CM - 18. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

18/ Lucas

„Hotovo,“ řeknu, když vstoupím do Esguerrovi kanceláře. „Nořiny rodiče mohou domů už zítra, jestli chtějí.“

Za poslední týden jsem odstranil zbytky Sullivanovy rodiny a CIA konečně souhlasila, aby se Nořiny rodiče vrátili do jejich domova. Po té mediální noční můře to chtělo hodně laskavostí, ale Esguerrovi kontakty to přežili.

„Dostal jsi i toho policejního šéfa?“ zeptá se Esguerra.

Přikývnu a přejdu k jeho stolu. „Jeho tělo se rozpouští v kyselině, zatímco mluvíme. Byl jedním z posledních přisluhovačů – policejní oddělení Chicaga je teď čisté, bez havěti. Kromě pár CIA úředníků na vyšších postech nikdo neví, že do toho byli tví příbuzní zapleteni.“

„Výborně.“ Esguerra si promne spánky a já si všimnu, že je nezvykle unavený. Stejně jako já od našeho návratu pracuje nonstop. Nemusel tolik pracovat – na většinu jsem dohlížel já – ale práce je nejspíš způsob, jak se vyrovnává s Nořiným potratem. „Řeknu to Noře. Mezitím chci, abys na její rodiče nasadil několik strážných na dalších několik měsíců. Nečekám potíže, ale pro jistotu.“

„Chápu,“ řeknu. „Možná bys jim mohl říct, aby se drželi zpátky od přelidněných míst.“

„To je dobrý nápad.“ Esguerra se na mě souhlasně podívá. „Dokud se budou moct vrátit do práce a společenského života, myslím, že jim pár omezení vadit nebude.“

„Jistě ti budou chybět,“ pronesu sarkasticky. Nořini rodiče byli našimi hosty poslední dva týdny a umím si představit, jak pro Esguerru musí být jejich nesouhlas unavující.

K mému překvapení se zasměje. „Nejsou tak hrozní. Však víš, rodina a tak.“

„Jasně.“ Snažím se na něj nezírát, ale neuspěju. Esguerra se změnil. Teď je mi to jasné. Když jsem ho poprvé viděl, slovo ‚rodina‘ by nikdy neřekl. A teď tu tráví čas s příbuznými ze strany jeho manželky, které nemůže vystát, a dělá, co může, aby udělal svou manželku šťastnou.

Je to jak vtipné, tak zároveň znepokojující. Je to jako sledovat jaguára, který si hraje s kočkou.

„Jednou pochopíš,“ řekne Esguerra a já si uvědomím, že mě musel výraz prozradit. „Je víc důvodů, proč žít, než tohle.“ Mávne rukou nad monitory za ním a papíry na stole.

„Máš v plánu se toho vzdát? Žít podle předpisů?“ zeptám se, jen z poloviny žertovně. Esguerra je dost bohatý na to, aby si to mohl dovolit. Jeho síť je hodna několika bilionů. I kdyby už nikdy neprodal jedinou zbraň, mohl by si do konce života žít jako král.

Stejně mě ale nepřekvapí, když zavrtí hlavou a pronese, „Víš, že nemůžu. Jednou v tomhle byznyse, navždy v tomhle byznyse. Navíc“-roztáhne pusu do širokého úsměvu-„by mi to chybělo. Tobě ne?“

„Rozhodně,“ odpovím a na moment sdílíme chvilku pochopení. Ten jaguár si možná hraje s kočkou a i tu kočku miluje, ale pořád zůstane jaguárem.

Když odejdu od Esguerry, zavibruje mi telefon příchozí zprávou. Otevřu email a rty se mi zkroutí v očekávání.

Zpráva dekódována, stojí v emailu od hackerů. Potvrzené místo UUR bylo lokalizováno dvacet pět kilometrů severně od Kyjeva. Vypadá to, že jsou v procesu zametání stop, ale nejsou dost rychlí. Dostáváme se blízko dvěma agentům. Brzy snad budou další informace.

K emailu je i příloha. Jde o zrnitou fotku ze satelitu s velkým X určujícím místo na mapě, kde, jak předpokládám, stojí daná budova. Máme místo, kde můžeme začít.

„Ahoj, Lucasi,“ řekne něžný ženský hlas s lehkým přízvukem. Otočím se a uvidím Rosu, která se ke mně blíží z hlavního domu. Má na sobě klasický oděv služebných, vlasy stažené v copu. „Jak se máš?“

Projede mnou vztek, ale donutím se říct klidně, „Dobře.“ Její přátelskost je mi proti srsti. Jsem v pokušení ji svázat a okamžitě ji vyslechnout, ale bude chytřejší počkat. Nadechnu se, abych se zklidnil, a napodobím její přátelský tón. „Jak se máš ty?“

Pokrčí rameny a uhne pohledem. „Však víš. Den po dni přežívám.“

„Jasně.“ Navzdory všemu pocítím lítost. I když modřiny na Rosině obličeji vybledly, vzpomínám si, jak vypadala po útoku v klubu, a trocha vzteku se vypaří.

Kdybych věřil v karmu, už bych si myslel, že byla potrestaná.

„Co žebra?“ zeptá se a znovu se na mě podívá. V jejím pohledu vidím opravdový zájem. „Pořád bolí?“

„Ne, už ne tak jako předtím,“ řeknu. „Ještě to zabere měsíc, než budu moct normálně trénovat, ale už jsem se dostal do bodu, kdy můžu bezbolestně dýchat.“

„Dobře.“ Rosa se usměje a pak se zeptá. „Nějaké novinky ohledně tvé zajatkyně?“

Vztek se navrátí v plné síle. Musím se přemáhat, abych jí nezlomil krk. „Proč? Ano,“ řeknu jemně. „Zrovna jsem ji našel.“ Je to lež – nemám ponětí, jestli místo, které hackeři našli, mě zavede k Yulii – ale jestli Rosa pracuje s UUR, chci, aby zpanikařila a kontaktovala je. „Popravdě,“ dodám, když se rozhodnu, že ji chci skutečně vyděsit, „Hned jak přistanu s Nořinými rodiči, poletím si pro ni.“

„Oh.“ Rosa mrkne a všimnu si, jak jí stín přeletí přes obličej. „To je skvělé.“

„Ano, to je, že?“ Usměju se na ni. „Nemůžu se dočkat. Teď, pokud mě omluvíš, musím zkontrolovat naše nové rekruty.“

A než stačí odpovědět, otočím se a zamířím k tréninkovému stanu. Kdybych zůstal v Rosině přítomnosti ještě chvilku, zabil bych ji holýma rukama.