CM - 34. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

34/ Yulia

Probudí mě zvláštní pocit. Skoro jako by mě někdo pozoroval nebo-

Zalapám po dechu, posadím se v křesle a zírám na malou dívku s kůží opálenou do zlatova, která stojí uprostřed Lucasovi knihovny. Má na sobě lehké modré šaty a lesknoucí tmavé vlasy jí spadají po nahých ramenech. Jsem si jistá, že jsem ji nikdy předtím neviděla, ačkoliv mi jsou její rysy povědomé.

„Kdo jsi?“ Snažím se udržet hlas klidný – což není snadné, když vám srdce bije jako o život. Z nemoci jsem pořád slabá, a i když ta porcelánová panenka přede mnou nevypadá jako hrozba, vím, že vzhled může být zavádějící. „Co tu děláš?“

„Jsem Nora Esguerrová,“ řekne americkou angličtinou. V jejích tmavých očích zahlédnu pobavení. „Mého manžela, Juliana, jsi už potkala.“ Zamrkám. To vysvětluje, jak se dostala do domu – musí mít stejný klíč, jaký měla Rosa – a proč mi přijde povědomá. Její fotka byla ve složce, kterou mi v Moskvě dal Obenko.

A ty tmavé oči už jsem jednou viděla.

„Dívala ses oknem první den, kdy mě přivedli,“ řeknu a stáhnu si Lucasovo tričko níž přes stehna. Kdybych věděla, že budu mít návštěvu, oblékla bych si normální oblečení. „S Rosou, že?“

Dívka přikývne. „Ano, pozorovaly jsme tě.“ Neomluví se a ani nevysvětlí proč, jen si mě s přivřenýma očima prohlíží.

„Aha a dnes jsi tady, protože…“ Nedořeknu.

„Protože jsem čekala na šanci si s tebou promluvit a tohle je poprvé, co Lucas po několika dnech opustil dům,“ řekne a přejde ke křeslu. Necítím se příjemně, tak se postavím. Ačkoliv mám nohy jako z želé, lépe se ochráním ze stoje – kdyby na to došlo.

„O čem chceš mluvit?“ zeptám se a pozorně pozoruju její ruce. Nevypadá ozbrojeně, ale něco z jejího postoje mi říká, že nepotřebuje zbraň, aby mi ublížila.

Má za sebou bojový trénink, to jde poznat.

„O Rose,“ řekne ta dívka. Nadzvedne malou bradu, když se na mě drsně podívá. „Zejména o tom, co o ní řekneš Lucasovi a Julianovi.“

Nechápavě se zamračím. „Co tím myslíš?“

„Budou chtít vědět, jak jsi utekla a kdo ti pomohl,“ řekne Nora klidně. „Řekneš, že Rosa poslouchala mé příkazy, rozumíš?“

„Cože?“ Tohle jsem nečekala. „Chceš, abych obvinila tebe?“

„Chci, abys řekla pravdu,“ řekne klidně. „A ano, to znamená říct všem, že ti Rosa pomohla na mou žádost.“

„Neřekla nic o tom, že to bylo na tvou žádost,“ řeknu, mozek mi pracuje. Zní to, jako by ta služebná měla problémy a Esguerrova žena se ji snažila chránit tím, že do toho byla zapletená. Až na to-

„Nezáleží na tom, co Rosa řekla nebo ne.“ Nořin hlas je napjatější. „Říkám ti, že Rosa jednala na můj rozkaz a to je přesně to, co řekneš Lucasovi a Julianovi, až se tě na to zeptají. Rozumíš?“

„Nebo co?“ Slyším v jejím hlase výhružku, ale jsem zvědavá, kam až zajde. „Nebo co, paní Esguerrová?“

„Nebo se osobně ujistím, že z tebe Julian stáhne každý centimetr kůže.“ Usměje se na mě chladně. „Popravdě, možná to udělám sama.“

Zírám na ni, snažím si vzpomenout na věci, které o ní vím. Je mladá – o několik let mladší než já podle Esguerrovy složky – a nedávno vdaná za dealera zbraní. Předtím ji unesl. FBI to vyšetřovala bezmála rok. Ale i přes její pozadí je mi jasné, že už se teď od svého manžela neliší.

Nedělá plané výhružky.

„Dobře,“ řeknu pomalu. „Řekněme, že jsi navrhla Rose, aby mi pomohla. Ale proč? Co by bylo tvou motivací? Lucas to bude chtít vědět.“

„On mé motivaci porozumí. Jediné, co potřebuju, abys udělala, je říct pravdu – celou pravdu, včetně mého zapojení.“

Rty se mi stáhnou. „Dobře. A předpokládám, že celá pravda nezahrnuje tvoji dnešní návštěvu.“

„Správně.“ Ani nemrkne. „Není důvod, aby Rosa platila za mé činy. Jsem si jistá, že s tím souhlasíš.“

„Souhlasím.“ Jestli Esguerrova žena chce, aby si její notoricky násilnický manžel myslel, že celá ta věc byl její nápad, nemám problém jí stát v cestě – speciálně po tomhle krátkém rozhovoru. „Je to všechno nebo ti můžu pomoct ještě s něčím jiným?“

„To je vše,“ řekne, pak se otočí a odejde pryč. Ale než stačím úlevou vydechnout, zastaví se ve dveřích a podívá se zpátky na mně. „Jen jedna věc, Yulie…“

Zvednu obočí a vyčkám.

„Z toho, co Julian říkal, to vypadá, že je tebou Lucas nezvykle… zaujatý.“ Hlas má podivně odměřený. „Vzhledem k okolnostem máš štěstí.“

Uvědomím si, že naráží na havárii letadla. Je přirozené, že mě z toho Esguerrova žena viní. Alespoň, že jsem neuspěla při jeho svádění. Mám pocit, že kdyby Nora věděla o mém podvodném úkolu, probudila bych se s podříznutým krkem.

„Jsem si jistá, že jsi jen dělala svou práci,“ pokračuje tím samým tónem. „Poslouchala rozkazy nadřízených.“

Opatrně přikývnu. Nemám tušení, co chce, abych řekla. Nevěděla jsem, že by moje informace mohly sloužit k sestřelení letadla, ale i kdybych to věděla, nejsem si jistá, jestli by to něco změnilo. Možná jsem se snažila Lucase od toho letadla zdržet, i když pro mě byl cizí, ale nezvedla bych ani prst, abych zachránila Esguerru. Ani teď.

Vzhledem ke všemu, co o tom muži vím, by se svět bez něj měl lépe – a jeho žena také.

„Dobře. To je to, co Lucas řekl Julianovi,“ řekne Nora. „Nebylo to osobní, jak se říká.“

Znovu přikývnu a doufám, že se už brzy dostane k podstatě věci. Z dlouhého stání jsem unavená a třesou se mi nohy a potím se. Nechci ale před Esguerrovou ženou ukázat slabost. Bylo by to jako obnažit krk před malým, ale smrtelně nebezpečným vlkem.

„Dobrá, Yulie…“ Oči jí neobyčejně zazáří. „Myslím, že je na místě říct, pro tvé dobro, že sdílíš Lucasovy city. Protože jestli tě někdy přestane chránit…“  Větu nedořekne, ale já ji naprosto chápu.

Můj bratr není jediný, kdo sem nepatří.

„Chápu,“ donutím se říct klidně. „Ještě něco?“

Napjatě se na mě usměje. „Ne, to je vše. Doufám, že ti brzo bude lépe.“

Otočí se a zmizí ve dveřích. Já padnu do křesla tak unavená, jako bych zrovna bojovala v nějaké válce.