CM - 15. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

15/ Lucas

Rat-tat-tat!

Temnotu protne ostrý zvuk střelby, přivede mě zpátky do přítomnosti. Mám pocit, jako bych se vznášel v těžké mlze. Zasténám, přetočím se na břicho a málem se z bolesti v hlavě pozvracím. Kde je Jackson? CO se stalo? Byli jsme na hlídce a pak… Kurva! Nevšímám si pulzování v hlavě a začnu se plazit do písku, dál od střelby. Celé tělo mě bolí, v očích a plicích mám písek. Cítím, jako bych byl z písku, jako by se mi pokožka rozpouštěla a silný vítr ji odnášel.

Další střelba, pak bolestivý výkřik.

Hruď mi stáhne strach. „Jaksone?“

„Zasáhli mě.“ Jacksonův hlas je plný šoku. „Kurva, Kente, dostali mě.“

„Vydrž.“ Plazím se zpátky směrem ke střelbě, táhnu s sebou nepoužitelnou pušku. Munice mi došla asi pět minut poté, co nás přepadli, ale nechci ji zde nechat pro nepřátele. „Přivolal jsem to. Jdou po nás.“

Jackson zakašle, ale z toho zvuku se mi jen obrátí žaludek. „Příliš pozdě, Kente. Je zasraně pozdě. Vrať se.“

„Sklapni.“ Plížím se rychle, mdlé světlo měsíce osvětluje malý násep u našeho Humvee. Z toho směru slyším Jacksonův hlas, takže to musí být on. „Jen vydrž.“

„Nepřijd… Nepřijdou, Kente.“ Jackson už teď sípe. Kulka musela zasáhnout plíce. „Roberts… Chtěl to. Nařídil to.“

„O čem to mluvíš?“ Konečně se k němu dostanu, ale když se ho dotknu, cítím jen vlhké maso a zlomené kosti. Odtáhnu ruku zpátky. „Kurva, Jacksone, tvoje noha-“

„Musíš“-Jacksonovi zabublá krev v krku, jak se snaží nadechnout-„jít. Jestli přijdou, vyhodí tohle místo do vzduchu. Roberts, on… přistihl jsem ho. Chtěl jsem ho odhalit. Tohle není jak v Talibánu. Roberts věděl“-zakašle-„věděl, že tu budeme. Tohle naplánoval on.“

„Přestaň. Dostaneme se z toho.“ Nemůžu přemýšlet nad tím, co Jackson říká, nemůžu pochopit důsledky jeho slov. Náš velitel by nás takhle nezradil. To není možné. „Jen vydrž, kamaráde.“

„Příliš pozdě.“ Jackson zasípe, když se po něm opět natáhnu. „Roberts…“ Začne se dusit krví a cítím, jak mi po rukou stéká teplá tekutina, když se mu snažím tlačit na břicho.

„Jacksone, zůstaň se mnou.“ Srdce mi rychle buší. Ne Jackson. Tohle se Jacksonovi nemůže stát. Přitlačím na ránu, snažím se zastavit krvácení. „No tak, kámo, zůstaň se mnou. Pomoc tu bude co nevidět.“

„Utíkej,“ zamumlá Jackson. Pak jeho tělo ochabne a vzduch zaplní zápach střev.

„Jacksone!“ Držím mu ruku na břichu, natáhnu se ke krku, ale necítím puls.

Je konec. Můj nejlepší kamarád umřel.

Rat-tat-tat!

Střelba je zpátky a stejně tak i zamlžený mozek. Je taky teplo – tepleji, než by mělo v noci v poušti být. Vedro mě pohlcuje, sžírá mě jako-

Kurva, já hořím!

Převalím se na stranu, válím se z jedné strany na druhou, dokud žár neochabne. Žebra mi křičí bolestí a točí se mi hlava, ale plameny kolem mě jsou pryč.

S těžkým oddechováním otevřu oči a zírám na strop nade mnou. Strop, ne noční oblohu.

Můj mozek si konečně všechno spojí a začne pracovat.

Afgánistán se stal před osmi lety.

Já jsem v Chicagu, ne Afgánistánu a ať už mě sejmulo cokoliv, nemá to nic společného s velitelem.

Rat-tat-tat!

Otočím hlavu a uvidím, jak malá postava běží na druhou stranu hangáru. Čtyři muži ve SWAT kombinéze běží za ní. Zatímco to nevěřícně sleduju, Esguerrova žena se otočí a střílí AK-47 po pronásledovatelích zpoza jednoho letadla.

Kurva. Musím Noře pomoct. Se sténáním se otočím na stranu. Všude kolem jsou spálené sutiny a limuzína celá hoří.

Ve zdi od hangáru za limuzínou je díra, kterou vidím policejní vrtulník. Stojí venku na zemi, vrtule se mu už netočí. Sullivanovi přisluhovači budou muset dostat zbytek našich strážných ze SUV předtím, než se dostanou k nám.

Když se snažím dostat na nohy, zahlédnu Esguerru, jak se plazí směrem k hořící limuzíně. S úlevou si uvědomím, že přežil. Překonám točení hlavy a udělám krok směrem k autu, nevšímám si bolesti žeber.

Než se k němu dostanu, Esguerra vyskočí z limuzíny s dvěma zbraněmi v ruce a sprintuje směrem k Nořiným pronásledovatelům. Chci mu pomoct, když v tom si všimnu pohybu u vrtulníku.

Dva muži se plazí ven, evidentně se chtějí dostat pryč.

Reaguju ještě předtím, než si uvědomím, kdo to je. Zvednu svou zbraň a začnu po nich střílet. Schválně nemířím na životně důležité orgány. Když přestanu, v hangáru je opět ticho. Otočím se zpátky a vidím, jak se Esguerra objímá s Norou, oba vypadají, že nejsou zranění.

Na rtech se mi objeví zlomyslný úsměv, když se nezraněný vrátím k těm dvěma mužům.

„Jsou to ti, co si myslím?“ zeptá se Esguerra chraplavě, když kývne směrem ke staršímu muži, a v tu chvíli se mi úsměv rozšíří.

„Ano. Patrick Sullivan sám, spolu se svým oblíbeným – a posledním – synem Seanem.“

Patricka jsem střelil do nohy a jeho syna do ruky, oba se teď v bolestech válí po zemi. Jejich bolest alespoň trochu ulehčuje mému vzteku. Za to, co udělali Rose a Noře, a za muže, kteří dnes zemřeli, ti dva zaplatí.

„Hádám, že sem přiletěli tím vrtulníkem, aby obhlédli situaci v pravý čas,“ řeknu, držím se za žebra. „Až na to, že ten pravý čas nepřišel. Museli zjistit, kdo jsme a zavolali všem policajtům, kteří jim dlužili laskavost.“

„Ti muži, co jsme zabili, byli policajti?“ zeptá se třesoucí se Nora. Už jí musel klesnout adrenalin. „Ti v Hummerech a SUV také?“

„Podle jejich vybavení bych řekl, že většina z nich.“ Esguerra jí kolem boku ochranářsky obtočí ruku. „Někteří byli pravděpodobně podplacení, ale další jen slepě následovali nařízení velitelů. Nepochybuju, že jim řekli, že jsme nebezpeční kriminálníci. Možná i teroristi.“

„Oh.“ Nora se opře o svého manžela celá bledá.

„Kurva,“ Esguerra zamumlá a vezme ji do náruče. Pak řekne, „Vezmu ji do letadla.“

K mému překvapení Nora zavrtí hlavou. „Ne, jsem v pohodě. Prosím, pusť mě.“ Řekne tak odhodlaně, že Esguerra poslechne a pomalu ji postaví na nohy.“

S jednou rukou na zádech se na ni s obavami podívá. „Co se děje, zlato?“

Nora ukáže na naše zajatce. „Co s nimi uděláš? Zabiješ je?“

„Ano,“ odpoví Esguerra bez zaváhání. „Zabiju.“

Nora nic neřekne a já si vzpomenu na slib, který jsem dal své kamarádce. „Myslím, že by tu měla být Rosa,“ řeknu. „Chtěla by vidět, jak se jim dostane spravedlnosti.“

Esguerra se podívá na svou ženu, která přikývne.

„Přiveď ji,“ řekne a navzdory situaci se cestou k letadlu cítím pobaveně.

Esguerrova maličká ženuška se do našeho světa aklimatizovala vcelku dobře.

Když dojdu k letadlu, vyjde bledá Rosa. „Lucasi, to jsou-“

„Ano, pojď.“ Opatrně ji vezmu za ruku a vedu ji ven z hangáru. Když vyjdeme ven, všimnu si, že Patrick Sullivan omdlel, ale jeho syn je stále při vědomí a prosí o život.

Podívám se na Rosu a potěšeně zjistím, že se jí do obličeje vrátila trocha barvy. Zamíří k Seanu Sullivanovi a několik vteřin se na něj dívá, než vzhlédne ke mně a Esguerrovi.

„Můžu?“ zeptá se a natáhne ruku. Chladně se usměju, když jí podám svou zbraň. Rosiny ruce jsou klidné, když namíří na svého útočníka.

„Udělej to,“ přikáže Esguerra a Rosa stiskne spoušť. Ze Seanova obličeje vystříkne krev a kousky mozku létají všude kolem, ale Rosa sebou ani necukne, ani se nepodívá jinam.

Než se zvuk střelby vytratí, Esguerra přistoupí k Patricku Sullivanovi a vypálí mu několik kulek do hrudi.

„Tady jsme skončili,“ řekne Esguerra, otočí se zády k mrtvým tělům a všichni čtyři se vrátíme k letadlu.