Antony - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Tak držte si klobouky, začínáme. Seznamte se s  Antonym, tady ještě mladíčkem, kterému se ani ve snu nezdá, že se jednou v Cosa Nostře stane bossem… Sinnel 

ČÁST PRVNÍ – L´OMERTA (ZÁKON MLČENÍ)

„Na prvním místě chci uvést, že jsem nezabil žádného muže, který by si nezasloužil být zabit.“

Micky Cohen, bývalý vymahač z Chicaga s vazbami na italskou mafii v Americe

KAPITOLA 1

Leden 1964

„Nikdy nezapomeň na svou zbraň, hochu. Vždycky ji musíš mít při sobě… v téhle záležitosti. Je to nutnost. Jestli tě chytím bez tvojí zbraně, zaručuji ti, že to, co se stane, se ti nebude líbit.“

Pětiletý Antony Marcello si se zájmem prohlížel lesklý revolver, který čistil jeho otec. „A co je to ta „záležitost“, Papà?“

Ross se usmál. „Tahle záležitost, to jsme my, to je sakra celý náš život, chlapče.“

„Aha.“

Antony ještě stále nevěděl, o čem jeho otec mluvil. Zatím ještě ne. Ale ta zbraň se mu líbila. Otec mu to ráno dal nový červený kapesní nůž.

„A nezapomeň, že vždy budeš postupovat podle pravidel, Antony. Vždycky.“

****

Únor 1984

„Odešel lehce,“ řekla tiše sestra.

Antony zastrčil ruce do kapes a pokrčil rameny. Věděl, že to sestra nechápala a snažila se pomoci.

Lehce byl relativní pojem, který se nevztahoval na smrt jeho otce. Jak snadné mohlo být upít se za posledních deset let k smrti? Jak snadné bylo probouzet se a přitom se celý třást. Pak si dát pár piv, aby se třes zmenšil, nato půl dne zvracet a pak omdlít na místě, kde jste se právě zhroutil na zem? Ne, alkoholismus nebyl lehký.

„Co udělali? Naposledy mu do žil vstříkli morfium?“ zeptal se nevrle Antony.

Sestra překvapeně zamrkala. „Promiňte?“

„Myslím tím, jestli mu to usnadnili,“ objasnil Antony.

„Ehm… No, víte -“

„Slečno, sledoval jsem svého otce, jak se za posledních deset let od smrti mé matky snažil upít se k smrti. Ať se mi to snažíte jakkoli ulehčit, vím to. Zvládnu to, věřte mi.“

„Nabídli jsme mu léky, abychom mu pomohli, ale odmítl je. Vypadal, že byl v dobré náladě. Dokonce si na krátkou chvíli i prozpěvoval.“

Sestra toho moc neřekla. Antony si toho okamžitě všiml. Žil svůj životní styl. Znal spoustu sraček o lidech, kteří mohli zachraňovat životy.

„A?“ tlačil na ni Antony.

„Mysleli jsme si, že usnul. Požadoval, abychom vypnuli pípání toho monitoru.“

Jo, Antony pochopil podstatu věci. Ani netušili, kdy Ross odešel.

Do prdele, možná poté jeho otec ani netrpěl. Možná prostě… usnul a bylo to.

Posledních deset let Anonyho života se točilo jen kolem dvou věcí: udržet otce nad vodou a získat svou pozici v La Cosa Nostra. Bylo zřejmé, že v první věci selhal. Bylo mu dvacet pět let a vypadalo to, že to všechno posral ještě dřív, než dokonce dostal možnost stát se „Mužem“.

Část důvodů, proč se držel zpátky jen jako přidružený člen zločinecké rodiny Catrolli byl tady, tři stopy od něj, mrtvý na nemocniční posteli. Rossovy sklony k pití porušovaly jedno z nejzákladnějších pravidel Cosa Nostry. Muži, kteří byli opilí, se dokázali chovat jako blázni a byli hanbou rodiny. I když se v tomto případě jednalo o Rosse, jeho syn trpěl důsledky otcových rozhodnutí. Získat si důvěru, když váš otec dělal to, co dělal, bylo obtížné.

Nezáleželo na tom, že Antony byl i vnukem Andina Marcella, pravé ruky a pobočníka Vinnieho Catrolli. Protože když se to tak vezme, stále měl opileckou nálepku svého otce. Jak se říká, jaký otec, takový syn.

Přesto Antony ke svému otci necítil zášť, dokonce ho v určitých ohledech chápal. Když před deseti lety Cella, Antonyho matka, zemřela, utopila se při tom incidentu, jeho děti byly v nejdůležitějším období svého života ponechány bez mateřské péče a stále v pohybu.

Rossův svět se zastavil, ale svět všech ostatních se stále pohyboval dál. Cella představovala pro Rosse středobod vesmíru, kolem kterého se vše točilo, a proto svůj život postavil jen na ní. Antony si nevzpomínal, že by se kdy jeho rodiče hádali, nebo že by mezi nimi proběhlo fyzické násilí. Pokud věděl, tak jeho otec byl vždy věrný. Což byla rarita, když se Antony podíval kolem sebe na ostatní lidi. Muži v jeho světě měli obvykle bokem jednu nebo dvě milenky, které jim rodily nelegitimní děti, zatímco jejich manželky při tom zavíraly oči a předstíraly, že nic nevědí.

Ale, ne Ross.

Antony neměl ani ponětí, zda někdy pocítí lásku podobnou této. Ani si nebyl jistý, zda to chtěl zažít.

„Budu muset dojít zařídit pohřeb,“ řekl Antony a zahnal všechny tyhle myšlenky pryč.

Sestra přikývla. „Jeho tělo bude označené v márnici.“

Označené.

V márnici.

Antonymu přejel po celém těle mráz.

*****

Antony právě vešel do svého domu, když mu začal vyzvánět telefon.

Kriste, chtěl ho ignorovat. Strašně moc.

Ale nemohl.

Měl štěstí, že hovor, který zmeškal, nebyl od bosse. Nikdy se nevyhýbat bossovi. To bylo pravidlo.

Antony se ani neobtěžoval cestou do obývacího pokoje skopnout boty z nohou nebo si sundat sako. Zvedl hovor. „Tady Marcello.“

„Dobré ráno, Tony,“ ozval se z druhého konce známý hlas.

„Dobré ráno, Johne.“

Johnathan Grovatti byl a vždycky bude jedním z nejlepších Antonyho přátel. Mezi nimi byl věkový rozdíl dvou let. Johnathan byl tím starší. Právoplatným členem mafie se stal v osmnácti – jako jeden z mnoha požitků, který dostal díky tomu, že jeho otec byl bossem rivalské rodiny, která se stala novým partnerem v New Yorku.

Johnathanův starší bratr měl převzít místo svého otce, zatímco John se měl stát následovníkem Vinnieho Catrolli, až muž zemře nebo skončí. Tahle dohoda ušetřila mezi oběma rodinami spoustu krve, protože obě soupeřící rodiny měly okruh svých zájmů velice podobný.

Antony předpokládal, že tohle bylo nejdůležitější. Dokonce, i když to znamenalo, že se John musel oženit se ženou, která opovrhovala jejich podnikáním. Vinnieho nejmladší dcera Kate byla velice neslušná, ale možná, že se by se ji Johnathanovi mohlo podařit zkrotit. Nebo aspoň zvládnout.

„Obchod dnes v Hell´s Kitchen,“ informoval ho John.

Antony se zděsil. Dnes ne, chlape. Stále ještě potřeboval dát vědět své rodině o Rossovi a kontaktovat pohřební ústav.

„Mohlo by to být zpátky -“

„Ne. Přišel rozkaz přímo od Vinnieho. Nic velkého.“

Jestli to přišlo přímo od bosse, bylo to něco velkého.

„Jo, v pořádku,“ odpověděl Antony unaveně.

„Hele, co se děje?“ zeptal se Johnathan.

Nic.

Vůbec nic.

Tohle byla Cosa Nostra - Antonyho život. Když zavolala la famiglia, všechno ostatní šlo na druhou kolej. Cosa Nostra byla na prvním místě. Vždycky.

„Kdy a kde se chceš setkat?“ zeptal se Antony místo, aby odpověděl svému příteli na jeho otázku.

„Co Dee Diner?“

Antony zaskřípal zuby. Věděl moc dobře, proč se chtěl Johnathan sejít právě tam. „Ona tam bude?“

„Kdo ona?“

„Nehraj si na zatraceného osla,“ řekl Antony.

Johnathan si povzdechl. „Tony -“

„Johne, slíbil jsi, že se oženíš s jinou ženou.“

Antony na nevěru nevěřil.

„To bude až za pár let.“

Podle toho, co pochopil Antony, chtěl Vinnie Catrolli, aby se jeho dcera provdala za Johna teprve, až jí bude dvacet tři let. Do té doby měla dokončit školu a cokoli dalšího. Antony usoudil, že Vinnie si tím způsobem kupoval čas, aby mohl dohlédnout na Johna. Ale vypadalo to, že John vůbec neřešil, co se stane do doby, než se ožení.

„Vinnie to zjistí, a až to zjistí, zjistí to i tvůj otec,“ varoval ho Antony.

A kdyby se to stalo, Johnatan přijde o své místo jako Catrolliho dědic a nástupce. Ne, kvůli tomu, že by měl nějaké nelegální potomky, o tom Antony nic nevěděl a nestaral se o to, ale proto, že by nesplnil očekávání, které na něj kladl jeho otec. John nikdy nebyl příliš dobrý v dodržování pravidel.

„Ještě nemusí.“

„S tímhle zmatkem nechci mít nic společného, Johne.“

John paličatě trval na svém. „Dobře, kreténe. Tak místo toho v osm, Downtown v Mecce. Je to zatraceně lepší?“

Jo, bylo.

„V osm,“ potvrdil Antony a pak zavěsil.

Než Antony vytočil další číslo, musel si promnout čelo, protože se k životu probudila náhlá bolest hlavy. Když jeho dědeček hovor přijal, Antonyho napadlo, jestli toho člověka vůbec bude zajímat, že zemřel jeho nejstarší syn.

Většinu věcí si Andino s Rossem nikdy neřekli z očí do očí.

„Ciao,“ pozdravil Andino. „U telefonu Marcello.“

„Všichni zvedáme telefon tím samým způsobem,“ zasmál se Antony sám pro sebe.

„Dobré ráno, chlapče.“

Antony bojoval s nutkáním odfrknout si. Bylo mu dvacet pět a pro svého dědu byl stále chlapcem.

„Co zatraceně chceš ráno v sedm?“ vyžadoval Andino.

„Dneska mám dole v Kitchen obchody,“ odpověděl Antony.

„Jo, tak? Udělej to.“

„To mám v plánu, ale potřebuji laskavost.“

„Jakou?“ zeptal se Andino.

Antony zaslechl výmluvné cvaknutí dědečkovi řezačky. Pravděpodobně usekl špičku kubánského doutníku. Zatímco Antony zkoušel žít skromně, aspoň většinou, jeho rodina měla staré peníze. Staré, hodně staré peníze.

Tak staré, až zatraceně páchly.

Na bankovním účtu měl víc nul, než by ho zajímalo, ale Antony ani jednou nesáhl na své dědictví., které by mu umožnilo v životě nikdy nic nedělat. Ne, pracoval každý zatracený den. Čím víc vlastnil, tím lépe se cítil. Bylo tak méně pravděpodobné, že by někdo přišel a zkusil mu to tak vzít.

„Dnes ráno mi volali z nemocnice,“ začal Antony.

„Ne,“ uťal ho Andino. „V žádném případě, Tony. Měj dobrý den, dítě.“ S těmi slovy jeho dědeček zavěsil.

Antony zíral na sluchátko v ruce. Andiho reakce ho nešokovala. Jakýkoli hovor na téma Ross skončil s Andinem obvykle špatně. Stejně jako většina ostatních si Andino nad svým synem už dávno umyl ruce.

Antony drsně vydechl a pak vytočil jiné číslo. Jeho mladšího bratra pravděpodobně smrt jejich otce taky zajímat nebude, ale Antony dneska na tyhle nesmysly neměl čas.

Když Ross Junior zvedl telefon, Antony promluvil ještě dřív, než skončil svůj pozdrav: „Táta je mrtvý. Mám práci, kterou musím udělat, a někdo se musí postarat o zatracený pohřeb.“

Ať si rodina myslí, co chce.

Antonymu už na tom nezáleželo.