CM - 21. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

21/ Yulia

„Tak, Yulie, řekni nám,“ začne Obenko a opře se o stůl. „Proč jsi nenasedla do toho letadla?“

Zůstanu zticha a soustředím se na krátké nádechy. Nádech, výdech. Pak znovu a znovu. To je všechno, na co se v tuhle chvíli zmůžu. Všechno ostatní jde mimo mě. Někde na kraji mozku cítím bolestivou zradu. Tak hroznou bolest, která by mě zničila, kdybych si ji připustila, a tak se soustředím na obyčejné věci jako je dýchání a blikající světlo nade mnou.

Ruce mám spoutané za zády a kotníky přivázané k nohám židle. Stále na sobě mám šaty, ve kterých mě zajaly, ale v určitou chvíli mi sundali paruku. Netuším, kdy se to stalo nebo kde jsem, jelikož si uvědomuju jen pár věcí, které následovaly po mém zajetí. Vím, že sedím v nějaké výslechové místnosti s velkým neprůhledným oknem a železným nábytkem, ale nevím, jestli jsem stále v Kyjevě. Myslím, že mě odvezli ze skladiště, takže možná ne, ale tak či tak na tom nezáleží.

Živá se odsud nedostanu.

„Odpověz, Yulie,“ přikáže Obenko přísnějším hlasem. „Proč jsi neodletěla, jak bylo v plánu, a jak jsi našla tohle výcvikové zařízení? Pracuješ teď pro Esguerru?“

Neodpovím a Obenko přimhouří oči. „Chápu. No, pokud nechceš mluvit se mnou, možná budeš s Kirillem Ivanovichem.“ Postaví se na nohy, otočí se k oknu a než odejde z místnosti, kývne.

O minutu později vejde můj bývalý trenér s lehkým úsměvem na tváři. I když se snažím zůstat v klidu, sevře se mi hrdlo a poleje mě studený pot, když ke mně začne přistupovat a posadí se naproti mně.

„Proč jsi tak paličatá?“ Kolenem mi přejede po holé noze pod stolem a já musím polknout zvratky, které se mi navalí do krku. „Jsi dvojitý agent, jak říkají?“

Snažím se nohou uhnout, odtáhnout se z jeho dosahu, ale pouta mě drží na místě. Z téhle vzdálenosti cítím jeho kolínskou a dech se mi zrychlí. Ve snaze se ovládnout sklopím oči dolů na stůl, soustředím se na olejové skvrny na železném povrchu. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

„Yulie…“ Kirillova ruka mi sevře pod stolem koleno, jeho prsty se mi zavrtají do stehna. „Pracuješ pro Esguerru?“

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Přežiju to. Udržím bolest na uzdě. Nádech. Výdech.

Jeho ruka se pohne po stehně nahoru. „Odpověz mi, Yulie.“

Nádech. Výdech. Cítím, jak se blíží tma, prázdnota, která mě během zajetí chránila, a já se jí chytím. Nechám svou mysl odlétnout z tohoto pokoje, pryč od bolesti. Už to nejsem já, kdo je přivázaný k té židli – je to jen mé tělo. Jen kosti a maso, které budou za chvíli bez života. Není nic, čím by mi mohli ublížit, protože tu nejsem.

Na tomhle místě neexistuju.

„-katatonická,“ řekne muž. Jeho hlas zní, jako by procházel přes zeď vody. Mám problém ty slova pochopit. Bojuju s temnotou, když řekne, „Takhle z ní odpovědi nedostanete. Prostě to skončete. Je zřejmé, že je nebezpečná.“

„Musíme zjistit, co ví,“ odpoví jiný muž a já poznám, že patří Obenkovi. „Navíc, jestli není dvojitý agent, pak ji můžeme ještě napravit.“

„To si jen namlouváš,“ odpoví původní hlas a tentokrát ho poznám – Mateyenko, jeden ze starších agentů, kteří mě po mém návratu vyslýchali. „Nikdy ti tohle nepromine.“

„Možná ne, ale mám nápad,“ řekne Obenko a slyším zvuk vzdalujících se kroků. Pomalu se mi začne všechno vyjasňovat. Lehce pootevřu oči a mžourám proti jasnému světlu.

Pořád jsem ve výslechové místnosti, ale už ne připoutaná ke stolu. Místo toho ležím na boku na studené cementové podlaze vedle židle, ruce stále svázané za zády.

U dveří stojí dva muži – Kirill a Mateyenko. Mluví spolu tiše, občas se zadívají mým směrem. Pokaždé se mi navalí. Dotýkal se mě Kirill, když jsem byla mimo? Byl to on, kdo mě odvázal a položil sem?

„Je vzhůru,“ oznámí Mateyenko a zamíří ke mně. Přestanu bojovat s temnotou.

Nejsem tu.

Neexistuju.

„Yulie.“ Studená ruka se mi otře o čelo. „Yulie, jsi vzhůru?“ Zeď vody je zpátky a zahrává si s mým sluchem, ale něco na tom hlase upoutá mou pozornost. Temnota mizí, zeď vody se ztenčuje a já otevřu oči.

Nade mnou se naklání blonďatý kluk, jeho oči jsou zářivě modré. Chvíli se na sebe upřeně díváme; pak můj bratr vyskočí na nohy. „Strejdo Vasyo,“ zakřičí. „Vzbudila se.“

Slyším kroky a pak mě ze země zvednout silné ruce a posadí zpátky na židli. Tep mi vyskočí, ale než zase padnu do bezvědomí, uvědomím si, že Kirill není nikde poblíž.

Jsem tu jen Obenko a já.

„Kde je Misha?“ zeptám se chraplavě. Mám pocit, jako bych měla v krku písek. Ústa mám opuchlá a vyschlá.

„Odešel, abychom si mohli promluvit,“ řekne Obenko. „Takže, Yulie, do toho.“

„Dobře.“ Všimnu si, že se třesu a konečky prstů mám zmrzlé. I přesto mám hlas klidný, když řeknu, „O čem chceš mluvit? O tom, že jste mi jedenáct let lhali?“ Hlas mi zesílí, když naprosto nabydu vědomí. „Že jsi mi ukradl bratra a nechal ho trénovat tím monstrem?“

Obenko si povzdechne. „Není třeba přehánět. Nelhali jsme ti – ne o Mishovi, alespoň. Jen jsem ti neřekl všechno.“

„Co všechno?“

„Ještě asi před dvěma roky vedl Misha přesně ten život, který jsme ti ukazovali na fotkách. Pak začal chodit za školu, dostával se do rvaček, kradl cigarety,…“ Obenko se zašklebí. „Má sestra nevěděla, co má dělat, tak mi zavolala, jestli bych mu mohl promluvit do duše. Ale když jsem to udělal, věděl jsem, že to nemá smysl. Misha byl svým životem až příliš znuděný.“ Obenko se na mě podívá. „Tak nějak jsem se já cítil v jeho věku.“

„Takže co?“ Zatnu zmrzlé ruce za zády v pěst. „Rozhodl ses, že bude špionem?“

Obenko ani nemrkne. „Potřeboval směr, Yulie. Potřeboval nějaký smysl a my mu ho mohli poskytnout. V naší zemi bez iluzí je tolik mladých lidí – kluků, kteří ztratili svůj směr a už ho nenašli. Neví, co dělají se svým životem, o nic se nezajímají, jen o momentální radost. Nechtěl jsem, aby byl i tvůj bratr takový.“

„Jasně.“ Cítím, jako bych se dusila. „Chtěl jsi, aby byl jako ty a Kirill.“

„Yulie, poslouchej. Ohledně Kirilla…“ V Obenkově pohledu se mihne něco, co připomíná vinu. „Musíš pochopit, že jsme malá organizace. Nemohli jsme si dovolit ztratit někoho tak kvalifikovaného a zkušeného jako je Kirill. Ne kvůli jedné chybě.“

„Jedné chybě?“ Hlas se mi zlomí. „Takhle vy teď říkáte brutálnímu napadení?“

Obenko si znovu povzdechne, jako bych přeháněla. „Co se ti stalo je ojedinělý případ,“ řekne trpělivě. „Bylo to jednou jedinkrát, kdy takhle ztratil kontrolu. Chápu, že to pro tebe bylo traumatizující, ale je pro naši organizaci a zemi přínosem. To nejlepší, co jsme mohli udělat, bylo ho přeřadit daleko od tebe – a ujistit se, že se přes to dostaneš.“

„Tím, že mi řeknete, že je mrtvý? Že jste ho zabili?“

Obenko přikývne. „Bylo to pro tvoje dobro. Tak jsi na něj mohla zapomenout a jít dál.“

„Tím myslíš být užitečná pro UUR.“

Obenko neodpoví a já pochopím, že přesně to myslí. V jeho hlavě nejsem člověk. Jsem jedním z pěšců na šachovnici – někdo, kdo může být jak přítěž, tak přínos.

„Ví o tom Misha?“ zeptám se a zírám na muže, ke kterému jsem kdysi vzhlížela. „Ví, že jsem jeho sestra?“

Obenko zaváhá, ale pak řekne, „Ano, Misha to ví. Pamatuje si tě ze sirotčince, takže jsem neměl jinou možnost, než mu o tobě říct. Také ví, že jsi nás udala – že cokoliv se ti stalo na Esguerrově pozemku, tě donutilo zradit vlastní zemi.“

Nehty se mi zaryjí do dlaní. „To je lež. Nezradila jsem vás.“

„Tak proč jsi mě sledovala? Proč jsi mi podstrčila tohle?“ Obenko položí ruku na stůl a v ní GPS čip, který jsem mu dala do telefonu.

Po chvíli přemýšlení se rozhodnu, že nemám co ztratit, když mu řeknu pravdu. V Obenkových očích už jsem stejně zklamáním.  „Protože jsem chtěla naposled vidět Mishu,“ řeknu klidně „Protože už nemůžu.“

„Takže jsi chtěla odejít.“ Propíchne mě Obenko pohledem. „Víš, tušil jsem, že o to půjde. Nebyla jsi stejná, když ses vrátila.“

Pokrčím rameny. Nemám v plánu mu vyprávět o složitém vztahu s Lucasem a neschopnost vzít další ‚úkol‘. Jakákoliv vina, že opouštím UUR, je pryč. Přerostla ji Obenkova zrada a Mishovo opuštění života, pro který jsem bojovala, abych mu dopřála. Strávila jsem jedenáct let života chráněním bratra jen proto, abych nakonec zjistila, že je stejný jako já. Měla bych být zničená, ale bolest je pořád v dáli. Nicota převažuje všechno, dokonce i vztek.

„Chci s ním mluvit,“ řeknu Obenkovi. „Chci mluvit s Mishou.“

Chvíli si mě prohlíží a pak pomalu zavrtí hlavou. „Ne, Yulie. Jen toho kluka zmateš. Je tam, kde potřebuje být. Rozumově i emocionálně, a ať máš v plánu mu říct cokoliv, jen mu to stížíš. A to podle mě nechceš.“

Horní ret se mi zkroutí. „Takže neví, co Kirill udělal nebo jak jsi se mnou celé ty roky manipuloval.“

Obenko nemrkne. „Co Misha ví, je, že je Kirill Ivanovich oddaný životem své zemi, jako my všichni UUR – a že jsi Mishu opustila, když byl ještě dítě. Ostatní je o úhlu pohledu.“

„Samozřejmě.“ Měla bych být naštvaná, že můj bratr věří, že jsem zrádce, který ho opustil v sirotčinci, ale je toho příliš, co musím strávit. Mám pocit, jako by se to dělo někomu jinému. Jako bych sledovala film, ne ho prožívala. „A jak se bude dívat na mé zmizení?“

Obenko si povzdechne. „Yulie…“

„Prostě mi to řekni.“

„Utečeš,“ řekne Obenko. „Zmizíš do Jižní Afriky, abys mohla být se svým milencem.“

„Ach, ano. Můj milenec, samozřejmě.“ Pomyslím na Lucase a způsob, jak jsme se odloučili, a projede mnou ostrá bolest. „Takže kdy přesně dojde k tomu grandióznímu útěku?“ Donutím se zeptat. „Dnes? Zítra?“

„Nemusí to být takhle, Yulie.“ V Obenkových očích je opravdová lítost. „Ještě není příliš pozdě. Můžeme začít znovu a na všechno zapomenout. Jestli se osvědčíš-“

„Osvědčím?“ Nemůžu nevybuchnout v smích. „A čím? Šukáním dalších mužů?“

Obenko zatne pěsti na stole, ale hlas se mu nezmění. „Tím, že dokončíš svůj úkol. Víš, jak je důležité to, co děláme-“

„Ano, vím.“ Ústa se mi zkřiví. „Tak důležité, že necháš toho surovce trénovat nezletilé holky. Tak důležité, že lžeš, zabíjíš a manipuluješ se všemi… i se svým adoptivním synovcem.“

Obenkův pohled ztvrdne a zvedne se. „Jak si přeješ,“ řekne. „Máš čas do zítřejšího rána. Jestli se rozhodneš udělat správnou věc, dej mi vědět.“

Odejde z pokoje a já zůstanu u stolu, poslouchám zvuk vzdalujících se kroků.

Asi po hodině mě přijde Mateyenko odpoutat a odvede mě do pokoje bez oken, který připomíná celu. Má úzkou postel s tenkou dekou, železný záchod bez prkýnka a oprýskané umyvadlo. „Kde to jsem?“ zeptám se, ale starší agent mi neodpoví. Jen vyjde z cely a zamkne za sebou, nechá mě samotnou. Počkám několik minut, abych se ujistila, že se nevrátí, a pak použiju toaletu a umyju si ruce pod rezavou vodou. Uvažuju, že bych se napila, abych uhasila žízeň, ale rozhodnu se proti. Nechci strávit svou poslední noc tím, že budu zvracet.

Přejdu k posteli a lehnu si, zírám do stropu. Vím, že neusnu, tak se ani nesnažím. Hlava se mi točí. Chvíli jsem naštvaná, pak zoufalá. Neustále se mi opakují tři fakta:

Kirill je naživu a trénuje mého bratra, aby se z něj stal agent.

Krmili mého bratra všemožnými lži o mně.

Zítra umřu, pokud nekývnu na práci pro UUR.

Není nic, co s prvními dvěma problémy můžu udělat, ale ten třetí kontrolovat můžu – jestli tomu Obenko alespoň uvěří. Teoreticky bych mohla souhlasit se svým úkolem, a kdybych se osvědčila, všechno by mi bylo prominuto.

Také bych mohla slíbit, že ten úkol udělám, ale pak utéct.

Je to lákavá myšlenka, až na to, že to nebude lehké. Přiznala jsem, že jsem chtěla zmizet, takže jestli mě pustí do terénu, budou mě zblízka hlídat. Možná do mě vloží nějaké sledovací zařízení, tak jako to plánoval Lucas.

Mé zoufalství se lehce změní v hořké pobavení. Vypadá to, že je mi souzeno být vězněm tak či tak.

Otřesu se a zjistím, že je mi zase zima, ruce a nohy mám ztuhlé a promrzlé. Stočím se do malého klubíčka, přetáhnu si deku přes hlavu a předstírám, že jsem ve skořápce, ve které se mě nemůže nic zlého dotknout, kde můžu spát a snít o jiném životě – životě, kde se na mě Lucas dívá tak, jako se na mě podíval, než odjel do Chicaga, a já nemusela utéct.

V hrudi mě píchne. Zavřu oči, nechám vzpomínky plynout. Náš vztah byl špatný v několika ohledech, ale také na něm bylo hodně dobrého. A teď… teď na ničem nezáleží.

Jediné, co mám, jsou vzpomínky a malou, nemožnou touhu ho ještě jednou vidět, než umřu.

Deka ze mě sjede a silné ruce trhnou za spodní prádlo, trhají ho ze mě, když se mi vyhrnou šaty. Lehne na mě těžké tělo a ruce mi přišpendlí nad hlavou. Nejdřív mě napadne, že se mi zdá o Lucasovi, ale pak to ucítím.

Kolínská.

Lucas nikdy nepoužil kolínskou.

Okamžitě otevřu panikou oči a rozchraptěle zakřičím – výkřik, který okamžitě ztlumí obrovská ruka přes pusu.

„Ticho,“ zašeptá Kirill, když se hystericky vrtím, snažím se ho ze sebe shodit. „Nechceme přece nikoho upozornit, že ne?“

Jeho ruka mi drtí čelist a druhá mě drží za zápěstí tak pevně, že jedna kost vrže o druhou. S nohama přišpendlenýma k posteli se nemůžu hýbat ani kopat. Jak ucítím jeho vzrušení, projede mnou strach.

„Trochu se pobavíme,“ řekne, jeho temné oči se blyští krutým nadšením. „Jako za starých časů.“

A s tím mi strčí koleno mezi nohy a skloní hlavu.