FR - kapitola 25 - EPILOG

Překlad: Clarissa

Holky zlatý, děkuji vám za komentáře a za odměnu vám posílám celý zbytek knížky.
Užijte se čtení. 
Clariss.

Kapitola 25

Poté, co se prohnal přes Australskou celní správu, opustil Ryan letiště. Automatické dveře se otevřely, když se k nim přiblížil a vyšel ven. Obloha byla tmavá, vzduch chladný a hvězdy zářivě blikaly. Ryan na krátký moment zavřel oči, naklonil hlavu a zhluboka se nadechl. 

Domov.

Přesto se nikdy necítil méně vítaný. 

Hledajíc Kylovo auto, našel ho nastartované u obrubníku, Kyle byl ve voze. Jak uviděl Ryana, chtěl vystoupit z auta, ale Ryan ho odmávl. Mladý voják následující Ryna, uložil jeho tašku do kufru a po poděkování s krátkých zasalutováním, Ryan otevřel dveře na straně spolujezdce a vklouzl dovnitř. 

Ostrá bolest projela jeho ramenem, když se natáhl po bezpečnostním pásu a zasyčel. „Sakra.“

Vzdávajíc to, opřel svou hlavu o sedačku, studený pot mu stékal po obočí. „Jak jí je?“

Kyle zkontroloval zrcátka a vyrazil do ulice. „Kendalle....“

Bože. Ryan mohl slyšet tisíc emocí v tom jediném, osamoceném slově. Zavřel své oči a připravil se na to nejhorší. „Řekni mi to.“

„Fin měla srdeční zástavu.“ Kyleův hlas se zlomil. „Upadla do komatu.“

„Kurva,“ zasténal Ryan, polykajíc slzy, které ho pálily v hrdle. „Nemůžu ji ztratit, Kyle. Nemůžu.“ 

Otevřel své oči a upřeně se díval do noci. Budovy, auta, stromy – všechno bylo rozmazané, jak Kyle  rychle uháněl k nemocnici. „Co se stalo?“

„Mluvil jsem s Montym. Řekl mi, že Fin byla uvedena jako tvoje blízká osoba. Byl jsi postřelen, Kendalle. Víš, že s tímhle druhem zranění informují blízké osoby osobně, zvláště když se do toho zapojili sdělovací prostředky. Myslel si – my oba jsme si mysleli – že by byl dobrý nápad, kdybych tam šel taky.“

„Nemyslel jsem.“ Ryan si projel dlaní po tváři. „Měl bych to změnit a neuvádět ji jako svou blízkou osobu.“ 

„Ne.“ Kyle na něj upřel pohled, setkávajíc se na krátkou chvilku s jeho pohledem, než zase obrátil svůj pohled k silnici. „To nedělej. Ona je jediná, kdo má právo to vědět jako první.“

Ryan polkl a kývl. I když si myslel, že to nebylo fér, že to Fin musela nést na svých ramenou, Kyle měl pravdu, ale za jakou cenu? „Bylo to proč....ona....“

„Podle doktora na pohotovosti, už Fin měla problémy a šlo to s ní z kopce. Hrála na nás porodní bolesti.“ Kyle se rozzlobil a zakroutil hlavou. „Ona takhle zamračila své obočí a zasténala a sakra – dělala všechny ty věci se svíráním bříška jen proto, aby mohla dostat to, co chtěla. Pokaždé mě tím nachytala a na zlomek vtěřiny mě vyděsila....“ Kyle se odmlčel, zkontroloval zrcátka před tím, než změnil jízdní pruh „...ale když jsme zaklepali na dveře, už byla celá bledá, těžce dýchala a byla shrbená, jako by ji to nesnesitelně bolelo. Vím, že to zní blbě, ale pomyslel jsem si, že kdybys nebyl zraněnej, tak bysme tam nepřišli a mohlo už být příliš pozdě.“

Ryan se upřeně díval z okna. „Dlužím ti za to, žeš tam byl.“

Kyleovy rty se stiskly do tenké linky, když změnil rychlost. „Nedlužíš mi ani hovno. Tohle je život. To je všechno. Jenom život. To, co děláme, není snadné a nejsme to jenom my, kdo ho žijeme – ty lidi, který jsme tu nechali, ho žijou taky. Válka je studená a sobecká mrcha, Kendalle. Změní tě. Učiní tě tvrdým a zraní tě, ale přesto se tam vracíme zpátky.“

„Protože jsme vojáci,“ řekl mu Ryan a cítil se prázdně. „Není to jen naše práce. To je to, kdo jsme.“

Kolik lidí viděl ve svém životě zemřít? Kyle měl pravdu. Zraní tě to. Zatím, co ostatní lidé jdou dál, žijíc své životy, hluboká pulzující bolest žije uvnitř něj kvůli tomu, co viděl a co udělal, a nikdy ho to neopustí – bylo to tam, aby to tam zůstalo – a mělo by ho to tisíckrát zmrzačit, ale držel se pevně zuby nehty kvůli Fin. Pokud by ji ztratil, už by to nebyl schopný dál vydržet. Už cítil, jak klouzá. 

„Ty už nejsi jenom voják, Kendalle. Teď už jsi taky táta.“ Kyle se na něj zadíval a v jeho očích se na krátký moment objevilo rozjasnění. „A on vypadá přesně jako ty.“

„Syn?“ Ryan nasál ostrý nádech. Měl syna? Jak měl být otcem, když chtěl vždycky být bez Fin po jeho boku? A co věděl o miminkách? Nic. Absolutně nic. Slzy rozmazaly jeho vidění, když si uvědomil, že tu byla jedna věc, kterou věděl – jeho syn bude milovaný a nikdy nebude mít důvod o tom pochybovat.

******

„Ryane!“ zavolala na něj Julie, jako by nějak mohl minout místo, kde Mike a Julie na konci nemocniční chodby stáli. Jak by nemohl nevidět jedinou skutečnou rodinu, kterou kdy měl a nebo si nevšimnout zničeného výrazu v jejich očích? Propad Mikeových širokých ramen mu řekl, že existovalo tolik toho, co rodič mohl přežít, a kdyby ztratili Fin, jistě by ho to zlomilo.

Ryan držel pohled soustředěný na nich, přibližujíc se k nim krok za krokem. Jak to, že oni vychovali dva z nejpozoruhodnějších lidí na zeměkouli a byl to on, který stále ještě stál? Jak to bylo fér? Ryan chtěl do něčeho praštit. Chtěl křičet. Chtěl se probudit z toho děsu. Místo toho si strčil ruce do kapsy, ignorujíc to tupé pulzování jeho zranění. 

Julie se mu vrhla do náručí a Ryanův spodní ret se tak silně třásl, že musel stisknout čelist. Kdyby se mohl vrátit v čase, odjel by vůbec? Bylo by všechno teď jiné? Byl by Jake pořád tady a Fin by žila její jasnou budoucností místo toho, aby teď bojovala o život?

„Ty odjíždíš.“

„Mrzí mě to. Chápeš, že ano, Fin, proč to musím udělat? Máš před sebou velkou budoucnost. Dokážeš ve svém životě velké věci. Nenech nikoho, aby tě zastavil od toho, abys byla tím, kým potřebuješ být, jasný?“

Tak právě tady došlo k výběru jeho životní cesty. Směr, který si zvolil mu přinesl jeho největší žal a jeho nejhlubší smutek; vzal mu jeho bratra, dal mu syna a ukázal mu tu nejzářivější lásku, kterou kdy poznal. 

Dusíc vzlyk, vytáhl Ryan jeho ruce z kapsy a omotal je kolem Julie, schovávajíc jeho tvář do jejího krku. Hladila ho rukou po jeho zátylku a držela ho pevně. 

„Jak je jí?“ zeptal se, jeho hlas byl chraplavý, když se odtáhl zpátky.

Julie zakroutila hlavou a Ryan se podíval na Mikea. Dotkl se Ryanova zdravého ramene a lehce ho stisknul. „Ona je bojovince.“ Mike kývl ke dveřím. „Jdi dovnitř, synu. Bude bojovat tvrději, když bude vědět, že jsi tam s ní.“ Mike stáhl svou ruku pryč, když se Ryan pohnul a udělal krok k pokoji. „Pošlu za tebou doktora, aby se na tebe podíval, jestli jsi v pořádku.“

Když řekl Mikeovi, že je mu fajn, zadíval se Ryan přes své rameno a zastavil se, když uviděl frustrovaný výraz na Mikeově tváři. Bylo jasné, že potřeboval něco dělat, aby udržel svou mysl zaneprázdněnou. „Díky, Mikeu,“ řekl místo toho. „Ocenil bych to.“

Mike kývl a Ryan si všiml záblesku úlevy.

„Budeme dole v chodbě, kdybys nás potřeboval,“ řekla mu Julie. „Nemusíš spěchat.“

Oni odešli a když Ryan vstoupil do pokoje, byl udeřen oslepujícím návalem bolesti. Nic, NIC, ho nikdy víc nebolelo, jako když viděl Fininu křehkou postavu a přístroje dýchající místo ní, aby ji udržely naživu.

Ryan přistoupil k posteli a natáhl svou ruku a hladil ji hřbetem ruky po její bledé tváři. Přejel jeho ukazováčkem dolů po jejím nose, přes její obočí a přes její spodní ret, když ten přístroj za ní nutil její plíce dýchat, dovnitř a ven, pořád a pořád. 

Když se Ryan na Fin usmál, její oči se na něj rozsvítily. Když se jí dotkl, její tělo ožilo. Teď bylo chladné a bez života a to mu lámalo srdce. 

„Bojím se, že když umřeš, tak je to konec. Nic po tom není, jako kdyby celý tvůj život, který jsi žil, byl pryč mrknutím oka.“

„Nemůžeš mě opustit,“ šeptal slabě, tápajíc slepě po její ruce a berouc jí do své. „Slyšíš mě? Nemůžeš. Nedovolím ti to. Potřebuju tě.“ Ryan vdechl hluboký, roztřesený nádech, slzy se nahrnuly do jeho očí a stékaly mu dolů po tvářích. „Potřebuju tě,“ řekl přidušeně. Jak se mu podařilo přesvědčovat tolik let sám sebe, že bude lepší, když bude sám? Kurva. Kurva. Pokud ona zemře, tak zemře i on. 

Sedl si před tím, že se pod ním jeho nohy podlomí, Ryan opřel své čelo o okraj její postele a nepustil její ruku. Nasál hluboký nádech a pomalu ho vypustil. „Měl jsem tenhle obrázek ve své mysli, když ti bylo čtrnáct,“ řekl jí. „Jake a já jsme tebe a Rachael učili, jak hrát fotbal v zahradě domu tvých rodičů. Bylo pozdní odpoledne, slunce mělo asi tak za hodinu zapadnout za obzor. Byl to Jake a Rachael proti mně a tobě, dostávali jsme na zadek, protože sport ti nikdy nešel. Bylo to, jako bys nemohla přijít na to, jak používat ty tvoje štíhlé končetiny, které byly tak dlouhé. To se nikdy skutečně nezměnilo. Ale stejně jsem kličkoval s míčem do strany a Jake běžel za mnou. Tys zavolala ,Ryane, semhle´ a když jsem se podíval stranou, tak jsem to byl já, kdo málem zakopl o ten zatracenej míč.“ Ryan zakroutil hlavou nad tou vzpomínkou, zvedl svou hlavu a díval se na její nehybné tělo. „Víš, slunce udělalo zlatou svatozář na tvých dlouhých, pěkných vlasech a tvé oči byly tak zářivé a živé, když jsi běžela vedle mě. Smála jsi se na mě, jako kdybych byl jediný člověk na celém světě.“ Ryanův hlas se zlomil, ale musel pokračovat. „Mé srdce poskočilo o úder, protože tohle byl právě ten, tenhle jednoduchý, bezstarostný moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem chtěl být tvým celým světem. Že všechno bude v pořádku tak dlouho, dokud se na mě takhle budeš dívat. Potřebuju, aby ses probudila a usmála se na mě, jako že jsem tvé všechno, protože bez tebe nejsem ničí nic.“

Ryan si setřel slzy z tváře a další hodinu seděl tady – mluvil, čekal a doufal – ale Fin se vůbec nepohnula.

S těžkým povzdechem se postavil a šel k oknu. Upřeně se díval ven, ale doopravdy neviděl nic. Jeho svaly bolely a i když byl pod silnýmy léky proti bolesti, jeho zranění ho každou chvíli připravilo o dech.

Ryan zaslechl hluk u dveří, otočil svou hlavu a jeho pěsti se automaticky sevřely. Zavřel své oči, ale když je znovu otevřel, Ian pořád stál ztuhle ve dveřích jako nežádoucí přízrak. 

„Ryane,“ řekl, kývajíc na něj, když vstoupil do pokoje. 

Ryan potlačil nutkání, aby mu řekl, aby šel do hajzlu. Nechtěl Iana tady, aby na vlastní oči viděl, jak je zlomený, připomínajíc mu, co Iana a Fin spojovalo. 

„Viděl jsem ji jen jednou, když jsi byl pryč,“ řekl mu Ian. „Řekla ti o tom?“

Ryan mlčky zavrtěl hlavou, nebyl si jistý sám sebou, aby promluvil.

„Šla dolů po ulici v jejích dlouhých, vlajících letních šatech. Zahlédl jsem záblesk blond vlasů a zavolal jsem. Když se otočila, bylo to, jako kdybych dostal pěstí.“ Přistoupil blíž k posteli, k Fin, jeho pohled přelétl přes její délku těla, k přístrojům a hadičkám, k hlubokým kruhům pod jejíma očima. „Cítil jsem se tak podveden,“ zašeptal – skoro, jako by to říkal Fin a ne Ryanovi – až když se odmlčel, jeho napjatý pohled zamířil na Ryana. „Dala ti to, co jsem vždycky chtěl.“ Ian se podíval zpátky na Fin. „Možná jsem byl kretén, ale ty jsi byl ten jediný, kdo ji opustil. Já ji miloval od té doby až navždy, a ty....“

Neříkej to, Iane. Kurva, neříkej to.

„Tys ji zlomil,“ řekl mu Ian chraplavě. 

Do Ryana udeřil nával vzteku, tak drtivý, až se mu z toho zatočila hlava. „Nekecej sračky, když o tom nic nevíš,“ zavrčel, jeho hruď se mu rychle zvedala a padala, jak se snažil držet sám sebe na uzdě. 

„Tys ji nechal!“ zazněl Ianův výkřik obivnění. „Slyšel jsem, co jsi udělal. Já ji chtěl. Dal bych jí všechno, ale všechno, co kdy ona chtěla bylo...“

„Mě,“ odpověděl Ryan, když se Ian odmlčel, a všechno, co Ryan pro ni vždycky chtěl, byl lepší život pro ni. Jaký kurva bordel z toho všeho udělal.

„Ty si ji nezasloužíš,“ vychrlil Ian. Nad tou hořkostí, která zakončila jeho hlas, Ryan zaskřípal zubama. „Nikdy sis ji nezasloužil.“

„Kdo si kurva myslíš, že jsi, že mluvíš o tom, co si zasloužím nebo nezasloužím? Nevíš nic o mém životě a nevíš nic od Fininým!“ Žárlivý vztek vnikl divoce do jeho těla a nemohl proti němu bojovat; byl příliš vyčerpaný a jeho srdce tak zlomené. „Možná tě kdysi milovala, ale nikdy nebyla tvoje. Ona vždycky patřila mně!“

„Je to tvoje vina!“ vykřikl Ian, popichujíc svým prstem, jak udělal krok blíž k Ryanovi. „Tys byl vždycky tady! A i když jsi odjel, vždycky jsi stál mezi námi dvěma. Bůh ví, jak jsem se snažil, ale tys na ni pořád kurva držel a ona nemohla....“

„Přestaňte oba dva!“ vykřikla Julie, přicházejíc ke dveřím bledá a třesoucí se. „Teď na to není čas a ani místo. Iane, pokud jsi sem přišel, abys začal rvačku, můžeš rovnou odejít. A přijď zpátky, až se uklidníš. A Ryane...“ Julie se otočila a podívala se na něj se zklamáním v očích. „....myslela jsem si, že jsi lepší než tohle.“

Ryan sebou trhl, její slova byla jako šlehnutí bičem.

„Julie.“ Ian na ni krátce kývl. „Vrátím se později,“ řekl ji a s konečným, hořkým pohledem na Ryana se otočil a kráčel ze dveří. 

„Omlouvám se,“ zamumlal Ryan. 

„Nemusíš. Neměla jsem....nejsi ve své kůži. Chápu to.“

„Ten chlápek ve mně vždycky probudí to nejhorší.“ 

Julie přešla k Finině posteli. Jemně jí odhrnula její měkké vlasy a zastrčila jí je za uši s tak velkou láskou v jejích očích, až bolelo se na to dívat. „A Fin v tobě vždycky probudila to nejlepší.“

Po zaváhání řekl, „Někdy si přeju, abych...“

„Vím, co se chystáš říct, Ryane a neříkej to. Vy oba jste měli co dělat s vlastním dospíváním, ty obzvlášť.“ Julie přestala hladit Fininy vlasy, aby se na něj podívala. „Ani jeden z vás nebyl připraven na to, co ostatní mohli mezi vámi dvěma vidět. Tys udělal to, o čem sis myslel, že bude v ten čas nejlepší udělat, odjel jsi. Musel jsi to udělat, pro sebe, ale pak jsi to udělal znovu, Ryane a to nezranilo jenom Fin, rozumíš?“

„Julie, je mi to líto.“

„Přestaň se omlouvat. Proto ti to neříkám.“

„Tak proč teda?“

„Protože jsi vždycky byl náš syn. Vždycky jsme tě milovali. Vidíš, jak moc jsi chtěl pro Fin to nejlepší, jak jsi chtěl, aby měla všechno? My jsme to pro ni chtěli také, ale to samé jsme cítili k tobě. Pro tebe jsme také chtěli to nejlepší.“ Juliin pohled byl pevný, její čelist byla odhodlaná, jako kdyby čekala, že bude její slova odmítat. „Přestaň být hrdinou za každých okolností. Jsi tak zaneprázdněn zachranováním všech ostatních, že zapomínáš na sebe.“

Ryan otočil svůj pohled zpátky k oknu a nacpal si ruce do kapsy. „Zachraňovat lidi je moje práce.“

Julie hlasitě povzdechla. „To není to, co jsem myslela.“

Ryan se díval na svůj odraz. Vypadal jako peklo. Doslova, když vezme v úvahu, že to bylo to, kde se nacházel. „Vím, co tím myslíš. Opustit Fin byla chyba. Teď to vím.“

*****

Po tom, co jeho zranění bylo převázáno a bylo mu podáno více léků proti bolesti, zamíříl Ryan na novorozenecké oddělení a díval se upřeně na svého syna. S jeho pouhými 2 540 gramy byl jeho syn maličký, ale „opravdový bojovník“, jak mu řekla nedaleko stojící sestra se šťastným úsměvem.

„To jeho matka je také.“ Zamumlal Ryan měkce, jeho pohled prohlížel každičký kousek hebké kůže, velkých hnědých očí a hustých, sametových chomáčků tmavých vlasů.

Sestra přišla k němu blíž a dívala se mezi nima dvěma. „On je celý vy.“

Ryan se na ni snažil usmát, ale nemohl z něj dostat svůj pohled pryč. „Chudinka mrňousek.“

„Oh, nevěděla jsem o tom,“ řekl, když zvedla tabulku a začala zapisovat. „Kromě toho, uvnitř je zřejmě po jeho mamince.“

Ryan se podíval rychle nahoru, jeho oči se rozšířily, když se podívaly na ni. „Myslíte?“

„Samozřejmě,“ odpověděla pevně. „Je to doopravdy zlatíčko. Všichni se pereme o to, kdo ho bude chovat.“ Znovu se zasmála, plnou silou, než zastrčila tabulku a stiskla tlačítko na inkubátoru. „Jste připraven si ho pochovat?“

Nad tou myšlenkou zpanikařil. Co když se zaplete do všech těch hadiček a upustí ho? „Já....“ zaváhla Ryan. „Na co má tu hadičku v nose? Je to....můžu...“

Nedbale mávla rukou, smetávajíc jeho otázku. „To je jenom hadička s výživou. Během pár ní mu ji vyndáme. Je tady jenom než budeme vědět, že je chráněn před infekcí, to je vše. Bude v pořádku.“

Vklouzla rukama pod krk a zadeček jeho syna a nadzvedla ho naučeným pohybem. Ryan se díval, jak drží jeho syna a nese ho k němu, a on ho uchopil, jeho pohyby byly neohrabané a nejisté. Konečně si ho vzal do náručí a sestra uklidnila Ryana, aby nepanikařil, že odejde, protože ostatní maličcí pacienti se dožadují její pozornosti. 

„Víte,“ řekla, když se zastavila u dalšího dojemného maličkého miminka nedaleko, „známe ho jedině jako miminko Tannera. Má váš chlapeček jméno?“

Hladíc ho prstem po jeho neuvěřitelně hebké tvářičce, sledoval Ryan jeho chlapečka zívnout, jeho droboučké pěstičky se sevřely, když se posunul v náručí svého otce. „Jacob. Jacob Kassidy Kendall,“ zamumlal. Jacob by měl být Kendall, ne Tanner. Fin by se přesto měla přenést, bude muset a když to udělá, bude Kendallová také. 

„Takové krásné jméno,“ odpověděla, pohybujíc se dále.

„Má jméno po jeho tetě a strejdovi,“ řekl jí Ryan hrdě. Jak moc si přál, aby tady teď Jake byl. Tolik ho to bolelo.

„Ahhhh,“ odpověděla sestra, zvedajíc tabulku a zapisujíc nepřítomně. „Takže bude kráčet ve správných stopách, huh?“ zavolala s rychlým mrknutím, než se otočila pryč.

Ryan odmrkal zpátky slzy, když si přitiskl Jacoba k jeho hrudi. „Ani nevíte v jakých,“ zašeptal tak jemně, že ho sestra neslyšela. 

„Kendalle!“

S Jacobem sevřeným teple a pevně v jeho rukou se Ryan otočil za Kyleovým křikem. Jeho oči byly rudé a plné slz. Vlny strachu proudily skrz Ryanovo tělo, nechávajíc ho ledově chladným.

„Fin,“ vydechl Kyle.

Cítíc jeho srdce nepravidelně bušit, objal Jacoba pevněji. 

„Probouzí se,“ řekl Ryanovi. 

Kapitola 26

O sedm měsíců později

Ryan se díval z kuchyňského okna domku na zahradu. Ráno posekal trávník a teď se ta sladká vůně čerstvě posekané trávy linula v teplém odpoledním slunci. Pěkné květiny se pohybovaly v lehkém vánku skrz zahradu, kterou Fin s takovou péčí udržovala.

Fin ležela na svém boku ve stínu stromů, deka v zářivých barvách byla rozprostřena pod ní. Hlavu měla opřenou o svou ruku a v očích měla smích, jak sledovala Jacoba divoce se vrtět, když se snažil zjistit, jak hýbat jeho malým tělem.

Díval se, jak se Fin zvedla do sedu a zatleskala nad hihňajícím se Jacobem. Byl zaneprázděn zapůsobením na jeho maminku, když ji ukazoval jeho novou překulovací techniku a ona ho obejmula – povzbuzujíc ho, jako kdyby byl prvním dítětem v historii světa, který toto provedl. 

S Fin po svém boku, byla konečně šance, že by se osvobodil od svých démonů, ale o sedm měsíců později si uvědomil, že ho nikdy skutečně neopustily. Možná zůstaly nečinné, ale byly pohřbeny v jeho duši, stejně jako byla Fin. 

Můžu s tím žít, pomyslel si, jeho otevřené oči spadly na jeho rodinu. Tak dlouho, jak mám Fin a Jacoba, můžu žít s čímkoliv.

Ryan zavřel své oči při zvuku jejich tlumeného smíchu, vzpomínajíc na to, kdy ji skoro ztratil.

„Probouzí se,“ řekl mu Kyle a Ryan se rozklepal úlevou. 

Dvacetčtyři hodin po tom, co se Fin poprvé pohnula, ji odpojili hadičky a ona začala dýchat sama. Chtělo se mu brečet, když viděl její oči, jak se třepotově otevřely.

„Ryane,“ zachraptěla, její první slovo bylo chraplavé a jen holý šepot na jejích rtech.

„Jsem tady, lásko moje,“ odpověděl jí a odhrnul jí svou dlaní vlasy z čela.

„Nevidím tě,“ zamumlala.

Ryan se skláněl nad Fin, díval se přímo na ni, ale její pohled byl prázdný a nesoustředěný, dívající se na strop, jako prázdné bazény. Okamžitě zabzučel pro doktora, stiskající ten čudlík s panikou. 

„Ryane?“ zavolala, její hlas se s tím slovem zlomil.

Stiskl ji ruku. „Pssst, srdíčko. Jsem přímo tady.“

Její oční víčka se zavřela a znovu upadla zpátky do spánku, když přišla sestra. 

„Říkala, že nic nevidí,“ řekl jí. 

Zamračila se a nečekaně odešla, vrátila se zpátky o deset minut později s doktorem Lee, s mužem, který tu pracoval od té doby, co Ryan přijel do nemocnice. Šel rovnou k Finině posteli, zvedl její oční víčka a mával jí před nimi svým svítícím perem sem a tam.

„Proč nevidí?“ dožadoval se Ryan odpovědi.

„Jak mluvila?“ Zeptal se ho doktor, ignorujíc Ryanovu otázku. „Mluvila nezřetelně? Věděla, kdo jste?“

„Byla v pořádku. Ochraptělá z té hadičky, ale jinak v pořádku, a ano, říkala mi jménem, proč?“

Finin doktor přešel k nohám její postele a vzal do ruky tabulku. „Pošleme ji nahoru na nějaké testy. Pokud se chcete vrátit do čekárny, dáme vám pak vědět, až se vrátí zpátky dolů.“

„Jaké testy?“

Doktor Lee to tiše probíral se sestrou. Ona opustila pokoj a on se podíval na Ryana, když zastrčil tabulku zpátky. „Vypadá to, že Fin mohla utrpět menší mrtvici, když byla v komatu.“

Ryanovo obočí se stáhlo dohromady. „Mrtvici?“

„Je běžné, že se tohle stává,“ řekl mu doktor Lee. „Její tělo bylo pod hodně velkých stresem, spolu s jejím srdcem. Když průtok krve....“

„Vím, co je mrtvice, ale její zrak? Je to trvalé?“

„Teď vám nemůžu nic zaručit, ale pokud to byla mrtvice, pak byla jen mírná. Ztráta zraku může být jedním z příznaků, ale v lehčích případech se většinou zrak vrací během dvacetičtyř hodin.“

A to měla. Fin překonala dvacetiprocentní šanci na přežití, kterou jí dávaly. Všichni sledovaly, jak se jí pomalu s každým dnem vrací světlo do jejích očí, až o čtyři týdny později se vrátila poprvé domů. 

Po měsících fyzioterapie uměla Fin chodit bez námahy, ale její tělo bylo poškozeno. Srdeční zástava její srdce nevratně poškodila. Musela brát léky, co ji držely při životě a nyní žila s pravděpodobností, že později v životě dostane infarkt nebo bude mít mrtvici. Bylo to něco, co by je nenapadlo. I když ta pravděpodobnost byla v jejich budoucnosti, oni to překonají, stejně jako museli překonat všechno ostatní. 

Kyle stál vedle něj v kuchyni, zrovna přijel na odpolední grilovačku. „Jsi připraven udělat to všechno znovu?“

Ryan zavrtěl hlavou. „Ne. Ne teď.“

Tvrdě ho poplácal po zádech a zachytil Kyleův úšklebek. „No, naposledy sis domů přijel pro dítě. Kdo ví, pro co si přijedeš, když se vrátíš domů po tvém dalším nasazení, co?“

Ryan se pomalu smál. „Pro svatbu,“ zamumlal, cítíc uspokojení, když viděl jak Kylův úšklebek z jeho tváře překvapením zmizel.

„Nekecej?“ Kyle nakoukl ven z okna, dívajíc se na Finin prsteníček na levé ruce. Bez pochyby zachytil právě teď obří třpyt. Bylo těžké si ho nevšimnout. Rachael ten prsten zbožňovala víc než Fin. Fin ho milovala, ale vždycky s ním škrábla Jacoba nebo s ním o něco zavadila. Bála se, že jí z něj upadne kamínek, ale naštěstí byl pojištěný. Byl snadno vyměnitelný, kdyby se to stalo. 

„Ale to není to stejné,“ naléhala a našpulila rty, když se Ryan sklonil a okusoval její spodní ret svými zuby. „Bude to náhrada. Nebude to mít tu stejnou duši.“

Ryan se zasmál. „Lásko, tohle je zbytečně složitá hippícká věc, o který právě tady mluvíme.“

„Možná, že je, ale já se zajímám o ochranu země, nebo snad ne? Měla bych být hippísačská.“ 

„Hippísačská?

„Je to slovo.“

„Ježiši Kriste,“ řekl Kyle, vracejíc ho zpátky do přítomnosti. „Ten prsten by mohl zaplatit celý státní dluh.“

„Asi jo,“ souhlasil Ryan se smíchem, přibližujíc pivo ve své ruce k ústům a obracejíc do sebe dlouhý lok. 

„Kdys ji požádal?“

„Před pár dny,“ odpověděl, jeho pohled se vrátil k Rachael a Julii, když se vrátily k dece, obě bojujíc o to, která byla na řadě v chování jeho syna. 

Ryan byl netrpělivý, aby se jí zeptal. Čekal měsíce, až se pořádně uzdraví, ale když ten správný okamžik přišel, byl najednou nervózní. Čekal až Jacob bude spinkat, nejdříve se s ní pomiloval tak pomalu, až si myslel, že z toho zešílí. 

Potom, když ji držel ve svém náručí, jí řekl, aby zavřela oči. 

„Proč?“

„Žádné otázky. Jen to udělej.“

A ona to udělala.

„Ryane?“ zavolala, když jeho váha opustila postel, aby tiše prohledal šuplík svého nočního stolku. Našel prsten a vyndal ho z krabičky, jeho ruce se mu tak moc klepaly, až ho skoro upustil na podlahu. Zakroutil nad sebou hlavou. Dokázal zablokovat všechno uprostřed války, ale nad tímhle neměl kontrolu?

Držíc prsten ve své sevřené dlani řekl, „Můžeš otevřít oči.“

Otevřela je a našla Ryana jak stál nahý vedle postele. „Pojď se mnou,“ nařídil jí, nabízejíc jeho druhou ruku nataženou k ní.

Dávajíc její ruku do své, ji vytáhl nahoru z postele.

„Je chladno,“ řekla mu a mračila se.

Popadl deku, obmotal ji ve svém náručí a vedl ji chodbou, a potom odemkl zámky a prošel s ní skrz francouzské okno ven. 

„Ryane. Nemáme na sobě žádné oblečení!“ zasyčela, její oči vykulené, když poukázala na to, co bylo zřejmé. 

Pokud by bylo na něm, nikdy znovu by už nenosila okolo domu oblečení, ale ten nápad se jí nelíbíl, když jí o tom řekl. Nemůžeš vyhrát všechno, pomyslel si a samolibě se ušklíbl.

„Proto máme tu deku.“

Mířili doprostřed trávníku, Ryan si od ní vzal deku, a potom, co s ní zatřásl, omotal ji okolo nich, až dokud nebyly obmotaní spolu dohromady. Její prsa se otírala o jeho hruď, a on se snažil, aby se mu znovu nepostavil. Musel ji požádat o ruku a ne mít sex na trávníku, i když se tohle už jednou stalo, když ztratili klíč od domu v trávě a bylo to pěkně žhavé. Možná potom. 

„Co tady děláme?“zašeptala, dívajíc se na něj, studený vzduch kolem nich nevinně vířil, když  spolu sdíleli tělesné teplo. 

„Podívej se nahoru,“ řekl jí. 

Úsměv se pomalu roztáhl po její tváři, ale Fin udělala to, o co ji požádal. Naklonila svou hlavu nahoru, její dlouhé neuspořádané lokny vlály ve vánku, když jí padaly dolů po zádech. 

Podíval se nahoru spolu s ní. Byla to perfektní noc. Bez mraků. Černá obloha. Čisté a jasné hvězdy.

„Jednou jsem četl, že se náš vesmír skládá z více než stovek miliar galaxií a každá z nich z dalších galaxií, které mají více než stovky miliard hvězd. Věděla jsi, že každá jediná z těch hvězd je jedinečná? A ze všech těch hvězd ani jedna není stejná.“

„Ano, věděla jsem to,“ zamumlala a úsměv hrál na jejích rtech.

„A všechny jsou nádherné,“ řekl jí.

„Ano, jsou,“ souhlasila. 

Ryanovo srdce začalo bušit trochu silněji. Co když po tom všem, čím si prošli, se rozhodla, že život s ním – vojákem – bylo něco, s čím se už dál nechce vypořádávat? Byla láska dost? Musela být. Musel se chopit své šance.

Odlepil svůj pohled od hvězd a podíval se na Fin, ta tíha lásky, kterou k ní cítil, drtila jeho hruď. „Zeptej se mě, Fin, co vidím, když se podívám na všechny ty hvězdy.“

Setkala se s jeho pohledem, posunula se blíž, její sametová kůže se třela o jeho drsné, zpevněné tělo. „Co vidíš?“

„Tebe,“ odpověděl jednoduše.

Slzy se jí vehnaly do očí. 

„Jsi všechno, co já vidím. Nic není v mých očích krásnější než jsi ty. Nikdo tě nikdy nebude milovat tak, jako tě miluji já.“

„Ryane,“ zašeptala slabě.

„Pamatuješ si na ten den, kdy jsi řídila mé auto? Musela jsi souhlasit s jednou podmínkou a když ti konečně řeknu, co to je, nesmíš odpovědět ne.“

„Uh huh,“ zamumlala. „Ale nikdy jsi mi neřekl, co to bylo.“

„Vezmi si mě, Fin.“

*******

Cítíc Ryanův pohled na sobě, trn povědomí ji lechtal po páteři, Fin odtrhla pohled o svého syna a podívala se nahoru.

Ryan stál u okna a povídal si s Kylem, ale jeho pohled byl upřený na ni. Zachycujíc její pohled, mrkl na ni a její srdce se zachvělo. Jeho pohled poskočil na prsten na jejím prstě, otáčejíc to třepotání do tvrdých úderů, které ji připomínaly, jak ji požádal, aby si ho vzala.

Byla to jednoznačně nejkrásnější noc v jejím celém životě.

On se na ni podíval, jeho oči tmavé láskou a obavou a zeptal se jí, „Vezmeš si mě, Fin?“

Musela na krátký okamžik zavřít oči kvůli vlnám emocí, které ji vzali na divokou cestu dolů po jejích vzpomínkách.

Poprvé, když ho poznala, věděla, že spojení mezi nimi bylo okamžité a nikdy nezmizelo. Když dospívala, vždycky si ho všímala a láska k němu v ní rostla a měnila se na bolest, protože byla moc mladá na to, aby poznala, že žal, když odešel pryč a opustil ji, aby se připojil k armádě, jim dal srdce, které ji vždycky mělo celé patřit. 

„Šest let, Ryane. Víš, jak moc jsem byla zraněná, každý den míjel a já nedostala nic – žádnou zprávu ani email? Oba dva jste mě opustili a já s tím byla v pohodě. Chápala jsem, že to bylo něco, co jsi musel udělat, takže jsem to přešla. Vytvořila jsem si život, který tě nezahrnoval.....Dala bych ti celé mé srdce, kdybys o to požádal, ale teď už není tvoje. Není tvoje.“

Nemyslela tak ta slova, protože už mu své srdce dala. Vždycky bylo jenom jeho. 

„Já trpěl taky. Šest let jsem bojoval každý den s tím, abych na tebe nemyslel, a prohrál jsem, protože každý den jsi byla všechno, co jsem mohl vidět.“

A teď byla tady, v jeho náručí, říkajíc jí, že ona byla pořád všechno, co mohl vidět a ptal se ji na jedinou věc, která je mohla oba spolu navždy spoutat.

Úsměv na její tváři se rozšířil. „Ano, Ryane. Vezmu si tě.“

Jacobovy malé nožičky ji kopaly do stehen a to ji dostalo zpátky z jejích vzpomínek. „Hej, malý mužíčku,“ zamumlala, když pošimrala jeho bříško, teplo se šířilo skrz ni, když se chichotal. „Bít svoji chudinku starou maminku. To není hezké. Budeme tě muset dát tatínkovi, aby tě naučil, jak se chovat k dámě, co?“

Mumlal si hlasitě, ten zvuk zvonil od sladké, nízké výšky až k decibelům lámajících se v kvílení.

„Páni, Fin. Tvůj syn je hlasitý,“ řekla jí Rachael, jako kdyby to Fin už neslyšela. „Připadá mi, jako kdyby mě tisícovka rezavých vidliček bodala do uší.“ 

Sklonila se dolů k dece, aby vzala Jacoba do náruče, ale její máma ho popadla dřív, než měla Rachael šanci. Nadzvedla jeho malé bílé tričko a „zaprděla“ na jeho malé břísko.

Rachael to sledovala, její pohled byl plochý, ruce měla v bok a byla si jistá, že Finina máma si všimla, že to na ni příliš nezapůsobilo. „Promiň, Julie, ale myslím, že jsme se dohodly, že teď jsem na řadě já?“

„To ano.“ Julie přestala okusovat Jacobovy prstíčky. „Ale je čas na koupání, že ano, moje malé zlatíčko?“ řekla Jacobovi.

Julie začala odcházet, tisknouc si svého vnuka bezpečně k boku.

„Dobře, to můžu udělat já,“ řekla jí Rachael, pronásledujíc ji a její hlas odeznívající, když zmizely uvnitř a nechaly Fin o samotě. 

Povzdechla si, natahujíc se na záda na její dece a dívala se do modrého nebe, cítíc bodnutí nad tím, že věděla, že tohle byla jejich poslední noc s Ryanem. Považovaly ho za uzdraveného, takže ho armáda povolala zpátky do Afghanistánu, takže se snažil dělat, co bylo v jeho silách, aby udělal vše kolem domu, jako kdyby se vše, co bylo potřeba udělat v následujících šesti měsících vešlo jen do několika dnů. Fin se teď unavila snadněji – její srdce bylo tak poškozené, aby normálně fungovalo -  a ačkoliv to nikdy neřekl, věděla, že si všiml jejího vyčerpání a to ho jen nutilo pracovat ještě tvrději a rychleji.

Jak ho mohli poslat zpátky? Nevytrpěli si toho už dost? Kdy bude tahle země, roztržená válkou, připravena postavit se na své vlastní dvě nohy a vrátit mu zpátky muže, kterého milovala? Už ho měli dost dlouho, používali ho, až dokud z něj skoro nic pro ně nezbylo. 

Fin zavřela oči a mrazivý vzduch jemně projel po její kůži, až jí na rukách způsobil husí kůži. Zachvěla se. 

„Jacob je nádherný, Fin.“

„Jakeu?“ vydechla, její srdce se sevřelo nad zvukem hlasu jejího bratra.

„Řekneš mu o mně, že jo? Chci, aby znal tu osobu, která na něj dáva pozor.“

Její spodní ret se zachvěl. „Budu mu o tobě vyprávět každý den. Slibuju,“ zašeptala, její hlas se zlomil. „Je tak moc podobný Ryanovi, ale připomíná mi i tebe. Má tvůj úsměv, Jakeu. Ryana to bolí, když to vidí. Stále někdy vykřikuje tvoje jméno ze spaní, ale myslím, že o tom neví.“

„Ví to, Fin. Vždycky bude mít šrámy na duši, ale on se s nimi smířil, protože má tebe, a ty děláš jeho svět krásnějším.“

„Tys to dělal taky, Jakeu. Bez tebe ten svět už nezáří tak jasně. Chybíš mi.“

„Nemůže ti chybět to, co je už ve tvém srdci, zlato.“

Ten chladný vánek, který ochlazoval její kůži začal mizet.

„Počkej, Jakeu!“ vykřikla, dusíc vzlyk. Chtěla ho ještě naposledy vidět, ale nebylo tady nic hmatatelného, čeho by se mohla dotknout, kromě prázdného vzduchu. 

„Neboj se. Jen se nezapomeň usmívat, když na mě pomyslíš.“

Teplo slunečních paprsků začalo prosvítat, vytvářejíc strakaté sluneční světlo mezi stromy. 

„Jakeu?“

Nic než ticho ji pozdravilo.

„Fin?“

Otevřela své oči. Ryan se nad ní skláněl, jak slunce zapadalo za obzor. „Přes hodinu jsi spala.“

„Oh,“ zamumlala, zvedajíc se na své lokty. Promnula si oči, ozvěna Jakeova hlasu jí stále doznívala v jejím srdci.

„Jsi v pořádku?“ Jeho obočí bylo zamračené obavami, když se natáhl dolů a zvedl ji bez námahy do své náruče. 

„Je mi fajn. Já umím chodit, víš.“

„Já to vím. Pamatuju si, jak mi jednou holka řekla, že měla nohy...“ řekl jí, objímajíc ji na své hrudi, když ji nesl ke stolu na terase, když se všichni začali usazovat. „Ale kdybych jí chtěl nosit napořád, že by mě nechala.“

„Ryane,“ odpověděla měkce, natahujíc se, aby uchopila jeho tváře do svých dlaní. „Mohl bys mě nést klidně do pekla a já bych šla s tebou.“

„Už jsem byl v pekle, lásko,“ odpověděl. „Je to to jediné místo, kam bych tě nikdy nevzal.“

Další ráno, s Jacobem v její náruči, Fin sledovala Ryana, oblečeného v jeho maskáčích, odcházet po letištní ploše k letadlu. Snažila se mrkat rychle, aby vyčistila její rozmazané vidění, zoufale toužící, aby její poslední obrázek Ryana byl perfektní, ale slzy ji vyhrkly rychleji, než je mohla kontrolovat.

Zadržujíc dech ho Fin sledovala, jak míří ke schodům do letadla. Udělal první krok a pak další, dokud se neotočil, jako by se díval právě na ni. Věděla, že ji z venku nemohl vidět – tónování na oknech bylo tmavé, aby tlumilo zářivé sluneční světlo – ale i přesto přitiskla svou dlaň na sklo.

„Miluju tě,“ naznačil neslyšeně ústy.

„Taky tě miluju, Ryane,“ řekla přiškrceně skrz slzy.

Pak byl pryč. 

Fin sledovala, jak letadlo rolovalo po vzletové dráze a zvedá se do oblak. Když už nic dalšího neviděla, otočila se a odcházela pryč. Držela Jacoba pevně ve své náruči, její srdce bylo zlomené a věděla, že zůstane zlomené až dokud se nevrátí zpátky.

Když vyšla do jasného, ranního slunce, věděla, že svět nikdy nepozná jejího bratra nebo Ryana nebo další z mnoha tichých hrdinů SAS. Nikdo nikdy nebude poslouchat jejich příběh – co udělali, co dávali a kolik toho ztratili. Ale to bylo dobře, protože svět poslouchající jejich příběhy nikdy nebyl to, o čem to bylo.

Epilog

Současnost....

„A o čem to je maminko?“ zeptal se jí Jacob, umisťujíc jeho baculaté ručičky na její tváře, když se blížila ke konci jejího příběhu.

„Je to o tom, být tak dobrý, jak dokážet, Jacobe,“ řekla mu, nepatrně se otočila, aby políbila jeho dlaně, než vzala obě jeho ručičky do svých a lehce je stiskla. „Je to o tom, mít dostatek odvahy k tomu, aby ses postavil za to, co si myslíš, že je správné, o tom obětovat všechno, co máš, abys to dodržel a o tom najít klid s vědomím toho, že cos udělal někdě nebo na někom záleželo.“

„Obětoval tomu tatínek všechno?“

Finin spodní ret se zachvěl. „Obětoval tomu tak moc, zlatíčko. Tak moc.“

Posunula si Jacoba ve svých unavených rukou, snažíc se, aby ji nepřemohlo vyčerpání. Po letech se její tělo stále plně nezotavilo. A nikdy neoztaví. 

„Tatínkovo srdce bije pro nás, viď? Stejně jak ti to řekl ve tvém příběhu.“

„Ano,“ zamumlala jemně, zoufale se snažíc nebrečet před svým synem. „A víš ty co?“

„Co, maminko?“ Jacobovy tmavé oči, stejné jako měl jeho otec, se vykulily, když vykoukly na ni, čekající.

Fin okamžitě na jeho otázku neodpověděla. Místo toho ukázala skrz dav na letišti, její zlomené srdce znovu nalezlo klid, když její pohled dopadl na muže, kterého milovala s každým nádechem jejího těla.

„Pořád bije, moje zlatíčko, a pořád bude.“

Následujíc její směr pohledu se Jacobovy očíčka rozsvítily. Kroutil se v její náruči až dokud ho nepostavila na nohy a on utíkla se svému otci. 

Ryanův pohled byl rozzářený láskou, setkávajíc se s jejím skrz dav na letišti, když zvedl jejich syna do náruče a pevně ho objal. 

Její manžel byl doma, a s australskými vojáky byly konečně propuštěni z války v Afghanistánu, možná by ho mohla tentokrát držet trochu déle a trochu pevněji. 

KONEC

Nakonec jsme se toho happyendu dočkali ;-) Musím říct, že tohle byla ta nejnáročnější knížka, kterou jsem kdy četla (překládala). Stála mě spousty slz a psychických sil. Děkuji vám všem za všechny komentáře.....

Až si trochu odpočinu, můžete se těšit na další knížku, tentokrát snad tak „ubrečená“ nebude. 

Chystám se na Bossmanna od Vi Keeland ;-)