Entice - 51. kapitola

Překlad: Mili

Rachel prostě ví, jak překvapit a napínat čtenářky :). Tohle je poslední kapitola, ale ještě čekejte na epilog, ještě dneska bude tento díl uzavřen ;)

Tex

„Co ti vlezlo do prdele a umřelo tam?“ Chase mi hodil do obličeje tenisový míček a mrkl na mě.

„Jsem tady, abych poskytl zábavu tvýmu ubohýmu zmrzačenýmu tělu a ty si ze mě děláš srandu?“ Posmíval jsem se mu a hodil na něho prudce míček, ale tak, abych mu neublížil. Ne, chtěl jsem ho jenom varovat, aby si se mnou nezahrával.

„Ale no tak.“ Zasmál se Chase. „Nízká hladina cukru? Nabručený, protože potřebuješ něco k jídlu? Holky už tady brzo budou. Nechceš třeba sušenku nebo tak?“

„Přestaň mluvit.“

„Wow, víš, že je něco špatně, když je konvice naštvaná kvůli tomu, jakou má barvu.“

„Kámo - “

„Á, kámo-poznámka?“ Chase zvedl obočí, když mi hodil zpátky míček.

Fakt nechám odejít svou povahu dobrého samaritána a ztratím kurva po letech rozum, jestli mě nepřestane provokovat.

„Jsem jenom unavený.“ Jsem unavený už několik měsíců. Od té doby, co mi Mo zlomila srdce poté, co odešla, když jsem jí řekl, že to tak bude nejlepší. Myslel jsem si, že za mě aspoň bude bojovat. Myslel jsem si, že na mě aspoň začne křičet a dostane záchvat, že nikam nepůjde.

Ale odešla.

Poslechla mě. Jednou v životě udělala chytrou věc. V té jediné době, kdy jsem chtěl - ne, kdy jsem potřeboval - aby sakra všichni drželi huby. A ona prostě odešla.

Když jsem ji slyšel plakat v její ložnici, chtěl jsem tomu nějak pomoct.

Tak jsem si domů vodil jednu holku za druhou, v naději, že místo toho, aby byla smutná - mě bude nenávidět. Chtěl jsem, aby mě nenáviděla. Toužil jsem po tom, jako člověk v poušti, co hladoví po jídle. Když jsem nemohl mít její lásku, chtěl jsem jej nenávist, protože aspoň by to bylo něco. A teď... teď se na mě ani nepodívá. Jako bych neexistoval, jako bychom my dva neexistovali.

„Je to hladem.“ Zakýval jsem. „A nedostatkem spánku.“

„Ani se nezasměješ.“ Poukázal Chase.

„Hlad mě má rozesmát?“

„To ne.“ Pokrčil rameny. „Ale vždycky se směješ, když si stěžuješ. Když lžeš, odvracíš pohled. Tak co se děje?“

Zatraceně s ním.

„Nic.“ Usmál jsem se.

„Dobře sehraný.“ Chase mi opakovaně házel míček,  když se kolem nás rozprostřelo ticho.

„Jídlo je tady!“ Oznámila Mil a vešla do nemocničního pokoje s taškou s jídlem, až mi zakručelo v žaludku. Celý víkend má sportem upocený, když zůstává s Chasem každou zatracenou noc.

Štve mě, jak snadno se jeden do druhého zamilovali - jak snadně to pro ně vypadalo. Každý měl někoho; všichni byli blaženě šťastní. Takže jo, cítil jsem se jako hulákající černá ovce. Suďte mě za to.

Vůně jídla se vznášela ve vzduchu. Díky bože. Potřebuju něco, co mě rozptýlí od chuti praštit hlavou o zeď. Možná bych měl být já ten, co si vezme prodlouženou dovolenou. Zasloužím si to. Ale Luca mi oznámil, že potřebuje, abych zůstal doma, zatímco zbytek rodiny rozhodne, co se má stát s Campisiho impériem - mým impériem. Byl jsem šéf? Byl jsem znovu jeho syn? Byla moje matka dokonce naživu? Od té osudné noci se vypařila z planety.

Nesnáším, že zatímco drama Nixona, Chase a Mil bylo vyřešeno, moje puzzle je čím dál obtížnější. Ne, smažte to. Moje puzzle bylo vyslané k sedmi divům světa a já se teď snažím poskládat něco, od čeho ani nemám pitomou krabici, abych měl nějaký návod.

Ztuhl jsem a nechal jsem míček padnout na podlahu. Hodil jsem pohled ke dveřím. Mo se v těch dveřích ocitne každou vteřinu. Cítím to.

Věděl jsem, že bude následovat jídlo, protože v momentě, kdy se kolem rozptýlila vůně těstovin, vzduch kolem se naplnil jejím jablečným parfémem. Zavřel jsem oči. Jenom se usmívat. Usmívat se a předstírat nezájem. Hrát svoji roli, být Tex - zábavný, kreténský Tex - kterému je celý svět ukradený.

Jasně.

Můžu hrát blbého .

Dělám to celý svůj život.

Vstal jsem a začal pomáhat Mil vytahovat jídlo z krabiček. Dotkl jsem se rukou několika papírových talířů a najednou se na ní objevila druhá, kterou mám v hlavě celé hodiny.

Její ruka.

Znám každý její záhyb, každý oblouk její dlaně, ženské křivky na jejím palci. Zatraceně, pamatuju si všechny věci důležité pro život a podstatná část toho je zapamatovat si ji. Dokážu říct podle hebkosti její pokožky, jestli jí došel krém, nebo jestli málo spala podle toho, jak tmavé jsou kruhy pod jejíma očima. Přesně vím, kolik má na sobě každý zatracený den počet řas, jestli o dvě míň nebo víc.

Posedlost? Jsem člověk, který žije jenom pro jednu věc. Monroe Abandonato. A ona mě nenávidí. Není v tom sama. Já sebe nenávidím taky.

„Texi?“ Mo se kousla do spodního rtu. Měla nafialovělé kruhy pod očima a vlhkou dlaň.

„Je ti špatně?“ Vyšlo mi to z pusy dřív, než jsem o tom mohl zapřemýšlet. Cítím její čelo. Není horká, ale něco na ní je špatně. Oči má skleněné, jako by plakala a její tělo vypadá křehce. „Proč si nedáš něco k jídlu?“

„Přestaň.“ Donutila se k úsměvu. „Přestaň mě analyzovat.“

Zapomněl jsem, jak moc to nesnáší. „Promiň.“

„Půjdeš se mnou na moment?“

„Jistě.“ Následoval jsem ji ven z nemocničního pokoje. Říkal jsem si, že je špatné sledovat, jak se jí houpou boky - bylo by to jednodušší, kdybych neměl tak fotografickou paměť. Přehrávám si obrázky jejího zadku v těch džínách už celý týden. Kurva.

Mo se zastavila v jednom z prázdných pokojů, sedla si a sklonila se tak, že se svými lokty opírala o stehna.

Klekl jsem si, abych měl oči ve stejné výši jako ona. „Mo? Co se děje?“

Po tváři jí stekla slza; utřela ji třesoucí se rukou. „Jenom si musím být jistá. Teda, musím... se ujistit, víš?“

„Ujistit o čem?“

„Protože holkám se to stává. Jsou stresované a - “

„Mo - “ Vzal jsem její obličej do svých dlaní. „Co se mi snažíš říct?“

Zavřela oči. Ani se na mě nepodívá. „Jsem těhotná.“

Můj svět se zastavil. Tohle jsem nečekal. Žaludek se mi převrátil a srdce mi v hrudníku začalo divoce bušit. My jsme vždycky, a opravdu myslím vždycky, používali ochranu. Nikdy bych nedovolil, abych ji uvrhl do této pozice. Logicky jsem to nedokázal vysvětlit.

„Potřebuju, abys předstíral, že je to tvoje,“ zašeptala a potom propadla vzlykům, které utlumila na mých prsou.

„Předstírat?“ Dusil jsem se. „Co myslíš tím předstírat?“

„Byl to jeden chlap!“ Klepala se. „Jeden chlap, jedna noc. Byla jsem na tebe tak naštvaná, byla jsem opilá. Byla jsem tak rozzlobená, že jsi mě opustil. Tak, tak rozzlobená - “ Začala se v mé náručí třást a já najednou věděl. Budu ji chránit, dokud budu žít. Ale nejdřív? Je tu jeden parchant, kterého musím zabít.

Neměl bych se dát tak snadno. Ale láska zná způsoby, abyste dělali šílené věci. Takže v tom nemocničním pokoji, s láskou mého života v náručí, jsem přidušeným hlasem vyslovil. „Dobře.“