RT - 21. kapitola 1/2

Překlad: Teza

https://www.youtube.com/watch?v=-nBU9VR2X5g

No Cade nám trošku dneska vybuchl, jsem zvědavá, co na to řeknete!

Faith

Další odpoledne já s Ruthie popadneme tašky s potravinami z kufru a zamíříme k předním schodům.

„Neždá se, že je Tade už doma,“ řekne, zatímco se zběžně poohlédne po jeho trucku.

Doma… Usměji se a nemůžu pomoci malému škubnutí, které mé srdce udělá, když ji uslyším toto říct. Odhaduji, že tady není jeho opravdový domov, ale rozhodně to za těch posledních pár dní vyvolalo ten pocit. Bylo by ještě lepší, kdyby se poddal a šel spát se mnou do postele, než na gauč. Znovu jsem se neptala, nechtěla jsem na něho tlačit, ale každou noc prahnu po tom ho cítit vedle sebe. Dychtím po pocitu jeho tlukotu srdce pod mou tváří, který jsem si zapamatovala z té fantastické noci před tak dávnou dobou.

Kouknu dolů na Ruthie. „Ještě ne, ale říkal, že tu bude na večeři.“

Její zářivý úsměv je nakažlivý a způsobí jeden můj vlastní, ale ten rychle odumře, když otevřu dveře a vkročím do svého domu a uslyším někoho zpívat písničku bez nástrojů. Ten neuvěřitelný hlas mě donutí příkře zastavit a okamžitě rozpoznám píseň ‘Perfect‘ od Hedley. V šoku stojím, zatímco poslouchám, jak je text písničky zpíván s takovou vášní, že to cítím až ke své duši.

„To je Twistiphwor. Není ohlomný?“

Zírám dolů na Ruthie v totální nevíře, než upustím tašky s jídlem ke svým nohám a zamířím dolů k Christopherovu pokoji. Cítím ji, jak jde blízko za mnou.

Když uvidím jeho dveře trochu pootevřené, tak je strčením otevřu úplně. Je zády ke mně a má nasazená sluchátka, která řvou písní, kterou zpívá, takže si mě ještě nevšiml. Sleduji ho; kompletně užaslá z toho, jak jeho ruce buší v rytmu do vzduchu, hrají na bubny, zatímco se jeho skvělý hlas chopí mé duše s každým slovem, které padne z jeho rtů.

O moment později se otočí a překvapeně uskočí. „Do prdele!“ vytrhne si sluchátka. „Ježíši, málem jsem se z vás podělal.“ Nervózně odvrátí pohled, jeho obličej zrudne rozpaky.

„Umíš zpívat,“ zašeptám v omráčené nevíře. Zavrtí hlavou, ale nenechám ho to popřít. „Ano, umíš. Jsi neuvěřitelný. Proč jsi mi to neřekl?“ jsem trochu ublížená, že to přede mnou tajil, zvláštěkdyž jsem se ho ptala, jestli existuje něco, co ho zajímá. Věděl, že toto byla vášeň, kterou bychom spolu sdíleli.

Neodpoví a dál se upřeně dívá dolů na podlahu. Ruthie nakonec promluví místo něho. „To plotože nesmí zpívat. Můj taťka, žíkal, že hudba je plokundišky.“

„Ruth Jean!“ okřikne ji, neocení její upřímnost ke mně.

„Je to Loofie, spomínáš?“ zlostně na něho hledí. Zvednu ruku, abych utišila hádku, která mezi nimi nastává.

„Umíš na něco hrát?“ zeptám se zvídavě, dychtím vědět více o jeho talentu.

Když neodpoví, Ruthie, znovu, promluví za něho: „Měl kytalu, ktelápatžila mamce, ale táta ji lozbil. Oplavdu se chce naušit na bubny.“ Christopher na ni znovu zírá a ona neomluvně pokrčí rameny.

„Je to pravda? Chceš se naučit hrát na bubny?“

Když zůstane potichu, vypustím frustrovaný vzdech a postavím se přímo před něho. „Christophere, podívej se na mě!“

Když se podívá, tak se mi srdce bolestně vzdme nad zranitelností v jeho očích.

„Podívej, hele o nic nejde, prostě na to zapomeň.“

„Nesouhlasím. Opravdu o něco jde.“ Znovu se pokusí odvrátit, ale popadnu jeho obličej mezi svoje ruce a nenechám ho mě zapudit. „Musíš vědět, že máš neuvěřitelný talent, Christophere.“ Zavrtí hlavou, ale držím mu obličej pevně v rukou a přiměji ho vidět pravdu v mých očích. „Ano, máš. Mohl bys být něčím úžasným. Ne, škrtni to, už něco úžasného jsi, ale mohl bys s tímhle někam dojít, pokud bys chtěl. Nebo pokud nechceš, tak to je taky v pohodě, ale dlužíš si prozkoumání svých možností a říkám ti, Christophere, s hlasem jako je tvůj, jsou tvé možnosti nekonečné.“

Je to pravda, nikdy jsem neslyšela, aby z někoho vyšel tak dobrý hlas, natož z patnáctiletého kluka.

Usměji se, když se utvoří nápad. „Zpívej se mnou.“

„Co?“ odtáhne se v šoku a vytrhne obličej z mých rukou.

„Řekla jsem; zpívej se mnou, v kostele. Mohli bychom udělat zahájení pro mou hudební školu. Byl by to skvělý úvod a…“

„Ne. V žádném případě!“ ten nápad okamžitě zavrhne.

„Proč ne?“

„Protože, Faith, budu vypadat jako idiot.“

„Ne, nebudeš!“ odpovím ostře, vím, že toto pochází z kravin, které na něho otec chrlil. „Christophere, musíš vědět, že je totální kravina to, co ti tvůj otec říkal. Chci říct, většina ze světově nejlepších kapel jsou mužští zpěváci a jsou nejvzdálenější věcí od… měkkoty,“ řeknu, nelíbí se mi, aby před nimi bylo použito slovo kunda.

Vidím, jak se točí kolečka v jeho hlavě nad tou možností, ale také vidím, že ještě není připraven to přijmout.

„Jen si to promysli, dobře?“ zavrtí hlavou a chystá se odmítnout, ale plesknu mu ruku přes ústa a pak se zachichotám nad jeho výrazem. „Ano, prostě si to promysli. Teď nic neříkej.“

Popadnu Ruthie za ruku a nechám ho samotného se svými myšlenkami. Celou dobu, co vařím večeři, běží mou myslí milion nápadů, jak ho s tímto dostat na palubu. Rozhodnu se, že budu muset vytáhnout mocné prostředky a začnu s Alissou.

*

Později večer po večeři všichni čtyři sedíme dole v obývacím pokoji a koukáme na televizi před spaním. Cade a já sedíme na gauči, zatímco Ruthie mu sedí na klíně přitulená k jeho hrudníku. Lhala bych, kdybych řekla, že si s ní zoufale nechci vyměnit místo, ale musím přiznat, že jsou rozkošní, zvláště když má na sobě princeznovskou košilku se svou černou čapkou, která se shoduje s tou jeho. Nesundala si tu věc, co jsem jí to koupila.

Vrhnu letmý pohled přes místnost na Christophera, zatímco je zaměřený na televizi, a cítím, jak se mi po obličeji rozšíří obrovský úsměv. Nebyla jsem schopná přestat myslet na to, jak neuvěřitelný je jeho hlas. Nadšeně jsem o tom všem povídala Cadeovi u večeře, což nehorázně štvalo Christophera, ale nemohla jsem si pomoci. Stále nemůžu uvěřit, že má takový talent a schovával ho po tak dlouhou dobu.

Jako by cítil váhu mého zírání, pohlédne na mě, pak rozhodí ruce. „Přestaneš už?“

„Co?“ zeptám se nevinně, ale nezdá se, že smáznu ten velký úsměv ze svého obličeje.

„Víš co.“

„Nemůžu být nadšená z toho, jak talentovaný jsi?“ protočí oči a zavrtí hlavou nad mým komplimentem.

„Pžála bych si, abych uměla zpívat. Ani nemůžu požádně mluvit,“ řekne Ruthie, ale nezdá se tím tak zklamaná.

Cade ji šťouchne do ramene. „Neboj, prcku. Taky zpívám na ho… nic.“

Usměje se na něho a hodí mu ruku okolo krku. „Já vím. Sme si hodně podobný, velikáne!“

Zadusím smích, když na ni zvedne obočí. Nejsou si vůbec podobní – Ruthie je plná života, společenská, vždy optimistická a plná úsměvů, zatímco Cade je… no úplný opak, ale stejně tak výjimečný.

„Taky máš své vlastní speciální nadání,“ řeknu, nechci, aby si myslela, že není talentovaná, protože nemá stejné nadání jako Christopher. „A pokud se chceš naučit, jak hrát na hudební nástroj, tak až bude plně otevřený kostel, můžeš se přihlásit na moje hodiny a být mým první žákem… po boku Christophera,“ dodám ne tak rafinovanou narážku a usměji se na něho.

„Nepřiblíží se k tomu místu.“

Moje oči překvapeně lusknou k těmCadeovým nad jeho náhlým, tvrdým tónem. „O čem to mluvíš? Samozřejmě, že tam bude chodit. Brzo začne s Nedělní školou.“

Poplach krátce probleskne jeho očima, než se zakalí ledovým opovržením. „To k čertu nezačne.“ Pokoj zcela utichne a já na něho přimhouřím pohled, neoceňuji, jakým tónem se mnou mluví.

Christopher si odkašle a prolomí ticho. „Pojď, Ruthie, řekni dobrou noc a já ti přečtu pohádku.“

Váhá, kouká mezi mnou a Cadem. Prolomím naše zírání a konejšivě se na ni usměji. Postavím se, zvednu ji z jeho klínu a obejmu ji, doufám, že si nevšimne, jak moje tělo vibruje vzteky. „Dobrou noc, holčičko, uvidíme se ráno.“

„Doblou, Faif,“ odvětí šeptem.

Podám ji zpátky Cadeovi, pak zamířím nahoru a ven ze zedních dveří, potřebuji na vzduch, abych uklidnila své rozčilené srdce. Uslyším, jak se zadní dveře otevřou o dlouhou chvíli později a okamžitě vím, že to je Cade podle toho, jak moje tělo reaguje na jeho přítomnost.

Stupidní, vlastizrádný tělo.

Otočím se a uvidím, že vypadá rozhněvaně a odhodlaně. „Myslím to vážně, Faith, nepřiblíží se k tomu zkurvenýmu místu.“

Zhluboka se nadechnu a snažím se ovládnout svůj hněv. „Zaprvé, Cade, hlídej si, jak se mnou mluvíš, nebo se to šeredně zvrátí opravdu rychle. Zadruhé, ano, bude tam chodit. Je to pro ni opravdu dobré místo, aby se poznala s ostatníma dětma a naučila se o dobrých věcech, které jí život může nabídnout…“

„Neexistuje na tom zasraně nic dobrýho,“ zakřičí. „Je to kompletní hovadina a nenechám tě ji nutit k těm sračkám.“

„K ničemu ji nenutím, chce jít. A možná to je hovadina pro tebe, ale ne pro mě.“ Sleduji, jak se ve vzteku zatne jeho čelist, a přísahám, že slyším, jak jeho zuby skřípou. „Poslyš, vím, že to pro tebe musí být těžké kvůli tomu, co se stalo tvé sestře, ale musíš vědět…“

„Dávej si pozor, Faith! Nic o tom nevíš, tak o ní zasraně nemluv- nikdy!“

Zírám na něho, zatímco mě pozoruje, zcela sžíraný zuřivostí, a snažím se polknout přes bolest, která mi ucpala hrdlo. „Fajn. Pak řeknu tohle. Bůh je velkou součástí mého života a já jsem zákonná opatrovnice Ruthie, což znamená, že to je moje rozhodnutí…“

„Víš co, promluvme si o tom na vteřinu. Chtěl bych vědět, jak jsi pořád kurva mohla věřit v ty sračky. Potom všem, co se ti stalo, bys už teď měla být chytřejší.“

„Co tím myslíš?“ zeptám se roztřeseným šeptem, i když vím přesně, co říká.

Udělá krok blíže ke mně a já ustoupím dozadu, žaludek se mi sevře hrůzou, když pozoruji, jak se jeho výraz změní v barbarský. Pevně popadne moje nadloktí, ale ne bolestivě. „Tím myslím, že chci vědět, jak kurva můžeš tohle nosit?“ vyplivne, vezme do ruky velký, těžký kříž, který leží na mém hrudníku. „Chci vědět, jak kurva můžeš pořád věřit v Boha potom, co se ti stalo. Co? Kde kurva byl tvůj Bůh, když do tebe ti kreténi tlačili svoje čuráky!“

Jeho krutá, vulgární slova mě zasáhnou tak bolestivě, že to cítím až ke své duši. Jeho rozzuřený výraz se mi před obličejem rozmaže, když slzy bodají moje oči. „Poslal mi tebe,“ pravdivě vykuckám.

Odtáhne se, jako bych mu právě dala facku. „Ježíši kriste, ty tomu fakt zasraně věříš, že jo?“

„Celým svým srdcem.“ Vytrhnu ruku z jeho sevření, postavím se rovněji a snažím se na něho udržet zaostření, zatímco slzy proudí po mých tvářích. „Děkuji Bohu každý den, že jsem tě potkala a že jsem měla tu šanci poznat, jaký je to pocit být dotknuta způsobem, díky kterému jsem se cítila krásně, než mi bylo ukradeno moje tělo.“

Zadrhne se mi dech, když se snažím zadržet bolest, a sleduji, jak řada bouřlivých emocí cákne přes jeho obličej. „Nemyslím si, že bych přežila, co se mi tam stalo bez své víry v Boha. Okradli mě o tolik, ale nenechala jsem je mi ukrást mou víru, ani když mi drželi nůž u krku. A nevzdám se jí kvůli nikomu- ani kvůli tobě.“

Když první vzlyk zašelestí přes mé hrdlo, protlačím se okolo něho a ženu se do domu, než před ním ztratím kontrolu úplně.

Když zalezu do postele, zkroutím se do sebe a nechám slzy téci do svého polštáře. Láme se mi srdce, nejenom pro mě, ale i pro něho. Naděje, že bych měla nějakou budoucnost s Cadem, začne blednout a způsobí další nával bolesti, který prořízne mým hrudníkem. Udělala bych pro něho skoro cokoliv, ale myslím vážně, co jsem řekla, nevzdám se Boha kvůli nikomu, nikdy.

*