CM - 35. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Konečně! V téhle kapitole se Yulia konečně rozmluvila a i když některé informace známe už z předchozích dílů, stejně na mě dolehlo, co všechno musela snášet, aby ochránila Mishu.

Vím, že jste všechny netrpělivé a čekáte na nějakou akci, ale tu si pro nás autorka schovává opět až na konec. Ještě to s námi vydržte, zbývá už jen 15 kapitol a epilog!

- Arey

35/ Lucas

Zabere mi déle, než jsem čekal dohnat všechnu práci, kterou jsem posledních několik dní odkládal a dostanu se domů až o půl osmé. První věc, kterou udělám, když vejdu do domu, je, že zamířím do knihovny. K mému překvapení tam Yulia není.

„Lucasi?“ zavolá a já si uvědomím, že hlas přichází z kuchyně. Zamračeně přejdu tam.

„Co to děláš?“ řeknu, když ji uvidím nést dvě lžíce ke kuchyňskému stolu. Dvěma dlouhými kroky k ní přejdu, vezmu jí z rukou příbor a chytím ji za loket. „Máš odpočívat.“

„Jsem v pořádku,“ zaprotestuje, když ji vedu ke stolu. „Opravdu, Lucasi. Je mi mnohem lépe. Jsem unavená z toho, jak celý den sedím na zadku a chtěla jsem prostřít stůl k večeři.“

Odtáhnu ji židli. „Sedni si, já se o to postarám. Tvoje jediná práce je se uzdravit, ano?“

Yulia se na mě naštvaně podívá, ale poslechne. Poprvé od její nemoci má na sobě normální oblečení – džínové šortky a tílko – ale tenhle lehký outfit jen zdůrazňuje, jak zhubla. Břicho má vystouplé a paže jako tyčky. Nevím, proč je na sebe tak přísná, ale nelíbí se mi to.

„Nehneš ani prstem,“ řeknu, když si umyju ruce a vytáhnu dvě misky. Yulia už musela zapnout plotnu, aby ohřála polévku, protože když ji zkontroluju, tak se jen ohřívá na lehkém ohni. Oběma nám naleju štědrou porci a přenesu misky na stůl. „Nechci, aby se ti nemoc vrátila,“ řeknu a posadím se naproti ní.

Místo odpovědi si přičichne k polévce. „To jsi udělal ty?“ zeptá se a vzhlédne. Přikývnu a jsem zvědavý, co na to řekne. Předtím jsem ji chutnal a byla dobrá, ačkoliv se toho musím ještě hodně co učit, abych dosáhl Yuliině kuchařskému umění.

Zaboří do ní lžičku a ochutná. „Je to dobré, Lucasi,“ řekne a já nemůžu potlačit úsměv nad překvapením v jejím hlase.

„Jsem rád, že ti chutná,“ řeknu a pustím se do své porce. „Nebylo těžké ji uvařit, tak bych ji mohl někdy uvařit znovu.“

Yulia začne s očividným nadšením jíst a já ji pozoruju potěšen tím, že si užívá mé jídlo. Vidět ji sedět u mého stolu, jíst jídlo, které jsem jí uvařil a být oblečená v šatech, které jsem jí koupil, je něco uspokojivého. Nikdy jsem nemyslel, že jsem starostlivý člověk, že bych se mohl o někoho starat, ale to je přesně to, co chci dělat s ní. Je to z části zvláštní, protože – když pomineme její nemoc – Yulia je nejschopnější žena, kterou jsem kdy poznal.

Během jídla je tiše a já ji v klidu nechám jíst, ačkoliv mám strach, aby to pro ni nebylo příliš namáhavé. Když dojíme, uklidím nádobí a uvařím Yulii její oblíbený Earl Grey.

„Jak se cítíš?“ zeptám se, když jí ho přinesu ke stolu. Usměje se a poplácá se po plochém břiše.

„Úplně plná. Ta polévka byla výborná. Děkuju, že jsi ji uvařil.“

„Bylo mi potěšením.“ Usměju se, když potlačí zívnutí předtím, než se napije čaje. „Ospalá?“

„Jen unavená z jídla, myslím,“ řekne s dalším polovičním zívnutím. „Nemůže se mi chtít spát. Naspala jsem se dost do konce života.“

„Tvé tělo to potřebovalo,“ řeknu. Pobavení zmizí, když si vybavím její stav po Kirillově útoku. „Bylo toho na tebe dost.“

Podívá se na svůj čaj. „Jo, asi jo.“

„Yulie…“ Posadím se a natáhnu se přes stůl, abych jí položil ruku na její. „Co se stalo? Jak jsi skončila s Kirillem?“

Pod dlaní zavrtí prsty, ale nevzhlédne.

„Yulie.“ Lehce jí stisknu ruku. „Podívej se na mě.“

Neochotně se mi podívá do očí.

„Máš ještě nějaké sourozence, které přede mnou skrýváš?“

Zavrtí hlavou.

„Někoho dalšího, koho se snažíš chránit?“

Mrkne. „Ne.“

„Tak mi řekni, co se stalo. Proč jsi byla v té cele? Mysleli si, že jsi je zradila?“

„Oni… je… je to komplikované, Lucasi.“ Rty se jí třesou, tak je stiskne k sobě.

„Chápu.“ Vstanu a přejdu kolem stolu. Yulia se na mě vyděšeně podívá, když ji vytáhnu na nohy, ale jen ji zvednu a přenesu do obýváku, přitisknutou k hrudi.

„Co to děláš?“ zeptá se, když se posadím na gauč a stále ji držím. Je znepokojivě lehká, stejně jako při odchodu z ruského vězení.

„Dělám si pohodlí, abys mi mohla vyprávět ten komplikovaný příběh,“ řeknu a urovnám si ji na klíně. I přes její muší váhu má zadek stále plný a vlasy jí krásně voní, jako broskve a vanilka. Mé tělo na to okamžitě reaguje, ale náhlý záchvěv touhy ignoruju. Jednou rukou ji držím za zády, zastrčím jí pramínek vlasů za ucho a tiše řeknu, „Mluv se mnou, zlato. Neublížím ani tobě, ani tvému bratrovi, slibuju.“

Yulia se na mě na chvíli podívá a já pochopím, že přemýšlí, jak moc mi může věřit. Trpělivě čekám a nakonec zamumlá, „Kde chceš, abych začala?“

„Co tak od začátku? Řekni mi o Michaelovi. Kdy vás oba naverbovali do agentury?“

Yulia se zhluboka nadechne a pustí se do vyprávění. Poslouchám, bolí mě na hrudi, když mi vypráví o devítileté holce, kterou rodiče jedné studené zimní noci nechali dohlížet na dvouletého bratra, a nikdy se nevrátili. O návštěvě policie druhý den ráno a hororech v sirotčinci, které pak následovaly.

„Nikdo si mě moc nevšímal – jak jsem ti říkala. Byla jsem hubená a divná na svůj věk, ošklivé káčátko. Ale Misha byl hezký,“ řekne surově. „Mohl hrát v dětských reklamách. A já nebyla jediná, kdo si to myslel. Hlavní pečovatelka ho neustále vodila do své kanceláře a já viděla muže, pokaždé jiné, jak do ní vcházeli. Nevím, co mu dělali, ale měl na sobě modřiny a občas i krev. Snažila jsem se to nahlásit, ale nikdo neposlouchal. V zemi byl chaos – pořád je – a nikdo se o sirotky nezajímal. Měli jsme kde spát a na tom záleželo.“ Oči se jí vzteky zalesknou, když řekne, „Udělala bych cokoliv, abych odtamtud Mishu dostala. Cokoliv.“

Jsem plný vzteku, ale zůstanu zticha a poslouchám, jak mi Yulia vypráví o návštěvě dobře oblečeného muže, jehož oříškové oči ji vyděsily i daly naději.

„Vasiliy Obenko mi nabídl dohodu a já ji vzala,“ řekne. „Byl to jediný způsob, jak zachránit Mishu. Byli jsme v sirotčinci méně než rok a už na tom byl špatně: předváděl se, náhodně brečel, neposlouchal učitele… I kdyby přišla dobrá rodina, neadoptovali by dítě s takovými problémy chování, nehledě na to, jak hezký je. Byla jsem tak zoufalá, že jsem přemýšlela nad tím, že Mishu vezmu a uteču, ale umřeli bychom hlady na ulici nebo hůř. Svět není k dětem bez domova laskavý.“ Přerývavě se nadechne a já ji pohladím po zádech, sám se snažím udržet ruce pod náporem vzteku klidné. Najdu hlavní vychovatelku toho sirotčince a nechám tu zrůdu zaplatit.

„Takže jo,“ pokračuje Yulia po chvíli, „když mě Obenko přišel naverbovat výměnou za to, že Mishu adoptuje jeho sestra a švagr a poskytnou mu dobrý domov, skočila jsem po té nabídce. Věděla jsem, že je tu šance, že uzavírám smlouvu s ďáblem, ale bylo mi to jedno. Jen jsem chtěla, aby měl Misha šanci na lepší život.“

Samozřejmě. To toho tolik vysvětluje. Její bizardní loajalitu k organizaci, která ji zneužívala, její ochotu plnit ‚úkoly‘ i po tom, co se stalo s Kirillem. Nikdy nešlo o patriotismus. Celou dobu to dělala kvůli svému bratrovi.

„A Obenko dodržel jeho část?“ Hlas mám relativně klidný.

„To tak pořád nějak nevím.“ Kousne se do rtu. „Stále se snažím oddělit pravdu od lží. Misha měl mít normální život a vypadá to, že měl – alespoň ještě před několika lety. Jeho adoptivní rodiče nemají s agenturou nic společného. Obenkova sestra je zdravotní sestra a její manžel elektrický inženýr. Část úmluvy bylo zůstat daleko od Mishi a jeho nové rodiny, takže jsem ho viděla jen na fotkách. Neuvědomila jsem si, že Mishu naverbovali do UUR do té doby, než jsem sledovala Obenka do toho skladiště na okraji Kyjeva a uviděla tam Mishu, kterého trénoval ještě s dalšími mladíky, Kirill.“

„Ten Kirill, o kterém sis myslela, že je mrtvý?“ Jsem ještě vytočenější, když si představím její reakci na tuhle dvojitou jobovku – zradu tak krutou, že ani já bych ji neustál.

Yulia přikývne a pohled jí ztvrdne, když mi vypráví o tom, jak ji držela a vyslýchala její vlastní agentura. „Mysleli si, že jsem obrátila, víš,“ řekne. „Že jsem je zradila.“

„Něčemu na tom nechápu.“ Sjedu rukou pod její vlasy a položím ji na zátylek, abych udržel vztek pod kontrolou.

„Proč jsi sledovala Obenka do toho skladiště? Podezřívala jsi ho?“

„Ne, to vůbec ne.“ Přes její modré oči jí přeletí stín. „Začala jsem pronásledovat Obenka v naději, že mě eventuálně zavede ke své sestře – k mému bratrovi. Chtěla jsem jen jednou vidět Mishu předtím, než-“ Zastaví se a zakousne se do spodního rtu.

„Předčím?“

Yulia neodpoví.

„Před čím, krásko?“

„Před tím, než odjedu na další úkol,“ zašeptá a rychle zamrká. Ty slova ve mně vyvolají vlnu žárlivosti, že jsem ji skoro propásl. „A zmizela nadobro.“

„Cože?“ Stisknu ruku na jejím zátylku. „Co tím kurva myslíš?“

Cukne s sebou a já ulevím stisk a začnu jí masírovat to místo. Když ale stále nic neříká, jen to přidává na zlosti.

„Yulie…“ Jen vědomí toho, co se stalo posledně, mi brání v tom, abych nevybuchl. „Co tím kurva myslíš?“

„Nic. Já jen-“ Na vteřinu zavře oči předtím, než se mi podívá do očí. „Chtěla jsem odejít, dobře?“ Hlas se jí třese. „Už jsem to nemohla dál dělat, přijmout jejich další úkol. Měla jsem v plánu využít letenky a identity k tomu, abych zmizela a začala od začátku.“

„Opravdu?“ Sjedu rukou na záda, jak se trochu zklidním. „Proč? Proč po tolika letech?“

Lehce pokrčí rameny a podívá se na zem, vyhne se mému pohledu. „Došlo mi, že můj bratr je v bezpečí v tuhle chvíli – že už by ho po jedenácti letech jeho adoptivní rodiče nevrátili do sirotčince zpátky.“

„Jsem si jistý, že by ho tam nedali ani po pěti letech.“ Chytím ji za bradu, aby se na mě podívala. Cítím, že je jí nepříjemné o tom mluvit, díky čemuž jsem ještě odhodlanější se všechno dozvědět. „O bratrovi ani Kirillovi si ale nevěděla. Tak proč ses rozhodla utéct?“

Zůstane zticha.

„Yulie…“ Nahnu se tak blízko, že se naše nosy skoro dotýkají. Tak blízko je její vůně omamná. Nadechnu se, cítím, jak se dostávám mimo kontrolu. Srdce mi v hrudi zběsile buší, a když promluvím, slova ze mě vyjdou krutěji, než chci. „Proč ses rozhodla utéct, krásko? Co se změnilo?“

Otevře ústa, když se na mě dívá a nutkání ji políbit, ochutnat růžovou hebkost jejích rtů je neskutečné. Jsem si jí naprosto vědom, jí celé. Neklidný rytmus jejího dechu, teplo její hladké kůže, jak se jí kroutí řasy na okraji očí – a neuspokojitelná touha mi proudí v žilách. Jen proto, že potřebuju tyhle odpovědi – že je to důležité – mě drží od toho, abych se přestal kontrolovat.

„Mluv se mnou, zlato,“ zašeptám a pohladím ji po tváři. „Proč už jsi nemohla dál?“

Yulia začne popotahovat, oči se jí zalijí slzami, když mi zatlačí do ramen, aby se ode mě dostala pryč. Její bolest je tak velká, že ji skoro nechám jít, ale instinkt mě donutí ji držet.

„Šššš,“ utěším ji a pevně ji obejmu. „Je to v pořádku. Je to dobré. Jen mi to řekni, zlato. Řekni, proč jsi chtěla odjet.“

„Lucasi, prosím…“ Slzy jí tečou po tváři, když přestane bojovat. „Prosím, nedělej to.“

„Nedělej co?“ Mám pocit, jako bych mučil bezmocné kotě, ale nemůžu si pomoct. Nehnu se blíž, zlíbám slané slzy z tváře a zamumlám, „Neptej se? Proč ne? Proč mi to nechceš říct? Co skrýváš?“

Yulia zavře oči a já ji políbím na třesoucí víčka. „No tak, zlato,“ zašeptám a odtáhnu se. „Prostě mi to pověz. Co se změnilo? Proč jsi to nechtěla?“

„Protože jsem nemohla.“ Otevře oči, dívá se na mě. Oči jí zaplaví čerstvé slzy. „Prostě už jsem to nemohla dál dělat, ano?“

„Proč?“

Snaží se ode mě odtáhnout, ale já ji jen pevněji obejmu, abych ji udržel na místě.

„Proč, Yulie?“ Tlačím na ni. „Řekni mi to.“

„Protože jsem se do tebe zamilovala!“ S šokující silou mi zatlačí do prsou a já jsem tak ohromený, že povolím sevření a nechám ji vyskočit z klína. Z té rychlosti skoro přepadne dozadu, ale než ji stačím popadnout, chytí balanc a odsprintuje s prásknutím dveří do ložnice.