CM - 11. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

11/ Lucas

Noc strávím koordinací práce naší úklidové skupiny a přípravou na odjezd. Jestli je na téhle katastrofě něco dobrého, pak to, že se vracíme tak brzo a budu moct jít po Yulii bez rozptylování.

Nejdřív se ale musím postarat o situaci tady.

Začnu dělat snídani pro Rosu, která dnes ráno nesešla dolů. Nejdřív jí chci udělat sendvič, ale pak se rozhodnu zkusit štěstí při dělání omelety, kterou jsem viděl dělat Yulii. Na druhý pokus uspěju a vytvořím něco podobného Yuliině omeletě. Ani to nechutná tak hrozně, když ochutnám kousek, než ji nachystám Rose na talíř.

S talířem v jedné ruce zaklepu na Rosiny dveře od ložnice. Po několika minutách zaslechnu kroky a otevře je. Má na sobě dlouhé triko bez ramínek a k mé úlevě nemá mokré oči, ačkoliv modřiny na jejím obličeji vypadají hrozně.

„Ahoj,“ řeknu a donutím se k úsměvu. „Udělal jsem ti omeletu. Dáš si?“

Služebná překvapeně zamrká. „Oh, jasně, díky.“ Vezme si ode mě talíř a podívá se na něj. „Vypadá to skvěle. Děkuju, Lucasi.“

„Nemáš zač.“ Prohlížím si její zranění a při tom pohledu se mi stáhne žaludek. „Jak se cítíš?“

Zčervená a podívá se jinam. „Jsem v pohodě.“

„Dobře.“ Pochopím, že nechce společnost, tak jen řeknu, „Kdybys cokoliv potřebovala, dej mi vědět,“ a pak zamířím zpátky do kuchyně.

Než přejdu k dalšímu úkolu, tak se taky musím nasnídat.

Ve chvíli, kdy vyjde Esguerra z domu, je všechno připraveno.

„Přivedl jsem sem toho bratrance,“ řeknu, když můj šéf vstoupí na příjezdovou cestu. „Napadlo mě, že se nebudeš chtít táhnout celou cestu do Chicaga.“

„Výborně.“ Esguerrovy oči se temně zablyští. „Kde je?“

„V té dodávce támhle.“ Ukážu na černou dodávku, kterou jsem zaparkoval za stromy, co nejdál od sousedů.

Dojdeme k ní společně a pak se Esguerra zeptá, „Už nám něco řekl?“

„Dal nám přístupový kód do garáží jeho bratrance a k výtahům,“ řeknu. „Nebylo těžké přinutit ho mluvit. Napadlo mě, že zbytek nechám na tobě, v případě, že by sis s ním chtěl promluvit sám.“

„Dobré uvažování. Rozhodně chci.“ Když dojdeme k dodávce, Esguerra otevře zadní dveře a zadívá se dovnitř.

Vím, co vidí: hubeného teenagera s roubíkem v puse a svázanýma nohama k zápěstí za zády. Je to ten třetí kluk, ten, kterého včera složila Nora k zemi. Už jsem nechal pár strážných, aby se na něm vyřádili, a teď je připravený na Esguerru.

Můj šéf neztrácí čas. Vleze do dodávky, otočí se a zeptá, „Jsou ty zdi zvukotěsné?“

Přikývnu. „Z devadesáti procent.“ Cítím pach moči a potu a vím, že za chvíli ten smrad překoná železný pach krve.

„Dobře,“ řekne Esguerra. „To by mělo stačit.“

Zavře za sebou dveře a zamkne se tam s tím klukem. O minutu později zaplní vzduch zvuk proseb a výkřiků. Odříznu je a nechám Esguerru se bavit, zatímco si čtu poslední zprávy od Diega a Eduarda. Našli záznam o soukromém letadle, které přistálo v Kyjevě, což znamená, že se Yulia dostala z Kolumbie.

Pošlu Diegovi zprávu hackerům, a když Esguerra skončí, zabalím klukovo tělo do plastové folie a napíšu úklidové skupině, aby se ho zbavili.

O půl hodiny později se vracím zpátky do domu, když mi zavibruje telefon s další zprávou od Esguerry.

Nový vývoj. Musíme urychlit odjezd.

Zaplní mě vlna adrenalinu. Vejdu do domu a zastavím Esguerru na chodbě. „Co se stalo?“

„Frank, náš kontakt u CIA, mi poslal email,“ řekne Esguerra a odstrčí si z obličeje mokré vlasy. Musel se jít vysprchovat, aby se zbavil krve Sullivanova kluka. „Po místních úřadech FBI koluje moje, Nořina a Rosina podobizna. Musí ji mít od Sullivanova bratra, který ujel v tom bílém SUV. Hádám, že nepotrvá dlouho, než Sullivanovi zjistí, co jsme zač a vzhledem k tomu, co jsem udělal jeho bratrovi a teď i jeho bratranci…“ Nedokončí větu, ale ani nemusí.

Esguerra i já víme, že Patrick Sullivan bude vzteky bez sebe.

„Pošlu Thomase, aby připravil letadlo,“ řeknu. „Myslíš, že budou Nořiny rodiče do hodiny připravení?“

„Budou muset,“ řekne. „Chci je a holky pryč, než se do čehokoliv pustíme.“

„Kolik strážných mám s nimi poslat k letadlu?“

„Čtyři, jen pro jistotu,“ řekne po chvíli přemýšlení. „Zbytek půjde s námi jako zásahový tým.“

„Dobře. Řeknu to ostatním a ujistím se, že je Rosa připravena.“

K Nořiným rodičům dojedeme v plné síle. Za naší limuzínou se táhne sedm ozbrojených SUV s dvaceti třemi strážnými. Sousedé na nás zírají a já pocítím pobavení při myšlence, jak to budou Nořiny rodiče vysvětlovat. Jsem si jistý, že dobří lidé OakLawnu slyšeli drby o Nořině manželovi, který obchoduje se zbraněmi, ale slyšet a vidět jsou dvě různé věci.

Jak jsem čekal, rodiče ještě nejsou připraveni, takže Nora a Esguerra přechází kolem a popohání je. Rosa zůstane v autě a vysvětlí Noře, že nechce překážet. Když jsme o samotě, otočím se a podívám se na Rosu přes přepážku mezi přední a zadní částí auta. „Chceš, abych pustil hudbu?“ zeptám se, ale ona zavrtí hlavou. Nemluví, jen se dívá z okna a vsadím se, že přemýšlí nad tím, co se včera stalo.

Abych ji neuváděl do rozpaků, vytáhnu přepážku nahoru a zkontroluju čas a letadlo. Thomas mě ujistí, že je připraven vzlétnout, takže znovu překontroluju zbraně – přes rameno mi visí M16 a k noze mám připevněný Glock 26. Rád bych byl vybaven víc, ale řídím. Naštěstí má Esguerra celý arzenál zbraní vzadu pod jedním ze sedadel. Doufám, že je nebudeme potřebovat, ale jsme připraveni, pokud ano.

O čtyřicet minut později vyjde Esguerra z domu a táhne s sebou obrovský kufr. Za ním jde s dalším kufrem Nořin otec a nakonec Nora a její matka.

Ačkoliv je vzadu dostatek místa, Rosa si přesedne za mnou dopředu s vysvětlením, že jim chce dát prostor.

„Nevadí ti to, že ne?“ zeptá se, když se na mě podívá. Usměju se na ni.

„Ne, prosím, posaď se.“ Znovu vytáhnu přepážku nahoru, oddělím nás od hlavní části a nastartuju auto. „Jak je ti?“

„Fajn.“ Hlas má tichý, ale klidný. Netlačím na ni a nějakou dobu jedeme v příjemném tichu. Tak je to do doby, než najedeme na dvouproudovou dálnici, pak Rosa znovu promluví. „Lucasi,“ řekne tiše. „Ráda bych tě poprosila o laskavost.“

Překvapeně se na ni podívám a pak zpátky na silnici. „O co jde?“

„Jestli bude šance-“ Hlas se jí zlomí. „Jestli je dostaneš, chci u toho být, ano? Jen u toho chci být.“

Neřekne to naplno, ale pochopím. „Máš to mít,“ slíbím. „Ujistím se, že se jim dostane spravedlnosti.“

„Děkuju-“ začne, ale v tu chvíli si všimnu pohybu ve zpětném zrcátku a tep se mi zrychlí. Na úzké silnici za našimi SUV je celá kavalérie aut a rychle nás dojíždí. Stisknu plyn až na podlahu, jak mě zaplaví adrenalin. Limuzína poskočí dopředu, zrychlí, jak přidám na rychlosti. Stáhnu přepážku a moje oči se střetnou s Esguerrovými.

„Máme ocas,“ řeknu stroze. „Jdou po nás vším, co mají.“