CM - 22. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

22/ Lucas

Zvednu pěst, kterou dám Diegovi a Eduardovi signál, aby se zastavili, zatímco se dívám brýlemi na noční vidění na budovu před námi. Z dálky je překvapivě malá – jen zchátralá jednoposchoďová budova v silně zalesněné oblasti.

„Jsi si jistý, že jsme tady správně?“ zašeptá Diego, který se krčí vedle mě. „Nevypadá to.“

„Hádám, že je většina pod zemí,“ řeknu nižším hlasem. „Vzadu za kůlnou vidím dvě SUV a myslím, že vesničani na Ukrajině v SUV nejezdí.“ Naše auta jsme nechali v lese půl míle od naší současné polohy, abychom prozkoumali okolí a probrali plán. Ať uděláme cokoliv, musíme to udělat rychle a tiše, tak abychom byli ze země dřív, než si UUR uvědomí, že tu jsme. Díky kontaktům Petera Sokolova jsme bez povšimnutí přistáli na soukromém letišti a měli bychom vypadnout stejně tak.

„Jdi kolem zezadu a já tě budu krýt odsud,“ řeknu Eduardovi, který se připlíží za Diegem. „Pokusím se hacknout jejich počítače.“

Přikývne a zmizí v křoví. Vytáhnu přístroj, který jsem si přivezl s sebou. Jeden z benefitů z práce pro Esguerru je přístup k technicky vyspělé vojenské technologii – jako je tenhle maličký počítač.

Otevřu svůj počítač, připojím se k přístroji a řeknu Diegovi, „Dobrá zpráva: jsme v dosahu. Teď jen musím nechat dělat věcičku svoje kouzlo.“

Zabere to déle než hodinu, než překonáme firewall, ale postupně se mi obrazovka zaplní různými daty, včetně mapky domu a živý záznam z lehce osvětlené chodby.

„Tohle je uvnitř budovy?“ zeptá se Diego, který mi nakukuje přes rameno.

„To si piš,“ řeknu a sledujeme, jak dva muži projdou kolem kamery. Jeden z nich vypadá nezvykle mladě, sotva teenager, což mě na chvíli zarazí – dokud si nevzpomenu, že UUR má ve zvyku nabírat malé děti.

Kliknu na záběr další kamery a dívám se na něco, co vypadá jako výslechová místnost. Kromě železného stolu a dvou židlí je prázdná. Další, kamera je v něčem, co musí být bezpečnostní místnost. Kliknu na další kameru, která mi ukáže další chodbu a několik dalších, na kterých se ukážou místnosti podobné vězení. K mému zklamání jsou všechny prázdné.

Tohle zařízení se nejspíš moc nevyužívá.

Proklikám se několika dalšími kamerami, porovnávám místnosti na kameře s těmi na plánku  a dělám si poznámky, jak je kde co umístěno. Během toho narazím na dva další muže – jeden z nich je stavěný jako wrestlingový zápasník v těžké váze a druhý hubenější čtyřicátník.

„Zatím jen pět agentů a jeden z nich je ještě děcko,“ řekne mi Diego přes rameno. „Jestli je to všechno, pak je můžeme dostat.“

„Správně.“ Klikám na další kamery, dělám si poznámky o vybavení každé z místností a zastavím se, když narazím znovu na jednu z prázdných cel – nebo alespoň tu, o které jsem si myslel, že předtím byla prázdná. Teď vidím, že jsem se mýlil: na palandě někdo leží v klubíčku přikrytý pokrývkou.

„Je to-“

„Jo, vypadá to, že tam mají vězně,“ řeknu a dál zírám na zrnitý obraz. Rozhodně je to vězeň podle velikosti. Měl jsem si toho všimnout hned. „Vydrž, podívám se, jestli to můžu zaostřit.“

Aktivuju háčkovací zařízení a zaměřím sledovací mechanismus, který kontroluje kameru v pokoji. Opatrně natočím kameru přímo na palandu. Ten vězeň, ať je to kdokoliv, se nehýbe. Jako by omdlel nebo usnul.

„Dobře, takže šest lidí,“ řekne Diego, „když budeme počítat toho vězně jako hrozbu. Máme docela slušnou šanci, když je překvapíme.“

„Ano, taky myslím,“ řeknu a překliknu na další obraz. Původně jsem chtěl jen sesbírat data a odejít, ale nemůžu tuhle příležitost propásnout. Je možné, že jeden z těch agentů ví, kde se Yulia schovává. V tu chvíli se ozvou žebra, ale nevšímám si té tupé bolesti.

I s mým zraněním bychom měli těch pět nebo šest protivníků dostat. Zapnu sluchátko a řeknu, „Eduardo, potřebuju, abys na severozápadní a jihozápadní roh nastražil výbušniny. Použij jich tolik, aby to strhlo zdi, ale nezničilo celý dům. Chceme jich zajmout co nejvíc živých.“

„Chápu,“ odpoví Eduardo a já se otočím k Diegovi.

„Půjdeme hned po prvním výbuchu,“ řeknu. „Připrav se.“

Přikývne, vytáhne svou M16 a já obrátím pozornost zpátky k počítači. Během minuty převezme háčkovací program kontrolu nad kamerami venku, nahradí obrázky Eduarda, který se plíží k domu z temné oblasti stromů. Teď se jen musíme s Eduardem připravit na útok.

Zatímco čekáme, zkontroluju znovu všechny kamery. Na kameře v chodbě vidím jednoho z mužů, jak míří do cely s vězněm. Je to ten agent, který je stavěný jako wrestler a tentokrát je sám. Zvědavě ho sleduju, jak vejde do cely, odloží zbraň na umyvadlo na druhé straně místnosti a přejde k zakryté postavě na palandě. Zohne se a k mému překvapení si rozepne džíny. Co to kurva? Zpozorním, když strhne přikrývku z postavy – což je žena – a nadzvedne jí šaty. S tím, jak stojí, mi kamera neumožňuje vidět na vězně, ale i tak se mi hruď stáhne zlou předtuchou.

„Kente?“ řekne Diego, ale já neposlouchám. Veškerou pozornost upírám na obrazovku, zatímco se snažím najít lepší úhel kamery.

Ten muž zatřese vězenkyní a chytí ji za zápěstí – úzké zápěstí, které v jeho medvědích rukách vypadá křehce. Kamera se natočí doleva a já vidím rozcuchané blonďaté vlasy a nádherný bledý obličej.

Na vteřinu se mi zastaví srdce. Pak mnou projede výbuch vzteku.

Yulia.

Je tady – a útočí na ni.