PJ - 16. kapitola

Překlad: Liv

Tehdy jsem to věděla. Že je konec. Neexistoval způsob, jak být s Coltonem, aniž bychom spolu skutečně byli. Když jsem běžela přes příjezdovou cestu na chodník, spadla na mě realita toho, jak moc náš vztah závisel na fyzickém kontaktu a neustálé těsné blízkosti. Měli jsme v plánu chodit do školy blízko sebe, aby to nebyl problém. Měli jsme plány.

Potřebovala jsem čas na přemýšlení. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Slyšela jsem, jak na mě volají naše matky. Slyšela jsem i tátův hlas. A věděla jsem, že kroky, které se za mnou řítí, jsou Harper.

Ale nechtěla jsem, aby za mnou šli.

Chtěla jsem Coltona.

A od té chvíle už nebyl můj. Za pár týdnů měl být v jiné zemi. Bude prosperovat a dělat přesně to, co si přál.

Možná mu náš vztah dodal sebevědomí. Bude na stáži a malovat až v Anglii. Bude žít ten neuvěřitelný život, který si pro něj přáli jeho rodiče. Smíří se s tou změnou v rutině, protože se bude jednat o jeho vášeň. O jeho lásku.

A já budu nikdo.

Jenom holka bez poloviny srdce.

Na jednu stranu bylo dost sobecké, že jsem odešla. Ale tekly mi slzy a já neviděla, kam moje činy povedou. Šla jsem, dokud u mě nezastavila Harper, která naléhala, ať nastoupím, aby mě mohla vzít domů. Sbalila jsem si tašku, nechala vzkaz rodičům a jela na víkend k ní.

Harper zuřila. Nenáviděla Sheilu. Měla mi to říct stranou, abych potom mohla reagovat normálně. Byla to chyba jeho mámy. Měla to vědět. Jasně, mohla mě vidět jako holku ve vztahu, ale když na to přišlo, byla to hlavně pyšná máma. A nejsem si jistá, jestli bych reagovala jinak, kdyby mi to řekla předem.

Pořád by to bolelo.

Nakonec jsem Coltonovi poslala e-mail a pogratulovala mu k příležitosti. Ani náhodou jsem se nemohla donutit s ním mluvit osobně. Ta představa, že by asi měl tušení, že něco bylo špatně, ale ve skutečnosti by to nevěděl… byla moc bolestivá a nakonec by to skončilo tím, že bych celou dobu lhala tím, že bych podporovala jeho budoucnost beze mě. Byla jsem dost sobecká na to, abych si jeho odpověď nepřečetla, protože jsem se nemohla donutit vidět to, co by mi chtěl říct.

Rodiče se pokusili se mnou mluvit, ale já je poprosila, aby mě nechali být. A asi na to nebyli zvyklí, takže poslechli. Taky jsem zaslechla spoustu telefonátů, které zahrnovaly ječení mé matky. Předpokládala jsem, že mluvila se Sheilou. Ale nezajímalo mě to.

Neměla jsem s Coltonem vztah proto, abych se na něm stala závislou. Nevěděla jsem, že když tak důkladně vstoupím do jeho života, začne se celá moje existence točit kolem něj.

Tolik k první lásce.

Všichni si dělali starosti. Ale já ne. Mně to bylo jedno. Kdybych se mohla propadnout do země, tak bych to udělala.

Pár týdnů před narozeninami mě máma donutila zajít za rodinným doktorem. Neprotestovala jsem, i když jsem věděla, že se mnou není fyzicky nic špatně. Měla jsem slavit devatenáctiny se svým přítelem a místo toho jsem měla na krku depresi. Moje doktorka je docela fajn a nakonec se mě zeptala, co se děje. A když jsem jí popsala, co se děje, tak stručně jak to šlo, vypadala chápavě.

Ne dost chápavě, aby mi předepsala Valium, nebo tak něco…

Když jsem zastavila před naším domem, viděla jsem auto Sheily Neelyové a udělalo se mi špatně od žaludku.

Je vtipné, kolik scénářů mi projelo hlavou. Jeden z nich byl, že vtrhnu do domu a budu požadovat, aby donutila Coltona zůstat. V dalším jsem jela dál, dál a dál, až dokud by mi nedošel benzín a tak bych si našla práci servírky, jako postava z knih Nicholase Sparkse. V tom jednom jsem dokonce narazila autem do předních dveří a zastavila těsně před ní.

Asi jsem vůči ní měla nějakou potlačovanou agresi, kterou jsem uznala až v tu chvíli.

Ale klidně jsem to ze sebe mohla dostat rovnou. S větší odvahou, než jsem předpokládala, jsem otevřela dveře domu a to, co jsem viděla před sebou, mě šíleně šokovalo.

Sheila… tváří v tvář s mými rodiči… držela zabalený dárek, který byl skoro stejně vysoký jako ona.

Mohla to být jen jedna věc. Soudě podle slz na její tváři a výrazů mých rodičů bylo jasné, že ten dárek namaloval Colton.

A věděla jsem, že to nesnáší dobře.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a najednou mě nebolelo srdce jen kvůli mně, ale taky kvůli chlapce, který mi poslal dárek.

„Colton chtěl, abych ti přinesla dárek k narozeninám. Vzhledem k tomu, že je prošvihne.“

Sotva jsem se na ní podívala, když jsem sledovala slavnostní balicí papír. „Proč ho nepřinesl on?“

„Nemohl…“ Její hlas se zlomil a já jsem věděla… že to chápal. Pochopil to. Ten omezený kontakt se na něm taky podepsal.

Chtěla jsem na ní křičet. Chtěla jsem jí říct, že jsme tomu trápení mohli předejít tím, kdyby se ta věc podala jinak. Ale já jsem byla na vině stejně jako ona, protože jsem se nechala ovlivnit vlastními pocity sebelítosti a nedala jsem Coltonovi to, co potřeboval. Potřeboval, abych ho podporovala. Potřeboval, abych mu pogratulovala a… prostě… se to posralo.

Přikývla jsem a přistoupila blíž, zatímco jsem si všimla, jak se ke mně rodiče ochranitelsky posunuli.

„Bude vám vadit, pokud si s Lilly promluvím o samotě?“ Sheila mi lámala srdce tím, jak upřímně zněla. Ale věděla jsem, že to co spolu budeme probírat, by neměli slyšet mý rodiče. Řekla jsem jim, že budu v pořídku a sedla si na pohovku naproti ní.

„Nezáleží vám na mně?“ vyklouzlo mi to dřív, než jsem se mohla zastavit.

Její oči se rozšířily a zavrtěla hlavou. „Ne. Bože, ne. Nemůžu uvěřit, že si to myslíš…“

„Tak proč mi Colton neřekl, že odchází? Nebo vy?“

Než Sheila promluvila, zadržela dech. „Když o tom přemýšlím, je to přesně to, co se mělo stát. Neměli jsme ani tušení, že ta stáž vůbec existuje… ani neexistovala, než začal. Vyvinuli jí speciálně pro něj, a aby nedošlo k falešné naději, nezmínili to až do doby, než to bylo jisté. Já sama bych si přála, abych to věděla dřív, ale nemůžu se vrátit do minulosti a udělat to všechno znovu. Ptala jsem se ho, jestli to nejdřív neřekne tobě. Byl tak hrdý, Lilly. Chtěl, aby to bylo oznámení. Chtěl, abys tam byla se všemi ostatními. A ty sama víš, že když si něco usmyslí, nepomůže ani páčidlo.“ Zkrabatila obočí. „Když ses ukázala na tom řemeslném jarmarku, měla jsem strach, že ho rozrušíš. Ale po pár minutách s tebou byl klidnější. Aspoň se mi to zdálo.“

„Neviděla jste mě tam.“ Bylo těžké věřit tomu, co říkala.

Zasmála se. „Jsem máma. Vidím všechno.“

To mě znepokojilo.

„Řekla jsem ti, že jsem měla pocit, že na tebe zapomněl, i když jsem věděla, že by to pro něj bylo prakticky nemožné. Od té doby o tobě mluvil. Maloval tě. Kreslil tvou tvář. Mám podkroví plné obrazů tvé tváře…“ Její oči se rozšířily panikou. „Nechtěla jsem tě rozrušit, tak jsem je nikdy nevzala dolů. Ale bylas jako to světlo na konci tunelu, které jasně viděl. Asi se snažím říct, že jsi vždycky byla v jeho životě. Jsem dost povrchní na to, abych si myslela, že to tak bude napořád. I po několika letech odloučení.“ Poraženě se pousmála. „Byli jste od sebe tak dlouho. Ty jdeš pryč na vysokou. Nikdy mě nenapadlo, že bude vzdálenost problém.“

Tehdy jsem jí viděla. Skutečnou. Byla prostě člověk. Nebyla bezchybná. Sheila Neelyová nebyla Super Máma. Snažila se, jak nejlíp mohla, stejně jako všichni ostatní. Idealizovala jsem jí tak moc, že mi teď dělalo problém vidět pravdu.

Najít slova bylo těžké. Trvalo pár minut, než jsem mohla promluvit. „Vyšiloval?“ Přikývla. „Lámal věci. To všechno?“ Další přikývnutí. „Miluju ho, víte. A ne v tom smyslu, že jsme ještě mladí. Vím, jaké to, být s někým jen proto, že je to jednoduché.“ Nechala jsem tu větu ve vzduchu. „Být s Coltonem není jednoduché. Je to těžké. Náročné. Ale když pomyslím na svůj život před ním, a můj život s ním… všechen ten boj a práce za to stojí.“

Začala plakat. Jako opravdu, opravdu plakat. Ale já jí nemohla utěšit.

„Přísahám, že láska není jednoduchá pro nikoho. Kdekoliv.“

„Máte pravdu. Ale kdybych si měla vybrat mezi tím, čemu hloupí lidé říkají normální život, a životem s Coltonem, vašeho syna bych si vybrala pokaždé.“ Bez dalšího slova jsem vstala, přešla k obrazu a opatrně ho rozbalila. „Nastoupila bych do toho letadla s ním, kdybych dostala šanci. První rok vysoké bych klidně cestovala a jezdila za ním. Udělala bych to. Kdybych dostala šanci.“

Její mlčení přerušovaly vzlyky.

Ale sotva jsem je slyšela.

Protože jsem zírala na Coltonovu malbu. A on zíral na mě. Jeho tělo bylo namalované takovým způsobem, že mi tlumočil jeho smutek. Tvář měl vážnou.

A tam, v každém rohu, barvu překrývaly tahy štětcem, které psaly ‚Miluju tě‘ znovu a znovu a znovu… čímž vytvářely kulisu jeho žalu. A mého.

„Je doma?“ zeptala jsem se, když jsem udělala krok zpátky a zakopla ve spěchu o vlastní tkaničku.

„Ano.“

Dlužila mi čas s ním, předtím, než odejde. A věděla to. Sledovala jsem, jak hledá v kapse klíče, ale než je vytáhla, byla jsem už ze dveří venku.

Nepotřebovala jsem je.

Měla jsem vlastní cestu dovnitř.