TB - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Konečně to nastalo. Neil je zpátky se Sophií. Co na tom, že to není v jejich domě ve Státech, ale na Islandu. Dokáže Neil fungovat i mimo léčebnu? Nevrátí se mu znovu černé myšlenky? Pozná ho Olivia po tak dlouhé době? A dokáží k sobě Sophie s Neilem znovu najít cestu, nebo se k sobě znovu budou chovat jen jako dva cizinci, kteří spolu nějakou náhodou sdílejí jeden dům?                        Sinnel

Po schodech z letadla jsem spolu s Olivii v náručí scházela s maximální opatrností a srdcem v krku. Očima jsem sledovala jednotlivé kroky a byla vyděšená z toho, že se spolu s ní zřítím a upustím ji. Díky tomu jsem tedy nezaregistrovala to, že se otevřely dveře u auta. Když jsem konečně zvedla oči, byl tam.

Neil stál vedle černého, elegantního SUV, ruce měl v kapsách. Na sobě námořnicky modrou košili s vyhrnutými rukávy, olivově zelené šortky a sluneční brýle. Jen ten, kdo vyrostl v chladném klimatickém pásmu, by dokázal pochopit výběr toho oblečení, když bylo venku jen patnáct stupňů. Když jsme šly směrem k němu, široce se na nás usmíval.

„Tady jsou moje holky!“ zavolal. Když jsme se k němu dostaly blíž, zaregistrovala jsem na jeho bradě strniště. V posledních dnech se neholil, ale už nevypadal tak vyčerpaně. Když jsem ho objala, ucítila jak, jak moc během své hospitalizace zhubl. Díky tomu vypadal velice křehce.

Na tom nezáleželo. Nechtěla jsem, aby odešel. Mezi sebou jsme měli Olivii, která ječela radostí. Jakýkoli strach, který jsem cítila kvůli tomu, že by si nemusela vzpomenout na svého Afiho, byl očividně neopodstatněný. Natáhla se po jeho brýlích a on si je zvedl do vlasů.

„Afimu je to tak strašně moc líto,“ zašeptal jí a políbil ji na čelo a pak na špičku nosu. „Budu se snažit znovu vás takhle neopustit.“

„Je v pořádku, Neile. Všichni jsme v pořádku.“ Mrkáním jsem potlačila slzy. „Děkuji ti.“
„Za co?“ zeptal se a políbil mě na tvář. Přitom si nás obě přitiskl k sobě blíž.

„Za to, že jsi odvedl tak tvrdou práci. Že sis vybral zůstat s námi.“

V jeho očích se objevila vlhkost a usmál se na mě tím svým polovičatým úsměvem, do kterého jsem se před lety tak moc zamilovala. „Pojďme. Čeká na nás večeře.“

Na zadní sedadlo SUV už měl připevněnou zcela novou autosedačku. Přešla jsem jí a jako profík jsem do ní Olivii zapnula.

„Stala ses v tom docela dobrou,“ řekl s opravdovým překvapením v hlase.

„Budeš šokovaný tím, v kolika věcech jsem teď dobrá,“ informovala jsem ho a opatrně se narovnala, abych se nepraštila o auto. „Jako třeba to, že v tašce s plenkami mám pro ni vždy náhradní oblečení.“

„Ach, drahá,“ odpověděl a já se to rozhodla nerozvádět dál. Nechtěla jsem zkazit tuhle radostnou příležitost líčením svých katastrofických zážitků s přeplněnými plínkami.

Ulice Reykjavíku vypadaly od mé první návštěvy úplně jinak. Byli jsme tu tenkrát na Silvestra. Bylo to tu mrazivé, vše pokryté ledem a sněhem. Přesně taková zima v jaké jsem vyrůstala i já. Teď, v létě se tu lidé procházeli po ulicích se svými psy – což, jak mě Neil informoval, vyžadovalo pro jejich vlastnictví spoustu papírování a seděli na venkovních terasách kaváren. Ve městě bylo vidět šokující množství zeleně a stromů. To jsem při své návštěvě v zimě nezaregistrovala. Poté, co jsme zastavili u domu, potěšil mě pohled na obrovské kvetoucí keře, které lemovaly betonový chodník.

Vzhledem k tomu, že dneska řídil Neil, museli jsme se postarat o naše zavazadla a jejich odnesení do domu sami. Už jsem si zvykla na obrovské rozmazlování, že jsem se o takové věci starat nemusela.

„Ach ne,“ vydechla jsem a klesla pod tíhou mého kufru. „Ne, nestalo se nic špatného.“

„Nech toho. Jen, protože jsem tam nebyl, abych tě povzbuzoval ve tvé činnosti, jsi ztratila sílu v horní části těla?“ škádlil mě. „Nech je tam na chvíli být.“

Málem jsem začala protestovat, ale pak jsem si vzpomněla, že tady nejsme v New Yorku. Kriminalita ve srovnání s ním je tady zanedbatelná. Zatímco mě Neil s Olivií vezme dovnitř, nikdo mi ten brutálně těžký kufr neukradne.

Dům v Reykjavíku nemohl být stylově vzdálenější, než byl od jakékoli jiné nemovitosti, kterou jsme vlastnili. Jeho ultra moderní styl trochu narážel na energický, veselý styl města s jeho pestrobarevnými střechami. Dobře však zapadal do stylu moderních kanceláří a okolních bytových domů. Fasáda byla z šedého betonu, s vysokými deskovými okny, které tvořily chaotický vzor. Z venku to nedávalo žádný smysl, ale zevnitř byl dokonalý. Nad námi se tyčilo první patro, které bylo otevřené. Na pravé straně bylo plovoucí schodiště ze skleněného panelu. Kolem něj vedlo zábradlí z leštěné oceli, které se vinulo až do druhého patra. Patro s obývacím pokojem, stejně tak jako i s několika dalšími pokoji pro hosty tvořilo napůl uzavřené patro. Jak mě Neil informoval, jeden z nich už předělal na dětský pokoj. Když jsem se však rozhlížela po elegantních podlahách z leštěného betonu a otevřených schodištích, uvědomila jsem si, že tenhle dům není moc vhodné místo, jakmile začne Olivia chodit. Už jen plazení tu byl problém. V duchu jsem propočítávala mezeru mezi podlahou a skleněnými stupni na horních podlažích.

Neil mi podal Olivii a já ji odnesla po schodech nahoru. Při každém kroku jsem se uvnitř chvěla, protože se mi v mysli objevovaly ty nejhorší možné scénáře. Samozřejmě, už jsem si byla v péči o Olivii mnohem jistější, ale stále ještě jsem v duchu viděla všechny ty příšerné věci, co by se jí mohly stát. Něco jako starý filmový týdeník v kině, který se však skládal z mých nejhorších nočních můr.

Rodičovství dokáže pěkně vystrašit.

Hlavní ložnice byla ve třetím podlaží a byla vybudována ve stylu otevřeného loftu. To by v budoucnu, až bude Olivia dost stará, mohl být problém, protože by jí mohlo traumatizovat, pokud by zaslechla, jak si s jejím dědečkem užívám sex. Z ložnice se dalo projít podél oken, která vedla přes dvě podlaží, do obývacího pokoje. V tom domě jsem cítila závrať jako nikde jinde, ale zároveň tu byl i úžasný výhled na záliv i hory.

„Podívej, Olivio,“ zamumlala jsem na ni a ukázal na krystalicky modrou oblohu venku. „Tohle je také tvůj domov.“

I když se Neil narodil v Anglii, spoustu času v dětství strávil tady na Islandu, kde se narodil a vyrostl jeho otec. Neil sem také tak často, jak jen to bylo možné, jezdil i s Emmou. Mluvila islandsky a tuhle zemi brala jako svůj třetí domov. Elwoodovi měli dost štěstí na to, aby mohli celý svět považovat za svůj domov.

To, že jsme tohle mohli Olivii dát, mě trochu dostalo. Bez ohledu na to, jak moc jsme chtěli, nedokážeme přivézt Emmu s Michaelem zpět. To, co jsme mohli udělat, bylo vychovat jejich dceru, aby se stala tak úžasnou ženou jako byla její matka. Neil byl báječný otec a teď, když na tom byl lépe, to mohl udělat znovu. Já jsem tady nebyla až tak příšernou matkou, jak jsem se bála.

Neil přinesl naše věci do domu a při tom si pískal. Najednou mi to svým způsobem začínalo připomínat obyčejný, běžný rodinný život.

Aspoň jsem v to doufala. Nebyla jsem tak hloupá, že později neprojdu celý dům, abych zkontrolovala, zda si někam neschoval své drogy.

Tahle myšlenka mě zneklidnila a měla jsem pocit, jako bych v žaludku pocítila kyselinu. Pravděpodobně jsem si ze všech těch týdnů, kdy jsem byla ve víru emocí, uhnala žaludeční vředy.

Když přišel do obývacího pokoje, zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala svůj hněv. Obal ho do bubliny a odfoukni ji pryč, Scaife. Byli jsme vyléčeni a znovu připraveni stát se rodinou. Nemělo teď žádný smysl, abych vybuchla.

Stála jsem za Olivií, která se vytáhla nahoru a zkusila se vydat podél zářivě oranžového gauče. Její drobné nožičky se ztrácely v hustém, vlněném koberci, který ležel na podlaze.

„Podívej se na ni!“ vykřikl Neil a zakrýval si ústa oběma rukama. Oči měl vodnaté a zářily mu hrdostí.

„Jo, teď se snaží rozejít. A podívej.“ Natáhla jsem se po jedné její baculaté ručičce a zvedla jsem ji z bezpečí jejího sedáku. Potom jsem jí pustila a ona se na mě podívala. Svůj maličký červený nosík měla nakrčený a jednou rukou se snažila balancovat ve svém postoji.

Pak upadla na zem, tvrdě.

„Budeme jí muset držet jen v téhle oblasti,“ bědovala jsem a ukázala jsem kolem sebe, kde byl samý beton. „Bojím se, že by si na tom ublížila.“

„Hmm.“ Zamračil se. „Možná by bylo lepší, kdybychom zůstali v Londýně.“

„Správně, v městském domě, kde je bambilion schodišť,“ vetovala jsem to.

„Pak tedy Langhurst Court?“ Znělo to jako by si už dělal plány na to, abychom znovu zabalili. To by mě musel vzít čert, jestli se tak brzo dobrovolně přesunu do té zrůdnosti ve stylu mauzolea z Downton Abby. Neil to místo zbožňoval, ale mě z něj naskakovala husí kůže.

„Radši ne. Nemyslím si, že by ten Palác z Kostí byl vhodným místem pro dítě.“ Odmlčela jsem se. „Je to místo, kde by se klidně každý týden mohla stát vražda a někdo by tam mohl skutečně umřít.“
„Nemůžeš se mu vyhýbat navždy,“ varoval mě a doplnil to přehnaně ďábelským smíchem.

Olivia vypískla a natáhla k němu ručičky.

„Ach, Afi je tu k smíchu?“ zeptal se a sklonil se, aby si jí vzal do náruče. Zvedl si jí nad hlavu a pak zvedl hlavu, aby jí políbil. Snažila jsem se představit, jak jako mnohem mladší muž přesně to samé dělal i s Emmou.

Chtěla jsem, aby tu byla Emma. Chtěla jsem vidět, jak Michael stejným způsobem zvedá Olivii.

„Miluji tě.“

Ta slova ze mě vyšla bez jakéhokoli přemýšlení. Nemusela jsem nad tím přemýšlet. Byla jsem tu s Neilem a viděla, jak moc zbožňuje Olivii, která se během posledních pár měsíců stala tou nejdůležitější lidskou bytostí v mém životě, a to mi dalo naději, že by se skutečně znovu mohl stát tím mužem, za kterého jsem se provdala. Nebo verzí toho muže, který byl trochu jinou, ale stále funkční verzí.

„Taky tě miluji,“ řekl a pak naprázdno polkl. „Nemůžu uvěřit, že jsem o tohle málem přišel.“

„Přišel o co?“

„O další den s vámi dvěma.“ Přitiskl si obličej na vrchol Oliviiny hlavičky a zavřel oči. Ona mu zabořila tvář do krku a zívla si. Bože, jak jsem zbožňovala dětské zívání.

„Vypadá, že si potřebuje zdřímnout,“ řekla jsem, i když se mi ty dva nechtělo odloučit. „Nebo možná už jít do postele spát. Kolik je hodin?“

„Je sedm večer,“ řekl Neil a já zasténala.

„Polární kruh?“ sklíčeně jsem se zeptala a on chmurně přikývl. Přitiskla jsem si ruce na čelo. „Nikdy neusnu. Slunce je tak vysoko, jako by bylo právě poledne!“

„Ve skutečnosti nejsme až za polárním kruhem. Kolem půlnoci se setmí,“ řekl a pak tiše dodal: „Asi na tři hodiny.“

„Fantastické.“ Zvedla jsem se a přešla k němu. Měla jsem v úmyslu převzít si od něj Olivii.

Sevřel ji o něco pevněji a pak se na mě rozpačitě s omluvou podíval. „Omlouvám se. Prostě je to už tak dlouho -“

„Naprosto tě chápu. Když byla s Valerií v Anglii, málem jsem bez ní přišla o rozum. Co kdybych jí dala láhev, převlékla jí a ty jí pak uložíš?“

Vděčně přikývl a já se vydala dolů pro Oliviiny věci. Když jsem přešla kolem svého kufru, který ležel dole u paty schodiště, zasténala jsem. Na rozdíl od našeho městského domu v Londýně tu nebyl výtah, který by mi ho pomohl dostat nahoru.

S Oliviiným minikufrem to bylo mnohem jednodušší. Otevřela jsem ho a našla tam věci na spaní. Navzdory tomu, že byl červen, bylo v domě stále trochu chladno, vyndala jsem ještě z tašky láhev se sušeným mlékem. Přece jen to bylo jednodušší a mnohem rychlejší, než kdybych musela rozmrazovat mateřské mléko od dárce. Navíc mě máma ujistila, že použití převařené vody z vodovodu je stejně bezpečné, jako kdybych použila filtrovanou vodu z lahví. Také mě ujistila, že navzdory tomu, že Olivii dávám sušené mléko, ji tím netýrám, i když to tvrdí mnohé články o rodičovství.

Cestou po schodech nahoru jsem prakticky tancovala. Samozřejmě, doma už se Mariposa vrátila z dovolené, takže jsem jí měla k ruce, ale i tak jsem cítila silný podivný tlak, když jsem byla v domě jako jediný rodič. Teď, když byl Neil zpátky s námi, panikařila jsem daleko méně a byla jsem si sama sebou mnohem jistější. Stále ještě jsem si nebyla v roli matky naprosto usazená, i když jsem s tím nabrala spoustu zkušeností.

Neil vybral pro Olivii bývalý Emmin pokoj. Stěny byly vymalovány ohnivě oranžově a postýlka byla robustní, černá a moderní.

„Wow, to je velice… koordinované,“ řekla jsem, když jsem tam vešla. Neil seděl u okna, v černém houpacím křesle a Olivia mu křičela v náručí. S úlevou jsem zaznamenala, že byl na podlaze měkký bílý celoplošný koberec. Podala jsem mu láhev. „Teď už jí hodně pevné stravy, ale když je ospalá, vždycky chce láhev.“

Uvelebil si jí v ohbí paže. Vztáhla ruce, popadla láhev a pak si ji i s jeho rukou přitáhla k ústům.

„Je tak silná,“ přemítal nahlas a v jeho hlase byl slyšet ten samý úžas jako v den, kdy se narodila. „Nemůžu uvěřit, že jsem o tolik přišel.“

„Teď dostaneš možnost dohnat to,“ řekla jsem, jako by bylo jednoduché zahnat jeho smutek. „Například třeba teď, když jsme tady. Můžeš k ní v noci vstávat.“

Ani od její tváře neodtrhl oči. „To bych rád.“

Evidentně potřebovali určitý čas o samotě, aby se znovu spolu seznámili. „Jdu si vybalit.“

Místo toho, abych se snažila vynést celý kufr nahoru, jsem ho rozepnula už ve foyer a zvedla hromadu oblečení. Prostě si dám s věcmi v náručí pár procházek nahoru, až to všechno vynesu. Netušila jsem, jak dlouho tu zůstaneme, ale v žádném případě jsem nechtěla žít s věcmi sbalenými v kufru. Nicméně jsem ani nebyla zvyklá na takové dlouhé procházky po schodech, takže ani ne v půlce vynášení věcí jsem se naprosto vyčerpaně zhroutila na gauč v obývacím pokoji.

Neil se vrátil z dětského pokoje a s rukama v kapsách se ke mně připojil.

„Tohle mi tak moc chybělo. Držet jí, zatímco usíná.“

„Mně jsi chyběl taky.“ Protáhla jsem se a všechny svaly v mém těle protestovaly. I když jsem sem letěla v soukromém letadle, kde jsem měla dostatek místa, létání mé tělo ničilo. Úlevou jsem zasténala.

„Myslím, že teď je ta chvíle, kdy si potřebujeme promluvit,“ řekl a posadil se na gauč vedle mě, i když se mě nedotýkal. „A já musím začít obrovským množstvím omluv.“

V prvním okamžiku jsem mu instinktivně chtěla říct, že to nemusí, ale pak jsem si uvědomila, jak by to bylo hloupé. Nemohla jsem činit Neila odpovědného za jeho činy, přece jen, když se to tak vezme, byl v té době duševně nemocný a oba jsme to museli přijmout, pokud jsme měli dál pokračovat v našich životech. Ale také jsem mu nemohla jedním tahem ruky odpustit, když mně jeho činy tak strašně moc ublížily.

Takže jsem mlčela a čekala, až bude pokračovat.

Opřel se lokty o kolena. Schlíple tam seděl a mnul si rukama obličej. Hlas měl tichý. „Ach, ani nevím, kde bych měl začít.“

„Co třeba kokainem, prášky a chlastem, který byl ukrytý po celém domě,“ navrhla jsem se. „Tohle je jednoduchá věc. Musela jsem zavolat Valerii, aby mi to pomohla všechno projít.“

Spustil ruce dolů. „Valerii?“

„Ona je tou jedinou, která s tím má ve tvém případě zkušenost a zná tě. Bylo to mnohem jednodušší, než abych se to snažila za čerstva vysvětlovat někomu jinému.“ Pokrčila jsem rameny. „Musely jsme rozebrat dům do posledního kousku. Jak dlouho jsi tam všechny ty věci skladoval?“

Dokonce se mi ani nedokázal podívat do očí. „Alkohol tam byl nově. Prášky… některé z nich jsou nové. Kokain… měl jsem ho od doby, kdy zemřela moje matka. Ne, každý den. Jen tu a tam.“

Před více než rokem? Srdce mi udělalo přemet. „Ale ty jsi tolik pracoval na tom odvykání. Udělal jsi pokrok a všechno to.“

„Obávám se, že ne tak velký, jak jste ty a doktor Harris věřili.“ V Neilově hlase byly slyšet rozpaky a tuším, že já bych to cítila stejně, když mě nachytal při lži.

„Proč jsi mi to neřekl? Nebo jemu? Někomu? Pomohli bychom ti,“ připomněla jsem mu.

„Protože mi všichni říkali, jak moc jsou na mě hrdí, jak skvěle si vedu… cítil jsem se, jako bych všechny zklamal.“ Zavrtěl hlavou. „Nesnažím se naznačit, že to bylo správně. Vím, že to tak nebylo.“

Nesměle jsem se k němu natáhla a položila mu ruku na záda. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme byli bez sebe, bylo tak těžké poznat, zda ten kontakt přivítá nebo odmítne. „To je spoustu tlaku. Chápu to. A omlouvám se, že jsem k tomu svým dílem přispěla taky. Byla jsem nadšená, když jsem viděla, jak se všechno obrací. Tuším, že jsem se snažila zavírat oči před tím, co jsem nechtěla vidět.“

„Nezavírala jsi oči. Já jsem tě držel v nevědomosti.“ Povzdechl si. „Dělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych to před tebou utajil. A nebylo to proto, že bych s tebou nechtěl sdílet svůj život. To si prosím nemysli. Dokonce i teď, po tom, co jsme byli bez sebe, jsi pro mě v mém životě ten nejbližší člověk.“

„No, Neile, abych byla upřímná...“ Cítila jsem se špatně už jen tím, že to řeknu, ale bylo to nutné. „Nejsem si jistá, jak tohle můžeš cítit. Když jsi mi celou tu dobu lhal, jak bych ti mohla připadat jako ten nejbližší člověk?“

„Protože jsem lhal jen o… závislostech.“ To slovo se mu říkalo nesmírně těžce. „Strašně moc se stydím. Za tolik věcí.“

„Kolik z toho, co jsi mi ukazoval, jsi byl skutečně ty?“ zeptala jsem se. „Řekni mi to v procentech.“

„Ach, Sophie...“ Výraz obličeje měl zkormoucený, v očích se mu objevily slzy.

Položila jsem si hlavu na jeho rameno. „I kdybys mi řekl jen pět procent, i tak bych tu stále byla s tebou. Protože bych tě stále milovala dost na to, aby mi stačilo i jen těch pět procent, abych tu zůstala.“

Objal mě kolem ramen a já se ho držela taky.

Prvních pár dní v Reykjavíku jsem měla oči dokořán. Přece jen to bylo něco úplně jiného, než když jsem tu byla jen na návštěvě. Teď jsem v téhle zemi žila. Díky tomu, že jsme tu měli i dítě, tak jsme s Neilem jen tak nemohli vyrazit ven na obyčejný výlet, aniž by to nebylo doprovázeno spoustou potíží. Díky mé celkové neznalosti jazyka jsem většinou zůstávala doma s Olivií, zatímco Neil všechno zařizoval venku. Tím, že jsem však byla neustále doma, jsem měla pocit jako bych stále narážela do zdi. Nejsem typem člověka, který dobře snáší izolaci, zejména v případě, pokud trvá tak dlouho. A když jsem vyšla ven, vždycky se naskytlo tolik příležitostí, kdy jsem ponížila sama sebe, a to i v případech, když jsem mluvila s anglicky mluvícími lidmi. Připadala jsem si, jako bych měla přímo na čele nápis „Hloupá Američanka“.

I když jsem zpochybňovala své vlastní schopnosti pohybu mimo dům, ohledně domácnosti jsem na sebe byla docela pyšná. Pod Neilovým vedením jsem se navíc ještě víc zdokonalila. Když byl v léčebně, musela jsem se toho naučit spoustu, ale teď, když tu byl, jsem byla mnohem víc v pohodě a díky tomu se ten klid přenesl i na Olivii a najednou v tom byl obrovský rozdíl. Teď, když mi věřila, že uspokojím všechny její potřeby, byla mnohem klidnější.

Někdy.

„Myslím, že konečně zvadla a usnula,“ řekla jsem a odložila dětskou chůvičku na pult.

Neil se se svěšenou hlavou opřel o umyvadlo. „Ach, díky bohu za to.“

Dnešek byl obzvláště drsný. Olivii rostly zoubky a celý týden byla hrozně protivná. Byla vyčerpaná, my jsme byli vyčerpaní. Těch sedm vteřin ticha, které uplynulo od okamžiku, kdy jsme vstoupili do kuchyně, nám připadalo jako sedm tisíc let v ráji.

„Nevzpomínám si, že by to kdy s Emmou bylo tak vyčerpávající.“ Jednou rukou si přejel po obličeji.

Ztuhla jsem. Zmínil Emmino jméno a přitom ani nebrečel, ani nezíral do prázdna. Zvedl ze dřezu Oliviinu láhev a natočil do ní vodu.

„Nevzpomínám si, že bych byla kdy tak vyčerpaná,“ řekla jsem. Měla jsem obavy a snažila jsem se odvést řeč od jeho předchozího prohlášení. Nebyla jsem si jistá, zda to z jeho strany nebylo jen přeřeknutí, a pro jistotu jsem k tomu nechtěla přitahovat pozornost. Ne, že bych mu nechtěla dovolit, aby pro Emmu truchlil, ale tohle bylo poprvé od její smrti, kdy jsme o ní mluvili, aniž by nás to ničilo. Zoufale jsem toužila, aby se to nezkazilo.

Olivia měla dneska k večeři špagety. Sebrala jsem její malou ulepenou lžíci i misku a odnesla je ke dřezu. Sama jsem ještě večeřet nestihla, protože k jejímu nakrmení jsem potřebovala každý ždibec koncentrace a fyzické zručnosti, kterou jsem v sobě měla. Dvěma prsty jsem přejela po vnitřku její misky a donesla omáčku k ústům. „Ach, zapomněla jsem, jak moc jsou dobré, když máš hlad.“

Neil odložil kartáč na láhve i s lahvičkou na dno dřezu. A usmál se.

Byl to skutečný úsměv, nic nuceného.

Zabolelo mě na hrudi.

A v jeho výrazu nebylo žádné zaváhání. Úsměv se mu ještě víc prohluboval, když řekl: „Jestli jsi zoufalá touhou po něčem takovém, tak musíš umírat na podvýživu.“

I když jsem po tom toužila, nedokázala jsem najít správná slova. Smutek se stal mou druhou přirozeností a teď, když už chyběl jen jediný krůček k něčemu jinému, zaváhala jsem. Nedokázala jsem zamaskovat svůj šok, takže jsem na něj jen zírala. Věděla jsem, že do mě vidí a chápe, proč jsem tak paralyzovaná.

Než jsem stihla zareagovat, objal mě rukou kolem pasu a tak energicky se ke mně přitiskl, až jsem upustila vše, co jsem držela v rukou. Nádobí se zarachocením dopadlo na podlahu, zatímco se jeho ústa setkala s těmi mými. Moje ruce překvapeně vylétly nahoru. Škubla jsem jeho svetrem. Od chvíle, kdy se mě takhle dotkl naposledy, uplynulo už tolik času. Díky pudu sebezáchovy tahle část mého já tak nějak usnula, ale teď, když tu byl Neil u mě, živý, tak se zoufale probudila. Pod jeho tlakem jsem otevřela ústa. Už jen pro případ, že by došlo k náhlé změně nálady, jsem nechtěla podlehnout tomu elektrizujícímu přívalu hormonů, které mi začaly proudit v žilách. Nedokázala jsem se však zastavit.

Neil zvedl hlavu a svými očima vyhledal moje.

Nemusel se zeptat. Řekla jsem: „Ano.“ Přetáhl mi tričko přes hlavu. Neměla jsem pod ním podprsenku. Jeho ruce klesly k mým prsům a dotýkaly se jich skoro až příliš hrubě, zatímco jeho ústa pustošila ta má. Natáhla jsem se mu po kalhotách a s razancí jsem mu rozepnula opasek.

„Potřebuješ se zastavit a vzít si svou pilulku?“ vydechla jsem do jeho tváře. S tím, jak dlouho jsme neměli sex, jsem přemýšlela, zda se s tím bude chtít zastavovat.

„Ne,“ zamumlal mezi dvěma polibky. „Nechme to prostě… uvidíme, co se stane...“

Pokud se stane, co se stane a v ceně nebude i pohlavní styk, dobře, smířím se s tím. To jediné, co jsem právě teď potřebovala, byly jeho ruce, které se mě dotýkaly a ta sexuální touha mezi námi. Zatímco mé rozumné já vědělo, že Neilova předchozí sexuální abstinence neměla nic společného se mnou, ale s jeho křehkým emocionálním stavem, přece jen jsem měla vzadu v hlavě ten drobný hlásek, který mi našeptával pochyby. Pokaždé, když vklouzl pod pokrývku, rychle mě políbil a popřál „dobrou noc“, vystrčil své růžky a našeptával mi pochybnosti. Nejsi pro něj dost dobrá. Nepřitahuješ ho, už ne. To, že se mě teď dotýkal, že mě fyzicky potřeboval, mě tak účinně konejšilo, že i kdybychom to nedotáhli až do konce, tak bych se i tak cítila naprosto skvěle a uspokojeně.

Popadl z pultu dětskou chůvičku a vyrazili jsme z kuchyně pryč. Celou cestu nahoru po schodech a spěchu do obývacího pokoje mi kradl polibky a navzájem jsme se svlékali. Museli jsme být potichu, protože Oliviin pokoj nebyl moc daleko, ale ani to nedokázalo zklidnit naše zběsilé dýchání. Poté, co Neil hodil chůvičku na stůl, mi stáhl z nohou kalhotky. Samozřejmě, že zrovna dneska jsem si na sebe vzala jen obyčejné, bavlněné. Pak mě vmanévroval na gauč. Svíjela jsem se na jeho kůži, zatímco on ze sebe jedním skopnutím serval džíny i se spodním prádlem. V mžiku byl na mě a dotýkali jsme se nahou kůží na nahé kůži.

Objala jsem ho nohama kolem jeho zad. Rukama jsem svírala jeho ramena. „Miluji tě. A taky miluji tvůj penis.“

Bez dechu se zasmál a přitiskl se ke mně ještě pevněji. „Miluji tě,“ vydechl mi u ucha a do úst nasál můj ušní lalůček. Miluji tě.

Neudělala jsem se od své schůzky s Genou a to už jsem ztratila přehled, před jak dávnou dobou to bylo. Byla jsem prostě většinu času až moc vyčerpaná, takže než abych masturbovala, raději jsem spala. I když teď jsem cítila, jak moc jsem to potřebovala. Jeho silný penis tak lahodně tlačil na mou pánev a jeho hrubé chloupky tak skvěle dráždily můj napnutý klitoris. Zajela jsem mezi nás svou rukou. Neil byl na kolenou, uchopil mě svýma velkýma rukama za boky, abychom se mohli pohybovat do rytmu jeho výpadů. Já si svými prsty dráždila svůj klitoris a nedokázala jsem zůstat tiše. Jak jsem se blížila k vrcholu, moje výkřiky nabíraly na síle. Moje broskvička se pod tlakem jeho penisu svírala a uvolňovala, a já tou úlevou vzlykala.

Nechtěla jsem, aby to skončilo. Chtěla jsem tak zůstat, rozpustit se v tom dokonalém fyzickém potěšení. Tak moc mi to chybělo, tak moc jsem to potřebovala, než abych to nechala teď tak jednoduše skončit. Kromě mě, mé tělo nikdo neznal tak dobře, jako ho znal Neil. Sex s ním byl stokrát lepší než sex s kýmkoli jiným.

„Tvrději!“ žadonila jsem a zběsile jsem k němu přirážela boky. Vyslyšel mě a přirážel tak silně, až moje vzlyky extáze přešly do výkřiků bolesti. Další orgasmy na mě udeřily s takovou silou potěšení, že každý další byl ještě větší, než ten předchozí, až jsem se téměř doslova rozpadla na kusy. Zachrapěl: „Ach, sakra, už budu?“ a zajel tak hluboko, že mi z hrdla unikl překvapený rozervaný výkřik. Cítila jsem uvnitř sebe horký, vlhký příval jeho semene. Chtěla jsem, aby mě naplnil, abych ho měla až na kůži. Libovala jsem si v obscénních věcech, takže když ze mě vyjel, nedokázala jsem si pomoci. Sáhla jsem si dolů mezi nohy a do své broskvičky vsunula dva prsty. Část jeho semene jsem dostala ven a nanesla si ho na svůj klitoris. Stačilo jen pár rychlých pohybů mých prstů, abych se znovu dostala přes hranu, i když moje tělo už pulsovalo z předchozích orgasmů a udělala jsem se znovu.

Neil si seděl na patách, ztěžka oddechoval, obličej měl červený a lesklý potem. Já si odhrnula své propocené vlasy dozadu a zavřela oči. Potřebovala jsem chytit dech.

„Bože, jak moc jsem tohle potřeboval,“ zachraptěl Neil.

Všechny svaly mi hořely, bolelo mě celé tělo. Ale stálo to za to.

Otevřela jsem oči. „Neile… poslouchej.“

Oba jsme ztichli jako myšky.

Olivia se neprobudila. To byl zázrak.

Očistili jsme gauč a pak jsme po schodišti zamířili dolů. Cestou jsme posbírali své svršky a oblékli se.

V kuchyni jsem se natáhla do skříně pro chleba a Nutellu.

„Vím, že to není zrovna nejlepší pro mou dietu,“ provinile jsem přiznala, když jsem dala chléb do topinkovače. „Ale tak jako tak se to chystám sníst.“

„Neomlouvej se za své jídlo, Sophie,“ pokáral mě jemně Neil.

Odfrkla jsem si. „Neomlouvám se za to, že jím. Omlouvám se za to, že se nesoustředím na to, aby to nešlo na tloušťku.“

Položil mi ruku na rameno a otočil si mě obličejem k sobě. „Nech toho. Nejsi povinna udržovat si kvůli mně ideální váhu. Chci, abys byla šťastná, a nemůžeš být ve stejný okamžik šťastná i dokonalá.“

Zvedla jsem z pultu skleničku. „Jo, tobě se to lehce říká. Právě jsem strávila posledního půl roku tím, že jsem se bála, že svého manžela už sexuálně nepřitahuji.“

V očích se mu objevila nejistota. „To já jsem tě donutil, aby ses tak cítila?“

„Nedonutil jsi mě takto to cítit. Prostě… takhle jsem to cítila.“ Pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale bylo to těžké. Neil obviňoval sám sebe za věci, nad kterými neměl žádnou kontrolu. A já jsem teď byla v podobné situaci.

„Poslouchej,“ začala jsem. V hlase jsem měla unavenou prosbu. „Vím, proč jsme spolu neměli sex. Bylo toho na tebe až moc a stále ještě se z toho snažíš dostat. A byl jsi úžasný v tom, že jsi mi dal svobodu, abych mohla naplnit své fyzické potřeby. Ale jsou určité věci, které od nikoho jiného dostat nemůžu. Bylo snazší vyčítat to sama sobě a svému vzhledu, že to prostě tak není. Bylo to… méně sobecké.“

Přikývl.

„Stále se kvůli tomu cítíš provinile, že?“ zeptala jsem se.

Rezignovaně vydechl nosem. „Nemůžu si pomoc. Je to ve mně zakořeněno až moc hluboko.“

„Dobře, můžu se cítit provinile kvůli tomu, že jsme nepoužili kondom?“ Otřásla jsem se a pak jsem připustila: „Měla jsem sex s Genou. Zapomněla jsem se o tom předtím zmínit.“

„Ach. Dobře.“ Pokrčil rameny. „Před tím, než budeme mít výsledky testů, budeme hrát na jistotu. Nejsme první lidé, kteří udělali chybu.“

Objala jsem ho kolem ramen a stoupla si na špičky, abych ho políbila. „V tomto případě to však byla fantastická chyba.“

„To skutečně ano. Nevím, proč to neděláme mnohem častěji,“ řekl. „Ne, vlastně vím. Máme tu malou tyranku, která nám nemilosrdně řídí naše dny i noci a zřídkakdy nám to dovolí.“

„Prosím tě, řekni mi, že se to někdy zlepší.“ Snažila jsem se, aby to vyznělo jako vtip. Místo toho to však znělo zoufale. Až jsem se tomu musela zasmát.

Usmál se na mě. „To ano. Uvidíš, že až se vrátíme do New Yorku, bude to jednodušší.“

Bylo docela snadné zapomenout na to, že v New Yorku jsme měli naše vlastní životy, které jsem odložila, protože jsem jela na Island, abych byla s ním. Slíbila jsem sama sobě, že na něj s návratem domů nebudu tlačit a to ani v případě, že by se nikdy nechtěl vrátit. Je náš návrat skutečná možnost?

„Myslíš, že se vrátíme do New Yorku?“ Otevřela jsem zásuvku, abych si vyndala nůž a mohla si namazat svůj toast.

Zamračil se. „Samozřejmě, že ano.“

„To jsem nevěděla. Prostě jsem trochu… to neřešila.“ Otočila jsem se čelem k němu a poklepávala prsty na pracovní desku. „Kdybych musela, byla jsem tu ochotná zůstat.“

Věnoval mi drobný úsměv plný vděčnosti. Když promluvil, trochu se u toho zajíkal. „Nikdy bych po tobě nežádal, abych opustila svůj vlastní život, drahá.“

„Vím. Ale nemusíš o to žádat.“

Rozevřel svou náruč a já do ní šťastně vstoupila. A najednou už mi nepřipadal jako ten cizinec.

******

Navzdory podivným účinkům, které má slunce, které nikdy plně nezapadne, podařilo se mi pár hodin spát. Nevýhodou bylo to, že když jsem se probudila, netušila jsem, kolik je hodin, protože bylo stále světlo. Marně jsem šátrala po nočním stolku, až se mi podařilo nahmatat svůj telefon. Bylo půl páté ráno a Neil neležel v posteli vedle mě.

Snažila jsem se nepropadnout bezprostřední panice a nemyslet na všechny možné způsoby, jak by mohl sám sobě ublížit. Natáhla jsem si župan, který ladil s mou tenkou modrou saténovou noční košilí Carine Gilson, kterou mi dal tu noc, kdy mě požádal o ruku. V pase jsem si ho zavázala a zamířila po schodech dolů do druhého patra. Zamířila jsem do Oliviina pokoje. Čekala jsem, že bych mohla Neila najít tam, ale ona stále spala. S každým jejím nádechem se ozývalo jemné dětské chrápání.

„Jsem tady, Sophie,“ uslyšela jsem jeho hlas dole z haly. Napadlo mě, zda když mě zaslechl a věděl, že ho hledám. Tiše jsem zavřela dveře Oliviina pokoje a vydala se dolů do studovny. Ani jsem si předtím nevšimla, že se odtamtud line měkké světlo. Uvnitř seděl u svého iMacu Neil. Jeho velká obrazovka osvětlovala místnost téměř stejně dobře, jako kdyby byla rozsvícena malá stolní lampička.

„Pracuješ?“ zeptala jsem se. V krku jsem měla sucho, pravděpodobně díky tomu, že jsem spala s otevřenou pusou.

Podíval se na mě přes obroučky svých brýlí, které nosil, když neměl nasazené své kontaktní čočky.

„Hmm? Ne. Jen jsem nemohl spát. Někdo tam nahoře neuvěřitelně hlasitě chrápal.“

„Sklapni,“ zasmála jsem se a podívala se mu přes rameno. Na obrazovce měl Emminu fotku. Emmu v mladším vydání, která měla ve vlasech růžový prh. Nepochybně to však byla ona.

Musel cítit, jak mě bodlo u srdce, protože tiše řekl: „Prostě přehodnocuji některé své vzpomínky. Neloučím se či něco takového.“

„Nemyslela jsem -“ začala jsem se, ale tu větu jsem nedokončila. Protože jsem na okamžik pomyslela, že to dělá.

„V poslední době jsem měl spoustu času na přemýšlení,“ pokračoval. „Nebo jsem měl mít. Při terapii na zvládání žalu mi bylo řečeno, že jednoho dne bychom se měli být schopni podívat na fotky těch, o které jsme přišli a přitom spíš než na to zlé, myslet na dobré časy.“

„To samé ti řekl i Rudy,“ připomněla jsem mu. Bylo to nostalgické, ale bylo to tak. Od Emminy smrti uplynulo jen šest měsíců. Jestli Neil věřil tomu, že už je připravený zahodit za hlavu svůj žal, šálil sám sebe.

Musela jsem to zkusit. „Dnešek je tím dnem?“

Na obrazovce překlikl na jinou fotografii. Emma se na ní mazlila se zajíčkem a hrdě se při tom dívala do kamery. Na sobě měla tričko s nějakým islandským nápisem. Vzhledem k tomu, že tam nad tím bylo velké červené ne, tušila jsem, že to mělo pravděpodobně něco společného s protestem proti testování na zvířatech. Neil si dlouze, unaveně povzdechl. „Ne. Dneska ještě ne. Prostě jsem jí potřeboval vidět.“

„Nebude ti vadit, pokud tu zůstanu?“ Netušila jsem, jak bych se cítila, kdy odmítl. Samozřejmě, že bych byla nervózní, ale stejně se budu muset naučit mu znovu věřit. Takže bych s tím mohla začít hned dnešní noc.

Smutně se na mě usmál a natáhl se po mé ruce. Podala jsem mu ji a on si ji přitáhl k ústům, aby ji políbil. „Myslím, že už dál nechci být o samotě. Zůstaň.“

Ten děs v mé hrudi se začal rozpouštět. Přitáhla jsem si ke stolku jedno z elegantních černých křesel a usadila se vedle Neila.

Otevřel další složku a v ní se zobrazily fotky ze svatby. Nebyla to naše svatba. Ani Emmina.

„Ach, tyhle možná ne-“ začal a já mávla rukou.

„Vím, že jsi byl už předtím ženatý. Necítím se být tvou ex-manželkou ohrožena.“ Tohle byla lež. Blížila jsem se věkově ke třicítce a začala jsem si uvědomovat, že se cítím být ohrožena každou ženou, kterou jsem podezřívala, že by mohla znát mého manžela lépe než já. Ať už v minulosti nebo v přítomnosti. Nedávné události to jen zhoršily, ale já jsem ho aspoň vlastnila.

Matně jsem si vzpomněla na ohromující blondýnu, která na první fotografii stála zavěšena do Neila. V nedávné době jsem ji potkala, stála před obchodem s dětskými věcmi a brečela. Ale byla to ta samá žena v jasném světle s odborně naneseným make-upem. Na sobě měla krajkové šaty s korálkovou aplikací, přiléhavé a bez ramínek. Vzhledem k tomu, že měla paže podobné jako Michelle Obama, mohla si tu svatební šílenost dovolit. Neil stál vedle ní a spíš než toho muže, kterým byl teď, připomínal muže, se kterým jsem se tehdy setkala na letišti. Na tváři měl obrovský hloupý úsměv, při kterém se mi vařila krev v žilách, protože se s ním díval na jinou ženu, na tu, do které byl šíleně zamilovaný předtím, než se šíleně zamiloval do mě.

„Nebyla nádherná?“ řekl tiše a já na zlomek vteřiny pocítila neskutečnou hrůzu. Pak jsem si uvědomila, že se nedívá na Elizabeth. Díval se na Emmu, která stála na okraji fotky. Na sobě měla šaty pro družičku v barvě šeříku. Díky slunci jí ramena prakticky zářila. Vlasy měla ve svém skřítkovském sestřihu, a vypadala jako malý elf, který má za sebou pozadí bujné trávy a vody. Neilova první svatba byla v Itálii na zámku. Emma nejspíš svou krásou zastínila celou místní středověkou architekturu.

Přešel na další snímek. Emma na něm seděla u stolu a před ní byl napůl snědený kousek dortu. Vedle ní seděl kluk, kterého jsem nepoznávala. Vypadal dost dobře. Měl tmavou pleť a na zádech tlusté dredy. Objímal ji kolem ramen a ona byla obličejem natočená k němu. Jejich úsměvy a řeč těla dokonale vypovídali o tom, jak moc je do sebe ten mladý pár zamilovaný. Celý svět patřil jen jim.

„To byl Jason,“ řekl Neil a v hlase mu byla cítit nostalgie. „Takový sympatický mladík. Trochu vlezdoprdelka, ale dobrý chlapík.“

„Vlezdoprdelka?“ Předstírala jsem překvapení. „I když chodil s tvojí dcerou?“

Neil si letmo odfrkl a rychle překlikal pár dalších fotek, na kterých tancoval s Elizabeth pod vysokým, klenutým stropem zámku. Při tom na mě vrhl rychlý pohled, jako by měl co skrývat. Věděla jsem, že mu vadilo, že jsem nechtěla žádnou komplikovanou svatbu ve stylu princezen, ale i kdybychom se spolu brali ve Versailles, nemohla být naše svatba dokonalejší.

Zastavil se u dalšího snímku, na kterém tancovala Emma s Jasonem a zamumlal. „Nechápu, proč s ním skončila. Odešel k mírovým sborům, ale nevím...“

Neilův hlas vyzněl do ztracena a ruku, kterou měl položenou na stole, zaťal v pěst. „Kdyby tomu věnoval větší pozornost. Kdyby jí posílal textové zprávy či volal přes vysílačku nebo -“

Teď už jsme nemluvili o Jasonovi.

Neil se odsunul od stolu. „Věděl jsem, že by se to mohlo stát. Nabídl jsem, že jim zaplatím řidiče, ale měl svou zatraceně vysokou hrdost, než aby cokoli přijal!“

„Neile, byla to nehoda,“ připomněla jsem mu tiše. Pak jsem se rozhodla zavřít pusu. Ještě neměl zlost a to je také důležitá součást smutku, že?

„Věděl jsem, že by pro ni nemohl být dobrý! Nelíbil se mi už od začátku. A vím, že si myslíš, že jsem byl přehnaně ochranitelský, ale to je otcovská intuice taky,“ řekl a ukázal prstem na mě jako by se jednalo o slova, která jsem neřekla. „Neměl jsem jí dovolit -“

„Neměl jsi jí dovolit co?“ zeptala jsem se, protože ať už se jednalo o smutnění, či nikoli, stále ještě tu byla realita. „Ona byla dospělá, Neile.“

„No, jsou určité věci, které jsem mohl udělat,“ zavrčel. „Myslíš, že by si nezval peníze?“

„Ty nejsi typem člověka, který by byl ochotný koupit za peníze mizérii pro vlastní dceru,“ poukázala jsem a odsunula jsem židli, kterou uvolnil. „A klidně bys mohl Michaelovi nabídnout miliardu dolarů. Nevzal by si jí. Pro něj byla Emma to nejcennější na světě.“

„Pak bych mohl udělat něco jiného!“ Přecházel po celé místnosti. „Poslat ho na stáž někam do Kalifornie či najmout někoho, kdo...“

Díky bohu se rozhodl nedokončit to.

„Nenechal bys ho zabít.“ V žádném případě by na něj Neil nebyl schopen nechat vztáhnout ruku, ať už za peníze či nikoli. Na to by se cítil až moc provinile a nikdy by nedokázal Emmě tímhle způsobem ublížit.

„Proč ne?“ Přestal přecházet tam a sem a opřel se rukou o polici. „Nejsem dobrý člověk, Sophie.“

„Ale ano, jsi,“ řekla jsem důrazně.

„Podle tebe. Ty znáš jen mých pět procent. Takže, jak dobře mě skutečně znáš? Jak dobře si myslíš, že mě můžeš znát?“

Ta slova se mi zařízla přímo do duše. Teď vyslovil nahlas to, co dosud jen číhalo někde vzadu v mém mozku celou tu dobu, co ho znám. Ach, byla jsem dobrá v tom, že sama sobě namlouvám, že ho znám lépe, než kdokoli jiný. Pravděpodobně to tak i bylo. Ale nikdo ve skutečnosti Neila neznal. Všichni znali jen to, co jim on sám dovolil vidět.

„Pokud skutečně...“ Zavrtěl hlavou, sám odmítl pokračovat

„Tak mi ho potom ukaž.“ Nebyla to prosba. Bylo to řešení. „Ten, kým jsi byl, je pryč. Teď jsi tu, Neile. Ne celý, ale dost významná část. Nemiluji jen některou tvou část. Miluji tě celého, takového, jaký jsi. Miluji ty části, které jsou jiné, stejně jako ty, které jsou takové, jaké jsou.“

„To bys nedělala, kdyby...“ Zarazil sám sebe a zavřel oči. „Přemýšlel jsem o… Dokonce jsem to i zjišťoval...“ Zhluboka se nadechl. „Sophie, tak strašně moc jsem byl naštvaný na řidiče toho druhého auta. A když jsem zjistil, že byl propuštěný z nemocnice… Proč on mohl odejít domů, ale moje dcera ne? To není fér. A myslel jsem...“

„Myslel jsi, že s tím něco uděláš.“ Věděla jsem, proč mi to nechtěl říct. Ale emocionální reakce nedávají příliš smysl. „Kvůli tomu, že jsi o tom přemýšlel, nejsi špatným člověkem. Dokonce si nemyslím, že bys byl špatným člověkem, kdybys zkusil koupit zbraň a šel ho zastřelit?“

„Ne. Dokonce jsem na to ani nesebral dost odvahy. Myslel jsem, že bych si na to mohl někoho najmout.“ Hořce se zasmál.

„Chtěl jsi ukončit život člověka, který ukončil život tvé dcery.“ Pokrčila jsem rameny. „Nebyl bys prvním člověkem, který má podobné myšlenky. Ale neudělal jsi to. Proč ne?“

Neodpověděl.

Takže jsem odpověděla za něj. „Neudělal jsi to, protože jsi dobrý člověk. Dobří lidé můžou mít neuvěřitelně šílená přání a úvahy. Dobří lidé mohou myslet na příšerné věci. A dobří lidé můžou být naštvaní na nevinné lidi za věci, které nemohou ovlivnit.“

„Podobně jsi naštvaná na mě, za odchod?“

Položil tu otázku, která byla nevyhnutelná. A i když jsem slibovala sama sobě, že bych mu to nikdy neřekla, řekla jsem: „Ano.“

Smutně se na mě usmál. „Tak to bych měl - tu myšlenku, že mě skutečně neznáš.“

„Nemyslím si, že někdy jeden druhého budeme někdy doopravdy znát tak dobře, jako známe sami sebe. Možná, že takhle nikdo svého partnera nezná a my očekáváme od toho druhého víc, než bychom měli. Ale jsem si na sto procent jistá, že mi nikdo nerozumí tak dobře jako mi rozumíš ty. A chci, abys to ty ohledně mě cítil stejně.“ Teď jsem vyloženě prosila. Po tváři mi sklouzla slza. „Přišel jsi o Emmu. Ale já přišla o tebe. Možná bychom mohli pro tyhle ztráty truchlit společně.“

Podíval se na mě a poprvé po dlouhé době, delší, než jsem si pamatovala, to byl Neil, můj manžel, kdo se na mě díval. Ne Neil, ten truchlící otec. V jeho smaragdově zelených očích jsem viděla lásku, kterou ke mně stále cítil. Která nikam neodešla. Prostě ho nenapadlo, že si to zaslouží.

„Možná jsme na tom oba špatně,“ řekla jsem chraptivě. V hlase mi zněly potlačované slzy. „Možná známe toho druhého mnohem lépe, než si přiznáváme.“

„Chci -“ Povzdechl si. „Chci být tím, kým jsme byli dřív. Ale mám pocit, jako by to bylo nemožné.“

„To je nemožné,“ souhlasila jsem. „Ale neznamená to, že nemůžeme být tím, kým jsme teď, společně.“

„Vypadá to, že pokaždé, když jsem slabší, ty se stáváš silnější,“ řekl a mně připadalo, že je v jeho hlase slyšet obdiv.

Byla to nezasloužená poklona. „Myslíš, že teď jsi slabý?“ zeptala jsem a při té představě jsem se zarazila. „Neile, skoro jsi zemřel. A ne proto, že bys to vzdal, ale proto, že jsi byl nemocný a ta nemoc tě málem přemohla. V tom slabost nevidím. Ty nejsi slabší a já nejsem silnější. Jen jsme se prostě změnili. Všechno, co se stalo v našich životech, každý okamžik, který spolu strávíme, získávám něco víc, než kdybych byla bez tebe. A stejně jsi na tom i ty. Neil před pěti lety byl v dost špatném stavu. A já si za to nepřipisuji své zásluhy. Sophie před pěti lety také nebyla v osobním životě taková, jaká je teď. Ale myslím, že společně jsme na tom mnohem lépe.“

„Chci tím říct, že máš ve mně až moc vysokou víru,“ řekl se silným zasmáním.

„Ale to nemůžeš říct, protože...“ tu větu jsem nedokončila, v hlase jsem však měla silné očekávání.

Zlostně sevřel rty, ale pak je uvolnil. „Protože si myslím, že máš pravdu.“

„Spolu toho zvládneme spoustu. Není nic, co bychom společně nezvládli. Stále nemám představu, co budu dělat dál. Musíš se pohnout dál a prostě najít svůj cíl… Nikdy nebudeme stejnými lidmi, jako v době, kdy jsme se do sebe poprvé zamilovali. A to je dobře. Nechtěla bych být takovým člověkem. Ve svém svatebním slibu jsi říkal, že náš život bude dobrodružstvím, ve kterém nikdy nedosáhneme konečného cíle. Každé dobrodružství má svůj příšerný a nejhorší bod. A jestli jsi viděl ty filmy o Hobitovi od Petera Jacksona, tak to bude i víc než jen jeden.“

„Nemusel to rozdělovat do tří dílů,“ přerušil mě Neil.

„Jo, to je pravda,“ souhlasila jsem. „Ale jde o to, že navzdory všem těm zbytečným bitevním scénám, je tam v základu stále ještě skrytý dobrý příběh. Máme své kořeny. Jen prostě musíme zvládnout spoustu balastu, abychom se k nim mohli vrátit.“

„No, zřejmě je tam tím balastem myšlena léčebna. Všechno jako by bylo ve skutečném životě, ale tak nějak mimo.“ Zavrtěl hlavou. Pak tleskl rukama a řekl: „Dobře.“

Klekl si přede mnou na jedno koleno a natáhl se po mé ruce. „Sofie Scaife, staneš se mou partnerkou pro další část tohoto dobrodružství?“

Nemohla jsem si pomoc. „Nemusíš pro to dojít až do Mordoru.“

Neil se na mě zazubil. „Ty tu vždycky musíš být za chytráka, co?“

„Vždycky.“ Sklonila jsem se k němu a políbila ho.