SBB - 24. kapitola

Překlad: Ninča, Simča

Dno mělo základ

Theo

Pátek

Poslední týden jsem strávil v podstatě všechen svůj čas ve Felicitiném nemocničním pokoji, nikde jinde jsem nebyl. Z větší části jsem se svou rodinou nemluvil, pokud nepočítám Walta a Tori. Právě teď jsem je řešit nemohl. Nikdo o Felicitiném stavu nevěděl. Chtěla, aby to bylo tajné a až po operaci, aby se o tom vědělo, což by mělo být o víkendu. Jen dva další dny. Ještě dva dny, abychom mohli nechat tuhle část našeho života za námi.

Věděl jsem, že měla strach. První den, kdy se dozvěděla o nádoru, zdálo se, že všechno brala nějak v pořádku; avšak jak dny plynuly, gravitace toho všeho ji nějak zasáhla najednou. Neměla přátele. Všechny rozhovory vedla sama se sebou na veřejnosti a v soukromí. Snažila se ze všech svých sil, aby rozeznala svoje vzpomínky a halucinace.

S pocitem, že můj telefon vybruje a způsobuje rozruch v kapse, jsem zamířil na chodbu před Felicitin pokoj. Odpověděl jsem bez toho, abych se podíval na jméno volajícího.

"Darcy-"

"Theo, kde jsi!" Trhl jsem sebou, když Walt zakřičel z druhé strany telefonu.

"Co tím myslíš, kde jsem? Říkal jsem ti, že budu v nemocnici, dokud- "

"Reagan nemocnice, že ano?" Přerušil mě.

"Walte, co se-"

"Arty se předávkoval drogami. Jsme v nemocnici na áru. "

"Musíš si ze mě kurva dělat srandu!" Zakričel jsem, zároveň jsem vyděsil zdravotní sestry na svých místech, když jsem se otočil a bežel v opačném směru, přičemž jsem Waltovi zavěsil.

Zase?

To se dělo zase?

Felicity jsem omluvit mohl. Arty. Sakra, zatracený Arty. Bez ohledu na to, jak tvrdě jsme se snažili ho dostat pryč od heroinu, si on jednoduše vždy našel cestu zpět k němu. Znovu a znovu, bylo to, jakoby nám bodával do srdce. Bylo to už potřetí! Část mě ani nechtěla jít za ním, ale… Urgh, do háje s ním, sakra.

"Theo!" Walt stál v čekárně na áru. Vedle něho stála teta a strýc, vypadali, jako by byli sotva vyobléknutí. Poprvé jsem viděl svou tetu jen v džínách a košili. Arthur nebyl o moc lépe oblečený, jeho černo-šedé vlasy byly rozcuchané na hlave.

Do prdele. Zhluboka jsem se nadechl. Nikdy jsem nechtěl, aby byli v této situaci. Kryl jsem předchozí Artyho návštěvy tady v nemocnici, jen aby měli pokoj. Byl jsem pro Artyho nouzový kontakt, ale protože jsem nepřijímal horory, jeho rodiče museli být místo mě kontaktováni.

"Podívejme se, kdo nakonec přeci chce být součástí této rodiny," odsekla teta, oči a tváře měla červené, když si zkřížila ruce na hrudi, jako by se snažila držet samu sebe.

"Lorelai," řekl přísně strýc, jak se na mě neobtěžoval ani podívat. "Teď ne."

Beze slova jsem přešel kolem nich, sedl si na stoličku vedle Walta, nenávidějíc, jak všechno tohle se zdálo být povědomé.

"Bál jsem se, protože jsem ho neviděl tak dlouho," zašeptal Walt a složil si hlavu do dlaní. "Udělali jsme si společné plány, dnes jsem přišel… zeklepal jsem. Slyšel jsem jeho telefon zvonit. Z nějakého důvodu jsem to věděl, Theo. Jednoduše jsem věděl, možná to cítil v kostech. Když jsem vešel dovnitř, viděl jsem jehlu stále zapíchnutou v jeho-"

"PŘESTAŇ!" Zaječala teta, vstala a zatřásla rukou. "Bože. Nemůžu… jednoduše- "

Sledoval jsem, jak se potácela směrem k východu. Očekával jsem, že za ní půjde strýc, ale neudělal to; jen seděl, jako by byl vytesaný z kamene. Jeho oči byly přilepené na dveřích ára.

Do háje s tebou, Arty.

Postavil jsem se na nohy a šel za tetou, tiše jsem opustil Walta a mého strýce, ale pochyboval jsem, že bych byl vůbec k něčemu platný. Posouvajíc skleněné dveře jsem je otevřel, vyšel jsem do chladného letního vánku. Moje teta seděla na jedné z laviček před vchodem, držela se tak pevně, když zaklonila hlavu a podívala se na měsíc. Na obloze nebyla ani jedna hvězda. Potichu jsem se posadil vedle ní. Vždy bylo lepší počkat na ní, než se začne mluvit… a to nikdy netrvalo dlouho.

"Kam jsme to došli?"

V tom okamžiku jsem ji chtěl říct, že se mylně domnívala, že má plnou kontrolu nad našimi životy. Ale právě teď to slyšet nepotřebovala.

"Arty bude v pořádku, mami."

Hořce se zasmála. "Neříkej mi tak, pokud tomu nevěříš. Pro mě budeš vždy můj syn, ale pokaždé, když se na tebe podívám, mám pocit, jako bys na mě křičel."

Většinou jsem se na ni díval přesně tak. Takže jsem na to nemohl nic říct.

"Vždy si byl tichý snaživec. Walt byl miláček; chtěl všechnu pozornost přitáhnout na seba a jeho tanec. Arty byl vždy s tebou, smál se, zlobil, vtipkoval. Vždy jsem si myslela, že jsem mu nemusela věnovat tolik pozornosti, protože vždy vypadal v pořádku. Teď mám pocit, že mi něco uniklo. Jako by to už nezvládal a prosil, volal o pomoc a já si to uvědomila až teď." Snažila se utřít slzy, než spadly z očí, ale bylo to bez úspěchu. Objal jsem ji rukama kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. "Kdy jsem se stala takovou zlou matkou, Theo? Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo pro vás všechno nejlepší, a mám pocit, že jsem úplně selhala."

"Mami," opakoval jsem, vzpomněl jsem si na všechen ten čas, kdy seděla vedle mě a já plakal jako dítě. "Ty jsi ani náhodou neselhala. I když nemusím s tebou vždy souhlasit, anebo s tím, co pro mě chceš, nic nemění na skutečnosti, že jsi a vždy budeš pro mě velmi důležitou. Jsem si jistý, že Arty a Walt to cítí stejně."

"Mami?"

Oba jsme vzhlédli k Waltově siluletě, jak vyšel z budovy. Rychle vstala, stáhla si vlasy za uši a utřela si tvář.

"Co se stalo?" Zeptala se.

"Je z nejhoršího venku a zdá sa být v pořádku. Uvidíme ho- " Dokonce ani nedostal šanci dokončit větu dřív, než vyběhla nazpět na oddělení.

Walt mě se smutným úsměvem pustil dovnitř.

"Kde je Tori?" Zeptal jsem se ho, jak jsme šli. Přál jsem si, abych měl víc panický strach kvůli Artymu, ale abych připustil, byl jsem už na to zvyklý a jednoduše jsem z toho byl sakramentsky unavený.

"Je na víkend na návštěvě u své matky. Řekla mi, že se ráno vrátí, ale myslím si, že bude nejlepší, když tam zůstane. Táta je právě teď - "

"Ja ti nerozumím!" Slyšeli jsme křičet Arthura z Artyho pokoje, když jsme přešli ke dveřím.

"Arthure, ne-"

"Ne. Lorelai, ne. Drogy? On není už nějaký teenager, je to přeci dospělý muž! Jen si říkám, kdy se ksakru začneš jako jeden chovat!" Pokračoval dále ve svém obviňujím monologu, zatímco Arty nevypadal, že by mu na tom záleželo, anebo dokonce, že by ho vůbec poslouchal, jak jeho hlava visela dole. Jeho barva byla přízračně bledá proti bílému povlečení.

"Čekal jsem a čekal, kdy konečně z toho vyrosteš, ale ty na každém kroku budeš i nadále dělat ostudu této rodině a sobě-"

"Arthure, přísahám Bohu, jestli hned teď nepřestaneš!" Vykřikla teta.

Znechuceně jsem zavrtěl hlavou, když přešel okolo Walta na cestě ven z pokoje.

"Miláčku, nic si z toho nedělej, ano? Jen odpočívej. Věnujeme ti všechnu pomoc, ktorou budeš potřebovat- " Snažila se ho uchopit za ruku, ale on se odtáhl, lehl si a zavřel oči. Bože. Chtěl jsem ho zaškrtit. Strýc měl pravdu. Kdy konečne vyroste? Nevěděl jsem, co jsem měl dělat.

Něco jsme ale všichni udělali. Zůstali jsme s ním.

Felicity

"Theo?" Zívla jsem a posunula se na posteli, když se otevřely dveře.

"Tak tohle je skutečný důvod, proč byl nedostupný. Poslal jsem někoho, aby ho šli hledat do bytu, ale měl jsem vědět, že si to ty. "

Moje oči sa prudce otevřely a posadila jsem se. Zmateně jsem si pamatovala ten hlas. Dokonce i ve slabě osvětlém pokoji jsem mohla jasně vidět Arthura Darcyho, Theova strýce a jeho pěstouna, který stál u dveří.

Vypadal unaveně a sklíčeně, vůbec ne jako člověk, kterého jsem viděla před několika týdny na jeho okázalém domácím veřírku.

"Pane Darcy- "

"Pěkný pokoj." Zamračila jsem se a podívala se po nemocničním pokoji, jak si stoupl před mou postel. "To můj syn zaplatil za tohle všechno?"

Věděla jsem, kam těmi svými řečmi mířil a vůbec se mi to nelíbilo. Ale nehodlala jsem lhát.

"Ano, ale nikdy jsem ho o to neprosila-"

"To si ani nemusela." Přerušil mě. Jeho zelené oči mi připomínaly Theovy. Zamračil se na mě. "On je přesně ten typ človeka, jakmile jsi částí jeho života, vzdá se všeho, aby se o tebe postaral. To je ten důvod, proč čím víc myslím na vás dva spolu, tím víc rozrušený jsem."

"Je mi líto, že jste musel přijít až sem, abyste mi mohl říct, jaký typ člověka Theo je. Já to už totiž vím."

"Pokud to víš, tak jak ho můžeš dávat do tak velkého a zbytečného stresu?" Zeptal se a mě se zdálo, jako by mě z nějakého důvodu bodlo žihadlo. "V naší rodině není místo, naše podnikání nám bere polovinu našich životů, a ty děláš všechno ještě těžším. Důvod, proč tě Lorelai a já nemůžeme příjmout, je ten, že jsi jako temný mrak plavající nad jeho hlavou. Ze všech mých synů, Theodore je ten, na kterého se můžu vždy spolehnout. S tvou nemocí, jsi jen další břemeno, které musí nést, a protože je tvrdohlavý hlupák, všechno příjme. To není vůči němu fér- "

"Prosím, už toho nechte!" Nechtěla jsem ho už poslouchat.

"Felicity." Zhluboka si vydechl a sevřel rukama okraje mé postele. "Udělal bych cokoliv pro své syny. Chci, aby byli spokojení. To je všechno, co chci… zeptej se sama sebe, myslíš si, že bys to mohla pro Thea udělat? Můžeš ho udělat šťastným? Jestli uvažuješ rozumně, víš, že to nedokážeš. Co kdybyste spolu měli děti? Bude se muset vypořádat s tvou nemocí dvakrát tak – něco, co tvůj vlastní otec nebyl schopný - "

"VYPADNĚTĚ!" Držela jsem se zpátky, snažila jsem se ignorovat žihadlo v mých očích.

"Prosím, nech ho jít. Nemůžu si dovolit se strachovat i o něj." Zamračil se, otevřel dveře a odešel tak tiše, jak přišel.

Přitahujíc svoje kolena k hrudi, jsem se snažila uklidnit. Co dělalo všechno ještě horším, byla skutečnost, že jsem chtěla mluvit s Cleo a Markem. Ale oni nebyli skuteční. Ale já jsem chtěla mluvit s nimi.

Tím se jen ukázalo, jak ubohá jsem. Neměla jsem nikoho kromě Thea.

Jen jsem chtěla být normální. Chtěla jsem být osobou, jakou chtěl jeho strýc, abych byla. Typ člověka, který ho udělá šťastným. Ale cítila jsem se zlomeně.

Kdy to skončí?

Naklonila jsem se, tiskla tlačítko na přivolání zdravotní sestry a čekala jen pár sekund předtím, než prišla sestřička oblečená ve fialové uniformě.

"Potřebujete něco, slečno Fordová?"

Harperová.

"Mohla byste mi říct, na kdy je naplánovaná moje operace?"

"V neděli na devátou hodinu dopoledne," řekla mi.

Neděle. Musela jsem vydržet jen do neděle a potom se možná probudím jako lepší člověk.

Doufala jsem.

"Potřebovali jste ještě něco?"

Zavrtěla jsem hlavou a lehla si zpátky do postele. Zhluboka jsem se nadechla.

Sobota

"Proč jsi nic neřekl?" Zeptala jsem se Thea, jak si upravoval kravatu.

"Protože jsem věděl, že bude v pořádku, a ty toho máš na svém talíři až dost." Přinutil se k úsměvu.

"Theo, tvůj bratr se předávkoval. To je ale velká věc! "

"A stejně tak jsi i ty. Navíc máš v hlavě nádor. Neboj se o Artyho. Dělá si, co chce. Navíc o tom nechce mluvit. Nechce pomoc. On se nezastaví. Soustřeď se jen na sebe." Políbil mě na čelo a vzal mě za ruku. "Ještě jeden den."

"Ještě jeden den," zopakovala jsem.

Tentokrát úsměv, který se rozšířil přes jeho tvář, byl skutečný úsměv, který mi vrátil na oplátku. "Mám schůzku, vrátím se zpět hned, jak budu moc."

"Jdi. Jsem v pohodě. Děkuju za podporu, ale musíš taky pracovat."

"Stěžuješ si?" Trucoval.

"No jo." Zakoulela jsem očima a on mě políbil ještě jednou, než sa vydal směrem ke dveřím.

"Měj se."

Mávala jsem mu, dokud nezmizel na nemocniční chodbu.

Čakala jsem tak dlouho, jak bylo jen možné, abych stiskla tlačítko pro příchod zdravotní sestry.

"Je všechno v pořádku?"

"Mám tu přítele, Artyho, chci říct Bartholomea Darcyho. Existuje nějaký spůsob, jak bych za ním mohla jít? "

Usmála se a přikývla. "Samozřejmě. Seženu vám sestru, která vás odveze a půjde s vámi- "

"Můžu chodit…"

"Nejdříve musíte mít souhlas od lékaře."

"Fajn." Bylo mi to opravdu jedno, pokud mi bude dovoleno jít za ním.

Přikývla a otočila se, a já se posadila, vytahujíc si deku z nohou. Když prišla zdravotní sestra, držela jsem se jí. Tolik času jsem zůstala jen ležet, plus moje léky mi stěžovaly, abych dokázala sama chodit.

Neuvědomila jsem si, jak blízko byl Artyho pokoj, dokud sestra nešla jen o pouhé tři dveře dál.

"Pane Darcy, máte návštevu." Sestra zaklepala na dveře. Arty sa ani nepodíval; jednoduše hrál karty na stolku, který byl přes jeho postel. Všimla jsem si, že jeho černé vlasy byly střižené.

"Děkuju, už si poradím." Usmála jsem se na sestru, která přikývla a nechala nás osamotě, a já se otočila k jeho posteli.

"Hádám, že je to třináctka," mrmlal si pro sebe, ani se na mě nepodíval.

"Číslo třináct?"

"Tvoje číslo pro sugar večírek, které si dostala. Anebo jsi opravdu zapomněla, jak jsi dostala do postele mého bratra? "

Zkřížila jsem si ruce na prsou. "Chováš se ke všem lidem, kteří chodí na tvoje párty jako k hovnu, nebo jsem speciální, protože jsem s Theem. Jestli ano, nejsi pokrytec? Kam se podělo, že v kumunitě Sugar Baby neexistuje souzení? "

Zafuněl. "Co chceš?"

"Chtěla jsem tě vidět."

"Proč?"

"Protože jsi skoro umřel."

Pokrčil rameny. "Zřejmě stejně jako ty. Ale já do tvého pokoje nepřišel."

"Páni." Snažila jsem se zůstat v klidu. "Oopravdu děláš všechno, co jen můžeš, aby sis lidi odstrčil pryč, že ano. Věř mi, já to znám. Jsem královna v udržování si lidí daleko."

"Gratuluju, ale ty a já nejsme stejní, takže nemusíš předstírat, že mě znáš, anebo mi rozumíš," zamrmlal, obracejíc další kartu na stůl.

"Máš pravdu, nepoznám tě, ale ráda bych tě poznala. Jsi pro Thea důležitý, a i když to neukazuje, vidět tě tu ho bolí. Vždy se snaží pomoci lidem kolem sebe. Jednou bych prostě ráda sundala nějaké břemeno z jeho talíře a ne přidala." Stejně jak řekl jeho strýc.

Arty se hořce zasmál. "Chudák Theo. Bůh chraň, aby aspoň trochu trpěl i on. "

"Chceš aby rtpěl?"

Jeho oči si mě prohlíely a ruce se mu třásly. "Prostě vypadni, prosím."

Dívala jsem se na něj snad věčnost. Vypadal, jako by chtěl zvracet pokaždé, co jsem na něj promluvila.

"Arty, co se stalo?"

Oči se mu rozšířily. "Co?"

"Co se ti stalo? Zapomeň na drogy. Co se stalo, že nenávidíš Thea? Ne. Ty ho opravdu nenávidíš. Ty ho chceš nenávidět. I přesto, že mu na tobě záleží, dělá si o tebe starosti."

"O co jsem tě požádal -"

"Arty, nic neřeknu. Chci jen pochopit- "

"Nemůžeš to pochopit!" Zakřičel. "Bez ohledu na to, co uděláš, bez ohledu na to, co řekneš, nemůžeš to kurva pochopit. Nikdo nemůže! Každý poslední z vás mi leze na nervy, do hajzlu. Je to vždy o ochraně Thea. Pomáháme Theovi. No, i já to udělal, ano? Přetrpěl jsem to, aby nemusel on. On dostal moje rodiče a já jsem dostal jeho. "

"Co tím myslíš, že jsi dostal jeho?"

Zamračil se a slza stekla po straně jeho tváře. Napadlo mě, jestli mě takovou Theo viděl těsně předtím, než jsem si vzala ty prášky. Vypadala jsem takhle zlomeně?

"Prosím tě-"

"Theova biologická matka je mrtvá. Jediný rodič, který mu zůstává, je jeho otec, kterého nikdy nevidí. Tak jak jsi dostal jeho rodiče? "

Arty se jen mračil. "Měl by mi být věčný, že nikdy nestrávil čas se svým otcem. Jen Bůh ví, čo, by mu udělal taky… anebo dokonce Waltovi. Já jsem to zvládnout mohl. Ty dva… by určite zlomil… nikdy by nepřestal."

"Arty." Spadla mi brada a nebyla jsem si jistá, co říct. Doplnila jsem si tečky a přála si, abych je ani nikdy doplnit nepotřebovala.

"Říkala jsi, že chceš Theovi pomoc? No, vrať se zpět do svého pokoje, předstírej, že jsi se mnou nikdy nemluvila, že si nikdy nic neslyšela a zapomeň- "

"Arty, potrebuješ-"

"Felicity, pokud mu to řekneš a prozradíš to, pokud to povíš někomu z nich, zlomíš je a moji rodinu rozbiješ. Všechno okolo nás se zlomí. Moje máma. Můj táta. Jednoduše zapomeň. Začínám dostávat pomoc svým způsobem, takže jednoduše zapomeň."

Nemohla jsem mluvit, ale cítila jsem, že jsem pro něj plakala.

Už když jsem si myslela, že to nemůže být horší, svět se snažil pode mnou otevřít a já jsem znovu padala dolů.

Pomyslela jsem na to, co by se stalo Theovi, kdybych mu o tom řekla.

"Nic neřeknu."

Neděle

Dívajíc se na svůj vlastní odraz v zrcadle, jsem se posadila úplně nehybně na postel.

"Jsi v pořádku?" Theo seděl vedle mně.

Otočila jsem se k němu, cítila jsem se lépe a hůře zároveň. Vypadal kvůli mně a svým spůsobom i pro mňa velmi šťastně. Měl na rtech úsměv, a já jsem se chtěla usmívat spolu s ním, ale všechno, na co jsem mohla myslet, byl Arty.

"Felicity?" Natáhl ruku a uchopil mou tvář, palcem setřel slzu na mé tváři.

"Co je špatně, co se děje?"

Chtěla jsem mu říct pravdu.

"Je to hloupé." Falešně jsem se usmála a setřela si slzy. "Dnes mi oholí jednu stranu hlavy."

"Nikdy předtím jsi nebyla tak domýšlivá." Zamračil se.

"Nikdo nikdy se taky nepokusil mi oholit hlavu," žertovala jsem. Urgh, byla jsem hrozná lhářka. Naštěstí se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupila sestřička. Držela podnos s nůžkami, pěnou na holení a břitvu.

"Dejte nám chvilku -"

"Ne, to je v pořádku. Jsem v pohodě." Zastavila jsem ho. Nechtěla jsem to už prodlužovat.

Věnoval mi pohled a vstal z postel, naklonil se a políbil mě na ucho, než zašeptal, "oholená hlava nebo neoholená, vždy budeš pro mně krásná."

Byl příliš sladký.

"Děkuju," řekla jsem a chytla ho za ruku, když mi ji nabídnul, jak mi sestra věnovala malý úsměv a prišla k mému lůžku.

Neřekla jsem ani slovo, když mi rozdělila vlasy na levé straně, dala je do copu, a potom k němu zdvedla nůžky.

"Připravená?"

Přikývla jsem a Theo mi pevně stiskl ruku a třel mi kruhy přes vrch mé ruky.

Byl mojí skálou v tomto všem. Theodore Darcy byl ten najlepší typ člověka. Někdo, o kom jsem si nikdy nemyslela, že existoval anebo dokonce chtěl dívku, jako jsem já. Chtěla jsem ho chránit, stejne jako on chránil mě. Chtěla jsem stát po jeho boku v každím směru. Chtěla jsem být jeho skálou.

"Felicity?" Řekl vedle mě.

Když jsem se znovu podívala na svůj odraz, uvědomila jsem si, že pláču. Slzy nepresrávaly padat.

"Omluvte mě, mohla byste nám dát chviličku?" Řekl sestričce, která něco řekla, než vyšla z místnosti.

"To je v pořádku. Ty jsi v pořádku. Naroustou zpátky, jsem si jistý, slibuju- "

"Kašlu na svoje vlasy, Theo." Vzlykala jsem a otírala si oči. "Zeptal ses, co se děje a já lhala. Vystřelila jsem hned první věc, která mě napadla."

Zamračil sa a sedl si přede mě. "O čem to mluvíš?"

Zhluboka jsem se nadechla. "Miluju tě."

"Taky tě miluju…"

Usmála jsem se a zavzlykala, tiskla mu ruce. "Ne, myslím tím, děkuju. Ale to, co se snažím říct je, že chci být osobou, na kterou se můžeš spolehnout. Stejně jako já se můžu spolehnout na tebe…"

"Felicity-"

"Ne, nech mě domluvit." Nechtěla jsem mu to říct. "Musím ti říct pravdu, i když vím, že tě to bude bolet. Tahle operace bude v pohodě. Budu v pořádku. Což je taky důvod, proč bys měl být právě teď jinde… s Artym."

"Artym? Co to sakra- "

"Včera jsem za ním byla, a on mi řekl, co se mu stalo." Bude ho to bolet. "Co tvůj otec…, ne, ne otec. Je to zrůda. Arty mi řekl, co mu Charles Darcy udělal."

Oči se mu rozšířily, když jsem mluvila, a pomalu pouštěl moji ruku.

Cítila jsem, jako by se zlomila část jeho,… jen jsem doufala, že budu blízko, abych ho opravila.

Theo

V době, kdy jsem doběhl do Artyho pokoje, zdravotní sestra už měnila povlečení.

"Co se stalo s pacientem v tomto pokoji?"

Podívala se do složky. "Byl propuštěn-"

Sáhl jsem do své zadní kapsy pro svůj mobil, vytočil jsem jeho číslo, očekával jeho hlasovou schránku, ale on odpověděl na první zvonění.

"Věděl jsem, že ti to poví." Povzdychl si na druhé straně linky.

Bylo toho tolik, co jsem potřeboval říct, ale ne přes telefon.

"Kde jsi?"

"Jsem na letišti letíc bůhvíkam. Ale nemůžu tu zůstat. Sbohem, bráško," řekl předtím, než zavěsil.

"Arty!" Vykřikl jsem s vědomím, že neexistuje žádný způsob, aby mě mohl slyšet.

Ta bolest v hrudi se zhoršila, a poprvé jsem upřímně netušil, co mám dělat.  Jen jsem se cítil zle.

Felicity

Moje tělo bylo těžké. Přístoje pípaly v tichosti vedle mně, a zírala jsem na tečky na stropě.

"Jsi vthůru."

Nikdo jiný vedle mě neseděl, než Theo. Pokusil se o úsměv, i když vypadal… vypadal tak unavený a zlomený. Oči měl červené a vlasy chaotické. Natáhla jsem se a uchopila jeho tvář do dlaně.

"Ar… Arty." Podařilo se mi říct, i když moje hrdlo bolelo.

Úšklíbl se a zavrtěl hlavou. "Odešel. Snažil jsem se ho najít. Budu to zkoušet dál… ale- " Odmlčel se, přehltl knedlík v krku, než změnil téma. "Jak se cítíš?"

"Jsem v pohodě… Myslíš si, že by sis mohl lehnout vedle mě?" Zeptala jsem se ho.

"Felicity-"

"Theo, lehni si a nenuť mě tolik mluvit."

Přikývl a lehl si na samý okraj vedle mě. Byla jsem si jistá, že mu to nebylo pohodlné, ale o to nešlo. Chtěla jsem, aby se mě držel teď víc než kdykoliv předtím. Posunula jsem se, jak jsem jen mohla, abych se na něj podívala.

Kousal se do rtu, oči se mu leskly. "Tolik let jsem byl na něj naštvaný… nevím, co mám dělat."

"Něco vymyslíme. Budeme v pořádku, Theo." Pokud budeme spolu, a ja skutečne upřímně věřím, že budeme.

Dokázali bychom se dostat přes cokoliv.