Elicit - 10. kapitola

Překlad: Mili

Psi dokážou vycítit strach… a lidé taky.

Mo

Ruce se mi nepřestávají třást. Svádím to na to střílení. Ale kdy v životě jsem byla vyděšená ze střelby? Nikdy. Motám se kolem toho celý svůj život, kam až moje paměť sahá.

Je k smíchu, že to není násilí, co mi způsobuje třas.

Ale on.

Chtěla bych se napít vína tak moc, až je to k pláči. Podrážděná jsem následovala holky do kuchyně a čekala, až se kluci vrátí domů.

Váhala jsem mezi tím, komu zakroutit krkem jako prvnímu. Mil ze sebe chrlila jednu nadávku za druhou a bylo těžké rozluštit, jestli byly směrované na to, co se stalo, nebo na Chase. Trace trávila čas utěšováním Mil, zatímco se mě svými pohledy ptala ‚Jsi v pořádku?‘.

Asi po deseti minutách se dveře prudce otevřely a dovnitř se nahrnuli kluci. Chase trochu klopýtl, když mu Tex pomáhal do jednoho z křesel.

Potom můj manžel, bože, to zní tak špatně, vyběhl z místnosti pro soupravu našich lékařských nástrojů, zatímco Nixon strhl Chasovi zbytek košile z těla.

„Mil.“ Chase zatnul zuby. „Jsem v pohodě!“

„Ty zmetku!“ Mlátila ho do zdravé paže. „Přestaň schytávat kulky!“

„Jistě.“ Chase si odfrkl a zvedl hlavu, aby se se zavřenýma očima podíval do stropu. „Protože jsem měl na výběr!“

„Jo!“ Rozzlobila se Mil. „Sakra, Chasi, prostě se snaž nebýt každé dva týdny postřelený. Člověku to leze na nervy!“

„Ty lezeš člověku na nervy!“ Odpálil zpátky.

„Taky dobrý, musíš být tou ztrátou krve úplně mimo.“

„Mil,“ varoval ji a v očích mu zablesklo, když Mil začala zrychleně dýchat.

„Mohli byste se, lidi, nešukat očima navzájem zrovna teď?“ Zanadával Nixon a prsty si projel svoje rozcuchané vlasy. „Už tak bude dost těžké donutit Chase sedět v klidu, Mil, takže jestli můžeš zařídit, aby do tebe nechtěl bušit na kuchyňském stole, velice bychom to ocenili.“

Mil se začervenala a zkřížila paže na prsou. „Omlouvám se.“

„Ne, neomlouváš.“ Chase se naklonil a zamrkal.

Olízla si rty.

Zasténala jsem do dlaní. Poslední věc, kterou potřebuju, je dívat se, jak jsou směšně šťastní.

„Héj!“ Tex přišel zpátky. „Odejdu a začne tu být takové dusno?“ Odfrkne a dá si ruce v bok. „To je poprvý.“

„Všichni!“ Nixon zvedl ruce. „Jednou provždy. Texi, ty si vyndej hlavu z prdele, vytáhněte kulku, zatímco se budu zabývat těmi falešnými manželskými papíry a tím mrtvým. Sergio, můžeš - “

„Já ho zašiju.“ Zakýval Sergio. „Jenom jeden z mnoha mých talentů.“ Mrkl na Trace a Mil. „Umím to s rukama dobře.“ Otočil lehce hlavu a krátce se na mě podíval, než se sklonil nad kuchyňským dřezem a otočil kohoutkem, aby si umyl ruce.

Holkám zůstaly pusy dokořán.

„Ach, prosím,“ zabrblal Chase a pot mu tekl po tváři, pravděpodobně od bolesti.

„Texi,“ nařídil Sergio a v hlase mu zazněl lehký přízvuk, o kterém ze zkušenosti vím, že vyjde najevo jenom, když je pod stresem a nedává pozor na to, co říká. „Můžeš vzít skalpel?“

„Nenávidím tuhle část.“ Chase pevně stiskl oči.

Mil mu sevřela paži.

Nixon pochodoval sem a tam, křičel něco do telefonu, ale já se plně soustředila na Sergia, který hodně opatrně udělal řez v těsné blízkosti rány a začal pracovat.

Byl jako umělec.

Od kdy se stal chirurgem?

„Jsem starší než vy,“ odpověděl, aniž by vzhlédl. „V případě, že byste si nevšimli, že mi podstatě sestupují koule.“

Tex zakoulel očima.

„Taky…“ Sergio udělal druhý řez. „… jsem absolvoval jako nejlepší ze třídy a šel na dva roky na medicínu.“

„To bylo předtím nebo potom, co šli tví rodiče do vězení?“ Zazpíval Tex s nuceným úsměvem na rtech. „Jenom jsem zvědavý na časovou osu a tak.“

„Hmm…“ Sergio položil skalpel na stůl a vzal pinzetu. „Nech mě přemýšlet. Pravděpodobně to bylo poté, co tě tvoji rodiče popřeli a předtím, než jsi zabil svého otce. Jo, jak se ti líbí tahle časová osa?“ Jeho hlas zněl tak lehce, že kdyby člověk neposlouchal, pomyslel by si, že říká spíš kompliment než urážku.

Texovi cuklo v čelisti.

„Teď ne, Texi.“ Chase sebou trhl a divoce polohlasně nadával, napůl v italštině a napůl v angličtině. „Ne, když ve mně drží zabořenou pinzetu. Kurva, to tak pálí.“

Sergio se pousmál, ale jeho oči zůstaly pořád zlomyslně chladné a bez emocí. „Už to bude.“

„Kolik je ti let?“ Zeptala se Mil a ani neodvrátila oči z Chase.

„Hodně,“ odpověděl za něho Tex.

Sergio po pár sekundách zvedl hlavu a podíval se přímo na mě. „Dost.“

V pokoji najednou zavládlo napětí.

„Dvacet osm.“ Zaklel Tex. „Ne, že by byl starej nebo tak. Sakra, Sergio, nemůžeš to dělat ještě pomaleji?“

Sergio se ušklíbl, lehce pozvedl hlavu na stranu a věnoval mi vševědoucí pohled. „Rád si s věcmi dávám na čas.“

Žaludek se mi zachvěl a sevřel.

„Všechny dobré věci…“ Sergio stiskl pinzetu k sobě a pomalu ji vytáhl z rány. „Přijdou časem.“ Když upustil kulku na stůl, zvedl oči a na okamžik se zadíval do mých.

Neodvrátila jsem se.

Protože jsem nemohla.

Skrývala jsem už tak moc. A Sergio to věděl – věděl všechno.

Když jsem konečně uhnula očima, ulpěla jsem pohledem na Texovi. Zuřil, ale co je horší? Má podezření. A poslední věc, kterou potřebuju, je vehnat ho zpátky do války, když už jsem toho udělala tolik, abych ho od ní držela pryč.

„Dík.“ Vydechl Chase, když mu Sergio obvázal rameno.

„To byla samozřejmost.“ Zakřenil se Sergio.

„Texi!“ Zařval Nixon z druhého pokoje. „Pojď sem. Hned.“

Když se Tex nepohnul, Sergio se chopil slova a ještě to zhoršil. Zatraceně s ním. „Utíkej, vojáčku, běž se podívat, co po tobě šéf chce.“

Se zavrčením přešel Tex k Sergiovi a málem ho srazil k zemi, což by, upřímně, nebylo těžké, protože Tex byl obrovský; bezmála dva metry, a Sergio, i když sám nebyl malý, mohl mít něco kolem metru devadesát.

Chase dlouze zapískal. „Do prdele, Sergio, kdo ti ráno nachcal do Cheerios, co?“

Sergio sledoval, jak Tex odchází chodbou a potom se otočil s širokým úsměvem na rtech. „Smolný den.“

Když už je drama u konce, chci si jít lehnout, nejraději bez toho, abych byla pronásledovaná Texovými šílenými nebo Sergiovými vyzývavými pohledy. Pomalu jsem vstala a snažila se vypařit.

„Mo…“ Sergiův vlídný hlas přerušil můj úprk. V místnosti bylo jinak ticho, takže ho každý slyšel, nemohla jsem teda utéct pryč a dělat, že jsem úplně hluchá.

„Ano?“ Otočila jsem se.

„Máš minutku?“

„Jistě.“ Zkřížila jsem paže na prsou.

Jeho úsměv vzrostl a oživil mu rysy obličeje. Vždycky vypadá, jako by zrovna vyšel z focení přední obálky časopisu, tmavé rovné vlasy, vznešený nos, úsměv se zdviženým jedním koutkem, ze kterého člověk roztává na místě, a svěží rty, slibující to, co by žádná dívka nikdy, nikdy neměla brát vážně. „Semhle.“

Jemně mě vzal za loket a vedl chodbou až za roh, kde byla Nixonova ložnice. Daleko od pracovny, kde na sebe zrovna řvali Nixon s Texem.

Křečovitě jsem polkla, když mě natiskl na zeď a sklonil se ke mně tak, aby se čelem dotýkal mého. „Mluv se mnou.“

„Ne.“ Olízla jsem si rty a odvrátila pohled.

„Mo…“ Vzal mě za bradu a natočil k sobě. Jeho dech byl teplý, vábivý. „Dřív jsi mi říkala všechno.“

„To jsme byli kamarádi.“

Ten jeho zatracený úsměv! „A už nejsme kamarádi?“

„To vážně?“ Vyprskla jsem. „Takhle se k sobě chovají přátelé? Hmm?“

Sergiovy oči potemněly, když se naklonil a přejel svými rty po mých. „K čertu, ne.“ Hlas měl plný touhy. „Velice pochybuju o tom, že bych se choval ke svým přátelům nebo spolupracovníkům tak, jak bych se chtěl chovat k tobě.“

Snažila jsem se bojovat proti sevření.

Ale bylo to nemožné.

Nemiluju Sergia, ne tak, jako miluju Texe.

Ale posbíral kousíčky po Texovi, když jsem byla zoufalá a potřebovala někoho, kdo by uklidil ten nepořádek.

A dal mi jedinou věc, po které jsem toužila už léta.

Smysl.

„Bojíš se, že se všichni tví kamarádi dovtípí?“ Zašeptal mi do rtů. „Bojíš se všech těch malých lží?“ Olízl můj spodní ret a pak za něho zatahal zubama. „Které lži, Mo? Které lži se bojíš nejvíc?“ Přesunul ruce k mému krku a začal ho pomalu masírovat.

Polkla jsem a s divokým bušením srdce jsem se odtáhla. „Všech, Sergio. Bojím se všech.“

Po mé pravici zazněl ohlušující rámus a potom, jako jedna velká šmouha, plula vzduchem vedle mé tváře Texova pěst, která dokonale přistála na Sergiově čelisti. Zapotácel se dozadu a tělem narazil do zdi, než se zhroutil k zemi, úplně dezorientovaný.

Tex mě popadl za ruku a trhl se mnou směrem k ložnici. Hodil mě dovnitř a práskl za sebou dveřmi. Vzhlédla jsem nahoru zrovna ve chvíli, když se po mě natáhl rukama, silně mě natlačil na ty samé dveře a potom se na mě vrhl svými rty, neptal se ani na dovolení a jazykem zajel do mé pusy s takovou vervou a tak svižně, že jsem zalapala po dechu a zasténala.

Nelíbá jako Sergio.

Nelíbá jako nikdo, koho bych znala.

Vyklenula jsem k němu tělo, když jazykem přejel po linii mých rtů. Vtáhl si můj spodní ret do úst a skousl ho svými zuby, potom se odtáhl a praštil rukou do dveří přímo nad mou hlavou. Ze zvuku praskajícího dřeva jsem poskočila a zatřepotala, když vyštěkl. „Moje!“ Potom málem vyvrátil dveře z pantů, když je prudce otevřel a vyšel na chodbu směrem k Sergiovi, který se zrovna sbíral ze země.

Asi by ho míň bolelo, kdyby ho Tex postřelil.

Sergio se ušklíbl, když Tex kráčel po chodbě a nohou prakticky rozmlátil parketu, když došlápl.

„Ty - “ Ukázal na Sergia. „ – se jí ani nedotkneš.“

„Hmm…“ Sergio mrkl mým směrem. Ten chlap si přeje asi umřít. „Neměla by se rozhodnout sama? Co bych to byl za člověka, kdybych jí odepřel to, o co požádá?“

„Nepožádá,“ uzavřel Tex. „Věř mi.“

„A co když jo?“

„Nepožádá.“ Z Texova hlasu prýštila nenávist a ruce se mu vedle boků přímo třásly. „Přijdeš si do mýho domu, dotýkáš se mý ženy - ?“

„Vlastně - “ Sergiův úsměv rostl. „Je to Nixonův dům a naposledy, co jsem slyšel, tak to není tvoje žena… aspoň ne legálně. Vtipné, najednou si syn mrtvého kápa myslí, že někam patří? Po všech těch letech?“

Tex zbledl.

Bylo to jako úder do jater.

Úder do ledvin.

Podrazácký úder.

Protože vím, že hluboko uvnitř se Tex nikdy necítil, jako by někam patřil, jako by zapadal.

„Takže možná bys měl poslouchat ty.“ Sergio zatlačil Texovi do hrudníku. „Nemáš nikoho. Nikoho. Tvoje skutečná rodina neví, co s tebou, a tvoje nová rodina byla donucená se tě nárokovat. A jsi nasraný, protože jsem líbal holku, co se mi líbí? Kurva, chlapče, stejně tak můžeš být nasraný na ni. Bylo by to duchaplnější. A ještě jedna věc, zatímco ti z očí srší nenávist, zatímco bys mě nejradši vší silou uškrtil, možná by ses měl zamyslet a zeptat se sám sebe. Kdyby byla opravdu tvoje, tak proč mi k čertu oplácela moje polibky?“

Zalapala jsem po dechu a přikryla jsem si rukama pusu, jak mě zalila hanba.

Tex se dlouze nadechl, jako by dostal ránu pod pás a nebyl schopný vydechnout.

„Dobrý rozhovor.“ Ušklíbl se Sergio. „A teď, jestli není Nixon zaneprázdněný, bych měl asi jít pomoct, víš, protože my jsme skutečná rodina.“

S tím Sergio prošel kolem Texe a vydal se chodbou pryč.

Já a Tex jsme zůstali v napjatém tichu.

„Texi, já - “

Tex zvedl ruku. „Ušetři mě toho.“

„Ale ty tomu nerozumíš. Kdybych ti to vysvětlila - “

Vyštěkl smíchy. „Vysvětlila přesně co? Hmm, Mo?“ Pohnul se ke mně a oči měl plné bolesti. „Jak moc je k posrání, že zatímco jsem kurevsky nasranej, že jsi mě vehnala do této situce – tak si stejně pořád přeju, aby dítě, které nosíš, bylo moje? Nebo proč, když jsem tě viděl se Sergiem, se kurva divím, co za zmrda nepřevezme zodpovědnost za své činy? A nebo co tohle? Byl jsem na kolenou, krvácel, omlouval jsem se, snažil se, byl jsem ochotný jít kvůli tobě do hlubin pekla a zpátky, a děkuješ mi tím, že líbáš toho kreténa jen pár metrů ode mě? Ale jasně, jistě, máš slovo. Prosím, Monroe, tak do toho, vysvětluj.“

Otevřela jsem pusu. „Já - “ Nevyšlo ze mě nic jiného, než zkomolené zahuhlání, což vyznělo víc provinile, než kdy jindy.

Nemám co říct. Jeho domněnky fungují, protože jsou daleko od pravdy – když jsem souhlasila s tím, co teď dělám, nevěděla jsem, za jakou cenu. Jediné, na co jsem se soustředila, bylo udržet Texe v bezpečí, udržet rodinu v bezpečí.

Ale neměla jsem ani ponětí, co to bude stát mě.

Svým způsobem mi to Sergio ulehčoval v tom, jak pokračovat ve lhaní, jak udržovat všechny v nevědomosti.

„Máš pravdu,“ zašeptala jsem. „Omlouvám se. Měl bys vědět, jak je mi to líto.“ Prosila jsem ho očima.

Odvrátil se pryč, jako by byl znechucený se na mě dívat. „Jdu ven, nevím, kdy se vrátím.“

„Texi!“ Chytla jsem ho za ruku. „Není to bezpečné!“

„Bezpečné?“ Zavrčel a pak se smíchem hodil hlavu dozadu. „No jasný a ty se tak bojíš o moji bezpečnost?“ S přimhouřenýma očima se podíval na mou ruku. „Pusť mě, Mo. Myslím to vážně.“

Vím, že by mi neublížil, ale jsem vyděšená, když vidím zatínat a povolovat svaly na jeho paži; sotva se kontroluje.

„Ne.“ Hlas se mi chvěl.

Zanadával a vypáčil ze sebe moji ruku. „Udělej mi laskavost.“

„Cokoliv.“

„Přestaň.“ Vyslovil chraplavým hlasem. „Přestaň předstírat, že se staráš, Mo. Já nemůžu… Já prostě…“ Zakroutil hlavou. „Nemůžu, ať už je to cokoliv – tahle věc mezi námi. Nemůžu tohle dělat. K čertu, jestli chceš Sergia, jdi za Sergiem. Očividně ani nejsme legálně svoji.“

„Cože?“ Ach ne, ne, ne, ne, to byla dohoda!

Pokrčil rameny. „Jsi volná. Nechápej mě špatně, jen tak se nepoložím, takže pořád budu dělat, co budu moct, ale tohle, cokoliv je mezi námi dvěma - “ Stiskl rty pevně k sobě. „Je konec.“

Sbíječka v hrudi mi narazila do plic a já se nedokázala nadechnout, bylo to, jako by doslova vrazil do mě, vzal do ruky moje srdce a mačkal ho tak dlouho, dokud z něho nevytekla poslední kapka krve.