ASTC - 33. kapitola

Překlad: Míša

Mám zlomené srdce a myslím, že nebudu jediná. :´( -M

 Existuje milion způsobů, jak ztratit toho, koho milujete. –Tammara Webberová

Brzy nato se objevila policie a vyslechla mě. Bylo to zvláštní, protože jsem takhle nikomu svoji duši ještě neobnažila. Jasně, Christian a Mandy věděli, čeho byla moje matka schopná, ale nebyli plně v obraze. Neviděli ublížení, které jsem si s sebou táhla jako vězeňskou kouli. Hunter ale ano. Hunter po celou tu dobu věděl, že ve mně něco vře, a proto ho taky navždy budu nazývat svým nejlepším přítelem. Netušila jsem, zda by mezi námi teď mohlo být něco víc, než jen přátelství; prostě jsem jen byla spokojená, že ho mám znovu ve svém životě.

Co se mé matky týče, dalšího dne byla zatčena při pokusu o útěk ze státu. To způsobilo další spoušť zpráv po celé zemi. Cítila jsem se zneuctěně. Nechtěla jsem to. Nežádala jsem o to. Hunter se mě snažil utěšit faktem, že si svět zaslouží vědět, jaký člověk moje matkaje. Jak si zaslouží zažít pocítit na vlastní kůži to týrání, kterého se jí bezpochyby dostane, až všichni zjistí, že týrala svoje dítě.

Ano, nad tím slovním spojením jsem se musela otřepat. Bylo to strašné spojení slov a bez pochyb je jedno z těch, na které si budu muset zvyknout. Bylo to dětství, kdy jsem od šesti let vyrůstala s tím, že jsem nevěděla, že může být i lépe. Zvykla jsem si na psychické týrání, na facky, na výbuchy vzteku a na značky, které mi vrývala do kůže. Bylo mi to druhou přirozeností, protože jsem nic lepšího neznala. V jednom bodě jsem si dokonce myslela, že je normální se k dítěti takhle chovat. V průběhu let jsem zjistila, že to tak není, ale to jsem při vyrůstání netušila.

Odešla jsem z nemocnice, jen abych našla mraky lidí, kteří na mě házeli jednu otázku za druhou. Hunter, Christian i Mandy jim řekli, kam s těmi otázkami mají jít. Mandy na ně dokonce zařvala: „Ustupte, vy zasraný supi.“ Na cestě do auta jsem se tomu musela smát. Jistěže se ke mně chovali jako k princezně. Najali auta s černými skly a kytky, přáníčka a projevy lítosti od cizích lidí se na mě valily jedno za druhým. Svět jsem měla na své straně… krom jediné osoby, od které jsem to chtěla nejvíc. Ano, byl se mnou, ale držel si odstup, vlastně byl až rezervovaný. Byl tam, když jsem ho potřebovala nejvíc, ale ve stejnou chvíli taky nebyl. Bolelo mě to zevnitř. O pár dnů později jsem dospěla k přesvědčení, že si už nikdy nemůžeme dovolit, aby se věci vrátily do zajetých kolejí.

Zničilo mě to.

Už přes týden jsem byla z nemocnice pryč. Zůstávala jsem u Christiana. Mohla jsem se nastěhovat zpátky domů, ale nechtěla jsem vstoupit do domu, který se mohl stát mým místem posledního odpočinku. Bylo mi jasné, že někdy tam budu muset vkročit, ale líbilo se mi být nablízku svých přátel, být nablízku novým a dobrým vzpomínkám… a být na blízku Hunterovi.

Navštěvoval mě každý den, aby se ujistil, že mi nic nechybí. Dokonce zvedal telefony, když Christian nebyl doma. Jak se tisku podařilo zjistit Christianovo číslo, šlo mimo mě, ale byli dost neúprosní. Dostávala jsem nabídku za nabídkou, abych vypověděla svůj příběh. Dokonce jsem dostala i nabídku na smlouvu od literárního agenta k vydání svého příběhu. Myslím, že pomohlo i to, že můj otec sám vydal pár knih. Už jen to by z té knihy mohlo udělat úspěch.

V té chvíli jsem ale nebyla připravená. Pořád jsem potřebovala čas být o samotě.

Christian stál při mně a netušila jsem, jestli to tak bude i s Hunterem. Nezavolal, ani nenapsal. Já jsem nechtěla být tou, která ho bude nahánět. Nechtěla jsem být ta závislá holka, která si neustále láme hlavu nad tím, kde je a co dělá, jestli mě dneska přijde navštívit nebo ne.

Když zazvonil zvonek, vyskočila jsem na nohy a utíkala přes obývák ke vchodovým dveřím. Dychtivě jsem je otevřela, ale nebyl to Hunter, kdo v nich stál – byl to Mason. Měl na sobě oblek a v ruce držel pugét květin. Hrozně mu to slušelo, ale viděla jsem, že mu nebylo nejlíp. Měl propadlé oči a pod nimi fialové kruhy.

„Ahoj,“ zašeptal. Stěží to byl zvuk.

„Ahoj,“ odpověděla jsem.

Poškrábal se na hlavě, jako by mu ta situace nebyla příjemná. „Doufám, že ti nevadí, že jsem tě tak z čista jasna přišel navštívit. Jenom jsem tě chtěl vidět.“

Pak jsem si něco uvědomila. Mason stál u Christianových dveří, ale dveře od domu byly o patrno níž. „Jak ses dostal dovnitř?“

„Sousedi zezdola mě pustili dovnitř.“

Povzdychla jsem si. Tohle jsem opravdu nepotřebovala, když před domem tábořil tisk. Mason mohl být kdokoliv.

„Chceš jít dovnitř?“ mávla jsem na něj, ať jde dovnitř; následoval mě.

„To by bylo skvělé, díky,“ podal mi květiny. „Přinesl jsem ti tyhle. Netušil jsem, jaký druh máš ráda, tak jsem si dovolil ti koupit lilie.“

Vzala jsem si je od něj a přičichla jsem k nim. „Jsou krásné, Masone. Děkuju ti.“ Zavřela jsem za námi dveře a vydali jsme se do salónku. Christian měl napilno v kuchyni a já věděla, že by mi určitě dopřál nějaký čas o samotě.

Položila jsem květiny na konferenční stolek a nabídla mu, aby se posadil. „Nechceš čaj nebo kávu?“ nabídla jsem mu.

Mason zavrtěl hlavou. „Ne, to je dobré. Jsem tu jen nakrátko. Jen jsem tě opravdu chtěl vidět a přesvědčit se, jak ti je. Měl jsem o tebe starosti… s tím, čím si musíš procházet…“

Usmála jsem se nad jeho sentimentem. Mason byl vždycky dobrý muž. Věděla jsem to, a proto jsem se cítila špatně, že jsem ho neuchránila před svojí matkou. „Moc mě mrzí, že jsem ti to nikdy neřekla. Vždycky jsem myslela na to, jak se k tobě chová mnohem líp než ke mně. Já vím, že to nedává smysl, ale–“

Mason se natočil tak, aby mi byl víc čelem a přerušil mě. „Dává to naprostý smysl. Okolo mě se vždycky chovala jako dokonalá matka, dokonalá žena a dokonalá manželka. Musím přiznat, že byly časy, kdy jsem i myslel, že je trochu chladná nebo dokonce zamlklá. Občas vypadala vystresovaně, ale přičítal jsem to na vrub svatbě. Kdybych to věděl, nikdy bych si ji nevzal, ale rozhodně tě neviním, žes mi to neřekla.“ Na chvíli umlkl. „Z toho, co říká tisk, ses s tím potýkala už od dětství?“

Přitakala jsem. „Ano. Naneštěstí to od té doby, co můj otec zemřel, nabíralo a ztrácelo na obrátkách. Nikdy to nebylo nepřetržité. Možná jsem měla tušit, že se něco děje. To vůbec nebyla ona, tak milující, natož odpouštějící. Za ty roky bylo její chování všelijaké, jen ne takové,“ povzdychla jsem si. „Vždycky mě za tu nehodu vinila, takže jsem to pokaždé přičítala na vrub tomu. Kdybych ten den neměla narozeniny, tak bychom nikam nejeli a nenarazili bychom na bouři.“

Mason vytřeštil oči. „Bylo ti šest.“

Uchechtla jsem se nad tím, co tím myslel. „Jo, bylo.“

Zavrtěl hlavou. „Tu noc na tom večírku, to bylo…“

„Ano. Myslela si, že se jí to snažím zničit. Jenom jsem se snažila držet z cesty, ale pak se objevil můj strýček… a pak Robert. Jedna katastrofa následovala druhou. O nic z toho jsem se neprosila, ale matka to tak neviděla.“

Rozšířilo se mu chřípí. „O nic z toho ses neprosila.“ Projel si rukou vlasy, to gesto mi okamžitě připomnělo Huntera. „Je mi to tak líto. Měl jsem být víc všímavý.“

Zalapala jsem po dechu. „A jaks měl vědět, co se děje? Matka si dávala pozor a upřímně, já taky. Na ty její záchvaty jsem byla zvyklá a byla jsem expert na skrývání všeho před všema. Měla jsem roky praxe.“

Mason sebou viditelně trhl. „Omlouvám se. Nechtěla jsem, aby ses cítil nepříjemně.“

Mason zavrtěl hlavou. „Neměla by ses za nic omlouvat. Taky bys měla vědět, že jsem vyplnil rozvodové papíry.“ Přikývla jsem, na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Věděla jsem, že se něco chystá říct. „Ty a Hunter…“ Uviděl jak se na to tvářím a na chvíli zaváhal. Když jsem se uvolnila a přikývla, pokračoval. „Jste teď spolu? Já to nevím, protože se mnou nemluví.“

Bylo mi ho líto. Mason v tom byl stejně nevinně jako já. „Upřímně, nevím, jak na tom jsme.“

Mason přikývl. „Opravdu ho miluješ?“

Tohle si rozhodně zajistilo mou pozornost. Na chvilinku jsem si ho prohlížela, ale stejně už jsem věděla, co mu na to odpovím. „Ano.“

Ohlédl se a opět přikývl, jako by to konečně zodpovědělo jeho otázku. „Dobře.“

Tahle odpověď mě poněkud překvapila. „Dobře?“

Mason se vrátil pohledem na mě. „Musím přiznat, je to pro mě zvláštní, ale nebudu popírat ty zjevné city, které pro sebe chováte. Pokud s tím chcete pokračovat, tak kdo jsem, abych vám v tom bránil?“ Celý se obrátil čelem ke mně a vzal mě za ruku. „Ano, věci jsou komplikované. A ano, ještě chvíli budou, než si na to všichni zvykneme, ale za tu krátkou dobu, co jsme spolu žili, jsem tě poznal, Ayden. Vím, že máš dobré srdce… takové, které mého syna bude opatrovat.“

V očích se mi sbíhaly slzy. „Ano, mám ho strašně moc ráda. Odejmi z toho moji lásku a stejně by byl mým nejlepším přítelem úplně přede vším. Přidej k tomu moji lásku a dostaneš někoho, bez koho bych absolutně nemohla žít.“

Mason s úsměvem vydechl. „Má štěstí, že tě má.“

Zahihňala jsem se, malinko. „Já mám štěstí, že ho mám.“ Pokud mě bude chtít.

Když v mých očích uviděl, co vidět potřeboval, poplácal mě po ruce a vstal. „Už opravdu musím jít.“

Přikývla jsem a taky jsem vstala. „Děkuju za návštěvu,“ a ukázala jsem ke kytkám. „A za ty květiny. Jsou nádherné.“

Usmál se. „Nemáš za co.“ Přešel ke mně a napřáhl náručí. Objala jsem ho a vdechovala jsem jeho uklidňující vůni. „Opatruj se, Ayden. Doufám, že se brzy uvidíme.“

Povzdychla jsem si a zavřela jsem oči. „Já taky.“

Pustili jsme se a usmáli se na sebe. Pak jsem si ale něčeho všimla koutkem oka. Hunter stál ve dveřích a na tváři měl šokovaný a rozzuřený výraz. „Měl jsem to vědět.“ Otočil se, že vyjde ze dveří, ale to už byl Mason vcuku letu u něj, já za ním v závěsu.

„Počkej, synu. Není to tak, jak si myslíš.“

Ve dveřích se naštvaně otočil. Christian stál za ním a pusou naznačoval slůvko ‚promiň‘. Zřejmě to byl on, kdo Huntera pustil dál.

„Nechám vás tu lidi o samotě,“ Christian odešel; my ostatní tu postávali v předsíni.

„Tak jak to je, tati? Chci tím říct, ale no tak. Jak blbě to asi vypadá, když jdu navštívit Ayden a najdu ji, jak se tulí k mýmu tátovi? Normálně by to znamenalo úplný kulový, ale vy dva máte společnou historii.“ Vydechl a mě bylo jasné, že jsem ho znovu ztratila. Nezáleželo na tom, že to všechno bylo ve vší počestnosti.

„Huntere, Ayden si právě prošla traumatickým zážitkem. Bez zřetelu na naší historii se o Ayden starám a samozřejmě, že jsem jí chtěl navštívit a přesvědčit se, jestli je v pořádku. Ty se mnou nemluvíš. Tak co jinýho jsem měl asi dělat?“

„Prosím přestaň,“ šeptla jsem.

„Nevím… možná mě varovat, že přijdeš, abych se ujistil, že nebudu kolem, když se tu ukážeš.“

Masonovi se rozšířilo chřípí. „A jak jsem to asi mohl udělat, když mi nezvedáš telefon?“

„Prosím, přestaň,“ zašeptala jsem znovu.

„Ehm, já nevím… poslat mi smsku?!“

Mason se chystal odpovědět, ale já jsem rozhodila rukama do vzduchu. „Přestaňte!“ vydechla jsem a fňukla jsem u toho. „Jenom se poslechněte!“ vzdychla jsem a zavrtěla hlavou. Já to zapříčinila. To já jsem je od sebe odloučila. „Jste otec a syn. Vy dva jste jediní, koho máte, a přesto se do sebe takhle pouštíte? A kvůli čemu? Kvůli mně? Nic nestojí za to, zpřetrhat mezi sebou vazby. Vůbec nic.“

Všichni jsme byli smrtelně ticho, jen jsme na sebe zírali. Když nikdo nic neříkal, promluvila jsem znovu, tentokrát jsem svůj proslov mířila na Huntera. „Ty se musíš naučit, jak odpustit svému otci, Huntere. Neudělal nic špatně, krom toho, že před tebou něco zatajoval. A to bylo něco, co bylo lepší držet stranou, abychom se vyhnuli všemu tomuhle utrpení a bolesti. Ano, vím, že je špatné před těmi, které miluješ, mít tajemství, ale občas tak musíš udělat, aby ses vyhnul citovému utrpení. Tvůj otec miloval moji matku. Neudělal bys to samé, kdybyste měli prohozené role?“

Hunter zatnul zuby a opřel se hlavou o zeď. Trpěl, věděla jsem to, ale taky jsem věděla, že věděl, že moje slova v sobě nesla pravdu, nehledě na to, jak moc byl naštvaný.

„Půjdu a nechám vás dva si promluvit.“ Oba jsme se podívali na Masona, který se díval na Huntera. „Synu, prosím, spoj se se mnou až vychladneš.“ Pak se otočil na mě. „Opatruj se, Ayden,“ usmál se a já mu poděkovala. Pozorovali jsme ho jít dolů ke vchodovým dveřím. Když je otevřel, zablýskly se foťáky a ženský hlas začal řvát: „Pane Davenporte, je to pravda, že jste měl poměr se svou nevlastní dcerou?“ Dveře se zabouchly a oba jsme s Hunterem zůstali stát šokem přimražení na místech – oči vyvalené a neschopni slova.

Zavřela jsem oči. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nejdřív moje máma a teď tisk zjistili, jak to v rodině máme. Jak jsem se s tím jako teď měla popasovat? Copak nestačilo to s mojí matkou?

Uslyšela jsem Huntera si povzdychnout. „Tohle nebude fungovat, co?“

Stiskla jsem k sobě víčka ještě pevněji, ucítila jsem přicházet slzy. Když jsem je konečně otevřela, Hunter tam stál a pozoroval mě. Vypadal stejně ztraceně jako já.

Nakonec jsem zavrtěla hlavou. „Ne, nebude.“

Přetvařovala jsem se. Zoufale jsem Huntera chtěla, ale bylo mi jasné, že dokud bude mít v hlavě mě a svého otce, nikdy se přes to nepřenese. Ušetřila jsem nás oba zlomených srdcí, kterých bychom po té cestě dozajista dosáhli. Navzdory vědomí, že pokud ho ztratím, zabije mě to, jsem věděla, že chce, abych ho nechala jít. Aspoň to jsem mu jako svému nejlepšímu příteli musela dát.

Takže navzdory srdci, zlomenému takovým způsobem, jaký jsem ještě nezažila, jsem Huntera držela za ruku a řekla mu, že je volný. Řekl jsem mu, aby našel svoje štěstí a že mu přeji vše, po čem zatouží. Protože mi na něm hluboce záleželo, protože byl mým přítelem a protože jsem ho milovala víc, než cokoliv jiného na tomto světě.

Poté, co si mě vyslechl, odešel, moje požehnání si vzal s sebou. Ale nehledě na to, jak moc šťastný výraz jsem si na obličejnalepila, nevzalo to s sebou onu nesmírnou bolest, jakou jsem pociťovala nad tím, že jsem ztratila jediného muže, kterého jsem kdy skutečně milovala.

Když jsem zabouchla dveře, opřela jsem se o ně… neschopná pochopit, jak mohl můj život takhle dopadnout. Jediné, co jsem kdy chtěla, bylo mít šťastnou, milující rodinu. Jíž byl Hunter.

Všechno jsem ztratila.