Elicit - 11. kapitola

Překlad: Mili

Děvčátka, pokořila mě nemoc a pač mi není úplně do skoku, tak jsem teď chvilku zahálela, ale dneska jsem se zařekla, že už musím, tak jsem ráda, že se povedlo :). Hezké počteníčko. Mili

Snažit se na někoho zapomenout za pomocí chlastu? Nefunguje.

Tex

Zabouchl jsem za sebou dveře, vykročil ke garáži a vlezl do Range Roveru. Motor zavrčel k životu a vyrazil jsem po příjezdové cestě ven. Co bylo fakt k posrání? Zdrhal jsem v Nixonově SUV. Jasně, mohl jsem si vybrat jakékoliv z aut v jeho domě. Ale celá věc se má takhle.

Jsou to jeho auta.

Jeho dům.

Můžu si dovolit svý vlastní sračky?

Jasně, že kurva můžu. Ale jaká by byla pointa? Jaká by byla pointa všeho ostatního? Koupím si zkurvený drahý auto za jakým účelem?

Jakmile jsem se dostal na hlavní cestu, sešlápl jsem plyn a auto nabralo na rychlosti, až jsem najednou jel okolo stovky.

Zazvonil mi mobil.

„Co je?“ Vyštěkl jsem do něho.

„Texi!“ Ozval se Nixon zostra. „Co to sakra, člověče? Máme pár sraček, který se musí vyřešit.“

„Ty máš sračky, co musíš vyřešit. Já mám sračky, na který musím zapomenout.“ Stiskl jsem konec a odhodil telefon na palubní desku, zatímco jsem pořád zrychloval.

Míjel jsem auto za autem, ale ani rychlost mi nepomáhala s utápějícím se pocitem v žaludku, nepomáhala ani s bolestí v srdci.

Skončil jsem - skončil jsem s ní. Chlap může vydržet jen odsaď podsaď a já zrovna narazil na svůj limit. Vize, jak má Sergio ruce na jejím těle, jak se svou hubou dotýká jejích rtů a ta čirá pravda, že měla dost příležitosti na to, aby ho od sebe odstrčila.

Než aby si ho držela u sebe.

S nadávkou jsem zastavil na parkovišti u Slim, jednoho z barů, které jsem navštěvoval. Byla to díra ve zdi motorkářských barů, která viděla už lepší dny, ale bylo to moje. Ubohý. Jediná věc, co jsem v celém vesmíru vlastnil, byl na hovno bar.

Líbí se mi mít vlastní místo pro vyslýchání a tak nějak se stalo, že mi alkohol přišel vhod, když jsem si potřeboval smýt krev, takže tohle a k tomu ještě hudba. Fakt je, že by hodně dospělých chlapů zaplakalo, kdyby věděli, kolik lidí přišlo v té zadní místnosti  o životy a o svý zatracený duše.

Vypnul jsem motor a cílevědomě jsem prošel předními dveřmi s každým instinktem v nejvyšší pohotovosti - hodně vysoké, kdybyste se mě zeptali - ledabyle jsem se přišoural k baru a bouchl do něho rukou.

Marco se na mě jednou podíval a poslal mým směrem láhev Jacka. „Drsná noc?“

Odfrkl jsem si a nasál jsem rovnou z flašky. „Spíš drsná existence.“

„Potřebuješ, abych - “

„Ne.“ Odmávl jsem ho. Vím, kam směřovala jeho otázka. Zeptal by se mě, jestli se nepotřebuju o něco postarat, já bych buď řekl jo a vysypal jméno a adresu daného problému, nebo bych řekl ne a předstírali bychom, že se mě vůbec na ni nezeptal.

Být Abandonatovic zrzavé nevlastní dítě má svoje výhody. Znamená to, že si můžu vždycky dělat věci po svým - pokud svou práci dokončím.

„Kdyby něco, dej vědět.“ Marco párkrát utřel pul utěrkou a odešel k dalšímu zákazníkovi.

„Ale ale,“ ozval se smyslný hlas za mnou. „Už to byla nějaká doba.“

„A bude ještě delší,“ odpověděl jsem, aniž bych se otočil. „Jdi k čertu.“

„Ou, máme dneska svoje dny, že?“ Zabodávala mi nehty do zad. Dokážu si představit, že si ta coura myslí, jak je to erotické, ale jediné, nad čím jsem dokázal přemýšlet, je fakt, že jí každý z těch jejích perfektně nalakovaných nehtů klidně bez mrknutí oka vytrhám.

No, jsem v dost velkých sračkách, když uvažuju nad tím, že bych ublížil ženský.

Jednou jsem s ní spal a ani nevím, jak se jmenuje, vím jenom to, že chodí do mýho baru a je snadno k mání.

„Zmiz.“ Upil jsem další lok.

„Fajn.“ Stáhla ze mě ruku a nechala mě o samotě.

Během deseti minut jsem v sobě měl spravedlivý podíl z láhve, ale nebylo to dost na to, abych zapomněl na Mo nebo na to, jak vypadala v náruči někoho jiného. Do prdele!

Hluk v místnosti přehlušilo zazvonění pevné linky.

Marco to zvedl, podíval se na mě přes bar, obrátil oči v sloup a potom naznačil rukou pohyb pro střelbu. Ten parchant asi dostal echo od Franka. Oh jasně, další vtipný fakt? Uzavřel jsem smlouvu se všemi třemi rodinami.

Takže možná nepatřím nikam, ale aspoň jsem prachatej a dobrej v tom, co dělám.

Bar utichl. Zvědavě jsem se zadíval ke dveřím.

Dovnitř vešli tři muži.

Jeden z nich měl hůlku, ta ale nebyla určená k chození, spíš ke zmlácení a ne zrovna k žádnému příjemnému, jestli mě chápete. Chlápci kolem něho vypadali, jako by dostali dávku steroidů a potřebovali si někde vybít napětí. Měli široká ramena a převyšovali celý zbytek aspoň o hlavu. Muž uprostřed se zastavil a očima sledoval dav, než jeho pohled padl na mě.

Jeho rty se zkřivily úsměvem, než si to namířil přímo k baru.

No, kurva. Buď umřu já nebo on, a upřímně? Je mi úplně jedno, jak to dopadne. Jak je tohle smutný? Musím si dát transplantovat srdce, to je to, co potřebuju. Možná, kdybych měl nové, to staré by mě přestalo tak bolet.

„Konečně se potkáváme.“ Řekl ten muž a vytáhl si stoličku vedle mě.

„Že jo,“ uchechtl jsem se. „Čekal jsem roky, než tě potkám. Řekni mi, jak vypadala moje máma? Mám její oči? Umíral jsem touhou vidět svou skutečnou rodinu, bože, kurva, to je nejlepší den mýho života. Můžu ti říkat tati?“

Chlap naznačil Marcovi, že si dá drink. „Jsi... vychytralý hajzlík.“

„Ale...“ Plácl jsem ho po zádech a ti dva další chlápci zavrčeli a vykročili dopředu, ale zastavili se, když muž vedle mě pozvedl ruku. „Díky. To je myslím ta nejhezčí věc, co mi kdo za dnešek řekl, a svěřím ti tajemství, můj den byl na nic jako z prdele vytrhlý chlupy, takže jsem dostal všelijaký komplimenty.“

„Mazaný.“ Zasmál se muž a poručil si whisky s ledem.

„Moje chlupy?“ Zavtipkoval jsem a snažil jsem se ho vyvést z míry. „Díky, člověče, teda jako nehoupu se tímto směrem, ale jestli mi budeš dál říkat takový komplimenty, udělám výjimku.“

„Řekni mi...“ Pořád se na mě nedíval a jeho boční profil mi dal jen informace, které už vím. Dlouhá jizva mu vede od levého ucha až k nosu, jako by ho někdo sekl přes tvář. Vlasy barvy soli a pepře, tělo ve formě, zhruba kolem metru šedesáti a osmdesáti kil. Nehty měl čisté, což znamená, že to není nájemný vrah - pravděpodobně si sám objednává, co je třeba vyřídit - a jeho postoj křičí sebeovládáním. Lehký přízvuk? Musím víc poslouchat.

„Mám ti říct co?“ Smál jsem se a chtěl jsem, aby se na mě kouknul, takže bych se mu mohl podívat do očí a vidět do jeho duše. To je to, co dělám. Umím číst v duších. Ne žádným pofiderním trikem, ale způsobem, díky kterému jsem dobrý v tom, co umím. Jediný pohled do něčích očí a vím... naneštěstí to funguje jenom se zabijáky. S Mo? Jsem bezmocný.

S ní jsou moje instinkty vždycky vypnutý, vždycky byly, vždycky budou.

„Opravdu si užíváš tohle malé divadýlko?“

„Jaké divadýlko?“

„Tohle.“ Muž se konečně otočil a ukázal na můj úsměv. „A myslíš si, že můžeš ze všech lidí obalamutit zrovna mě?“

„No, když zvážíme, že fakt nevím, co jsi zač,“ řekl jsem s pokrčením ramen, „hádám, že už máš svoji odpověď, a upřímně...“ Naklonil jsem se dopředu, takže jsem byl jen centimetry od jeho tváře. „Je mi úplně u prdele, jestli se ti to líbí nebo ne, tak ber nebo nech bejt.“

„Nemělo by.“

„Nemělo by... co? Hmm, dědo?“

„Jsi vtipný.“ Zasmál se hrdelně. „Nemělo by... ti být.“

„Řekni mi jeden jediný důvod.“ Nechal jsem sklouznout svůj nůž zpod rukávu a držel jsem ho nad jeho stehenní tepnou, připravený říznout během sekundy.

„Jen velice zoufalý nebo velice hloupý muž by mě zabil. Zajímalo by mě, který z nich jsi ty?“

Zaražený, že věděl, že mám nachystaný nůž u jeho stehna, jsem se odtáhl a upřímně odpověděl. „Trochu od každého.“

„Příští měsíc touhle dobou - “ Dopil svůj drink. „Budeš mrtvý.“

„Skvělý a říkáš mi to dopředu, abych si mohl naplánovat pohřeb, nebo jenom rád dopřáváš lidem dobrý zprávy?“

Svýma chladnýma očima mě přejel nahoru a dolů. „Očekával jsem, že budeš malicherný. Tvůj otec byl malicherný.“

„To asi proto jsem ho zabil. Nesnáším malicherný lidi. Jak vychloubačnej jsi ty?“

„Říkám, chytré divadýlko. Fungovalo by to na kohokoliv jiného, ale na mě ne...“

„Protože jsi hloupej nebo...?“

Naklonil se dopředu, nůž se mu zabodl do stehna, ale ani nemrkl. Místo toho se zasmál. „Nemyslíš si, že by tvůj strýc měl znát takové věci?“

„Strýc? Wow.“ Zasmál jsem se. „To je úžasný. Moje rodina si na mě najednou uplatňuje nároky, když jsem zabil kápa. Hezký, budu hádat, jsem další na řadě.“

„Vtipné, že jsi to ani nevěděl...“ Ten muž naklonil hlavu. „Nebo spíš smutné?“

„Nevěděl co?“ Nepřestával jsem se odhodlaně usmívat, i když jsem byl tak zvědavý, že jsem měl chuť ho mučit, jen abych to z něho dostal.

„Tvoje rodina... ti, které tak chráníš? Nabídli za tvou hlavu deset milionů.“

Tomu jsem se zasmál.

„Jsi na obtíž.“ Můj strýc se ušklíbl. „A my nesnášíme obtíže.“

„Takže co, jsem v hledáčku? Skvělý, možná, že tentokrát budou mít dobrou fotku, až se to roznese. Naposled jsem měl tak debilně tmavý vlasy, ono teda i to osvětlení bylo strašný a - “

„Poslouchej mě.“ Šklebil se jízlivě. „A poslouchej pozorně.“ Dech mu páchl jako po rumu. „Zabij nebo budeš zabit. To jsou tvoje dvě možnosti. Staň se tím, kým ses narodil se stát, a Abandonatovi a Alferovi tě zabijí. Ale, jestli se rozhodneš zmizet, potom budu předstírat, že se tenhle malý rozhovor nestal.“

„Čili.“ Zasmál jsem se, abych skryl intenzitu svého podráždění a taky abych ho tím vytočil a možná tím trochu nahlédl pod jeho zevnějšek. „Abych si to ujasnil. Chceš, abych byl hodný chlapeček, ani se nehnul, nemluvil a nevznášel nároky na svý dědictví. Kdybych neposlechl, tak nejen, že mě bude hledat moje vlastní rodina, ale moje adoptivní taky, takže mi prakticky nezůstane nic? Říkám to správně?“

„Ano.“

„Paráda, takže ti něco řeknu.“ Přesunul jsem nůž níž a řízl jsem, prořízl tak jeho kalhoty a pravou rukou zakryl ránu. Levou rukou jsem popadl jeden citron z baru a zmáčkl ho tak, aby tekutina kapala přímo na řez.

Trhl sebou a snažil se vyprostit z mýho sevření, ale mám nad ním převahu aspoň dvaceti kil, takže je to zbytečný.

„Nemám žádnou rodinu. Nikdy jsem neměl. Nikdy mít nebudu. Takže jestli mi míníš vyhrožovat, přijď za mnou s něčím větším. Přijď za mnou, až budeš připravený mě zabít, ne když mi budeš chtít vyhrožovat, protože až příště uvidím ten tvůj sračkovitej ksicht...“ Vymáčkl jsem na ránu ještě víc šťávy. „Nepořežu tě jenom tady.“ Zasmál jsem se. „Pořežu tě všude, strejčku, ale nechám tě naživu, a nebude to ovoce, ale kyselina, kterou ti naliju do každý rány, dokud nebudeš prosit o život. Nemám rodinu. A jak to tak vypadá, takhle se ti to líbí, protože máš dost času na to, abys převzal funkci kápa, ale poslouchej mě teď hodně pozorně.“

Celý jeho obličej se plnil vztekem.

Naklonil jsem se, jako bych se mu chystal políbit tvář a ukázat mu tak respekt, jaký si zasloužil, ale místo toho jsem mu zašeptal do ucha. „Příští kápo musí být dost silný na to, aby si nenasral do kalhot, když mu někdo o třetinu mladší vyhrožuje. Hlásím se jenom k rodinám tady ve Státech, ale jestli na mě budeš tlačit, vystoupím z řady a budu se hlásit taky ke Campisiho klanu. Vesele zaujmu svůj flek a ty budeš vypadat jako malej ubohej čůrák, kterým seš. Takže jestli jsme tu skončili, proč nevezmeš nohy na ramena, hmm?“

Narovnal jsem se a dvakrát ho pleskl po tváři, potom jsem zakýval na jeho dva muže, aby mu přišli pomoct.

„Jsi hloupý, hloupý kluk,“ odpliv si můj strýc.

„Hej, myslím, že znám písničku s těmito slovy!“ Zasmál jsem se nahlas a byl jsem tak nasraný, že jsem měl sto chutí na něho namířit svou zbraň. „Skončili jsme. Jo a příště, až vejdeš do mýho baru, tak to radši udělej s bombou přivázanou k hrudníku. Nebo tě zabiju.“ Usmál jsem se zlomyslně. „Capiche?“