Unforgettable - 2. kapitola

Překlad: Peťa

Když se probrala, stál nahý u komody. Vytáhl šuplík a popadl spodní prádlo. Chtěla po něm toužit. Chtěla ho od té doby, co touha byla částí jejího vědomí, ale právě teď se až moc bála, aby si dovolila cokoli cítit. Milovala se s ním každý den od té doby, co ji požádal, aby zůstala… kromě včerejška. A teď ta samotná představa byla děsivá a byla ráda, že musí jít do práce, protože kdyby se jí dotkl, nebyla si jistá, jak by to zvládla.

Byl krásný, a když se otočil, zatímco si natahoval spodní prádlo a vytáhl si ho přes silné a štíhlé nohy, pomalu vydechla. Naučila se znát jeho tělo, jeho zvuky, co se dělo, když se ho dotkla určitým způsobem, ale právě teď měla pocit, jako by zírala na cizince – krásného cizince, se kterým neměla žádné skutečné spojení. Neměla je terapie sblížit? Pak proč se sakra cítila tak vzdáleně?

Přetáhl si přes hlavu bílé tílko, když se otočil a šel k šatníku, ale pak jeho pohled přistál na ní a zarazil se v půli kroku. Chvíli na ni jen zíral, když si stahoval přesně sedící košili po trupu a jeho obočí sebou cuklo. Když se koutek jeho úst vytáhl nahoru, nebylo to nic víc než neúspěšný pokus o úsměv a rychle mu spadl z úst, než pokračoval k šatníku. Očividně to nezvládal o nic líp než ona.

Zmizel do šatníku a radši než by čekala na další trapnost, až se znovu objeví, vylezla z postele. Hodila na sebe oblečení z předešlého dne, které leželo zmuchlané vedle postele, a podnikla svůj únik. Jakmile byla dole, začala vařit kafe a pustila Macy zadními francouzskými dveřmi na terasu, aby se mohla na chvíli proběhnout kolem. Bailey měla pocit, jako by se jí vnitřnosti chvěly, když na něj čekala a vážně zvažovala, že se půjde projít dolů k vodě, než aby se s ním vypořádávala. Co se to s ní sakra dělo?

Ale věděla, že to by ho naštvalo, stejně jako by to naštvalo ji, kdyby to samé udělal on a tak to vydržela, čekala a snažila se připomenout si, že je tu z nějakého důvodu a oba to chtěli. Možná chtít něco nestačilo…

„Ahoj.“

Při zvuku jeho hlasu vyskočila, a když se k němu otočila, měla ruku na hrudi, jako by mohla uklidnit překotné třepotání v srdci. Vzhledem k jejímu závodícímu pulsu by si myslela, že na ni vyskočil z narozeninového dortu. Pokud výraz na jeho tváři něco říkal, bylo to to, že mu neušla její směšná reakce na jeho pozdrav.

„Ahoj,“ zašeptala.

Stáli v kuchyni pět stop od sebe a rozpačitě na sebe zírali. Jeho široké tmavé oči byly tolik jako Jessiny a bylo to zvláštně utěšující. Být držená jeho pohledem bylo taky zvláštně vzrušující. Byl to intenzivní upřený pohled a těma očima se jí dostal pod kůži od doby, co byli dětmi, ale to vzrušení bylo dnes jiné. Rozpadala se a ty oči jí ho jednoduše připomněly – ho, kterého právě teď měla potíže vidět.

Dokázala si představit jeho paže obalené kolem ní, jak ji pevně a konejšivě drží. Potřebovala to. Mohla vidět to, co potřebovala, jak to stojí před ní, ale měla pocit, jako by zírala na hologram – jako by vypadal jako její Darren, ale nebyl to její Darren. Jasně, že to bylo směšné. Byl to dnes ten samý Darren jako před dvěma dny.  Zatracený doktor Green za to že poskvrnil jejího Darrena – sakra, za to že poskvrnil ji.

Nějakým způsobem jimi otřásl a ona už si nebyla jistá, že tohle mají dělat. Vydržet to a bojovat za jejich vztah dávalo veškerý smysl na světě, dokud najednou nedávalo.

„Radši půjdu.“ Chvíli se škrábal na čele, než pohlédl ke kávovaru, ale ignoroval ho a cestovní hrnek ležící vedle něj. „Uvidíme se později.“ Postoupil vpřed a natáhl se po její paži. Jeho rty se jí otřely o čelo, když jí jeho ruka na moment jemně třela bok paže. „Pěkný den.“

„Tobě taky.“

A pak odešel. Všechno na tom muži ji nějakým způsobem přitahovalo. To, jak chodil, jak se díval, jeho hřejivý hluboký hlas, jeho velké ruce a jeho silný dotek. To vše pro ni něco znamenalo. A i když ho sledovala od ní odcházet, zachvěla se nad tím, jak se zdálo, že každičký kousek z něj ji ovlivňuje.

Jakmile byl pryč, klesla na jednu z vysokých židlí, které stály u kuchyňského ostrůvku. O chvíle později jí zazvonil telefon. Byl to mobil, který jí dal předešlý týden, a když zabzučel kousek od ní na hladkém žulovém povrchu ostrůvku, moment na něj zírala. Na obrazovce bylo jeho číslo, a když přes ni konečně přejela prstem, zhluboka se nadechla.

„Ahoj.“ Zněla příliš slabě.

„Miluju tě.“ I jeho hlas tak zněl.

Na moment byla ticho. „Taky tě miluju.“

Linka ztichla, jak to položil a ona položila telefon zpátky na pult.

-•●•-

„Byla to chyba?“ Bailey zírala na horký čaj stojící před ní na stole u Harry a Sally´s. Zdálo se, že od něj nedokáže odtáhnout oči a bezmyšlenkovitě uždibovala odštípnuté místo na okraji šálku.

„Oh, Bay…“ Michelle chvíli neříkala nic a to Bailey dělalo starosti.

Michelle byla chodící názor. Škrtněte to – názory. Nepotlačila svoje názory u ničeho, a pokud ona nevěděla, jak odpovědět-

„Vědělas, že to bude těžké.“

Bailey konečně vzhlédla. „Co když je to nemožné?“

„Čeho se bojíš?“

Baileyiny oči se přesunuly k oknu a chvíli zírala ven na brzký podzimní den. „Co když být zamilovaná nestačí?“ Podívala se zpět na Michelle. „Před týdnem… jsem se rozhodla zůstat, protože jsem ho tak moc chtěla. Teď“-

„Teď co? Teď jsi změnila názor? Už ho nechceš?“

„O tom to není.“ Znovu zírala dolů na svůj šálek. „Když mě požádal, abych zůstala, nemusela jsem se vypořádávat s realitou toho, jak těžké by to mohlo být. Cítila jsem jen… úlevu. Teď…“

„Teď musíš odvádět tvrdou práci a uvědomuješ si, že to fakt bude práce?“

Bailey přikývla, pokusila se na Michelle přes stůl usmát.

„Jak šlo sezení s doktorem Greenem?“

„Nesnáším ho. Je to jasně sadista,“ řekla Bailey sarkasticky, ale jemný úsměv na jejích rtech přiměl Michelle, aby se taky usmála.

„Není to jeho chyba, že ty a Darren jste v háji. Přimhuř nad tím chlapem oko. Pracuje tady s něčím katastrofickým.“ Michelle se uculila. Bylo to utěšující. Nedá se říct, že by to řešilo Baileyiny problémy, ale přinejmenším ji Michelle vytahovala z paniky. „Co si o něm myslel Darren?“

„Nevím. Nemluvili jsme o tom. Nemluvili jsme včera, jakmile jsme odešli, vůbec o ničem.“

Čelo Michelle se nakrčilo.

„Dr. Green nám věnoval takový pohled,“ poznamenala Bailey z ničeho nic.

„Pohled? Jaký pohled?“

„Takový, který naznačoval, že si možná nemyslí, že bychom měli bydlet spolu? Já nevím.“

„Co na to řekl?“

„No… nic. Byl to jen pohled.“

Michelle protočila oči. „Chápu. Myslíš si, že tvůj cvokař odsuzuje uspořádání vašeho bydlení?“

„Pokud si vyložím jeho pohled, který nám asi věnoval, pak ano.“ Bailey si myslela, že to dává perfektní smysl, ale vzhledem k tomu jak Michelle vrtěla hlavou, ona ho možná nezachytila. „Mohla bych zůstat pár dní u tebe?“ Podívala se z okna, jak nechávala otázku usadit se, ale Michelle neodpověděla. Věděla, že proto, že Michelle čeká, až se na ni podívá zpět. Když to Bailey konečně udělala, Michelle ji jen znovu vážně studovala. „Nesnáším, když se na mě takhle díváš,“ zamumlala Bailey.

„Jako jak?“

„Jako že ty jsi dospělá a přemýšlíš nad vážnými dospěláckými myšlenkami.“

Michelle se pro sebe zasmála. „Samozřejmě že můžeš zůstat u mě, ale co kdybys mi řekla proč.“

„Kvůli tomu pohledu, není dostatečným důvodem?“ Chvíli neříkala nic. „Nemyslíš, že je to prostě trochu divné, že nemůžeme ani fungovat bez terapeuta a přesto spolu žijeme a máme sex?“

Michelle pokrčila rameny. „Připouštím, ale nejsem si jistá, jestli si musíš dělat starosti o to, aby ses napasovala do nějaké formy. Vážně nemáš ten luxus, aby ses držela nějakého velkolepého vztahového standardu, víš. Ta loď pro vás dva odplavala před dlouhou dobou.“

„No není to pravda?“ Chvíli Michelle studovala. „Jen si myslím, že by to možná bylo lepší, kdybychom se nesnažili být pár, dokud se opravdu nenaučíme, jak být pár.“

„Jak si myslíš, že to přijme Dare?“

„Nevím.“ Jak s ním sakra má vůbec mít tento rozhovor?

„Jak si vedeš se všemi ostatními věcmi?“

„Věcmi?“

„Se ztrátou tvé mámy?“

V zadní části očí se Bailey okamžitě usadil žár a tvrdě polkla, přičemž věděla, že jí to možná pomůže nebo možná taky ne zažehnat smutek. Vlastně to byl malý zázrak, že tam po několika předešlých týdnech zůstaly slzy k pláči. Pokrčila rameny. „Okay, asi. Zajímalo by mě, jestli si někdy zvyknu na fakt, že tu skutečně není.“ Setřela mokro na svých tvářích, když se dívala z okna. Když se Bailey podívala zpátky, Michelle ji zblízka studovala. „Tento rozhovor mě deprimuje,“ okomentovala to sarkasticky.

„Tak pojďme mluvit o něčem jiném. Jako třeba co děláš dnes odpoledne?“ zeptala se Michelle kousavě.

„Jdu běhat s Mace. Chceš jít s námi?“

„Jdi do háje,“ odpověděla Michelle suše. „To by mi odpálilo zadek a vlasy.“

Bailey se zachichotala, i když si setřela další zatoulanou slzu. Slyšela tuhle odpověď jednou nebo dvakrát. Tahle ženská mohla jíst cokoli, co sakra chtěla, být línější než slimák a pořád měla tělo jako sexbomba. Bailey musela pracovat na tom, aby udržela svůj zadek pod kontrolou.

Michelle se natáhla přes stůl a sevřela vršek Baileyiny ruky. „Můžeš zůstat u mě. Víš to. Ale ještě se ho nevzdávej.“

Bailey přikývla, ale nic neřekla.