CM - 14. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

14/ Yulia

Druhý „výslech“ je ještě únavnější než ten první. Obenko a ti dva další agenti chtějí, abych jim převyprávěla veškerou konverzaci s Lucasem a popsala každý z našich sexuálních styků do detailu. Chtějí vědět, jak mě držel svázanou, kdy mi dal oblečení, jaké jídla jsem vařila a jaké jsou jeho sexuální preference. Nejdřív spolupracuji, ale po chvíli přestanu. Nelíbí se mi, že ti muži rozpitvávají můj vztah s bývalým věznitelem. Nechci, aby se dozvěděli o mých citech k němu nebo o fantaziích, které mám. Ty něžné chvíle mezi námi a věci, které mi slíbil – ty jsou jen moje. Co se stalo během mého zajetí, bylo špatné a zvrácené, ale také to něco znamenalo – alespoň pro mě.

„Yulie,“ řekne Obenko, když se zase vyhnu odpovědi na jeho otázku. „Tohle je důležité. Muž, se kterým jsi strávila poslední dva týdny, je Esguerrova pravá ruka. Z toho, co nám říkáš, to zní, jako by on a ne Esguerra řídí ty, kteří po nás jdou. Je to nutné, abychom pochopili přesně, co chce a jak přemýšlí.“

„Už jsem vám řekla všechno, co vím.“ Snažím se, aby se mi v hlase neobjevila frustrace. „Co víc ode mě chcete?“

„Co třeba pravdu, Yulie Borisovno?“ Mateyenko se na mě upřeně zadívá. „Poslal tě sem Kent? Pracuješ teď pro něj?“

„Cože?“ Padne mi brada. „To myslíte vážně? To já vás varovala. Opravdu si myslíte, že bych zradila adoptivní rodinu mého bratra?“

„Já nevím, Yulie Borisovno.“ Mateyenkův výraz se nezmění. „Zradila?“

Postavím se. „Kdybych pro něj pracovala, proč bych vám řekla všechny informace, které ze mě dostal? Dvojitý agent by vám neřekl, že ho zlomili –přišel by za vámi jako hrdina, ne jako zklamání.“

Vedle Mateyenka si Sokov založí ruce na prsou. „To by záleželo na tom, jak chytrý ten dvojitý agent je, Yulie Borisovno. Ti nejlepší mají vždycky nějaký příběh.“

Otočím se k Obenkovi. „Ty tomu taky věříš? Že jsem tě zradila?“

„Ne, Yulie.“ Můj šéf ani nemrkne. „Kdyby ano, už bys byla mrtvá. Ale myslím si, že něco schováváš. Nebo ne?“

„Ne.“ Vydržím jeho pohled. „Řekla jsem vám všechno. Nevím nic dalšího, co by Vám mohlo pomoct.“

Obenko stáhne rty, ale přikývne. „Nuže dobrá. Pro dnešek jsme skončili.“

Když Mateyenko a Sokov odejdou, vrátím se zpátky do pokoje. Z napětí mi buší ve spáncích. Nepochybuju o tom, že Obenko myslel vážně, co řekl: kdybych si myslel, že jsi dvojitý agent, už bys byla mrtvá.

Po přežití ruského vězení a Esguerrova pozemku bych klidně mohla najít smrt v rukou mých kolegů.

Je to divné, ale ta myšlenka mě ani moc nenaštve. Ten prázdný klid, který se mi usadí na prsou, všechno přehlušuje, dokonce i strach. Teď když jsem tady – teď, když jsem udělala všechno, abych zajistila bratrovo bezpečí – nemám ani ždibek pomyšlení na svůj osud. Dokonce i vzpomínka na Lucasovu krutost se zdá vzdálená a utlumená, jako by se to všechno stalo před několika roky a ne dny.

Když se vrátím do pokoje, lehnu si a obtočím si deku kolem sebe. Ale teplo mi není.

Jen jedna věc by ten chlad mohla zahnat.