FR - 23. kapitola

Překlad: Clarissa

Holky moje zlatý, děkuju vám moc za komentáře.
Chtěla jsem vám poslat zase dvě kapitoly najednou, ale nejde to. Omlouvám se, že budete muset na další kapitolu čekat, ale já to nedávám.
Clariss

O hodinu a půl později

Západní Afghanistán

Černý jestřáb bouřil tězce skrz oblohu, další tři ho následovaly na jeho konci, když Monty poskytl aktuální informaci. 

„Míříme přímo do ohniska nepřátelské palby,“ zařval. Podíval se Nathanovi do očí a znovu zopakoval slova, která slyšeli během jejich porady. „Jdeš první. Utíkej nízko a tvrdě do pozice. Dej znamení, až budeš připraven ke krycí střelbě.“ 

Ryanovou myslí probíhaly detaily. Jednotka prohledala vesnici potencionálních nepřátelských bojovníků, hlídala a sledovala detaily o možných bojovných aktivitách. Udělali fotky, analyzovali je, zapsali podrobnosti a předali informace zpátky na základnu, ale v průběhu operace byli vojáci nuceni zahájit kontakt s nepřítelem a střelba přerostla do boje v plném rozsahu. 

Díky shromážděným informacím byl Ryan na poradě zahrnut dostatkem podrobností o vesnici, tak aby mohli naplánovat jejich postup. 

„Vpadneme tam ze západního konce vesnice,“ pokračoval Monty, jeho hlas byl důrazný a velící, „a budeme pokračovat k severnímu konci. Žádnej rozchod, jedině že byste se dostali pod těžkou palbu a bylo to absolutně nevyhnutelné. Jdeme tam jako tým a odejdeme odtud jako tým.“

Krátká kývnutí byla dána jako odpověď, když napětí zhoustlo. 

Ryan byl navenek klidný – soustředěný pohled, ruce jisté, tělo zpevněné – ale uvnitř jeho krev vřela, připravena bublat v jeho žilách v minutě, kdy dosáhnou k jejich pozici. 

„Kendalle.“

Ryan přemístil svůj pohled od obrozu před sebe a podíval se na jeho týmové kolegy – Montyho, Gallowaye, Texe, Nathana a Simona, který dočasně nahradil Kylea – ale nikdo z nich se nedíval jeho směrem. Jeho obočí se nakrčilo k sobě. „Říkal jsi něco, Monty?“

Monty zavrtěl hlavou.

Pokrčíc rameny se Ryan ještě jednou rozhlédl po vnitřku vrtulníku než se zadíval zpátky k obzoru. Skoro tam. Mohl rozeznat malé chomáčky kouře přímo před nimi. Jeho dech se zastavil, když celá budova explodovala v hustém oblaku oranžové a šedé.

„Zmrdi!“ zařval Nathan. „Viděli jste to?“

S jeho zády otočenými k tomu, co se dělo před nimi se Montyho pohled setkal s Ryanovým. Ryan ukázal bradou k obloze a Monty se otočil. „Sráči, vytáhli ven granátomety.“

„Nemůžeme jít tak blízko,“ zařval pilot, naklánejíc svou hlavu, když se na Montyho letmo podíval.

„Musíme vás rychle vysadit!“

Jeho periferním pohledem viděl vrtulníky, které letěli za nimi, že se od nich odlepily v různých směrech – usilujíc o alternativní rozmístění, aby umožnili útok v plném rozsahu. 

„Předpokládaný čas příjezdu pět minut,“ zaječel pilot. 

Ryan, s bušícím srdcem v jeho hrudi, si přál, aby mohl vyndat Fininu fotku z jeho kapsy, aby se na ní naposledy podíval, ale nebyl na to čas. 

Místo toho zavřel oči a viděl ji okamžitě. Její blond lokny divoce rozcuchané, její oči ospalé, její rty zvlněné, když se probudila vedle něj. To bylo to, jak na ni nejraději vzpomínal, protože pak se přitulila k němu a celé to teplé a nahé tělo se přitisklo k němu. Nikdy se necítil lépe. Dokonce i teď – jeho srdce divoce bušící – se to nedá srovnat s tím, jak se cítí, když se vedle ní ráno probouzí. Ryan si vzpomněl na to, co jí řekl přesně to ráno po improvizované narozeninové oslavě, kterou pro něj Fin uspořádala. 

„Co?“ zamumlala ospale, když si odhrnula vlasy z obličeje, když zamrkala a soustředila její krásné zelené oči na něj. 

„Ty.“

Její prst mučivě mířil pomalu dolů po jeho hrudi, její rty se líně zvlnily, když se zachvěl potěšením. „Co já?“

„Ty jsi mé srdce,“ odpověděl ji měkce.

Ryan si založil své ruce pod hlavu a zamířil pohledem na strop Fininy ložnice, aby dal svému pulzu šanci zpomalit. „Nic se nemůže vyrovnat tomu návalu adrenalinu, když jsi uprostřed těžké palby nebo když křičíš uvnitř Herculesu nebo jak ti nadskočí žaludek, když Černý ještřáb drsně vzlétne do nebe. Kromě tebe. Kvůli ničemu z toho moje srdce netluče tak, jako tluče kvůli tobě.“ Naklonil svou hlavu tak, aby se setkal se jejím pohledem a  ten příval lásky, který viděl v jejích zelených hloubkách způsobil, že se cítil jako v sedmém nebi. „Je to jako kdyby tlouklo jenom pro tebe.“

„Kendalle.“

Ryanovy oči se otevřely a ještě jednou se podíval po posádce Černého ještřábu, ale nikdo se nedíval jeho směrem. Jeho obočí se stáhlo k sobě. To nemohl být Jake. Když si přečetl jeho dopis, bylo to jako konečné sbohem. Od té doby hlasy v jeho hlavě – Jakeův hlas – zmlkly. Proč je tady? Proč teď? 

Ryan odolával touze zakroutit nad sebou očima. Idiote. Jake tady nebyl. Někdy se cítíl, jako kdyby skutečně přicházel o rozum.

Ryan zatřásl svou hlavou, aby ji vyčistil a přinutil všechno dostat ze své mysli. 

„Předpokládaný čas příjezdu jedna minuta!“ zavolal pilot. 

Dveře Černého jestřába se otevřely, připravené na rychlé vložení provazu. Nathan byl první. Ryan ho měl ihned následovat. Dívajíc se na Nathana mu dal Ryan krátké kývnutí. Po těžkém polknutí a otření jeho dlaní dolů po délce jeho stehen, na něj Nathan kývl zpátky. 

Rozepínajíc jeho popruhy si Nathan stoupl. V ten samý okamžik se vrtulník divoce otřásl a Ryan neviděl nic, než jen zem, jak se Černý jestřáb naklonil ostře doprava. 

„Zkurvený zmrdi,“ zaječel pilot, když Nathan klopýtl a zachytil se provazu nad ním, aby se udržel. „Oni namířili svoje granátomety přímo na nás!“ Po krátkém zapraskání hovoru v rádiu k základně, Černý jestřáb zpomalil, až dokud se nevznášeli třicet metrů nad zemí. „Dál už pokračovat nebudeme. Musíte vyskočit tady.“

Ten silný, těžký provaz se spustil dolů přes okraj vrtulníku rychle se rozvíjejíc, až narazil dole do  země. Jako ve zpomaleném filmu Ryan sundal svoje popruhy a stoupl si. Vítr, který vál skrz otevřené dveře byl silný a horký. Ryan zakroutil rameny, jeho tmavý pohled se změnil v rovný a tvrdý, když mu pot stékal dolů po zádech. 

„Jdeme, jdeme, jdeme!“ řval Monty přes hlasité, tězče bušící vznášející se rotory Černého ještřába. 

Na Montyho rozkaz Nathan proletěl dveřmi a do nebe. Ryan stál na okraji a nakukoval dolů, aby ho sledoval. Nathanovi nohy a ruce byly uzamčené okolo provazu, když lehce sjížděl dolů. Zem pod nimi byla zamlžená od hustého, zvířeného prachu – Nathan mířil rovnou doprostřed toho. S jedním velkým skokem, přistál na pevné zemi a přímo do přicházející palby. 

„Ježiši,“ zamumlal. Nathan byl obklopen palbou. Potřeboval odtamtud vypadnout. 

Ryanovy střelecké instinkty a léta tréninků ho nakoply a Ryan omotal své tělo okolo provazu a mířil ke dveřím. Nesoustředil se na nic jiného, než na naléhavou potřebu dostat se na zem a dostat se k jeho týmovému kolegovi. 

Zadívajíc se na obzor, viděl raketu jak míří přímo na jejich Černý jestřáb, se zastavil se na provazu. „Raketa!“ zařval, dívajíc se nahoru na Montyho, který stál v otevřených dveřích. 

Černý jestřáb vyrazil vzhůru, naklánějíc se doleva a provaz, ke kterému byl Ryan stále připojen sebou divoce škubl. 

„Musíme se stáhnout!“ volal pilot. 

„Ne!“ zařval Monty. 

Poprvé zachytil Ryan záchvěv paniky v Montyho klidném chování. V ten samý okamžik projela Ryanovým ramenem palčivá bolest. Stříleli na něj!

„Sráči,“ zavrčel, jeho žaludek se zkroutil, když bolest pohltila celé jeho tělo. 

Další výbuch ostré bolesti zasáhl jeho nohu, a pak další, až ztratil pojem o tom, kolik kulek ho zasáhlo. Jeho sevření na provazu povolilo. 

„Kendalle!“ zaslechl Montyho křik nad sebou. 

Kurva. Čas se krátil. Musel pustit ten provaz než bude celý jeho tým sestřelen.

Ryan se podíval nahoru, těžce dýchajíc, když se střetl s Montyho pohledem na zlomek vteřiny, který  se protáhl na celou věčnost. 

„Neopovažuj se to kurva vzdát!“ ozvalo se zběsilé zavrčení v jeho uších. 

„Jakeu?“ zašeptal. 

Jeho sevření provazu dále povolilo, když se hrana jeho vidění začala rozostřovat. Mohl cítit krev pumpující ven z jeho těla. Prosakovala skrz jeho oblečení a kapala dolů z jeho rukou a nohou. 

„Musíme odtud vypadnout!“ křičel pilot. 

„Do hajzlu, Kendalle,“ zaslechl hluboké zavrčení – Jakeovo zavrčení – v jeho uších. „Nevzdávej to.“

S rukama vlhkýma od potu, Ryan sjel dále dolů po provaze. Jeho svaly pálily a jeho mysl na něj křičela, aby vydržel, ale jeho tělo nechtělo poslechnout. „Nemůžu,“ zalapal po dechu. 

Jeho tělo sláblo s každým nádechem, který nasál dovnitř a Ryan věděl, že tohle nemohl přežít. Nevrátí se domů – ne živý. Nikdy znovu neuvidí Fin, nikdy nepochová svého syna nebo dceru, ale ta bolest ho nechala kříčet. 

„Mrzí mě to, Fin.“ Zhluboka se nadechl a ucítil, jak slzy pálily v jeho očích a ztratil veškeré soustředění. „Mrzí mě to.“ 

*********

O čtyři hodiny později

Fremantle, západní Austrálie

Fin stála uprostřed čerstvě vymalovaného dětského pokojíčku a prohlížela si zdi s uspokojením. Ta krémová citronová barva, kterou vybrala, pěkně kontrastovala s bílou dekorací okolo oken. Koupila sadu průsvitných krajkových záclon, které budou viset přes sadu bílých dřevěných žaluzií. Fin už si představovala to okno otevřené, záclonky vlající v horkém letním vánku.

„Dobrá. Čas odejít a nechat tu malbu uschnout,“ nařídil její táta a začal jí postrkávat z pokoje. 

Jeho snaha dostat jí pryč ze silných, žíravých výparů dráždila přímo v ní to nadšení. Počkat, až ta malba zaschne! To myslel vážně? Chtěla se schoulit na podlaze – přímo uprostřed pokoje – a představovat si, že Ryan tam byl s ní. Představovala si ho, jak se na ní směje, jak by sestavoval dohromady postýlku pro jejich dítě nebo věšel žaluzie s jeho obočím nakrčeným, jak se soustředil. 

K jejímu překvapení už ji před pár hodinami dorazily dvě donášky. Ve chvíli, kdy její táta a Rachael odejdou, se ona chystá sestavit dohromady tolik, co zvládne. 

Fin sebou cukla, když se její bříško bolestivě sevřelo. Byla to připomínka toho, že by neměla dělat nic jiného kromě odpočívání v posteli. Mateřská dovolená z jejího státního zaměstnání začala před čtyřmi týdny, ale ona neměla důvod pro své předčasné stažení z veřejného povědomí. 

Nebylo to dlouho, kdy začala sedmý měsíc, vlastně zrovna před čtyřmi týdny, když ji její doktorka posadila a vysvětlila jí ten problém. 

„Máš preeklampsii.“

Finino obočí vylétlo nahoru. „Pre co?“

Preeklampsii,“ zopakovala její doktorka. 

„Uh, můžete mi vysvětlit, co to je?“

„Je to vážné, Fin. Kdybys nezměškala svá dvě poslední vyšetření, přišli bychom na to dříve. Ty...“

„Nechtěla jsem je zmeškat,“ přerušila ji, úzkost pronikla do jejího hlasu. „Bylo to kvůli práci. Oni vědí, že odcházím a přísahám, že mi toho naložili tolik, že nemohu dýchat. Jak vážně se bavíme? Musím si vzít pár dní volno?“

„Fin.“ Její doktorka nakrčila obočí v přísném nesouhlasu. „S prací jsi skončila. A to rovnou od teď. Musíš mít naprostý klid až dokud se tvé dítě nenarodí.“

„Ale...“

„Tvůj krvní tlak je extrémně vysoký.“ 

„To je kvůli stresu. Jsem po celou dobu tak nervózní. Nemůžu odpočívat. Ne dokud není Ryan doma.“

„Podle tvého dnešního testu moči nám vysoký počet proteinů říká, že to není jen ze stresu.“

„Takže pokud budu jen více ležet, tak to zmizí?“

Naneštěstí to nebylo to jednoduché a nyní její porodní plán, který už měla zmapovaný – od hudby, k  úrovním tišení bolesti až k tomu, koho chce mít s sebou – to vše teď bylo bezpředmětné. Úroveň růstu jejího dítěte začal klesat a píchání v jejím břiše se stalo více pravidelným. 

„Objednáme tě na císařský řez, Fin. Dva týdny před termínem tvého porodu.“

Upřímně? Cítila se okradená. Odmítnout právo a zkušenost z přirozeného porodu ve prospěch něčeho tak moc chladného a klinického. Bylo to něco, o čem byl měla Ryanovi napsat email, ale odkládala to. V jeho předchozím emailu se zmínil, že by mohl být u porodu přes Skype, pokud by ho tam chtěla. Tak to ona chtěla, ale zdálo se, že její tělo mělo jiné plány. 

„Sakra,“ zamumlala Fin, když se došourala ke gauči a rozplácla se tam s více než malou snahou.  

Rachael přišla za ní, naklonila se a objala ji. Trošku ji stiskla než se se odtáhla zpátky. „Uvidíme se zítra.“

Finino obočí se nakrčilo k sobě. „Zítra je pondělí.“

„Jo, já vím.“ Usmála se Rachael. „Ale někdo na tebe musí dávat pozor.“

Fin nebyla potěšena tou myšlenkou, že bude jako pod mikroskopem. Pořád se o sebe dokázala postarat, tak jak měla. Ze všech těch falešných porodních bolestí si dělala srandu, že se jí vracejí proto, aby ji kously. „Nemáš náhodou nějaké uzávěrky nebo tak něco?“

„Nebo tak něco,“ odpověděla Rachael, škubajíc obočím srandovně nahoru. „Kromě toho, Kyle je vždycky u tebe a kontroluje tě. Začínám se bát o svůj post nejlepší kámošky. Proč si myslíš, že jsem strávila celou mou neděli malováním tvých zdí?“

„Ach, já vím,“ zamumlala Fin a popadla polštář. Oddechovala námahou, když se ho snažila vložit za hlavu. 

„Co víš?“

„Že to není všechno jen kvůli mně. Zkrátka se bojíš, že Kyle bude trávit více času s tím malým tady.“ Fin poplácala své obrovské bříško pro efekt.

„Já měla být ta správná teta Rach,“ Rachael zvedla svou kabelku ze stolku a dala si ji přes rameno. „Nemůže přijít na poslední chvíli a ukrást to dítě se všemi jeho ´správnej strejda Kyle´sračkama,“ naznačila vzdušné uvozovky.

Když Rachael vyndala klíče ze své kabelky, Fin se natáhla a zachytila její ruku. „Děkuju ti.“

Rachaelino obočí vylétlo nahoru, když se na Fin podívala. „Za co? Že jsem žárlivá čůza?“

Fin se zasmála. „Ne. Že jsi ta nejlepší kámoška, kterou by si holka mohla přát.“

Dívajíc se s maličko skelnýma očima ji Rachael rychle stiskla ruku. „Jenom to pořád neočekáváš.“

Její otec vyšel z prádelny a Fin pustila Rachael. 

„Tak a štětce a všechny ostatní malířské věci jsou čisté,“ oznámil jí a naklonil se přes opěradlo gauče a vtiskl Fin rychlou pusu na čelo. „Tvoje máma tady bude za pár hodin, zlato.“

Fin si nestěžovala, když jim zamávala ze dveří. Najednou byla vyčerpaná a potřebovala svou mámu. Nohy jí bolely a její bříško se svíralo křečí až lapala po dechu. Byly tohle ty bolesti o kterých mluvili na předporodním kurzu? Jak jim tam říkali? Braxton Hicksovy kontrakce. (pozn. v cz je to tzv. tvrdnutí břicha) Stejně, co tohle bylo sakra za jméno? Možná by radši měla ráno zavolat doktorce. S rozhodnutím, že to přesně takhle udělá, upadla Fin do klidného spánku. 

O hodinu později ji ze spánku vyrušilo klepání na dveře. Zamrkla a zavolala, „Vydržte minutku!“

Využívajíc opěradlo gauče jako páku se namáhavě zvedla. Udělala jeden krok směrem ke dveřím a zkroutila se v pase, její bříško se napnulo bolestí, která nemohla být normální. Bez dechu si otřela její vlhké obočí, když mířila ke dveřím. 

„Panebože,“ zasténala, když ji přemohla další bolest. „Mami, jestli jsi ztratila klíče....“ otevřela dveře dokořán „tak to bude.....“

Za síťovými dveřmi stáli tři muži. Všichni byli oblečeni v oficiální uniformě Australské armády a měli vážný výraz. 

Její srdce jí poskočilo až do krku.

„Madam?“ Fin soustředila svůj pohled na muže, který mluvil. „Finlay Louise Tannerová?“

Ona mlčky přikývla, když se její celé tělo začalo třást. 

„Já jsem důstojník Gavin Reed.“ Ukázal na staršího muže, který stál po jeho levici. „Tohle je kaplan Australské armády Bryce Wethers.“ Pak ukázal na Kylea. „A věřím, že znáte tankistu Kylea Brookse.“

Fin se podívala do Kyleových bolestných oříškových očí, než její pohled zamířil na jeho ruce, ve kterých opatrně otáčel obyčejnou bílou obálku. Sledovala, jak jeho prsty přejíždějí po okrajích obálky před tím, než ji otočil a zopakoval pohyb.

Její pohled zaletěl zpátky a setkal se s jeho. „Ne,“ zašeptala, její pohled se rozostřil, když ho rychle a silně zaplavily slzy.

„Madam? Může jít dál?“ zeptal se jí důstojník Reed.

Fin zaskřípala zuby, když jí další ostrá bolest vzala dech. 

„Fin? Zlato?“ Aniž by čekal na pozvání, Kyle popadl kliku síťových dveří a rozrazil je dokořán. 

„Nemůžu dýchat,“ lapala po dechu, když jí popadl za paže a držel ji nahoře, když jí její kolena poklesla. „Všechno mě bolí. Panebože, Kyle, to BOLÍ.“ 

„Kde?“ Obrovská panika zaplnila jeho oči, když se na ni podíval. „Kde tě to bolí?“

Fin cítila vzestup žluči v jejím krku a snažila se ji spolknout, ale nepomohlo to. 

Naklonila se dopředu, zakašlala a krev zaplnila její ústa. „Ach ne,“ zasténala, otírajíc si její tvář. 

„Kurva,“ vydechl Kyle, když se jeho oči vykulily, když uviděly krev, kterou ona nemohla zadržet. 

„Fin!“ Otočil se na muže, kteří stáli za ním. „Zavolejte zkurvenou záchranku!“