Elicit - 12. kapitola

Překlad: Mili

Jak moc vám chybí někdo, kdo se vám přímo před očima mění v úplného cizince?

Mo

Podle hodin, stojících vedle mého nočního stolku, jsou skoro dvě ráno a Tex pořád není zpátky. Desetkrát jsem mu napsala a dokonce zkoušela i volat. Směšné! Fakt se bojím o chlapa, který zná asi tak pět set různých způsobů, jak někoho zabít? Vážně. Je to Tex. Usmívá se, když mačká spoušť. Ale stejně, je tak slabý. Je slabý a je to kvůli mně, a když odešel, byl na tom špatně.

Zachvěla jsem se.

Nixon na mě byl taky naštvaný; vlastně to vypadalo, že jsou na mě naštvaní všichni. Máme tady mrtvolu, manželství, co ani není legální a víc otázek než odpovědí. Nejhorší na tom je to, že když se mě Nixon zeptal, jestli něco nevím, lhala jsem mu přímo do očí.

Sergio tam byl.

Viděl, jak lžu.

A nechal mě, ten mizera. Ale svoji roli sehrál taky, oba dva jsme ji sehráli. Jenom si přeju, aby nebylo tak zatraceně těžký dělat správnou věc. Vždycky jsem věřila tomu, že když dáte někomu přednost před sebou sama, dostanete odměnu, v životě jsem nerozuměla výjimečnosti té oběti, kdy se máte chovat nesobecky. Bolí mě z toho srdce.

Natáhla jsem se přes postel, sevřela Texův polštář a přitiskla si ho blíž k hrudníku, vdechovala jsem jeho vůni, jako by to byla moje droga. On je jediná stálá věc v mém životě a nemohla bych žít ve světě, kdy mi nebude lézt na nervy nebo se mě nebude snažit rozesmát svými vtípky, když jediné, co chci dělat, je brečet.

Z mého smutečního večírku mě vyrušil zvuk bouchnutí dveří. Tex! Je doma. Musím vědět, že je v pořádku. Musím vědět, jestli nekrvácí nebo neumírá.

Potichu jsem ťapala ke dveřím ložnice a sahala po klice, když v tom se dveře otevřely. Zapotácela jsem se zpátky a vydechla.

Stál tam Tex bez trička a kymácel se.

Zpitý do němoty.

„Mo.“ Vyslovil moje jméno jako nadávku, jako by si ho schovával pro nejhlubší pekelnou díru. „Proč s tebou nemůžu skoncovat? Proč?“ Prošel kolem mě a klopýtnul do postele. „Nemůžu přestat...“ Zachvěl se a jeho hlas utlumil polštář. „Nemůžu přestat tě vidět, když zavřu oči. Tak moc tě nenávidím, ale zdaleka ne tak, jak moc tě miluju. Nikdy bych tě nemohl nenávidět víc, než tě miluju. To je nemožný... věř mi.“ Tex povzdechl a překulil se, pěsti mu vylítly, když praštily do polštáře. „Zkouším to každý den.“

Omráčená jsem dokázala jen zírat a čekat, až řekne něco dalšího.

Místo toho upadl do neklidného spánku a začal chrápat.

S povzdechem jsem zavřela dveře, přešla k posteli a přetáhla přes jeho svalnaté tělo přikrývku. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem měla strach, abych ho tím nevzbudila. Nejsem si jistá, jestli jsem naštvaná kvůli tomu, co řekl, nebo plná naděje, že to ještě nevzdal, což by mohlo znamenat, že je tady možnost odpuštění, ne?

Natáhl ruce nad hlavu a potom zkroutil jednu ruku pod polštář, z čehož mu biceps narostl do epických rozměrů. Ztěžka jsem oddechovala. Je až moc krásný a nejšílenější na tom bylo, že to ani neví. Vždycky se cítil vedle Nixona a Chase jiný, protože byl světlejší. Místo tmavých vlasů měl hnědé s červenými pramínky, jako by měl melír. Oči barvy šílené hluboké modři, ne světlé, ale tmavě modré, jako bouře nad oceánem. Když byl naštvaný, kam se v jeho vzteku hrabe Poseidon.

S povzdechem jsem mu odhrnula vlasy z čela a sklonila se, abych ho políbila na tvář. V momentě, kdy jsem se dotkla jeho pokožky, popadl mě za ruku a povalil na záda s boky pevně přitisknutými k matraci. Najednou se Tex se svýma planoucíma očima vznášel nade mnou.

„Nechci po tobě toužit,“ pomalu se sesunul. „Nechci...“ Hrudník mu ztěžkl.

„Texi...“ Vzala jsem jeho tvář do svých dlaní a po tvářích mi stékaly horké slzy. „Měl bys spát.“

„Není čas na spánek.“ Sjel ze mě a položil si hlavu na moje rameno. „Není čas, když ti klepe smrt na dveře.“

Ztuhla jsem. „Ty umíráš?“

„Deset milionů.“ Vydechl. „Taková urážka.“

A s tím usnul.

A já zůstala vzhůru po zbytek noci a přemýšlela jsem o tom, jestli to, co jsem obětovala, nebylo zbytečné, protože oni po něm pořád jdou.