Jde i o to, co dělá. Když se jen škrábnu, ošetří mě. Když mě bolí svaly po tréninku, masíruje mě. Začali jsme každý večer sledovat společně televizi a on si udělal zvyk z toho, že mi víská vlasy, zatímco jsem mu stočená po boku. A já po tom toužím. Pokaždé, když mě můj věznitel políbí na dobrou noc, pokaždé když mě drží blízko, se mi zahojí malá prasklina na srdci, bolest ztráty se trochu vytratí.

S Lucasem, se neskutečná samota posledních jedenácti let, zdá jako dávná minulost.

Co mě ale dojímá nejvíc, je, že Lucas rozumí mé oddanosti Mishovi a nesnaží se do našeho vztahu zasahovat nebo ho měnit. I přes nadálou nepřátelskost proti němu, mě nechává, abych ho zvala tak často, jak jen chci a začali jsme tak spolu jíst – doba, která překypuje divným napjetím.

„Tvůj bratr mě moc rád nemá, že?“ zeptá se Lucas suše po našem prvním společném obědě. „Chvíli jsem si myslel, že mě bodne vidličkou.“

„Je mi to líto,“ omluvím se s obavami, že kvůli tomu bude muset Misha zůstat mimo. „Promluvím s ním. Jde jen o to, co se stalo jeho strejdovi a na Ukrajině-“

„To je v pohodě, zlato. Rozumím tomu.“ Lucasův pohled znenadání zjihne. „Pořád je to dítě a mnohým si prošel. Má veškeré právo mě nenávidět. Nepoužiju ho proti tobě.“

Zamrkám. „Nepoužiješ?“

„Ne. Změní názor. A pokud ne… no, je to tvůj bratr, takže se s tím budu muset smířit.“

Srdce se mi zaplaví emocemi. „Děkuju,“ donutím se říct. „Opravdu, Lucasi, děkuju za to… a za všechno ostatní.“

Není vlastně prohrou, že mě pronásledoval na Ukrajinu. Lucas mi tím nejspíš zachránil život – a jistojistě mi zachránil duševní zdraví. Nevím, jestli bych přežila další Kirillův útok, takže v určitém slova smyslu je mé zajetí i záchranou.

„Samozřejmě,“ řekne Lucas a přejde ke mně. „Je mi potěšením, věř mi.“

A když mě vezme do náruče, zapomenu na všechny obavy – alespoň na chvíli.

„Jsi do něj zamilovaná?“ zeptá se mě Misha asi po šesti týdnech, co jsme na pozemku. „Doopravdy s ním jsi?“

„Cože?“ Podívám se na něj překvapeně. Procházíme se lesem, abychom snížili šanci, že narazíme na Esguerru, a až doteď jsme se bavili o neutrálních tématech: Mishově staré škole, jeho nejlepší kamarádce Andree a filmech, které se klukům v jeho věku líbí. Tohle přišlo z čista jasna. „Proč se ptáš?“ Zeptám se opatrně.

Misha pokrčí rameny. „Nevím. Nejdřív jsem si myslel, že si s ním hraješ, abychom se odsud lehčeji dostali, ale čím víc vás dva vidím spolu, tím nereálnější mi to přijde.“ Neurčitě se na mě podívá. „Chceš vůbec odejít?“

„Michaeli, já…“ Nadechnu se, protože vím, že tohle vyžaduje opatrnost. Náš vztah je skvělý. Minulý týden jsem konečně přemluvila Lucase, aby mě pustil na internet a ukázala tak Mishovi fotky, které jsem si tam nahrála. Tiše si je prohlížel, bez obviňování nebo manipulace, a myslím, že jsme konečně udělali pokrok. Poslední věc, kterou chci, je tlačit věci zpátky na začátek. „Poslouchej, Michaeli,“ řeknu konečně. „Pracuju na tom, abych tě dostala zpátky k tvé rodině. Řekla jsem ti, že dostali zprávu, že jsi v pořádku a hned, jak se věci na Ukrajině uklidní-“

„Na to se neptám.“ Misha se zastaví a otočí se ke mně. „Chceš odejít? Kdybys měla šanci od něj odejít, využila bys ji?“

Taky se zastavím, zaražená tou otázkou. Poslední měsíc jsem nad útěkem vůbec nepřemýšlela. I kdybych neměla čipy, skutečnost, že mě Lucas na Ukrajině našel, mi ukázala, že není místo, kde by mě nenašel. I kdybych utekla, přivedl by mě zpátky.

To ale Misha vědět nechce.

„Ne,“ odpovím tiše a podívám se mu zpříma do očí. „Neodešla bych, kdybych mohla.“

Přikývne. „To jsem si myslel.“

Pokračuje v chůzi a já ho několika dlouhými kroky dohoním. Misha vypadá, že za tu dobu, co tu jsme, o několik centimetrů vyrostl, ramena se mu rozšířila a zesvalnatěla. Myslím, že až zcela dospěje, bude postavou odpovídat Lucasovi. Teď je ale ještě kluk – a já jsem pořád jeho velká sestra.

„Michaeli, poslouchej mě.“ Řeknu, když ho konečně doženu. „Jen proto, že nechci odejít, neznamená, že nepracuju na tom samém, abys nemohl ty. Prosím, věř mi. Dělám všechno, co můžu, abych tě dostala domů.“

„Já vím.“ Podívá se na mě zasmušile. „Jen bych si přál, abys šla se mnou, až budu odcházet. Hodně lidí tě tu nesnáší, víš.“

„Já vím.“ Usměju se, abych odehnala ustaraný výraz na jeho tváři. „Ale o mě se neboj. Budu v pořádku.“

„Protože máš jeho.“

„Lucase? Ano.“ Všimla jsem si, že ho Misha nerad oslovuje jménem. „Udrží mě v bezpečí.“

Misha se pořád mračí, tak se impulzivně postavím na špičky a pročechrám mu vlasy. „Víš, ten mop, co máš na hlavě, už začíná být dost dlouhý. Chceš, abych tě ostříhala, nebo si necháváš narůst vlasy do copu?“

„Ewww, ne.“ Misha se zašklebí a zvedne ruku nahoru. Prsty mu zajedou do blond vlasů. „Jo, myslím, že bych se měl nechat ostříhat,“ řekne zdráhavě. „Umíš stříhat?“

„Určitě to zvládnu.“ Usměju se. „Když to pokazím, požádáme Lucase, aby to spravil – každý druhý týden se stříhá sám.“

Když zmíním Lucase, Misha se znovu napne a uhne pohledem. „To je v pohodě,“ zamumlá. Najednou je zaujatý mraveništěm nalevo. „Ať mě ostříháš jakkoliv, bude to dobré.“

Povzdechnu si, ale nechám to. Nemůžu na mého bratra tlačit, aby měl Lucase rád. Ten brutální útok na skladiště a Obenkova smrt se na něm poznamenala. Misha považuje Lucase za nepřítele a má na to právo. Kdyby si Lucas neuvědomil, kdo Misha je, byl by jedním z mrtvých.

Jdeme dál několik minut, ale když dojdeme k okraji lesa, dotknu se Mishovi paže, abych ho zastavila. „Omlouvám se za to, co se ten den stalo,“ řeknu, když se ke mně otočí. „Opravdu. Kdybych to mohla vzít zpátky a změnit to, udělala bych to. Poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo ohrozit tebe a ostatní.“

Misha se na mě dívá a pak pomalu řekne, „Nebyla to tvoje chyba… ne úplně. Omlouvám se, že jsem to předtím řekl. Navíc, kdyby nepřišli-“ Zastaví se a polkne.

„Co?“

„Nejspíš by tě zabili.“ Slova pronese sotva slyšitelně. Otočí se zpátky a pokračuje v chůzi. Se staženým žaludkem popoběhnu za ním.

„Kdo ti to řekl, Michaeli?“ Doženu ho, chytím za ruku a donutím ho znovu zastavit. „Proč jsi to řekl?“

„Protože je to pravda.“ Mishův obličej se stáhne. „Zaslechl jsem strejdu Vasyu, jak o tobě mluvil s Kirillem Ivanovichem. Nechtěl jsem tomu zprvu věřit – myslel jsem, že jsem se možná přeslechl nebo to bylo vytržené z kontextu – ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím jasnější to bylo. Chtěli tě zabít a říct mi, že jsi utekla se svým milencem.“ Zhluboka se nadechne. „Lhali by, stejně jako lhali celou dobu o tobě.“

„Oh, Michaeli…“ Pustím ho a srdce se mi sevře při pohledu na bolest v jeho očích. Neumím si ani představit, jak bolestivá zrada to pro něj musí být. Pro mě byl Obenko šéfem a mentorem, ale pro mého bratra mnohem víc. Misha proti tomuhle uvědomění se musel bojovat silně, potlačoval pravdu tak dlouho, jak jen mohl. „Možná ses opravdu jen přeslechl,“ řeknu. Nezvládnu se dívat na jeho utrpení. „Možná to bylo-“

„Ne, nedělej to. Celou dobu jsi to říkala a já blbec ti nevěřil. A pak jsi mi minulý týden ukázala ty fotky…“ Zatřese hlavou a o krok ustoupí. „Měl jsem tě poslouchat už od začátku. Jen jsem nechtěl věřit tomu, co jsi říkala, víš?“ Obličej se mu zkřiví. „Je mrtvý a-“

„A byl to tvůj strejda, muž, ke kterému jsi vzhlížel, a já byla sestra, která tě opustila, když ti byli tři.“ Snažím se udržet hlas klidný. „Neměl jsi důvod věřit raději mně než jemu. Chápu to… a rozuměla jsem tomu i předtím.“ Nadechnu se přes staženou hruď. „A omlouvám se, Michaeli. Opravdu se omlouvám, že to vyšlo najevo takhle.“

Mishův výraz se nezmění. „Nemáš se za co omlouvat,“ řekne staženým hlasem. „Strejda Vasya – Obenko – je lhář a já jsem idiot, že jsem mu věřit. Kent říkal-“ Pak se znovu zastaví a z nějakého důvodu zčervená.

„Lucas?“ Zírám na něj. „Mluvil jsi s ním?“

„Včera,“ zamumlá Misha a znovu se rozejde. „Když mě vedl zpátky do kasáren.“

„Co ti říkal?“ zeptám se a srovnám s ním krok. Misha neodpoví, takže mnohem naléhavěji řeknu, „Co ti říkal, Michaeli?“

„Říkal, že ti Kirill Ivanovich ublížil, když jsi byla v mém věku,“ řekne nedobrovolně. „A že ti Obenko řekl, že se o něj postarali, ale to neudělali.“ Podívá se na mě, obličej má úplně bledý. „Je to pravda? Opravdu-“zastaví se a stoupne si přede mě-„ti něco udělal?“

Bože. Z náhlého návalu krve do hlavy se mi udělá zle. Zrudnu, jak se naštvu. Jak se Lucas opovážil říct něco takového čtrnáctiletému klukovi? Nikdy jsem nechtěla, aby se Misha o Kirillovi dozvěděl. Z toho, co jsem zatím zjistila, se zdá, že Misha potlačil většinu věcí, které se mu staly v sirotčinci. Pamatuje si, že to bylo hrozné, ale ne jak moc. Něco takového by mu mohlo ty hrozné vzpomínky vrátit a i kdyby ne, nechci ho tomu vystavovat. Už tak je dost špatné, že ho oklamal vlastní strejda. Teď si bude myslet, že je svět plný hrozných lidí.

Na chvíli mám nutkání všechno popřít, ale to by ze mě udělalo jen dalšího člověka, který Mishovi lže. „Ano,“ řeknu strnule. „Je to pravda. Ale byla jsem o něco starší, než jsi teď ty – patnáct – a drželi mě od něj dál, když zjistili, co se stalo.“

Misha sevře ruce v pěst, když mluvím. „Omlouváš je?“ Hlas se mu zvýší. „Tyhle… tyhle monstra? Po tom všem, co ti udělali? Myslel jsem, že si to Kent vymyslel, abych ho míň nesnášel, ale nelhal, že ne? To o tom jste mluvili tenkrát. Kirill ti ublížil a já…“ Bolestivě se mu stáhne obličej. „Kurva, já s tím chlapem trénoval. Měl jsem ho rád.“

„Mishenko…“ Potlačím vztek na Lucase, natáhnu se po Mishově rameni, ale ten s vrtěním hlavy odstoupí.

„Jsem takový idiot.“ Zakopne o kořen, ale chytí se o strom a pokračuje v cestě zpátky, zatímco si hořce mumlá, „jsem takový idiot…“

„Miacheli.“ Odtlačím strach o jeho potlačené vzpomínky stranou a řeknu přísně. „Nechci, abys takhle mluvil. Rozumíš? Nejsi idiot a rozhodně nejsi kurevský cokoliv. Není možné, abys to věděl, stejně jako jsi nemohl vědět, že ti Obenko lhal. Nic na tom nebyla tvá vina.“

Misha zamrká. „Ale-“

„Žádné ale.“ Přejdu k němu a stoupnu si přímo před něj. „Nechci slyšet další naříkání. Co se stalo, stalo se. Jde o minulost. Tohle, tady a teď, je přítomnost. Jsme tady a nebudeme se ohlížet zpět. Ano, prošli jsme si zlými věcmi, a znali zlé lidi, ale přežili jsme a teď jsme silnější.“ O trochu zněžním hlas a stisknu mu ruku. „Nejsme?“

„Jsme,“ zašeptá Misha a stiskne prsty kolem mé ruky. „To jsme.“

„Dobře.“ Pustím jeho ruku a ustoupím. „Teď půjdeme. Diego mi říkal, že tě možná vezme na střelnici dnes odpoledne, když jsi nedělal problémy a tak. Nechceš přijít pozdě, ne?“

Otočím se a rozejdu se, a Misha jde vedle mě. Hořkost v jeho obličeji vystřídá zmatení. Nikdy jsem s ním takhle nemluvila a nejspíš neví, co si o tom myslet.

I přes vztek na Lucase se usměju, když kráčíme směrem k domu.

Jsem Mishova starší sestra a je dobrý pocit se tak chovat.