Elicit - 6. kapitola

Překlad: Mili

Srdce by neměla být zlomená.

Mo

„Jsi vzteklý?“ Hlas mi skřípal. A zněla jsem, jako bych křičela, protože v místnosti bylo takové ticho. Tex se mnou nemluvil. Nemluvil s nikým. Světlo z jeho očí, díky tomu, co se stalo během dneška, oficiálně vyhaslo, a všechno to byla moje chyba. Nebylo to úmyslné. Udělala bych cokoliv, abych ochránila rodinu. Cokoliv.

I kdyby nás to oba mělo stát zatracení.

„Jestli jsem vzteklý?“ Zopakoval Tex a svaly na jeho pažích se zavlnily, když ohnul ruce a zatnutou pěstí pravé ruky lehce praštil o postel. „Ne, nejsem vzteklý. Být vzteklý by znamenalo, že jsem zešílel, zcvoknul. Být vzteklý předpokládá, že je osoba jeden krok od nepříčetnosti. Myslím, že jsi měla na mysli spíš, jestli jsem nasraný a hlavně, jestli jsem nasraný na tebe?“

„To bylo fakt dlouhé vysvětlování.“ Zastrčila jsem si chodidla pod sebe a opřela se o jeho svalnaté rameno. Všechno na něm znamená víc než život. Přes jeho tělo, až ke způsobu, jakým mluví. Tex nedělá žádné malé věci. Jenom velké. Hýbe rukama, když mluví, jako by kázal v baptistickém kostele. Směje se tak, jako by se měl smát naposledy. Miluje... no, miluje tak, jako by v to věřil, jako by nebylo nic jiného na světě, co by dělal radši, než chtít mě potěšit, objevovat mě; cítila jsem se díky němu speciální. A nakonec to zavinilo můj pád.

Vlastnil mě.

Už jsem nepatřila sobě.

Nějakým způsobem jsem se ztratila v jeho velikosti, takže jsem vycouvala. Pomohla mi k tomu dobrá výmluva; že mě podvedl. I když, o něco později, mi jeden z mužů řekl pravdu. Udělal to, aby získal informace o rodině Mil. Bylo by hezké vědět to už v té době, ale byla jsem tak zatraceně naštvaná ohledně všeho. Naštvaná na něho, naštvaná na sebe.

A bála jsem se.

Jo, hodně, hodně jsem se bála.

Byla jsem vyděšená.

A ani jsem mu nemohla říct, proč.

„Jestli to k něčemu bude...“ Nakrčila jsem ramena. „Je mi to líto.“

„Miluješ mě?“ Zeptal se.

Celé tělo mi ztuhlo. Zeptal se na to, co si myslím, že se zeptal?

„Mo? Miluješ mě? Je to jednoduchá otázka. A ne, nemyslím tím, jestli mě miluješ jako Chase nebo Nixona. Miluješ mě? Mám tvoji duši? Tvoje srdce? Miluješ mě? Zapomeň na všechny ty sračky, co se staly s těma holkama, zapomeň na těhotenství. Jsme to jenom ty a já. Miluješ mě?“

Dech mi uvízl v hrdle. Bylo to, jako by mi přestaly fungovat plíce. Snažila jsem se mu odpovědět, opravdu. Otevírala jsem pusu a tak. Nemůžu lhát. Nemůžu lhát! Prosím, bože, nenuť mě lhát. V tomto okamžiku jsem si přála umřít. Všechno by bylo lepší než to, co musím udělat.

„Sleduju tě už celé měsíce. Myslím, že je na čase vyložit karty.“ Naklonil se dopředu. „Jak moc je pro tebe důležité ochránit svou rodinu? Umřela bys pro ně? Pro všechny z nich? Šla bys na druhý konec planety, abys je zachránila?“

„Ano,“ vyslovila jsem nezřetelně. „Co jsi mi dal do pití?“

„Jde jen o trochu... plánování. Věř mi, nebude to bolet. Jenom to ulehčí pár věcí a pomůže nám to mít tě pod kontrolou.“ Něco ostrého mi narazilo do ruky, podívala jsem se dolů. Proč mi teče krev? Co to je? Jehla velikosti něčeho, co jsem v životě viděla jenom v televizi, se do mě zabodla a vtlačila mi něco do zápěstí. Zařvala jsem bolestí.

Zvedl sklenku. „Pij.“

Pila jsem.

Neměla jsem na výběr.

„Víš, kdo je?“ Zeptal se a potom se zasmál. „Samozřejmě, že ano. Každý už ví, že Kápo je mrtvý. Vidíš? Vidíš, jak už vykládám karty na stůl? A teď mě nech ti říct, jak to bude fungovat...“

„Ne.“ Zašeptala jsem do jeho hrudníku. Poté, co ztuhl, sklouzla jsem po něm a pošeptala mu do ucha. „Volpe.“

Tex mě okamžitě vyhledal očima. Svitlo v nich jen trochu pochopení, ale to stačí. Vtlačil mě do bezvýchodné situace. Ale v tu chvíli jsem mu mohla aspoň nabídnout naději.

Protože nic už není tak, jak to vypadá.

A použitím toho slova - tím, které jsem křičela, když jsem byla malá, když byl Nixon uvězněný v bedně, kterou můj otec postavil, když jsem se zamykla ve svém pokoji - Tex pochopil.

Přichází válka.

A on je cíl.

Jen to ještě neví.