CM - 23. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

23/ Yulia

Kirillův dech je teplý a smradlavý. Jeho masivní tělo je nade mnou jako hora, která mě pod sebou drtí. Vnitřnosti mám strachy a znechucením stažené a cítím, jak my mysl uniká zpátky do temnoty, kde neexistuju a nic necítím.

Ne. Jestli tam půjdu, budu ztracená. Nikdy se z té temnoty nevrátím. Musím zůstat při vědomí. Musím bojovat. Nemůžu ho nechat mě zase zničit.

Potlačím instinktivní touhu bojovat a uvolním zápěstí v Kirillově sevření. Nereaguju, když mi přejede jazykem po tváři a neztuhnu, když mi roztáhne nohy a usadí se mezi nimi. Musí si myslet, že jsem omámená a pokorná.

To je má jediná šance.

Cítím jeho tvrdý penis na holém stehně a do krku se mi tlačí zvratky. Ještě vteřinu, řeknu si, dál uvolňuju svaly. Neuspěchej to. Počkej na správný moment.

Ten přijde, když se nade mnou pohne a jeho obličej je přímo nad mým. Dívám se na něj zpod pootevřených víček, a když mi jednu ruku položí na prso, zaútočím. Vší silou ho praštím hlavou do nosu.

Krev se rozstříkne všude a Kirill ze sebe vydá vyděšené zařvání. Kterýkoliv jiný chlap by se popadl za zlomený nos, ale on jen zařve a zasyčí, „Děvko!“ a praští mě pěstí do brady.

Otočím hlavou do strany, na chvíli mě ohromí síla bolesti. Před očima vidím hvězdičky a ochutnám měděnou chuť krve. Ale Kirill se mnou ještě neskončil. „Zasraná děvko!“ další úder jde do břicha, jeho pěst je jako demoliční koule a další mě praští do ledvin. „Vždycky sis myslela, že jsi pro mě až moc dobrá, co?“

Nemůžu odpovědět. Sípám bolestí, zatímco se snažím chránit. Pustí mi zápěstí, aby mě mohl praštit, jak si mlhavě uvědomím, a když znovu zvedne pěst, stočím horní polovinu těla na stranu. Jeho pěst mi sjede po tváři místo toho, aby mě praštil, jak prvotně zamýšlel, ale místo toho mi zvoní v uších.

Znovu se stočím, snažím se ho ze sebe shodit, ale jeho spodní část těla je ke mně jako přišpendlená.

Bojuj, Yulie, bojuj. Ty slova mi zní v hlavě jako zoufalé povzbuzování. Vystřelím pěstí nahoru a snažím se ho zasáhnout do brady, ale jeho oči se jen ještě víc rozzáří, když mě znovu chytí za zápěstí. Vidím v nich vztek a šílenství a vím, že odsud neodejdu živá.

„Za to zaplatíš,“ pronese nízkým hrdelním hlasem. Na stehně ucítím jeho chlupaté koule, když mi roztahuje nohy, prsty mi zastaví krevní oběh v rukou. Jeho pták mě tlačí proti otvoru a já vykřiknu ve snaze zabránit nevyhnutelnému násilí.

Boom!

Na chvíli si nejsem jistá, jestli mě zase uhodil a ten zvuk pochází ze zlomených kostí, ale prach a padající omítka tu myšlenku rozeženou. Kirill ze mě se zakletím vyskočí, jeho pták trčí ven z nezapnutých kalhot a zavrávorá několik kroků dozadu, než další exploze otřese pokojem. Využiju šanci, svalím se z palandy a vyškrábu se na nohy, nevšímám si pulzující bolesti v obličeji a na boku. Nad námi slyším střelbu. Kirill ztuhne na místě, jeho oči létají z dveří na mě a opačně. Musel si uvědomit, že výcvikové středisko je napadeno a cítím, jak se rozhoduje mezi nenávistí ke mně a smyslem pro povinnost. Měl by být tam venku, bránit své kolegy, ale doopravdy chce, abych trpěla.

Druhý podnět vyhraje.

„Ty zasraná zrádkyně,“ sykne. Žíla na čele mu pulzuje a pak se postaví přede mě s pěstí připravenou k úderu. Reflexivně se přikrčím a v tu chvíli se pokojem ozve další výbuch, vyhodí Kirilla z rovnováhy a způsobí, že na nás spadne víc omítky. Zavrzání a zaskřípání se ozve z hloubky samotné budovy a jeden z rohů místnosti se z ničeho nic zřítí, cihly a omítka se zhroutí ani ne metr ode mě.

Se zalapáním po dechu uskočím do strany – a pak to uvidím.

Cihla se zrezivělým šroubem v ní.

Skočím po ní, dopadnu na břicho na zasypanou podlahu. Kusy kamení mě škrábou po nahých nohách a břichu, ale mé ruce se sevřou kolem velkého šroubu a já vyskočím zrovna včas, abych jím praštila Kirilla do tváře, když se ke mně hrne. Zapotácí se dozadu, chytí se za umyvadlo a já znovu uslyším to naštvané přerývané staccato automatické zbraně nad námi. Tentokrát ale ten ohlušující zvuk nepřestane. Ať už jsou útočníci kdokoliv, mají slušnou zásobu zbraní. Nemám čas přemýšlet nad jejich identitou, protože vidím, jak se Kirill natáhne k umyvadlu a vytáhne zbraň. Okamžitě zareaguju, pustím těžkou cihlu a skočím do strany, kutálím se po zemi směrem k útočníkovi. Slyším výstřel, cítím pálivé štípnutí, jak mě kulka škrábne do ramene a pak ho celou silou praštím do kolen.

Nejspíš se ještě zcela nevzpamatoval z předchozího úderu, protože znovu zavrávorá a jeho další výstřel mě mine. Vyškrábu se na nohy, v uších mi zvoní z výstřelu a střelby nad námi, chytím ho za pravé zápěstí a stočím ho na stranu ve snaze prolomit sevření zbraně.

V dalším okamžiku letím přes celou místnost. Chytil mě druhou rukou zezadu, uvědomím si, když narazím do stěny. Z plic se mi vyrazí veškerý vzduch a já z paralyzující bolesti sýpu, zatímco Kirill na mě namíří zbraní, obličej má zkroucený šílenstvím.

Zabije mě.

Ta myšlenka mi vystřelí adrenalin přímo do mozku. Bez dalšího přemýšlení skočím na Kirilla, ruce mám natažené a zoufale stisknu ruku kolem studené hlavně pistole.

Cítím, jak sebou pod mými prsty škubne, uslyším smrtící zvuk letící kulky a pak padám.

Padám, ale nejsem mrtvá.

Přistanu na Kirillovi, ztuhlá, má ruka stále drží hlaveň pistole. Nemůžu uvěřit, že jsem stále naživu. Instinktivně škubnu zbraní, snažím se mu ji vytrhnout z ruky a k mému šoku se mi to podaří. Stisknu zbraň v ruce, odvalím se z Kirillova obrovského těla a až jsem několik kroků od něj, pochopím, co se stalo.

Kus stropu se na něj zbortil, poslal ho k zemi. Na spánku má trochu krve a všude kolem omítku.

Kirill je v bezvědomí, možná mrtvý.

Omámeně se vyškrábu na nohy a namířím na něj zbraní, snažím se udržet třesoucí ruce v klidu. Vidění mám rozmazané a každá myšlenka vyžaduje nesmírné vypětí sil. Jediné, co si uvědomuju, je nenávist. Černá a silná, pulzuje mi žilami, odnáší všechny racionální myšlenky pryč.

Můj prst stiskne spoušť, skoro jako by měl vlastní vůli, a já sleduju, jak se střela zavrtá do boku mého útočníka. Jeho tělo s sebou cukne a já vystřelím znovu, namířím zbraň mezi jeho nohy. Jeho ochablý penis a koule explodují ve spršce zakrváceného masa. Závrať se zhorší, hlava mě bolí, ale odhodlaná zůstat při vědomí, abych ho dodělala, stisknu zuby.

Mou pozornost upoutá nová smršť střelby nade mnou a já si najednou uvědomím, že pořád nemám tušení, co se děje nebo kdo ti útočníci jsou. Téměř okamžitě mě napadne něco dalšího.

Misha.

Můj bratr tu předtím byl.

Zasáhne mě ledový strach. Může tu Misha pořád být? Může být nahoře v té válečné zóně s neznámými nepřáteli?

Než tu myšlenku stačím vstřebat, už jsem venku ze dveří a sprintuju chodbou.

Musím se dostat k Mishovi.

Jestli je pořád naživu, musím ho zachránit.

Když zatočím za roh ke schodům, narazím do člověka, který běží proti mně. Narazíme do sebe, a když spadneme na zem, uvědomím si, že je to Misha – že ke mně můj bratr utíkal. Dopadne na mě a než stihnu popadnout dech, vyskočí na nohy a ztěžka oddechuje.

„Misho!“ Bojuju se závratí a vyškrábu se na nohy. Pořád držím Kirillovu zbraň, ale zvládnu chytit Mishu za rameno předtím, než ode mě stačí udělat krok zpátky. „Jsi zraněný? Ublížili ti? Co se děje?“ Otázky ze mě vypadnou ve směsici ruštiny a ukrajinštiny, ale Misha zavrtí hlavou, jeho oči  jsou rozšířené a nechápavé. Vypadá, že je v šoku; pod špínou a krví, kterou má pokrytý obličej, je celý bledý. Srdce mi zběsile buší, když přes něj přejíždím rukama a hledám, jestli není postřelený nebo nemá zlomené kosti, ale kromě několika škrábanců vypadá, že je v pořádku. S úlevou ho znovu chytím za rameno a vtáhnu ho do jedné z místností mimo chodbu.

„Pojď. Musíme se odsud dostat.“

„Ty…oni…“ Má problémy s mluvením. „Oni prostě-“

„Ano, já vím, pojď.“ Táhnu ho do malé cely, která je velmi podobná té, ve které jsem byla a hledám místo, kam se schovat. Není tu ale kam a žaludek se mi stáhne, když střelba nahoře ustane a pak znovu, ještě s větším důrazem, pokračuje.

„Misho.“ Stisknu silně zbraň v pravé ruce, zvednu levou a něžně se dotknu jeho tváře. Můj bratříček je už o několik centimetrů vyšší než já. Nekontrolovaně se třese, jeho kůže je jako led. „Mishenko, znáš cestu odsud?“

Polkne. „Ne.“

„Dobře.“ Sama se třesu, ale držím klidný hlas, abych mu nepřidala na strachu. „Víš, co se děje nahoře? Kdo útočí?“

„Nevím.“ Začne se ještě víc třást. „Oni prostě… Zabili strejdu Vasyu a-“

„Obenko je mrtvý?“ Navzdory všemu pocítím lehké bodnutí na prsou. Potlačím tu nelogickou emoci, skloním ruku a zeptám se, „Kolik jich je? Řekl někdo z nich něco?“

Misha znovu zavrtí hlavou, jeho oči se třpytí slzami. „Zabili strejdu Vasyu,“ zašeptá, jako by tomu nemohl uvěřit. „A agenta Mateyenka.“ Obličej se mu stáhne.

„Oh, Misho…“ přistoupím k němu blíž, potlačím vlastní slzy. „Je mi to líto.“ Víc než cokoliv ho teď chci obejmout a utěšit, ale na to není čas, tak řeknu, „Musíme najít cestu ven. Musí tu být-“

Přeruší mě zvuk těžkých kroků po schodech. Misha ztuhne a vidím, jak se mu v očích objeví strach. „Jdou si pro nás. Zabijí-“

„Ššš.“ Zvednu prst ke rtům, zatímco udělám krok dozadu a zoufale se rozhlížím po místnosti. Nevím, jestli je Kirillova zbraň plně nabita, když přišel do mé cely, ale i kdyby byla, už tam moc nábojů nezbývá. Teoreticky bych je ale mohla použít jako odvedení pozornosti tak, aby se odsud Misha dostal.

„Pojď,“ zašeptám a popadnu ho za ruku. „Ve chvíli, kdy uvidíš šanci utéct, běž. Rozumíš?“

„Ale oni-“

„Tiše,“ syknu a táhnu ho chodbou dál. Když dorazíme do další místnosti, strčím do ní svého bratra a zašeptám, „Nevydej ani hlásku.“

A s tím sevřu pistol oběma rukama, otočím se ke schodišti připravená setkat se s osudem.