FC - 6. kapitola

Překlad: Verča

Zdravím, holky :-)

Bylo mi úplně jasné, že si budete myslet, že ve dveřích stojí Tag :D Ale není to tak… Však uvidíte ;)

A také se konečně dozvíme, co se stalo Sie… Za tohle bych zabíjela!

Velké díky za vaše komentáře :-)

NIKDY JSEM NEBYLA OPRAVDU POLÍBENA

Bez dechu, na prahu splnění mé celoroční fantazie se napůl obrátím, abych zjistila, kdo je za námi. Ale než se mohu podívat ke dveřím, Ray se vymrští dopředu, přičemž mě vezme s sebou k zemi.

„Co to…?“

„Dolů.“ Stlačí mě na chladnou podlahu, zakrývajíc mě jeho tělem. Natáhnu krk, abych se podívala, ale můj výhled je blokován pohovkou na druhé straně u Duncanova křesla.

Trhlina. A další. Malta padá ze zdi na zem. Výstřely? Mé srdce se zrychlí, když Ray vytáhne pistoli z pouzdra kolem jeho kotníku.

Ray má zbraň.

„Co jsou zač?“ Můj hlas je sotva šepot. „Co chtějí?“

Ray položí prsty na jeho rty, když kolem nás znějí výstřely. Sklenice se tříští. Pěny explodují. Třesu se tak moc, že mohu slyšet cvakání mých zubů.

„Co se děje?“ Slim se objeví ve dveřích zadní místnosti a Ray mu ukáže, ať se odklidí. Ale je to příliš pozdě. Dva výstřely a Slim jde dolů.

„Ne.“ Snažím se odtlačit od Raye, abych se mohla dostat ke Slimovi. Ale Ray mě zalehne jeho váhou a drží mě v klidu.

„Zůstaň dole. Nevím, kdo jsou nebo co chtějí, ale nezdá se, že se starají koho zabijí. Vyjdeš ven zadním východem. Poplazíš se nebo sklouzneš po břiše. Zůstaneš pod židlemi a pak se dostaneš k pohovce. Když budeš muset vyjít, budu tě krýt. Jakmile budeš venku, zavoláš pomoc.“

„Zavolám Tagovi.“

Kulky létají kolem nás. Zrcadlo se rozbije. „911,“ řekne Ray. „Pak Tag.“

„Tag. Potřebuju Taga.“

Jeho hlas je klidný a vyrovnaný. „911. Pak Tag. Pokud se sem nedostane do pěti minut, zabiju ho, a Slim potřebuje lékařskou pomoc.“

„Co ty?“

„Musím tu zůstat se Slimem. Uvidím tě potom. Jdi.“

Moje mamka nevychovala hlupáka. S bušícím srdcem vklouznu pod židle, pohybuju se kupředu. Když dosáhnu gauče, Ray mi ukáže, abych šla dopředu, pak vyskočí a začne střílet. Se zaťatými zuby se plazím ke dveřím dozadu. Naštěstí Slim spadl zpět do chodby, pryč z palebné linie. Je s ním i jeho klient, voják.

„Bude v pořádku?“

„Pokud seženeme sanitku. Máš telefon? Nechal jsem si ho v místnosti a potřebuje tlačit na ránu.“

„Jo.“ Můj hlas kolísá. „V mé kapse.“

Jeho obličej se změkčí. „Bude to v pořádku. Rychle jsem se rozhlédl, když se začalo střílet a támhleten chlap ví, co dělá. Bude nás držet v bezpečí, dokud sem nedorazí policie. Jdi ven. Zavolej 911. Zůstanu se Slimem.“

Po chvilce váhání dám Slimovi pusu na tvář a pak závodím chodbou ven. Opírající se o popelnici vytáhnu svůj telefon a zavolám 911. Pak zavolám Tagovi.

Jeho úzkostný křik mi skoro láme srdce. Je asi tak půl hodiny odsud. Ale Ray má pravdu. Zklidní se, když mu řeknu, že jsem právě volala 911.

Vystrašená opustit uličku v případě, že střelci jsou stále venku, se schoulím vedle popelnice, nos zvrásním nad štiplavým pachem zvětralé moči a hnijících odpadků. Mé srdce nadále buší a zhluboka se nadechnu, když uslyším uklidňující kvílení sirén, které je stále hlasitější a hlasitější. Pneumatiky piští. Dveře se otevírají. Hlas. Křik.

„Sio.“ Ray se objeví za rohem uličky a běží ke mně. Je přede mnou a já vystřelím ven ze svého úkrytu. Předtím než se můžu zastavit, jsem v jeho náručí.

Dlouhou chvíli se navzájem držíme. Jeho teplo se do mě vsakuje, jeho paže se kolem mě utáhnou, dýchám vůni potu a mýdla a jeho vůni, když jsem pohlcena jeho tělem. Svět se vytratí a jsme tu v naprostém klidu, spokojeni, dýcháme spolu, naše srdce buší společně. Přes kvílení sirén, štěkání, které musí pocházet od policejního psa, se cítím bezpečně – zcela a naprosto v bezpečí, svým způsobem jsem se tak necítila od té hrozné noci, kdy jsem šla na párty, před kterou mě Tag varoval.

Nakonec se mi podaří naklonit hlavu dozadu. Ray se na mě dívá, jeho pohled je intenzivní, jeho obličej je napjatý s emocemi, které nemohu identifikovat.

„Sio.“ Mé jméno přichází s výdechem, který uvolňuje napětí v jeho těle. „Jsi v bezpečí.“

Ať už jeho slova jsou k ujištění mě nebo jeho, nevím, ale jeho klid mě také uklidní. Ray je stále muž v pohybu, jako Predator, po kterém byl pojmenován.

„Jsi v pořádku?“

Přikývne. „Zasáhl jsem jednoho do nohy, ale dostal se pryč. Zdravotníci se starají o Slima. Bude v pořádku. Kulka ho jen škrábla o rameno a narazil hlavou o zem.“

„Viděl jsi, kdo to byl?“

„Pouliční gang. Jeden nepříjemný. Poznal jsem barvy a tetování. Nemyslím si, že chtěli někoho zabít, jen dát varování tím, že rozstřílí obchod. Slim se dostal do cesty.“ Jeho čelist se utáhne. „Někdo v obchodě musel udělat něco, co je dost naštvalo.“

„Jay, jeden z našich starších umělců. Nechal Slimovi zprávu, že nepřijde do práce a musí se schovat. Nebrala jsem to vážně, ale Rose ano. Řekla, že některé z nich tetoval.“

Ray se zamračí. „Všechno týkající se pouličních gangů je vážné. Ti bastardi věděli, kde pracoval. Vystavil tě nebezpečí. Příště až ho uvidím nakopu mu prdel tak, že na to nikdy nezapomene.“

Jeho dravost mi vytvoří na tváři úsměv. „Bude schopný pracovat, poté co s ním skončíš?“

„Chceš, aby pracoval?“ Jeho hlas se změkčí.

„Jo. Nejsem do pomst.“

„Co je to s tebou?“ Jeho pohled klesne na mé rty a náhle jsem si vědoma mého těla proti jeho, jeho rukou kolem mě, a jeho zrychleného tepu. Nikdy jsem mu nebyla tak blízko, nikdy jsem neviděla jeho oči tak tmavé, nikdy jsem si nepředstavovala, že bych mohla cítit tu sílu jeho těla. Nejsou predátoři předurčení k zabíjení?

Nevyčerpaný adrenalin křičí v mých žilách, mění moje nohy v kapalinu. Neměla bych cítit tu bolest z touhy. Jsem zoufale hladová po muži, kterého bych neměla chtít – po muži, jehož násilná povaha mě vzrušuje a zároveň děsí.

„Rayi…“ Jeho jméno vypustím z mých úst šepotem.

Přejede rukou přes mé vlasy, zatahá za ně tak silně, až mi slzí oči, ale nikdy jsem necítila takovou rozkoš.

„Kriste. Jsem sotva pod kontrolou.“

Měkký sten unikne z mých rtů. Jsem tak horká – tak horká, možná konzumována ohněm – a předtím než mohu přestat, zhoupnu se, zapletu moje ruce do jeho vlasů a dotknu se mými rty jeho v mírném polibku.

Ray ztuhne a zavrčí, zvuk vibruje přes mou hruď. Prohloubí polibek, jeho jazyk se posune mezi mé rty, aby prozkoumal každý kousek mých úst. Mé srdce se zrychlí na dvojnásobek, ale je to způsob jak mě drží – jedna ruka zamotaná v mých vlasech, druhá ruka pevně na mých zádech – co odesílá vlnu tekutého tepla do mých žil. Jeho rty jsou pevné a náročné, nutí mě otevřít ústa, když se jeho jazyk noří hlouběji, hladí mě do zapomnění. Přivlastňuje si mě. Nárokuje. Je neústupný. Predátorův polibek.

Posunujíc mé ruce na jeho nádhernou hruď, napjatou a tvrdou, pak podél jeho širokých ramen ho piju s nekonečnou žízní. Horko a hlad, můj jazyk se zaplete s jeho, pátrá a hledá, chce víc, jak brousím své boky proti jeho stehnu.

Mé činy ho rozpálí. Jedním plynulým pohybem nás otočí a opře o studenou, cihlovou zeď. Jeho paže se kolem mě utáhnou, mohu stěží dýchat. A pak pustoší má ústa, jeho jazyk hluboko pátrá, jako kdyby ztratil kontrolu a zvíře uvnitř něj se nemohlo spokojit s ničím menším než požíráním mě.

Nikdy jsem nebyla opravdu políbena.

Do teď.

Cítím ho každým coulem mé kůže. Moje prsa bolí pro jeho dotek, můj klitoris pulzuje, prosí o jeho pozornost, a mé srdce buší varováním.

Ale když zasténám do jeho úst, napne se a odtáhne. „Stav v jaké jsem teď….je to jako po boji...nemám v sobě něžnost.“

Krvežíznivost. Přetrvávající následek z boje. Okraj kontroly. Tag mi o tom říkal, varoval mě, abych zůstávala daleko od bojovníků bezprostředně po boji. Ale sledovala jsem Raye tak dlouho, toužila jsem po něm tolik nocí, představovala jsem si, že jsem v ringu, připoutaná k podložce a kousám ho do rtu. Tvrdě.

„Nechci něžnost.“ Měla jsem roky něžnosti. Roky zacházení se mnou jako s kusem skla. Roky mužů, kteří mě drželi za mou ruku a plakali se mnou, když jsem jim řekla o mé minulosti. Roky zvědavosti, jestli se někdy mé srdce rozbuší, protože když jsem s nimi byla, nebyla jsem schopna být milována nebo na oplátku někoho milovat. Ray je opakem něžnosti. On je opakem všech mužů, se kterými jsem byla. Je dominantní. Kontrolující. Je všechno, čeho se bojím a všechno po čem tajně toužím.

„Kurva.“ Pak skloní mou hlavu na stranu a odhalí tak mé hrdlo jeho rtům. Má krev se promění v žhavou lávu, hoří v mých žilách, ale když uchopí mé ruce a přikolíkuje je těsně nad mou hlavu a sevře má zápěstí snadno v jeho široké dlani, láva propukne v pronikavý křik.

Překvapený Ray pustí mé ruce a udělá krok zpět. „Ublížil jsem ti?“

Sakra. Sakra. Sakra s posttraumatickou stresovou poruchou. Sakra psychologické spoušti. Zatracení terapeuti, kteří mě toho nezbavili. Zatracený Luke.

Koktám a koktám, podaří se mi dostat ven pár slov. „Já..ne. Jen…mé ruce…volné.“

Studuje mě dlouhou dobu a pak udělá další krok zpět. „Tohle nebyl dobrý nápad. Zvlášť teď.“

Nadechnu se. „Ale…ty jsi mi neublížil.“

„Nevím, co jsem si myslel,“ říká si napůl pro sebe. „Když jsem si myslel, že jsi v pořádku a v bezpečí…“ Prohrábne si vlasy. „Kurva…prostě…ztratil jsem se. Jsi sladká holka. Tohle byla chyba.“

Sladká? S mými tetováními a koženými kalhotami? Zlomená není sladká, ale musí cítit, že nejsem normální, protože odchází. Normální holky neječí, když chutný, žhavý, sexy bojovník drží jejich ruce nad hlavami.

Možná bych mu měla říct, že je to vtípek a nehledám vztah nebo dokonce rande. Jenom jednou. Tady. Teď. On.

„Sio.“ Tag se vynoří zpoza rohu a běží směrem ke mně a zastaví se, až když se potká s Rayem.

„Nevím, jak ti můžu poděkovat za moji sestru. Kluci mi řekli, co jsi udělal. Pokud bys tam nebyl…“ Tag se zadusí a dá Rayovi mužnou ránu po rameni. Ray přikývne.

„Musím jít dát výpověď.“ Otočí se. A pak je pryč.

***

O hodinu později sedím v Tagově policejním autě s přikrývkou omotanou kolem mě a s kávou v ruce. Ray je v nedohlednu. Tag poletuje kolem.

„Potřebuješ něco?“

„Jsem v pohodě.“

„Vodu? Ještě kávu? Další deku? Chceš, abych tu seděl s tebou?“

„Jsem v pohodě.“

„Jsi si jistá? Chci jít zjistit co se děje, ale nechci tě tu nechat samotnou.“

Mávnu mou rukou kolem. „Je tu asi dvacet policistů. Nic se mi nestane a nesmím odejít dokud nepřijde důstojník, a nedám mu své prohlášení. Jdi. Budu tady.“

Po Tagově odchodu se snažím nemyslet na to, co se stalo. Asi jsem si zjevně nesprávně vyložila znamení, které mi dával. Jasně, políbil mě, ale možná to bylo po-střelební krvežíznivostí, nebo hromadou adrenalinu. Jasně jsem využila Raye v jeho „oslabeném“ stavu, a když přišel k sobě, uvědomil jsi, že mě nechce a couvl.

Již počtvrté toho večera volám Jess. Říkám jí mojí novou teorii, jak přecházím sem a tam vedle policejního auta. Říká mi, že v životě nic takového neslyšela. Možná nechtěl šukat sestru jeho spolubojovníka ve špinavé uličce, poté co byla málem zabita. Jsem toho názoru?

Řeknu jí ne. Ale co za chlapa přinutí jít dolů jen proto, že ona ječí hrůzou, protože se pokouší přišpendlit její ruce nad její hlavu?

Ray, řekne. Třeba protože je to milý chlap. Ale já jí nevěřím. Viděla jsem ho v ringu. Tag mě před ním varoval. Má zbraň. Možná, že zvěsti jsou pravdivé a je v CIA. I když se neobléká jako federálové v televizi. A proč by měl načerno dělat detektiva a bojovat v podzemním okruhu? Ne, že bych něco věděla o CIA, ale znám kriminálky v TV. Také vím, že slovo „milý“ není slovo, které se hodí k Rayovi. Je pořádně špatný. A pořádně šukatelný. Vím to, protože jsem trochu ochutnala.

Tag se vrátí asi za dvacet minut. Opřu se o auto a on mi dá přednášku o nebezpečí pracovat v Lowe Haight a sdružováním se s lidmi jako je Jay, který je skutečně poznačen jedním ze zlých místních pouličních gangů. Přednáší o nebezpečném jezdění v noci, chození na podzemní boje a tak dále.

Zatímco mluví, udeří mě vědomí, že nebudu moct více chodit na podzemní boje. Žádné další sledování Predatora ve stínech. Žádné další jásající davy, pěsti narážející do těl. Moje fantazie se stala skutečností, a nebylo to tak, jak jsem si představovala. Bylo to lepší. A pak to odešlo.

„Ty mě neposloucháš.“ Tagův podrážděný hlas propluje mým sněním.

„Už jsem to slyšela předtím. Chápu, jak se musíš cítit. Ale není moje vina, co se stalo v obchodě, když gang přišel hledat Jaye. A byla dobrá věc, že tam byl Ray. Měl zbraň.“

Sáhne si na jeho hlavu a jeho čelist se utáhne. „Jo, to ano.“

„Proč?“

Tag pokrčí rameny. „Můžeš se ho zeptat sama.“

„Je pořád tady?“ Ne, že bych ho chtěla vidět, ale..

„Ne, odešel. Požádal mě, abych ti řekl ahoj. Doufám, že ho neuvidíš. Říkal jsem ti předtím, že to pro tebe není správný typ chlapa.“

Propadnu se proti autu a povzdechnu si. „Ne, neuvidím ho. Přišel si pro tetování, ale mám pocit, že se nevrátí.“

Tagovo oči se rozšíří. „Myslel jsem, že na mě začneš křičet o zasahování do tvého života. Vím, že ho máš ráda a-“

„On není můj typ, a já nejsem jeho typ.“

„Když to říkáš.“ Otevře dveře na straně spolujezdce. „Dnes můžeš jet vepředu.“

„Jéé, díky. Dneska se mnou nezacházíš jako s trestancem. Je mi ctí.“ Zatáhnu za dveře a připoutám se mým bezpečnostním pásem, zatímco leze na sedadlo řidiče.

„Můžu u tebe dneska zůstat? Necítím se na to být sama.“

Tag se divně zatváří. „Ve skutečnosti, u mě je celkem nepořádek. Přijedu a budu spát u tebe na gauči.“

„Ale u tebe je vždy nepořádek. Nikdy předtím tě to neobtěžovalo.“

Ztuhne a zírá. „Řekl jsem, že přijedu k tobě. Zajistím někoho na mou směnu.“

Když se vylekám nad jeho nezvykle ostrým tónem, jeho obličej změkne. „Po traumatické události bys měla být někde, kde je ti to známé a pohodlné.“

Emoce bublají v mé hrudi nad nepřímým odkazem na noc, při níž jsem udělala nejhorší rozhodnutí mého života. Tu noc jsem neposlechla Taga a celý můj život se změnil.

Zapne rádio a autem se ozývají smutné tóny od No Doubt´s „Don´t Speak“ . Právě to potřebuju. Slza, nechtěná a nečekaná, mi steče po tváři.

„Jsi v pohodě?“ Podívá se na mě a já pokrčím rameny. Ale ne, nejsem v pořádku. Napadnou mě vzpomínky. Jsem venku na párty bratrství Psi Beta Pi, je mi osmnáct, srdce mi buší vzrušením, že mě zlý chlapec Luke Rotherberg, hvězdný quarterback v Tagově fotbalovém týmu, požádal abych přišla na párty. Já – nová grad, hladovějící umělec, prostá a plachá; dívka, která měla její první uměleckou výstavu ve školní tělocvičně; dcera taxikáře a floristky se žádným sociálním zapojením.

Zahlcená pozorností, jsem neposlechla Taga, když mě varoval před Lukem a že není bezpečné jít na párty sama. Ale nevěnovala jsem pozornost tomu, když mě Luke vzal za ruku a moje kůže mravenčila, když mi řekl, že mi chystá ukázat čas mého života, nebo když má krev zamrzla, když mrkl na jeho kamaráda. Místo toho jsem myslela na všechny dívky, které byli zoufalé o jeho pozornost a že si vybral zrovna mě. Tak jsem řekla Tagovi, že nepůjdu a šla jsem.

A když mě přitiskl k posteli a trhal ze mě šaty, volala jsem Taga. Protože měl pravdu a já ho neposlechla. Protože tu vždycky byl, aby mě zachránil, když jsme byly děti. Protože v mém srdci jsem věděla, že přijde.

A přišel.

Ale příliš pozdě.

„Tagu…“ Můj hlas není nic víc, než šepot. Příliš mnoho emocí. Příliš mnoho špatných vzpomínek. Příliš mnoho bolesti.

„Pane bože. Nemyslel jsem.“ Tag se natáhne pro mou ruku a stiskne ji. „Nechtěl jsem ti to vše připomenout. Pokazil jsem to. Zkurveně zpackal.“

„Vítej v klubu.“ Vlna smutku krouží nade mnou, ne jen proto, že jsem ztratila část mě tu noc, ale protože když jí na chvíli Ray našel, zase je ztracená.