FC - 8. kapitola

Překlad: Verča

CO BYLO, TO BYLO, A TO JE VŠECHNO

„Ohmůjbože. Ohmůjbože. Myslím, že jsem v nebi.“ Hned v pondělí ráno, Rose zírá na muže před sebou. Torment shromáždil klíčové členy jeho týmu v chodbě a Rose je nyní fyzicky neschopná odloupnout se od dveří.

„Je to Redemption, ne nebe,“ odpovím jí.

„Je to nebe s tebou oblečené do malé černé sukně s těmi ošukej-mě boty.“ Christos mi dá mrknutí, když se koukne na mé oblečení. „Všichni bojovníci budou v řadě až na parkovišti, aby se na tebe mohli podívat.“

Povzdechnu si, ale tajně jsem ráda, že mám na sobě tyto boty. Měkká, pružná černá kůže a všechny ty krajky s jehlovým podpatkem. Stály mě měsíční úspory, ale pokaždé, když je mám na sobě, mám pocit, jako by mě nic nedrželo zpátky. A dnes potřebuju trochu posílení mé důvěry.

„Strávila jsem mé víkendy cestováním po barech a klubech hledající náhradu za mého ex,“ řekne Rose, stále hledící ven ze dveří. „A teď objevím všechny žhavé kluky, kteří se mi skrývali, tady.“

„Tvůj ex byl spodina,“ Christos rozbalí nové zásoby, které Torment zázračně sehnal přes noc: tetovací sady, barvy, inkoust, stroje, skicové podložky a i autoklávu. „Nemělo by být těžké nahradit ho.“

Uražená Rose zafuní. „Byl láska mého života.“

„Byl láska tvé postele.“

S Duncanam se na sebe podíváme. Christor a Rose bojují s jejich přitažlivostí po celá léta. I přesto, že jí nikdy nic neřekl, Christos se mi svěřil, že se mu ulevilo, když se dozvěděl, že už spolu nejsou. Viděl modřiny na její tváři, které schovávala za make-up a bylo těžké nezapojit se do toho.

„Máme nějaké jméno?“ Duncan se uvolní v jeho high-end titanovém hydraulickém klientském křesle. Nejlepší, které jsem kdy viděla. Dvě opěrky a dvě područky, umožňující klientům sedět, sedět rozkročmo, nebo ležet v několika pozicích.

„Torment´s Tattoos,“ řekne Rose. „Na počest našeho patrona.“

„Jak se zachováme s naším starým jménem?“ Podám Christosovi nůž, aby rozřízl další krabici, pak si sednu do mého nového, pohodlného křesla. „Myslím, tohle je dočasný podnájem dokud se Slim nedostane zpět na nohy a nedostane studio opět nahoru.“

Rose si povzdychne. „Jak se budeme moct vrátit po tomto?“

„Protože jsme tým a jsme loajální.“ Otočím se ve svém křesle, opírající se o opěrku. Možná bysme mohli přesvědčit Slima aby vylepšil nábytek.“

Dveře se otevřou – žádné cinkající zvonečky v Tormentově studiu – a jdeme do plné pohotovosti.

„Hej, Sio.“ Rampage mávne a jde dovnitř. „Doufám, že jsi připravena na to být zaneprázdněna. Torment rozšiřuje řeči, že jsi tady, a každý plánuje přijít se sem podívat. Jsi součástí Redemption, a staráme se o naše.“

Rampage nelže. Máme nejrušnější den, jaký jsme kdy měli v Rabid Ink. Bojovníci si domlouvají schůzky týdny dopředu a Rose jim říká, že jsme již zaplnění. Vytetuju logo Redemption nejméně šestkrát na různé části těla.

V sedm hodin večer, Christos zavolá, že končí, protože potřebuje vyrazit na koncert. Rose s ním odejde a já jdu do kavárny pro nějaké jídlo, které mně a Duncanovi vydrží na několik dalších hodin.

V době kdy se vrátím, máme tři bojovníky v recepci a Ray stojí vedle mého křesla.

Zamračím se na Duncana, který se domlouvá na termínu s Homicidem Hankam a pokrčí rameny. „Říkal, že si tě zarezervoval po zbytek večera.“

„To není pravda,“ zašelestím skrz zaťaté zuby. „A nechci ho vidět.“

Zvedne obočí. „Podívej se na něj. Nejsem schopný říct takovýmu chlapovi, že nemůže. Jsem umělec. Potřebuju neporušené prsty.“

Rozzlobená mu předám jídlo a připravím se na více ponížení. Ale když jsem u křesla, ponížení není to, co cítím. Místo toho se mé tělo zahřívá, kolena se třesou a moje mysl se zatoulá zpět do okamžiku, kdy jsme se políbili v uličce a ke spalujícímu doteku.

Žhavý a intenzivní, jeho oči se do mě noří. Ale tentokrát vím, kde stojí, a to není poblíž mě.

„Ahoj.“ Složím ruce a opřu se o pult. „Dlouho jsme se neviděli.“

Nadechne se a podívá se na mě, pije mě, jako kdyby měla jeho duše žízeň. „Sio.“ Mé jméno je měkký šepot na jeho smyslných rtech. „Ježíši. Ty boty-“

„Jsou udělané pro chození. Což je to, co s nimi dělám. Nemyslela jsem si, že se vrátíš.“

„Já také ne.“

Po uplynutí několika chvil vyslovím, „Slyšela jsem, že jsi včera vynechal svůj boj. Nemyslela jsem si, že se to někdy stane.“

„Čistil jsem nepořádek. Třídil sám sebe.“

Zmateně se zamračím. „Záhadné. Můj oblíbený typ vysvětlení.“

„Co bylo, to bylo.“

Úsměv se vytvoří na mých rtech. „Ještě víc záhadné. Ale pak, to jsi ty.“

Ray se zasměje, napětí mezi námi se uvolňuje, a pak jeho úsměv slábne. „Nebyla jsi na boji.“ Je to konstatování, ne otázka.

Pokrčím rameny, i když právě padám díky jeho kouzlu. Vzrušení zaplaví mé žíly a můj hlas klesne na neúmyslný nezvučný šepot. „Měla jsem na práci nějaké věci.“

Zastrčí mi zbloudilý pramen vlasů za ucho, jeho prsty zanechají na mé kůži lahodné mravenčení. Potěšení se mi vlní po zádech. Pokud to není sexuální chemie, tak nevím co to je. Ale jak mohu být přitahována k takovému druhu muže? A proč se mě dotýká poté, co odešel?

„Nikdy předtím si boj nezmeškala.“ Jeho hlas, hluboký, temný a hladký, přese mě rachotí. Všiml si mě při bojích. Ví, že jsem tam byla, abych ho viděla?

Mé ruce se sevřou a rozevřou při mých bocích. Díváme se na sebe velmi dlouho, napětí mezi námi praská a naprosto se domnívám, že mé tváře vzplanuly. Nakonec zbaběle prolomím zírání.

„Duncan říkal, že chceš tvé tetování. Nebudu mít čas na celé, ale mohla bych udělat obrys.“

Přikývne a klesne jeho rukou. „Pokud nemáš žádné jiné umělce, kteří mohou být terčem pouličního gangu, není tu nic, co by zabraňovalo přerušení.“

I přesto, že se neusmívá, když mluví, jeho suchý humor mě rozesměje. „Myslíš si, že by se pouliční gang odvážil vkročit do Redemption? Vy kluci byste je roztrhali na kusy.“

Ray zavrčí na souhlas a vklouzne do křesla. „Přesně tak.“

Sáhne po spodku jeho trička a vytáhne si ho nahoru, a já spěchám do kumbálu, zdobeného v béžové a hnědé barvě, pod záminkou nutnosti posbírat si mé věci z autoklávy a uklidnit své nervy. Za poslední týden jsem se sama oddala tomu, že už ho nikdy neuvidím, rozhodla jsem se, že to tak bude nejlepší. Ale teď je zpátky, a tak žhavý, jak nikdy, a jsem na něj připravena vrhnout se, stejně tak jako jsem byla předtím, než mě opustil v uličce. Nemám žádný stud. Jak ho mohu stále chtít poté, co mi dal jasně najevo, že nemá zájem? Jak normální lidé zvládají tento druh odmítnutí? Je to ale něco jiného, protože jejich partnerka určitě nekřičí panikou.

Ray je už svlečený do půli těla, když se vrátím. Ignorujíc Duncanovo uznání s pozdviženým obočím, začnu proces mytí a sterilizace jeho hrudníku a ramene a použiji šablonu. Pak si připravím tetovací stroj, umístím na něj kapsli inkoustem a sejmu jehlu a trubičku z váčku. Tentokrát se mi podaří zachovat chladnou hlavu. Je to jen obyčejný klient. Udělám mu jeho tetování, zaplatí za něj a pak se s ním jednou nebo dvakrát potkám v posilovně a pak se vrátíme do Slimovo obchodu. Neexistuje mezi námi elektřina. Jsem ztělesněním profesionálního umělce.

Alespoň z venku.

Duncan pouští electic mix indie popu a rocku, a mě se podaří všechny chlípné myšlenky na Raye odsunout a soustředit se na mou práci. Můj první den v práci mi Slim řekl, že umění je sex. Přemýšlela jsem, zda to byla pravda, co to znamená, když zamknu mé skutečné umění.

Poté, co Duncan skončí s jeho posledním klientem a zanechá toho, ocitnu se zde sama s Rayovo žhavým pohledem. „Chceš, abych změnila hudbu? Ne každý má rád Duncanovo indie pop mix.“

„V pohodě.“

Když se obrátím, abych vyměnila náplň, Ray se posune v křesle. „Nemluvíš při tvé práci?“

„Klienti mluví. Já poslouchám. Nejsem ta, která vysype všechny detaily mého života cizím lidem. Rose, na druhé straně, obvykle bere klienty dozadu a nejméně pět minut jim předvádí její ceckové tetování.“

Ray zafuní smíchy a čekám, dokud se neuklidní a pak znovu pokračuju. „Nebojím se mluvit.“

„Nejsi velká mluvka. Ale můžeš se ptát mě.“

„Chceš abych se tě na něco zeptala?“

Ray přikývne. „Nemám co skrývat. Zeptej se mě na cokoliv.“

Vrátím se k barvení. „Dobře. Co řídíš?“

„Harley-Davidson Softail.“

„Motorkář.“ Zavrtím hlavou. „Měla jsem to vědět. Chtěla jsem motorku, ale Tag mi pomohl financovat moje auto, a místo toho jsem skončila s Volvem. Není to totéž.“

Jeho oči pobaveně zajiskří. „Netipoval bych tě jako Volvo dívku.“

Pozastavím se a zkontroluju náplň. „Pravda. Jsem víc Nissan 370Z dívka, nebo možná Audi TT. Nechci jíst-můj-prach druh sportovního auta, ale něco jemnějšího. Ne, že bych měla peníze na koupi jednoho z nich, ale vždy to může být dívčí sen.“

„Ještě se ptej.“

„Kde bydlíš?“

„Půdní byt v přestavěném skladu Temescal Alley.“

„Špatná strana mostu,“ řeknu napůl s žertem. Špatná, protože je tak daleko ode mě. „Jsem v Upper Haight. Je sem pekelné dojíždění, ale protože je to jen na krátkou dobu, mohu to zvládnout.“

Olízne si jeho rty. „Víc.“

„Oblíbená skupina?“

„Forest Rangers.“

Moje hlava padne dozadu a zasténám. „Synové anarchie. Bylo to před nebo poté, co jsi dostal tvojí motorku?“

Na ústech se mu objeví poloviční úsměv. „Vždy jsem měl motorku.“

„Samozřejmě. Jsem si jistá, že ses narodil na motorce, stejně jako všichni motorkáři.“ Vypnu stojek a na chvíli dám mé ruce přestávku. „Kde jsi vyrostl?“

„Armádní spratek.“ Jeho čelist se zatne, téměř neznatelně, ale sleduji ho a vidím, jak se jeho krk utahuje, když polyká. „Oba rodiče. Stěhovali jsme se tolikrát, nemohu si vzpomenout na každé místo, kde jsme byli. Také si nemohu vzpomenout, kolikrát jsme byli všichni pohromadě. Oba byli velmi přísní. Velmi disciplinovaní. Velmi se zaměřovali na jejich povinnost.“

„Zní to, jako velmi těžké pro dítě.“ Dám mu sympatické pohlazení přes jeho ruku.

„Děti se přizpůsobí. A když jsem měl osmnáct, udělal jsem to, co se očekávalo. Následoval jsem rodinnou tradici. Přihlásil jsem se hned, jak jsem mohl.“

„Ale už nejsi ve službě?“

Jeho svaly se utáhnou pod mou dlaní. „A co tví rodiče?“

Zmatená jeho zdrženlivou odpovědí, nechci do toho strkat noc, pokrčím rameny. „Mamka je floristka. Velmi nervózní. Pocházela z bohaté rodiny, ale zamilovala se do táty a její rodiče nebyli nadšení, takže jsme je nikdy neviděli. Taťka je taxikář. Celkem klidný s výjimkou případů, kdy přijde na mě. Pak je přehnaný. Malý dům na předměstí. Nikdy jsme se nestěhovali. Docela normální, do té doby, než mamka před několika týdny přišla o práci a pak Tag a zjistila jsem, že žijí od výplaty k výplatě. Pomáháme jim s hypotékou, aby nepřišli o dům, což je důvod, proč pracuju tak dlouho a beru libovolného klienta, kterého mohu dostat.“

„Nic normálního o tobě, Sio.“ Pohladí mě klouby jeho ruky přes tvář a já taji pod jeho dotekem. „Další otázky,“ řekne jeho drsným hlasem.

„Největší slabina?“

„Ty.“

Horká vlna se žene do mého břicha, ale nemohu uvěřit, že to myslí vážně. Já? Poté, co mi řekl minulou noc, že to byla chyba?

Obrátím se pro strojek a dokončím linku. „Myslela jsem to jako vážnou otázku. Mojí slabostí jsou bramborové lupínky. Položíš je přede mě a za pět minut budou pryč. Nemohu je uchovat v mém domě. V okamžiku, kdy je vidím, ztrácím veškerou kontrolu. To je to, co mám na mysli.“

„Určitě jsi to ty.“

Jeho slova způsobí divné věci v mém břiše, když si přitáhnu mou židli blíž k němu. „Nejsem ničí slabost. Paže na můj klín, prosím. Dokončila jsem obrys a jen to musím sterilizovat a obvázat.“

Ray spustí ruku do mého klína, ale tentokrát nesevře jeho pěst po mém boku. Místo toho, jeho prsty přejedou přes mé stehno, pošlou náraz potěšení rovnou do mého klitorisu. Teplota stoupá a vzduch mezi námi jiskří, stejně jako klid před bouří. Ale nenechám ho dostat se ke mně. Možná to bylo jen náhodné otření. Nebo nervózní škubnutí.

Obvážu ho a snažím se udržet pryč od jeho prstů na mém stehně. Když skončím, naposledy zkontroluji obvaz a přinutím se k úsměvu. „Fajn. Všechno je hotové.“

Ray se nehýbe.

Obvykle, když řeknu „Všechno je hotové,“ moji klienti vyskočí rychle z křesla a spěchají domů, aby odstranili obvaz a mohli vidět, co je pod ním.

Ray zvedne ruku z mého klína a podebere mou čelist, přejede palcem přes mou tvář a nakloní mou hlavu tak, abych se mu dívala do jeho očí.

„Co je špatně?“

Mé tváře hoří a snažím se odtáhnout. „Nic. Jsem hotová. Můžeš jít. Musím uklidit a zamknout.“

Utáhne jeho sevření. „Je to o tom, co se stalo v té uličce?“

„Není nic, co bych řekla o tom, co se stalo v té uličce. Adrenalin. Měli jsme chvilku. Co bylo, to bylo, a to je všechno.“

„Nevěříš tomu, že.“

„Jasně, že ano.“ Mé srdce buší, modlím se, aby prostě odešel a nechal mě válet se v mém trápení. On je všechno, od čeho utíkám. Konečné pokušení. Konečné nebezpečí.

Jeho čelist se utáhne a jeho tělo se uklidní, jako predátor na jaře. Pak se skloní tak blízko, že mohu cítit jeho dech na mé tváři.

„Řekni mi, abych se od tebe držel dál.“

Otevřu ústa, ale než stačím něco říct, nakloní se a políbí mě. Šok, pak teplo běžící skrze mě přímo do křižovatky mých stehen. Chutná jako whisky a káva, sex a hřích. Všechno napětí večera, můj zmatek a nerozhodnost, splynou do rozpálené koule potřeby. Zavrtám se prsty do jeho měkkých vlasů a tvrdě za ně zatáhnu, prohloubím polibek.

„Ježíší,“ Ray zarachotí proti mým ústům. „Nevím, co si myslet.“ A pak přeruší náš polibek a sklouzne rukama na má ramena, vytáhne mě z mého křesla. „Na můj klín. Chci tě blízko.“

„Mám na sobě sukni.“

„Jo, já vím.“ Jeho hlas klesne na zavrčení. „Přemýšlel jsem o té malé sukni a těch ošukej-mě botách od první sekundy co jsi vstoupila do dveří.“

„Mohla bych přijít o práci, nebo přinejmenším ztratit profesionální uznání, když někdo vejde dovnitř a uvidí mě ve tvém klíně.“

Přitáhne si mě blíž. „Vypořádám se s nimi.“

„Co když to bude Torment? Nebo Rampage?“

Ray se zamračí. „Pochybuješ o mých dovednostech?“

„Pochybuji o tvém duševním zdraví.“

Otočí se v židli a přitáhne si mě mezi jeho nohy, s jeho rukama na mých bocích. „Muž jako já, který potká ženu, jako jsi ty, hodí smyčku. Udělá krok zpět. Urovná si věci v jeho hlavě.“

„Jaký druh ženy jsem?“

Jeho pohled se na mě uzamkne, pak si mě přitáhne do náručí. „Druh, který může dostat muže na kolena.“

Vědomá si jeho obvázané hrudi se o něj opřu a otřu se o jeho krk. „Nechci tě vidět jako na-nohách druh chlapa.“

„Ani já.“ Jeho ruce cestují po mém těle, přes mé křivky a pak zase dolů, na můj zadek. Pak trhne jeho boky dopředu a já ucítím jeho tvrdou délku „Ale pak nikdy jsem nepotkal sexy umělkyni. Strávil jsem hodně času přemýšlením o tobě, tak měkké a sladké, tvém srdcovitém obličeji, o tvých očích, které se změní v zelené, když máš strach, tvých rtech-“

„Myslela jsem, že se nevrátíš.“

„Vrátil jsem se, jakmile jsem odešel.“ Jeho pohled se zafixuje na mých ústech. „Byla to jen otázka času.“

S jednou rukou stále na mém zadku, pevně mě držíc, sleduje mé rty jeho palcem a pak ho zasune do mé pusy.

„Saj, pěkná holko. Ukaž mi, co tyhle rty umí.“

Ach. Můj. Bože.

I když vím, že bych neměla, protože je to jeden krok do nebezpečného prostoru, utáhnu své rty kolem jeho palce a vsaju ho dovnitř mé pusy. Jeho kůže je slaná, kyselá a hříšně lahodná. Saju, hladím ho jazykem a představuju si, že to není jeho palec, ale něco jiného. Ray zkroutí jeho prsty pod mou bradou, uzamkne mou hlavu na místě, když vytáhne palec ven a sleduje kraje mých rtů.

„Tak zkurveně měkké. Perfektní.“

Mé tělo brní, ohřívá se, můj klitoris pulzuje a vše na co mohu myslet je dostat víc. A přesto, tohle nejsem já. Chodím ven s milými chlapy, kteří mě zvou na večeři nebo procházku po parku, a pokud jdou věci dobře, dají mi pusu na tvář a slíbí mi, že zavolají. Ani jednou mi chlap nevsunul jeho palec do pusy a nedržel mou hlavu, nedíval se na mě bez dechu. Zoufale jsem tohle chtěla dělat s jeho ptákem. Ale, ach Bože, bylo to dobré.

Ray vklouzne palcem do prohlubně ve spodní části mého krku. Jeho ruka se zkroutí kolem mého krku, prsty hladí mou šíji a pošle vlnu pocitů po mých zádech. Najednou jsem zastrašena mou zranitelností a intenzivně vzrušená jeho kontrolou. Měkký sten unikne z mých rtů a Ray ztuhne.

„Tohle tě dělá žhavou.“

„Ano.“ Nikdy jsem nebyla zaplavená tolika endorfiny. Jak se zdá, některé body na mém krku jsou propojeny s mou kundičkou a jsem si jistá, že jsem v mém celém životě nebyla nikdy tak mokrá.

Jeho ruka se utáhne kolem mého krku a moje pohlaví pulzuje díky jeho reakci. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by mě takovéto ovládající gesto mohlo vzrušit. Měla bych být vystrašená, křičet a utíkat.

S povzdechem, sevřu jeho triko v mých rukou a přitáhnu ho ke mně. Rayova ruka klesá, jeho ústa najdou má, a pak se líbáme s takovou intenzitou, která mi bere dech. Jazyky se splétají a střetávají, rty se o sebe brousí a zuby okusují. Jeho ruce kloužou po mém těle, ale když zvedne mé tričko, zamrznu. A v tu chvíli se Rayovo ruce stanou Lukovo, prsty chladnými a brutálními, když ho sundavá. Násilný třes napadne mé tělo. Existuje důvod, proč jsem nikdy nenechala žádného mého milence svléknout mě, ale už je to tak dávno od té doby, co jsem někomu přenechala kontrolu, že jsem zapomněla proč.

„Sio?“

„Já…myslela jsem, že jsem někoho slyšela.“ Lžu, umístím mé ruce přes jeho a vytáhneme mé triko nahoru a doufám, že pokud to uděláme společně, PTSD odejde pryč.

„Ublížil jsem ti.“

„Ne.“ Málem to zakřičím, vyděšená, že se promění v Charlieho nebo Jamese, protože se ke mně chovali jako bych byla vyrobena ze skla.

Z toho, jak odstoupí mohu říct, že mi nevěří, a když udělá další krok dozadu, vzlyk vyjde z mého krku. Proč nemůžu být jako ostatní? Proč nemohu mít co chci, aniž by mi minulost zasahovala do cesty?

Možná, že jen potřebuje trochu povzbuzení.

Uzavřu vzdálenost mezi námi, vklouznu mýma rukama na jeho prsa, a přitáhnu si jeho krk dolů, takže mu mým jazykem mohu běhat přes kontury jeho rtů. Zasténá a zajme mé rty jeho, jeho polibek je teplý a hluboký a plný vášně.

„Chceš něco, pěkná holko?“ Ray brousí jeho ocelovou erekcí proti mému břichu, když se otírám o jeho krk, vdechuji jeho vůni, ochutnávám sex na jeho kůži.

„Tebe. Chci tebe.“

Ray zakryje mou ruku jeho a jede s ní níž, na hruď, přes napjaté svaly na břiše, přes pas na bouli pod jeho džínami, která výrazně vzroste, když se na ní podívám. Přitiskne mou ruku na jeho erekci, tak tvrdou, až si myslím, že ho to musí bolet, a zašeptá,“ Kousni.“

Tak to udělám. Potopím zuby do masa spojující krk a lopatku, jen tak trochu ho ďobnu.

Ray zasténá. „Tvrději.“

Těžce polykajíc ho tvrději kousnu. Jeho penis ztuhne pod mou dlaní a jeho zjevné vzrušení sebou škubne.

Nadechne se a já přitisknu mojí hruď proti jeho, a kousnu ho tak silně, že moje zuby prokousnou jeho kůži.

„Ježiší zasranej Kriste.“ Ray sebou cukne s křikem, který se ozývá studiem. Jsem šokována jeho výbuchem a ponížená mým chováním a chutí krve na mém jazyku.

„Omlouvám se. Je mi to tak líto. Nikdy předtím jsem to nedělala. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Blábolím svou omluvu, klopýtnu dozadu až narazím do mého křesla a pak zamrznu. Nemám kam utéct. Kam se schovat.

Zvláštní výraz blikne přes jeho obličej. Sebepohrdání? Hnus? Ale rychle to zmizí, zajímalo by mě, zda jsem si to jenom nepředstavovala. Přejede si rukou po jeho tváři, jako by ze sebe chtěl spláchnout můj pohled. „To je v pohodě. Moje chyba. Neměl jsem…“

Ale, je zřejmé, že to není v pořádku. Co jsem si to do pekla myslela? Je to část mě, která mě dostala v první řadě do potíží. Tag má pravdu. Ray není ten pravý pro mě, i když ne z důvodů, které řekl. Je to ten typ chlapa, kvůli kterému ztrácím kontrolu a není něco, co můžu udělat. Ovládání, díky němu jsem přežila po Lukovi. Kontrola nad mým životem. Kontrola na emocemi. Kontrola nad muži, se kterými jsem se rozhodla být. Ale s Rayem, ovládání je tak zatraceně těžké, protože čím víc bere, tím víc chci dát.

„Světla v posilovně se zhasínají.“ Ukážu ke dveřím. „Zavírají. Pravděpodobně bys měl jít.“ Nadechnu se a doufám, že odejde dřív, než se zlomím. „Rampage bude čekat. Nabídl se, že mě vezme domů.“

„Rampage. Dobře.“ Přikývne, ale nehýbe se.

„Jen si musím uklidit mé vybavení a dát ho do autoklávy. Nemusíš čekat.“

„Zítra jedu opět pryč z města.“ Bolestný výraz prochází jeho tváří. „Možná se nevrátím zpět na boj v pátek.“

Prosímodejdiprosímodejdiprosímodejdi. Může to být ještě víc trapné?

„Asi tam nebudu tak jako tak.“ Narovnám si inkoustové kapsle na podnosu. „Jsem plná na několik příštích týdnů a dělám přesčasy, protože potřebuju práci navíc.“

Když se podívám nahoru do ticha, jeho tvář je vyhlazená do bezvýrazné masky.

„Mám to.“

Žaludek se mi víří, když si vezme jeho triko a oblékne si ho přes hlavu. Tetování na rameni ho musí bolet, ale pokud ho to bolí, nedá to najevo.

Přesto ho nemůžu zanechat jen s obrysem. Jsem profesionál a i když bude neuvěřitelně trapné znovu ho vidět, chci dokončit jeho tetování. „Kdykoliv budeš chtít, abych dokončila tvé tetování, stačí zavolat Rose. Řeknu jí, aby tě někam vmáčkla.“

„Jasně.“ Otočí se a jde ke dveřím lehkými a dlouhými kroky po mramorovaných dlaždicích.

„Ahoj, Rayi.“

Dveře se otevřou a pak se s ránou zavřou. Pokud  řekne sbohem, zmeškám to.