ASTC - 8. kapitola

Překlad: Míša

Přesně podle očekávání jsem nespala. Celou noc jsem jenom ležela v bolestech na posteli. Ibuprofen pomohl, ale stejně tu bolest otupil jen nepatrně. Nakonec jsem si o pouhé tři hodiny později musela jít vzít další dva.

Ráno jsem slyšela, že už jsou všichni vzhůru, ale neodvažovala jsem se vyjít z pokoje. Místo toho jsem se Mandy po esemesce omlouvala, že jsem na ni včera vyjela. Obratem mi odpověděla, že mi samo sebou odpouští, ale stejně jsem kvůli tomu byla celá špatná. Věděla, že mi poslední dobou věci přerůstaly přes hlavu. Můj stav toho byl dostatečným příkladem. Ležela jsem na boku a zírala do blba. Vlastně to bylo to jediné, co jsem po včerejšku chtěla dělat. A asi by bylo nejlepší, kdybych celý den nevylezla z postele.

Někdo lehce zaklepal na dveře, ale ignorovala jsem to. Nechtěla jsem nikoho vidět. Jen jsem se chtěla utápět v sebelítosti a sebepohrdání.

„Ayden, jsi v pořádku?“

Byl to Hunter. Jeho hlas bych poznala kdekoliv. „Nech mě bejt, prosím.“

„Co se děje? Je ti špatně?“

Jeho hlas zazněl jasněji, ale nechtěla jsem, aby se ke mně přibližoval. Nechtěla jsem, aby mě viděl v tomhle stavu, ale když jsem byla na vrcholu sil. Nemohla jsem před ním vypadat slabá. Nemohla jsem ho nechat vidět mé pravé já.

„Prosím, jdi pryč.“

Slyšela jsem povzdech. „Přinesl jsem ti snídani.“

„Nemám hlad.“

Slyšela jsem, jak pokládal talíř na noční stolek a pak se prohnula postel, jak si na ni sedl. „Mluv se mnou.“ Zatahal mě za ruku a tehdy jsem se prozradila. Vyjekla jsem bolestí. Nemohla jsem to zastavit.

Hunterovi se rozevřely oči strachem. „Máš bolesti? Mám zavolat záchranku?“

Vystřelila jsem do sedu a zamrkala. „Ne!“

Hunter se podíval na místo, za které jsem se držela. Hned jsem tu ruku položila. „Co máš s břichem?“ Posunul se blíž a natáhl ke mně ruku. „Nech mě se na to podívat.“

Jeho ruku jsem odmávla. „Huntere, vypadni, sakra.“

V očích měl vztek. „Udělal ti to někdo? Byl to ten zasranej kretén, kterej ti poslal ty kytky?“ Jasně že nebyl v noci doma, asi někde šukal s nějakou courou, jinak by věděl, že jsem večer nikam nešla. Byl sobotní večer a já trčela doma… no nebyla jsem ztracený případ?

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Prostě mě nech bejt.“ Otočila jsem se na bok, abych mu neviděla do obličeje a pokračovala v bezcílném koukání do zdi. V očích jsem cítila slzy, nemohla jsem mu dovolit je vidět.

„Jestli ti ublížil, tak mu kurva zlámu obě nohy. Rozumíš, AJ?“

Nic jsem neříkala. Jenom jsem nechala slzy kanout po obličeji. Neodvažovala jsem se na něj podívat, protože mi bylo jasné, co by se stalo, kdyby mě viděl.

Ale copak by to bylo tak špatné? Bylo by to tak špatné, kdybych si dovolila mít taky svůj jeden den s ním? Nemohla jsem si dovolit necítit aspoň jeden den nic jiného kromě potěšení? Cítit dotyk Hunterovy pokožky na své? Pocit, že by mi snesl modré z nebe, kdybych ho o to požádala?

Jenom těch několik hodin. To bylo vše, co jsem potřebovala.

Slyšela jsem Huntera jít ke dveřím, musela jsem mu to říct dřív, než si to rozmyslím a on odejde. „Dobře,“ zašeptala jsem.

Nejdřív bylo úplné ticho, až jsem si říkala, jestli mě slyšel. „Co dobře?“

„V sobotu, až odjedou, můžeš dostat svůj jeden den.“ Zavřela oči, přidalo mi to v jednom smyslu jako úleva a ve druhém, jako bych ztratila něco ze sebe samé. Bylo mi jasné, že v Hunterovi nakonec ztratím srdce. Dám mu, co chce, ale jen ten jeden den, to jsem věděla. Taky jsem věděla, že jeden den nikdy nebude dost.

„Proč najednou ta náhlá změna názoru?“

Vzdychla jsem. „Jsem unavená s tebou pořád bojovat.“ Zase bylo ticho. Říkala jsem si, na co asi myslí, ale neodvažovala jsem se otočit, abych to zjistila.

„Teď si nejsem tak úplně jistej, jestli to ještě chci.“ V hlase mu zazněla nejistota.

Zatnula jsem zuby. „Fajn!“ řekla jsem. Byla jsem tou jeho hrou už unavená.

„Vidím, že je s tebou něco špatně a můžu být hodně věcí, AJ, ale rozhodně nejsem z těch, kteří by využili zranitelnou dívku, jakou jsi teď i ty. Sice jsem kretén, ale takovej teda ještě ne.“

Chtělo se mi křičet. Zoufale jsem mu chtěla vyškrábat oči. Na jednu stranu jsem nechtěla, aby tu byl, ale na druhou jsem se mu chtěla schoulit do náručí, chtěla jsem, aby mě uklidňoval, říkal mi, že všechno bude v pořádku. Nesnášela jsem ho za to, že mě přinutil něco cítit.

„Prostě jdi. Potřebuju se vyspat.“

Zabručel: „Fajn, ale tímhle to nekončí. Až se uklidníš, tak si ještě jednou popovídáme.“ Slyšela jsem bouchnout dveře a nesmírně se mi tím ulevilo. S určitostí jsem věděla, že to nenechá být, alespoň ne na dlouhou dobu. Možná jsem měla brát větší ohled na jeho city a na to, jak zmateně se asi musel cítit. Nakonec jsem se mu přece jenom poddala, ale teď to byl on, kdo mě odmítal.

Aniž bych chtěla, musela jsem se prostěpousmát nad tím, jak zmatenýprávě teď musí být. Vlastně to pro něj mohlo být něco jako trest. Navzdory tomu, co mi matka včera večer udělala, jsem se na to musela dívat z té lepší stránky – nasadila jsem Hunterovi brouka do hlavy!

***

Docela se mi celý den dařilo se všem vyhýbat, teda krom večeře, na kterou jsem dolů jít musela. Celou dobu, co jsem tam byla, byl Hunter docela zamlklý a celou dobu se na mě koukal jako na nerozřešitelnou záhadu, kterou musí mermomocí rozluštit.

Cestou na kutě jsem siříkala, proč mi Robert nezavolal. Teda ne, že by mě to mrzelo, ale divila jsem se, že nechtěl vědět, proč jsem se neobjevila.

Zjistila jsem to dalšího dne.

Pro dnešek mi skončily přednášky a mířila jsem domů, když jsem koutkem oka zachytila něčí přítomnost. Podívala jsem se tedy okolo sebe a všimla si trošku pošramoceného Roberta, jak mizí za rohem.

Hned jsem mu byla v patách. Nemohla jsem tomu uvěřit – po všech těch týdnech, kdy mě pořád pronásledoval on, ho teď pronásleduju já.

Když jsem zahnula za roh, viděla jsem, že se ohlédl a kvapem míří pryč. Musela jsem začít běžet, abych ho došla.

„Roberte. Roberte, počkej!“ zakřičela jsem, když jsem ho dostihla.

„Nepřibližuj se ke mně, Ayden. Nemuselas na mě posílat svýho čokla. Prosté ne, díky by stačilo.“

Zavrtěla jsem hlavou, když jsem si prohlížela jeho pohmožděné oko. „Nerozumím. Kdo ti to udělal?“

Zafuněl. „Jako kdybys to nevěděla.“

Dala jsem si ruku v bok. „Nebudu to vědět, dokud mi to nepovíš.“ Ale začínala jsem tušit, kdo to asi tak mohl být.

Zabiju ho.

„Ten tvůj novejzasranej přítel!“ zavrčel. Najednou se jeho vražedný pohled změnil ve vyděšený, když se mi podíval za záda.

„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dostatečně jasně, když jsem ti řekl, aby ses od ní, do prdele, držel dál.“ Hunter se z ničeho nic objevil a popadl Roberta za límec.

„Huntere, to stačí.“ Snažila jsem se ho od Roberta odtáhnut, ale bez úspěchu.

Místo toho se otočil na mě. „Mazej do auta, AJ.“

Věděla jsem, že kdybych ho poslechla, tak bude mít Robert průser. Místo toho jsem si teda dala obě ruce v bok a řekla: „Ne.“

Zavřel oči a zatnul zuby. „Mazej do toho zasranýho auta!“

Naklonila jsem se k němu a sevřela rty. „Ne.“

Hunter povolil svoje sevření na Robertově límci. „AJ, jestli hned nenastoupíš do toho auta, přísahám Bohu, že tě tam dotáhnu sám.“

Kdyby tak věděl, že přesně tohohle jsem chtěla dosáhnout… takže jsem tam stála, usmívala se a kontrolovala si nehty.

Hunter pustil Roberta a hnal se ke mně. Tou dobou už Robert bral do zaječích. Hunter se zastavil, otočil a viděl, jak zdrhá. „Kurva!“

Nakračoval si to ke mně, popadl mě za ruku a táhl mě k autu. Usadilmě a začal mě pásat k sedadlu, pak mi ale najednou lehce přejel rukou po břiše a já sebou škubla.

Všechen jeho vztek náhle vymizel. „Do prdele,AJ, co se ti kurva stalo?“ zamířil rukou dolů. „Nech mě se na to podívat.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic to není, Huntere. Prosím. Jenom jsem se popálila, když jsem si dělala horkou čokoládu.“

„Nech mě se na to podívat.“ Vytáhl mi červené tílko, ale jediné, co spatřil, byla gáza.

„Vidíš, mám to zavázaný. Nic to není. Prostě jsem v sobotu večer byla blbá a vylila na sebe vařící se teplý mlíko.“

Podíval se na mě pohledem, který říkal, že mi nevěří ani slovo. Myslela jsem si, že se v tom bude šťourat víc; potřebovala jsem změnit téma hovoru.

Stáhla jsem si tílko zpátky dolů. „Roberta si teda vůbec praštit nemusel, nebo snad jo? Musíš se mu omluvit.“

Hunter se na mě podíval, jako bych zešílela. „Ty ses snad zbláznila, AJ. Ten chlápek je úchyl, měl by tě přestat pronásledovat. Nemysli si, že jsem si toho nevšiml. Viděl jsem ho ještě dřív, než ty.“

Teď jsem zaraženě zase vypadala já. „Takže ty mě pronásledovat můžeš?“

„To je něco jiného.“ Vstal a zabouchl dvířka od auta dřív, než jsem měla šanci něco odpovědět.

Když seděl za volantem, tak jsem se ho zeptala: „A v čem je to jiný?“

Hunter se chytil volantu, ještě než nastartoval. „Dělám to, abych tě ochránil. On to dělá, protože je tebou nezdravě posedlej.“

To se mu musí uznat. Měl pravdu a fakt, že mě ochraňuje, ho jen dělal přitažlivějšího.

Bože, kurva, nesnášela jsem ho.

„Nepotřebuju, abys mě ochraňoval. Umím se o sebe postarat sama.“

Podíval se mi na břicho a kousavě řekl: „Očividně.“

Ostře jsem se nadechla, ani si neuvědomovala, jak moc ta slova bolí. Hunter o ničem neměl ani ponětí, ale to nic neměnilo na tom, jak hluboko ta slova tnou do živého.

Hunter viděl, jak se tvářím a zúžil oči. „Horká čokoláda, to sotva. Kdo ti to udělal?“

Obehrál mě. Ach Bože, on na mě ušil boudua já mu na ní skočila. Věděl, jak se na to budu tvářit a využil to ve svůj prospěch.

„Já tě tak zatraceně nesnáším, Huntere. Drž se ode mě dál a já se budu držet dál od tebe. Klidně běž a najdi si milion holek, který ošukáš, je mi to fuk.“

Hunter vyjel z parkovacího místa a zamířil na ulici. „Řekneš mi to teda?“

Povzdychla jsem si. Ten to prostě nenechá být. Musela jsem se pokusit zavést řeč jinam, ale jediný způsob, který mě napadl, jak bych toho dosáhla, bylo ho nasrat.

„Jdu v sobotu večer na rande.“

Hunter se rozčílil. „To kurva určitě.“

Našpulila jsem rty. „Sám jsi řekl, že ten jeden den už nechceš.“

Hunter se na mě na momentík podíval. „Jo? Rozmyslel jsem si to. Ty a já. Tuhle sobotu. Všechny pravidla zase platí a to zahrnuje i to tvoje sobotní rande, takže běž a řekni mu, že se může jít vycpat.“

Zasmála jsem se. „Ať se jde vycpat?“

Hunter se na mě otočil, a když mě viděl se smát, zamračený výraz přešel v usmívající se. Když se ale zase začal plně soustředit na silnici, úšklebek byl zpátky. „Nesnaž se mě rozptylovat, AJ. Sobotní noc se koná.“

Povzdychla jsem si. Místo toho, abych ho odvrátila od ožehavého tématu, se mi podařilo vykopat si hrob. V sobotu večer jsem opravdu musela zmizet z domu. Vážně jsem nemohla Huntera nechat vyhrát. Vybrala jsem si sobotu, protože to aspoň bylo za mých podmínek. Od té doby, co si vždycky všechno překroutil ve vlastní prospěch, jsem to nechtěla vzdát.

Jak moc mi straší ve věži?