SR - 4. kapitola

Překlad: Tanulka

Beck

Přijedu k domu Williama Halsteada v Belle Haven, zaparkuji u trávníku a vypnu zapalování. Můj puls buší, hrdlo mám suché a dlaně se mi potí.

To proto, že v tomto domě je Sela a já nemám ponětí, jestli dokážu napravit to, co jsem tak nedbale před několika hodinami rozbil.

Celý den jsem se starostí o ní mohl zbláznit. Šel jsem k ní do bytu a čekal tam tři hodiny.

Neukázala se.

Vrátil jsem se domů a doufal, že se vrátí.

Nevrátila se.

Byl jsem na konci s rozumem, když jsem vytočil informace a dostal číslo do domu Williama Halsteada. Děkuji, že v dnešní době má ještě někdo pevnou linku, když většina lidí má už jen mobilní telefony. Volal jsem třikrát a pokaždé mi to spadlo do záznamníku. Nakonec mi to před hodinou někdo zvedl.

„Dobrý den,“ říkal mi dunivým hlasem.

„Williame…tady je Beck North,“ měl jsem potřebu se představit, protože i když jsme se setkali, bylo to jen jednou a pravděpodobně nepozná můj hlas.

„Becku…hezké, že voláš,“ řekl žoviálně a podle tónu jeho hlasu jsem poznal, že tam Sela není. Nikdy by mě tak pěkně nepozdravit, kdyby tam byla.

„Poslouchej…hledám Selu,“ řekl jsem mu nechtíc chodit kolem horké kaše. „Pohádali jsme se. Je to moje chyba a teď jí nemůžu najít.“

„Právě jsem přišel, ale ona tu není,“ řekl a jeho tón byl přívětivý a plný starostí.

„Kdys ji naposledy viděl?“

„Kolem 10:30 dnes ráno.“

„Zkusils jí zavolat…“ začal se ptát, ale pak řekl: „Počkej chvilku. Její kabelka je na stole.“

Zatajil jsem dech a nic neslyšel. Uplynulo několik vteřin a pak byl znovu na lince a jeho hlas byl tichý.

„Je ve svém pokoji….spí. Co se děje?“

„Jedu tam,“ řekl jsem mu a ignoroval otázku.

„Becku,“ řekl William starostlivě. „Co se děje?“

„To je na Sele, aby ti to řekla, ne já. Ale budu tam za necelou hodinu.“ Nemůžu mu říct o těch sračkách, co se staly, protože jsem neměl ponětí, jestli ví, že jeho dcera byla znásilněná. To nebylo na mě, abych mu to řekl. Ticho, pak slabý povzdech.

„Dobře. Brzy se uvidíme.“

Zavěsil jsem a běžel ze svého bytu do garáže. Provoz na silnici postupně slábl, ale bylo peklo dostat se ze San Franciska.

A to navzdory skutečnosti, že jsem prostě musel se pokusit zdolat tuhle cestu za hodinu, abych se omluvil. Byl jsem ztracený, jak jsem ve svém životě ještě nebyl. Nemám ponětí, jak vynahradit skutečnost, že jsem byl ten největší debil a že jsem na ni lhal, že lže o svém znásilnění. Mohu jen doufat, že mi Selino srdce odpustí a umožní mi se snažit, abych jí to dokázal, protože já nevím, co bych dělal, kdybych ji ve svém životě neměl.

Můj pokrok je pomalý, jak si razím cestu k jejich domu. William mě zřejmě vyhlížel, protože otevírá dveře a vychází na verandu, ruce zastrčené v kapsách. Zastaví se na chodníku a dívá se na mě.

„Je v pořádku?“ Zeptám se váhavě.

„Žádná změna,“ říká William a přišpendlí mě svým pohledem. „Probudil jsem ji až poté, co jsi volal. Řekl jsem jí, že přijdeš, ale ona zůstala ve svém pokoji. Dávám jí čas.“

„Já ji nemohu právě teď dávat prostor,“ říkám pevně. No kurva, jak by mi mohla odpustit, kdybych s ní nemluvil.

„Nejsem si jistý, je to dobrý nápad.“

„Williame,“ přerušil jsem ho. „Byl jsem tu před třemi dny v tvém domě na večeři. Řekl jsi mi, že se Sela někdy stáhne do sebe. Řekl jsi mi, jestli to někdy udělá, tak že ji musím vytáhnout zpátky. Tak to přesně hodlám udělat.“

„Někdy může být dost křehká,“ říká tiše.

„Já jsem ji dnes nerespektoval,“ řekl jsem mu se zraňující poctivostí.

Sela možná bude chtít, aby její táta věděl, co se stalo a já jsem připraven, aby mi tenhle medvědí chlap nakopal zadek.

„Ale přísahám ti, teď chápu, že i já s ní budu zacházet s péčí, kterou si zaslouží. Jen s ní potřebuji mluvit.“

„Ublížil jsi jí?“ Jeho hlas byl chraplavý a bolestný.

„Hrozně,“ Připouštím.

Williamovi oči zvlhnou a jeho pohled klouže daleko ode mě až ven na ulici. Ztěžka polyká, zhluboka se nadechne a podívá se na mě. „Sela měla ve svém životě utrpení už dost. Ona byla…“

„Já vím,“ řekl jsem mu, protože těmito slovy je mi jasné, že William Halstead zná svou dceru. Byla znásilněna a on tím trpěl také.

„Víš to?“ Ptá se s překvapením.

„Ano, a reagoval jsem hrozně. Hrozně jsem jí ublížil. Tak tě prosím, Williame…prosím, nech mě jít dovnitř a nechat mě prosit ji o odpuštění. Dovol mi, abych jí ukázal, že mohu být dobrý člověk. Chci převzít odpovědnost za své činy a dej mi šanci, abych udělal to správné pro ni. Alespoň, si zaslouží vědět, jak moc je mi to líto.“

Zvedne masitou ruku a prsty si vjede do vlasů, škrábajíc se na zadní straně krku v rozjímání. A konečně přikývne a ustoupí krok stranou, dávajíc mi tak povolení ke vstupu.

Očekávám, že zavrčí nějaká slova varování nebo hrozeb, že mě vyhodí, jestli jí rozruším, ale pouze tiše řekne, „Ujisti se prosím, že je to to pravé pro ni.“

„Dobře,“ řeknu s jistotou, i když se vyděšený k smrti, že už nikdy nebudu mít možnost vidět Selu spokojenou, starající se nebo roztouženou.

Dům je tichý, když vejdu dovnitř a předpokládám, že Marie tu není. Jdu do Selenina pokoje a neobtěžuji se klepáním na dveře. Otočím klikou a otevřu, dívám se do tmy. Není tu světlo a jediný způsob, jak mohu vidět Seleninu postel je pomocí venkovního světla, které prosvítá na právě straně pokoje a venku osvětluje verandu. Záře prokukuje roztaženými žaluziemi a vidím Selu ležící na posteli, stočenou do klubíčka. Mé srdce se mi svírá bolestí, když vidím jak je stočená do klubíčka ve snaze zalézt do sebe.

K dispozici mám dostatek venkovního světla, že projdu k její posteli a rozsvítím lampu na stole, když k ní dojdu. Pohlédnu na ní a jsem překvapen, že ona se na mě také dívá upřeným pohledem, kde jsou její oči mdlé a prázdné.

Tři další kroky a sedl jsem si vedle postele. Klekl jsem si na koberec na zemi, ovládajíc se, abych se po ní nenatáhl. Její tvář byla prázdná, neukazovala ani kapku emocí, ale její oči jsou trochu červené, asi od pláče. Nadechnu se a říkám jí: „Byla jsi JT znásilněná.“

Je to důrazné prohlášení. Není to otázka, ani odhad. Je to fakt. Je to pravda.

Tím si to přiznávám.

Nereaguje, ale ani to po ní nechci. Mám toho hodně, co jí chci říct a obávám se, že mi další slova půjdu lépe, když nebude nic říkat. Začínám. „Trvalo mi to chvilku potom, co jsem ti zabouchl dveře před nosem, si to uvědomit. Proniknout k pravdě v tom, co jsi říkala. Jednoznačně jsem ti uvěřil, ale byla jsi už pryč.“

Další nádech a pokračuji. Musím jí vysvětlit své špatné chování, než budu moci požadovat rozhřešení.

„Selo…nic o tvé minulosti nevím, a když mi dáš šanci a všechno mi o tom řekneš, ale vím že…nesoustředil jsem se, co jsi mi říkala. Tvoje slova vůbec nepronikla do mé hlavy přes můj hněv a je mi tak zatraceně líto, jak nahněvaný jsem byl. Mojí minulost jsem si utvářel já a jedna z mých slabostí je nedostatek tolerance k nepoctivosti. Nemohl jsem tě ve své pracovně vidět. Reagoval jsem špatně a stydím se za to, jsem znechucený z toho, co jsem udělal. Ačkoliv to nemá omluvu….opravdu ne. Měl jsem ti dát čas na vysvětlení. Měl jsem důvěřovat tvému vysvětlení. A když jsi mi řekla, že tě JT znásilnil, opravdu se mi to nezdálo možné. Myslel jsem si, že mluvíš době, kdy jsme už byli spolu a tak jsem věděl, že to není možné. Věděl jsem to hluboko ve mně. Ale pak jsem o tom všem začal přemýšlet, o tom, co o tobě vím a vzpomněl jsem si, jak jsi se na JTho dívala v ten den, kdy jsi k němu na večírku Cukřenky přistoupila. Na výraz v tvojí tváři. Nenávidělas ho a já jsem si to uvědomil, byla jsi jím znásilněná. Stalo se to dlouho předtím, než jsme se ty a já poznali, že jo?“

Nečekám na její potvrzení a nakloním se dopředu blíž k ní a ona na mě zírá. Nemyslím si, že by snad za celou dobu mého vyprávění mrkla.

„Vyběhl jsem na chodbu za tebou, asi po pěti minutách, co jsi kurva odešla. Nemohl jsem tě najít. Šel jsem do tvého bytu a čekal tam. Vrátil jsem se do bytu v naději, že se do pekla snad vrátíš. Konečně jsem dojel sem a přišel ti říct, jak moc je mi to líto, že jsem se tak zachoval, tak tvrdě a nevěřil ti. Musíš vědět, že tě tu prosím o odpuštění a o to, abychom si promluvili, ale prosím musíš vědět….nikdy nezapomenu, co jsem ti udělal. Staral jsem se o…“

„Jak můžeš věřit svým vnitřnostem?“ Ptá se tiše a její první slova ke mně mnou otřesou úlevou. Jen tím, že slyším její sladký hlas. Je to pro moje uši rajská hudba.

„Věřit vnitřnostem?“ Ptám se zmateně.

„Říkal jsi, že jsi věděl hluboko v sobě, že jsem nemohla být znásilněná JT, od doby, kdy jsme se potkali.“

Nedržím se zpátky, protože jestliže mi Sela poskytuje svým půvabem odpuštění, nesmí být mezi námi žádné tajemství. „Caroline byla znásilněná,“ řekl jsem tiše a ona vzdychla v odezvě.

„Ach ne,“ říká, mírně se posadí a opře její ruku o mou. „Caroline,“

Přikývnu, moje srdce se kroutí při vzpomínce na to hovno, kterým si moje sestra prošla. „Viděl jsem to peklo, kterým se žena po tom všem projde. Viděl jsem, že jsi ničím takovým neprocházela…musel tě znásilnit předtím. Neříkám, že s tím pak musíš žít den co den, ale také jsem viděl, jak může dojít k vyléčení a jak se dá jít dál svým životem. A to jsi taky šla. Se mnou. Prostě je to můj pocit, že jsi s JT mluvila už v minulosti.

Pokývá ke mně a její pohled poklesne, prsty nepřítomně zaškubou. „Bylo to před deseti lety.“

„Je mi to tak líto, zlato,“ říkám a položím si ruce na okraj matrace k odpočinku. Můj hlas je trhaný, téměř mě opouští, když říkám: „Je mi to tak zatraceně líto, Selo. Nemůžu vystát, vědět, že ti bylo takhle ublíženo. Rve mě to a chci něco udělat, aby ses cítila lépe, ale nevím, co jiného mám udělat, než prosit, abys mi dovolila to zkusit.“

Znovu jí tečou slzy, obočí pokrčené zděšením. Na okamžik vím, že jsem se choval ohavně a mám pocit, že mi uniká, ale potom se její oči vrátí zpět ke mně v otázce. „Opravdu mi věříš?“

„To JT tě znásilnil?“ ptám se, ale vím, co chce vědět. „Ano. Naprosto ti věřím a je mi to zatraceně líto, že jsem ti nevěřil hned, jak jsi to řekla. Byl jsem tak naštvaný, že jsi vlezla do mé pracovny.“

„Ale byla jsem v tvé kanceláři. Ukradla jsem tvůj klíč, udělala si kopii a prohledávala tvou pracovnu,“ řekla s pichlavým pohledem.

„Odpusť mi Selo, to, co jsem udělal, když jsem tě nachytal ve své pracovně. Ve skutečnosti, se tam můžeš podívat, na co chceš.“

Kristus vyslyšel mé modlitby a ona se na mě usměje. Jen malým a poměrně úzkým úsměvem, ale to tak tam.

Zvedá se na ruce a nakloní se ke mně. „Ublížil jsi mi.“

„Ano,“ šeptám a dech mi mrzne v plicích, když čekám na verdikt.

„Už to znovu nedělej.“

„Nikdy,“ přísahám.

„Je to vlastně dobrá věc,“ říká tiše a její ruka klouže přes postel ke mně. „Že jsi mi ublížil.“

Překvapeně na ni zamrkám, moje zápěstí se otočí, takže s ní mohu proplést prsty. „Promiň?“

„To, že jsi mi ublížil, vlastně pro mě znamená, že se o mě zajímáš, jinak by tvoje reakce nebyla taková, pokud by ti na mě nezáleželo.“

Uchopím ji ještě pevněji, skoro bych se bál.

„A proto jsi byl naštvaný,“ pokračuje. „Takže ani nešlo, abys rozuměl tomu, co jsem říkala…No, myslím, že se už opakuju. Cítil jsi ke mně něco, takže tě to zranilo.“

„Ano, ale není to omluva za…“

„Becku,“ Sela mě odřízne a nakloní se blíž ke mně. Opírá se čelem o mé čelo a zašeptá: „Jsem unavená a opravdu bych chtěla jít domů, do našeho bytu.“

„Díky, kurva,“ zamumlám před tím, než za ní skočím na matraci a přitáhnu si jí do náručí. Zaboří tvář do mé hrudi, obejme mě a mám pocit, že za několik hodin se mohu konečně nadechnout.