Nerd - 34. kapitola

Překlad: Lucie

Pravidlo č. 1 na Alpha U:
Nikdy se nepleť mezi kluka a jeho
holku. Hlavně pokud jsi pitomec.

        …Alpha BUzzFeed

Romeo

V jednu chvíli se mi lepila k boku a vzápětí byla pryč. Zprvu jsem si o tom nic nemyslel. Myslím tím, že jsem si pomyslel, že je zase tak rozkošně nemotorná jako obvykle.

Ale když jsem se otočil, abych jí pomohl, někdo na mě skočil zezadu. Málem mě složil z čirého překvapení, ale nakonec jsem se udržel na nohou. Nebyl tak velký. Musel jsem ho o hodně převažovat.

Držel se mi na zádech jako nějaká hloupá pavoučí opice a málem jsem se rozesmál, protože bylo jasné, že neměl tušení, že nebude schopný skolit někoho dvakrát většího.

Sáhl jsem si na záda a naplnil svou pěst jeho kostýmem. S jedním pevným trhnutím jsem si ho přehodil přes rameno a hodil s ním o zem.

Převalil se a zasténal, ale nezvedl se.

Otočil jsem se zpátky k Rimmel, protože jsem věděl, že byla pravděpodobně vyděšená k smrti, a já už ji nikdy nevezmu do jednoho z těcho zatracených domů, ale byla pryč.

Zpočátku jsem nepanikařil. Věděl jsem, že díky mlze nebylo nic vidět.

Ale o několik vteřin později jsem ji stále neviděl. Stále jsem ji neslyšel.

Cítil jsem, jak mi adrenalin pumpuje tělem víc, než jsem dokázal spočítat. Byl jsem zvyklý na spěch, rychlé tempo fotbalu... ale tohle bylo něco jiného. Nikdy jsem tohle necítil.

Strach, tmavý a lepkavý, se omotal kolem mé hrudi, když jsem hledal a hledal, ale můj výhled zůstával prázdný.

Když mě nevolala, měl jsem strach. Praštil jsem několik kluků a odhodil někoho proti zdi při prohledávání mlhy.

A pak najednou tam byla, klopýtala roztřesená a omámená. Když jsem kolem ní ovinul ruce, třásla se tak moc, že jsem věděl, že nedokáže stát.

Sotva řekla dvě slova.

Ten temný a lepkavý strach na mě pořád lpěl. Zdálo se, že čím tišší byla, tím těžší ho bylo setřást. Počkal jsem, dokud jsem nevysadil Missy a Braedena poblíž koleje u jeho náklaďáku, než jsem zaparkoval v zadní čísti parkoviště u koleje a vypnul auto.

"Hej," řekl jsem jemně. "Vystrašili tě hodně, viď?"

Přikývla.

"Je mi to líto, zlato." Natáhl jsem se přes sedadlo a objal ji. Ztuhla.

Něco studeného se rozvinulo hluboko v mé hrudi.

"Rimmel?" Zeptal jsem se.

Pak se ke mně obrátila. Měsíční svit se odrážel v jejích brýlích a oči měla za skly rozšířené.

"Co se stalo se zasvěcením?" Řekla.

Ta náhodná otázka mě zprvu zasáhla. Nemohl jsem pochopit, proč vytahuje zrovna tohle. "Zasvěcení?" Zeptal jsem se.

"Jo. Bratrstvo, do kterého chceš, aby tě přijali. Dostal ses dovnitř?"

"Ne," řekl jsem s opatrností ve svém tónu. "Proč se na tohle ptáš?"

"Zatáhli mě do té mlhy," řekla, její hlas se zlomil. "Přišpendlili mě k podlaze."

"Kdo?" Zavrčel jsem, když se okraje mého zraku začaly barvit rudě.

"Měli na sobě masky," řekla. "Nemohla jsem ho vidět. Posadil se na mě. Ten v té strašidelné masce, ten, kdo se tě pokusil přepadnout."

"Posadil se na tebe?" Opakoval jsem. Vztek ve mně kypěl. Kdybych dokázal myslet jasně, byl by to strach.

Přikývla. "Řekl mi, abych se tě zeptala na zasvěcení. Na přijímání. Na to, proč jsi opravdu se mnou."

Co. To. Sakra.

Bylo toho najednou příliš mnoho na zpracování. Myslel jsem si, že se stala obětí nějakého hloupého žertu, ale uvědomil jsem si, že byla cílem napadení. Byla příliš vystrašená a teď se na mě dívala, jako kdyby mě vůbec neznala.

"Proč by to říkal?" Zeptala se tichým hlasem.

Protože se ke mně chtěl dostat. Aby mi vzal něco, o čem věděl, že chci. Klidně bych vsadil svůj Hellcat, že za tou maskou dnes večer byl Zach. "Já nevím." Lhal jsem, když přes mě přecházel úplně nový druh strachu.

Pořád jsem jí neřekl o zasvěcení a o tom, že mi ji vybrali, abych ji dostal do postele. Poté, co mi řekla o ztrátě svého panenství, poté, čím vším si prošla a kým se stala, jsem nemohl. Bál jsem se. Měl jsem strach z pravdy, která by mě mohla stát všechno. Bál jsem se toho, že by si mohla uvědomit, že nejsem o nic lepší než ten, co jí ukradl panenství.

Věděl jsem, že jí to musím říct.

Chtěl jsem počkat, dokud nebude přijímání u konce, abych ji mohl dokázat, že nebyla jen nějaká výzva.  Myslel jsem si, že kdyby viděla, že nějsem členem Omegy, mohla by mi věřit.

Uvedení do Omegy bude zítra večer.

Zach mi zasadil ránu pěstí.

"Romeo," řekla a přitáhla si kolena k hrudi. Vypadala tak drobně v tom koženém sedadle. "Byla jsem součástí pro zasvěcení do Omegy?"

Zavřel jsem oči. Byla to přímá otázka.

"Pamatuješ si, když jsi mi nedávno řekl, že se tě můžu zeptat na cokoliv a ty mi odpovíš nehledě na to, že by se mi odpověď nemusela líbit?"

Jo, pamatuju. A nyní těch slov lituju.

Otevřel jsem oči a podíval se na ni. "Ano," zašeptal jsem.

"Ano, pamatuješ si, nebo ano, byla jsem součástí zasvěcení?"

"Rimm-"

"Pravdu," řekla, aby mě přerušila.

"Obojí." Připustil jsem.

Její ostrý nádech byl jako nůž do srdce. "Co to bylo?" Její hlas byl strohý, bez emocí. Byl to ten nejhorší zvuk, který jsem kdy slyšel. "Měl jsi se mnou začít chodit?"

"Na tom nezáleží, protože jsem z bratrstva odešel," řekl jsem.

"Co to bylo?" Zatlačila na mě.

Moje ruka se stočila kolem volantu a utáhla sevření. "Vyspat se s tebou."

Její tělo s sebou trhlo, jako bych jí dal facku.

"Musíš to pochopit. To bylo před tím, než jsem tě poznal. Odešel jsem od nich. Řekl jsem jim, že to neudělám."

"Ale tys to udělal." Její hlas byl tichý a klidný, až mě zamrazilo. "Vyspal ses se mnou."

"Ne proto-"

"Využil jsi mě," zašeptala, její hlas byl naplněn bolestí. "Smál ses mi za zády se svými přáteli?" Obvinila mě. "Řekl jsi jim o všem, co jsme dělali? Sdílela jsem s tebou část sama sebe, kterou jsem nikdy s nikým jiným nesdílela."

"Je mi to líto." Byla to ta nejubožejší věc, co jsem mohl říct, ale nevěděl jsem, co bych měl říct, aby bylo vše v pořádku.

Nic. Tohle nemohlo spravit nic.

"Prosím, poslouchej mě, Rimmel," řekl jsem a natáhl se po její ruce. Odtáhla se. "Prosím."

Jen na mě zírala. Mohl jsem vidět neprolité slzy, které se jí mihotaly v očích.

"Záleží mi na tobě. Skoncoval jsem s přijímáním. Jsi pro mě důležitější."

Rozhostilo se mezi námi ticho. A pak promluvila.

"Přála bych si, abych ti mohla věřit." Sáhla po klice a otevřela dveře.

"Počkej," řekl jsem. Zastavila se, ale neotočila se zpátky. "Přísahám Bohu, že všechno, co jsem ti řekl, že k tobě cítím, je skutečné. Prosím, věř mi."

Její ramena poklesla, jako kdyby nesla tak těžkou váhu, že jí je drtila. "Potřebuju čas na přemýšlení."

"Ten ti můžu dát." Slíbil sem, i když všechno ve mně křičelo, ať to nedělám.

Vyklouzla z auta a běžela ke koleji. Seděl jsem tam i dlouhou dobu poté, co vešla dovnitř.

Věděl jsem, že bych měl být naštvaný. Měl bych být plný vzteku na Zacha a na to, o co mě právě připravil.

Ale nemohl jsem přivolat hněv.

Všechno, co jsem cítil, byla bolest.