ASTC - 12. kapitola

Překlad: Míša

Děvčata, 2/5 knihy jsou za námi! Myslím, že teď to teprve bude nabírat grády. :D Mimochodem, v příští kapitole na vás bude čekat překvápko! ;D Užijte si kapču, -M.

Po zbytek cesty jsme jeli v tichu, jen mě občas na chviličku po očku pozoroval. Nebyla jsem si jistá, proč. Možná se jen bál, že začnu znovu brečet. Neměla jsem k tomu daleko, ale byla jsem odhodlaná vydržet, dokud nebudu sama.

Nakonec zabočil do opravdu nóbl apartmánového komplexu. Vypadalo to tu povědomě, ale to tahle část města taky. „Je to tu hezký.“

Mason zaparkoval v podzemní garáži a vypnul motor. „To je. A ten apartmán je taky něco. To proto jsem se s ním nemohl rozloučit.“ Vystoupil a přešel na moji stranu. Snažila jsem se vylézt sama, ale Mason mě chytnul a vytáhl z auta. Jak mě tak držel, naše pohledy se setkaly a na malou chviličku se ani jeden z nás nepohnul, ani nic neřekl. To až když se mi podíval na rty, jsem si myslela, že něco řekne. „Děkuju ti.“

Díky těm dvěma slůvkám se ta atmosféra mezi námi zničila, naštěstí. Upřímně, nebyla jsem v tom správném rozpoložení. Nemyslela jsem si, že bych měla tu sílu ho odstrčit, kdyby se mě pokusil políbit. Co jsem to za člověka? Vážně jsem potřebovala být sama – a rychle. Potřebovala jsem být sama, jen tak na chvíli nic nezvořu.

Mason mě jemně poodstrčil a zabouchl dveře. „Tudy,“ řekl a odkašlal si. Šli jsme k výtahu a naštěstí měl už otevřené dveře. Mason vytáhl peněženku a vytáhl z ní nějakou kartu. Přiložil ji ke čtečce a zadal do ní nějaký kód. Dveře výtahu se hned zavřely.

„Tady vážně dbaj na zabezpečení.“

„To mám jen já. Vlastním střešní byt.“

Vyklenula jsem obočí. „Tak střešní byt, jo?“

Přikývl, ale jakoby v rozpacích se podíval jinam. Vlastně mu to docela slušelo, být nesmělý. Vypadal roztomile, ačkoliv jsem si o něm vždycky myslela něco jiného – že byl silný, fyzicky zdatný, drsně pohledný, ale nikdy jsem si nemyslela, že je roztomilý.

Ježiš… vážně jsem se potřebovala dostat do toho bytu, a rychle.

V tuhle chvíli se dveře s cinknutím otevřely a přede mnou se rozprostřel výhled na vzdušnou chodbu, po které visely obrazy krajinek a po jejímž okolí stály vázy s vážně opravdicky vypadajícími umělými květinami. Prostě jsem se jich musela dotknout, abych se přesvědčila, jestli fakt nejsou živé. „Ty jsou parádní.“

Podívala jsem se na usmívajícího se Masona. „Tyhle jsem si objednal přes internet. Vypadaj fakt dobře, co?“ S úsměvem jsem přikývla. „Co ruka?“

„Zase začíná bolet, jak ten oblbovák vyprchává.“

Mason se najednou dal do pohybu, tak jsem šla za ním do obřího obýváku, který tvořila spousta béžových stěn, krémových sedaček a obrovská televize pověšená na zdi. „Páni, kolik má palců?“

Mason se vynořil z dveří, které vedly kdo-ví-kam a podával mi skleničku a pár prášků. Usmál se na mě, když jsem si je brala. „70 (±178 cm).“

Vytřeštila jsem na něj oči. „Nikdy jsem se na nic nedívala z tak velký televize.“ Proč to najednou znělo hrubě?

Mason se zasmál. „No, tak teď k tomu máš příležitost.“

Přikývla jsem a nás obestřelo ticho. Vážně už by měl jít. „Je mi fajn, Masone. Už by ses vážně měl vrátit na ten večírek.“

Rezervovaně přikývl. „Co mám říct tvý mámě a Hunterovi?“

Do prdele, na tohle jsem nepomyslela. Tohle mě teď vážně nezajímalo, ale musela jsem přijít s nějakou výmluvou – spíš, abych uklidnila Masona, než kohokoliv jiného. „Prostě jim řekni, že mě Christian potřeboval a že jsem teda šla k němu. Máma ví, že u něj občas zůstávám.“

Mason povytáhl obočí. „Kdo je Christian?“

Zasmála jsem se. „Je to jen kamarád.“ Musela jsem se smát, poněvadž mi bylo naprosto jasné, proč se ptal. „Hodně teplej kamarád.“ Proč jsem považovala za nutné to dodat?

„Ach,“ řekl s pousmáním. „Tak pokud si jsi jistá, že jsi v pohodě?“ Kývla jsem. „V ledničce by mělo být pár věcí, pokud budeš něco chtít zakousnout. Hunter sem občas chodí, takže by ta lednička vlastně měla být napakovaná.“ Větu Hunter sem občas chodí řekl takovým stylem, že to vyznělo jako by to mezi nimi mělo nějaký skrytý význam. Asi jsem začínala tušit jaký.

Cítila jsem se kvůli tomu jako ještě větší blbka.

„Dobře, děkuju, Masone. Myslím, že půjdu rovnou do postele. Jsem vážně unavená.“

Mason přikývnul. „Ani se ti nedivím. Mělas docela rušnej večer.“ Usmála jsem se na něj, ale nic dalšího jsem neřekla, takže si to Mason vyložil jako znamení, že už by měl jít. „Zůstaň dneska večer v mým pokoji. Je to ten první nalevo.“

Zase jsem mu to odkývala, a cítila se při tom hloupě. Mason asi věděl, že tu Hunter měl zástupy žen, s nimiž poskvrňoval prostěradla. Jako kdybych chtěla spát tam, kde předtím spal on.

„Dobře. Už půjdu. Zítra ti zavolám, abych zjistil, jak ti je.“

Přikývla jsem. „Mám něco udělat, než odejdu?“

Mason zavrtěl hlavou. „Ne. Máme tu paní na úklid, co sem chodí jednou za týden. Ta dá všechno do pořádku. Jen se tu chovej jako doma a uvidíme se v neděli večer.“

S úsměvem jsem mu to odkývala a Mason šel k výtahu. „Díky, Masone. Doufám, že si užiješ dovču.“

Mason nastoupil do výtahu a kývl na mě bradou, zatímco se za ním dveře zavíraly. Díky Bohu, konečně sama.

Chtěla jsem jít rovnou do postele, ale další část mě po tomhle večeru potřebovala něco ostřejšího k pití. Bylo teprve něco po jedenácté, ale připadala jsem si, jako bych byla vzhůru celou noc. Po cestě sem jsem zmerčila soupravu sklenic a vypadalo to, že jedna láhev bourbonu byla plná.

Šla jsem to teda omrknout a vida, měla jsem pravdu. Nalila jsem si štědrou dávku a kopla ji do sebe, načež jsem si nalila další. To pití jsem si vzala s sebou do Masonova pokoje, prvních dveří nalevo.

Když jsem otevřela dveře, překvapilo mě, jak byl ten pokoj útulný a pohodlný. Myslela jsem, že najdu obrovskou vodní postel královské velikosti s okázalým saténovým povlečením, ale místo toho na mě vybafla obrovská postel z mahagonu s rudým povlečením. Zdi byly natřené barvou terakoty, z čehož vyzařovalo teplo a pozvání. Další věc, které jsem si všimla, byly fotky Huntera, když byl malý. Na některých z nich byl i Mason. Páni, vypadal na nich vážně sexy, ale nějak mi přišlo, že teď vypadá líp. Zato Hunter vypadal vážně roztomiloučce, což bylo fakt ironické. Všimla jsem si, že čím byl na těch fotkách starší, tím víc na něm byla znát ta jeho drzá stránka. Z těma pronikavýma zelenýma očima vězelo monstrum, které mě pohltilo. Jo, fakt mě dostal.

S touhle myšlenkou jsem ležela na Masonově posteli. Pak jsem začala mrkat bolestí, když jsem se omylem opřela o svou zraněnou ruku. Na mysl mi ale zase začaly chodit i pochmurné myšlenky, a docela rychle na mě doléhaly. Nesnáším život. Nesnáším, co ze mě matka udělala. Ale nejvíc ze všeho nesnáším sebe samu.

Začaly mi téct slzy, ale tentokrát jsem se jim nebránila. Nechala jsem je téct, protože teď jsem mohla uboze brečet, když kolem mě nikdo nebyl, aby mě viděl, nebo slyšel. Stočila jsem se do klubíčka a nechala slzy téct. Cítila jsem se hloupě za to, že jsem na to Hunterovi skočila, za to, že jsem kolem matky přestala být ostražitá, a za to, že jsem k Hunterovi doopravdy začala něco cítit. Jo, jsem to já ale hlavička, co?

Byla jsem tak pohlcená svým vlastním malým světem, že jsem si ani nevšimla, že se Mason vrátil, dokud si ke mně nepřisedl na posteli. Prudce jsem se narovnala, což vyústilo v ostrou bolest, která mi procházela zraněnou rukou. Zamrkala jsem bolestí, ale nemohla jsem spustit pohled z Masona a jeho ustaraného pohledu.

„Co tu děláš?“ snažila jsem se si co nejlépe otřít slzy.

„Zapomněl jsem tu klíčky od auta, ale neuvědomil jsem si to, dokud jsem nebyl v garáži.“

Chystal se něco říct, ale zvedl jsem ruku, abych ho zastavila. „Prosím, nic neříkej.“ Nechtěla jsem slyšet ty otázky, o kterých jsem věděla, že zaručeně přijdou. Nemohla jsem se s nimi teď potýkat. Prostě jsem chtěla být sama.

„Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli nechceš obejmout?“

Když jsem na něj kývla na souhlas, vyklouzla mi z oka další slza. Mason se na mě vrhnul a pevně mě objal. Bylo to hezké, známé a vycházel z toho pocit tepla. Věděla jsem, že je léto, ale se zapnutou klimatizací mi to tu připadalo jako v ledárně. Vlastně jsem si neuvědomila, jaká mi je zima, dokud jsem se neocitla v jeho náručí.

Přistihla jsem se, že se k němu tulím, co nejvíc jsem mohla. Neodtáhl se. Vlastně si mě přitáhl ještě blíž.

Po chviličce povolil sevření a já si myslela, no, tak to je konec, ale místo toho mě začal vískat ve vlasech, něžně, dokonce láskyplně. Chtěla jsem se na něj podívat a vděčně se na něj usmát; vlastně jsem tomu dostála a začala zvedat hlavu, ale Mason měl asi podobnou myšlenku, protože ke mně taky skláněl hlavu. Bez pochyb mi jen chtěl dát pusu na čelo, ale místo toho přejel rty po mých.

Byla jsem jako přikovaná. Nemohla jsem se ani hnout. Nejdřív se Mason odtáhl, na tváři výraz šoku, ale když se mi podíval do očí, musel něco spatřit. Ale co? To jsem nevěděla. Každopádně ho to popohnalo a než jsem se nadechla, už mě zase líbal. Na chvilku toho nechal… chviličku mě pozoroval, než se zase naklonil pro další polibek. Skoro jako by hledal svolení. Skoro to vypadalo, jako kdyby věděl, že by to neměl dělat, ale nemohl si pomoct.

A já taky ne.

Po dnešní ohavném večeru jsem to potřebovala. Potřebovala jsem na vlastní kůži pocítit tu vřelost, tu ochranu. Potřebovala jsem se cítit milovaná. Ačkoliv jsem věděla, že tohle nebyla láska, připadalo mi to tak a zrovna teď jsem to tak hodlala brát.

Mason se zase odtáhl, ale jen na tak dlouho, abychom mohli chytit dech. Ztěžka na mě dýchal a při tom mě něžně laskal po tváři. Zasténala jsem. Nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem, aby se mě takhle dotýkal. Chtěla jsem, aby se mě takhle dotýkal všude, kde by neměl.

Pořád mě objímal v náručí jako dítě. Bylo ode mě špatné chtít, aby mě takhle utěšoval. Ale po dnešním večeru jsem to potřebovala.

Z úst mi uniklo zavzdychání, když mi pomalu od tváře přejížděl rukou k rameni.

To Masonovi stačilo, aby pokračoval. Dobyl má ústa, ale tentokrát to nebylo něžné. Ten polibek byl plný potřeby, naprosto hladový a přetékal vášní. Když jsem Masona potkala poprvé, byl stejně nervózní jako já, ale teď mi velel s půvabem, díky němuž mi plálo nitro. Přesně věděl, jak mě ovládat. Milovala jsem to.

Jazyky nám tančily v důkladném rytmu, ale brzy přestaly. Jednou rukou mi Mason stáhl ramínko tílka a začal mi zasypávat krk polibky. Zasténala jsem, vyžívala jsem se v té chvíli. Stáhl to tílko ještě o trošku níž, téměř mi odhalil prso, ale v tu chvilku mi něco došlo.

Tohle dělal i s mou matkou.

„Masone, přestaň.“

Hned ustal. Pořád jsme dýchali ztěžka, rameno jsem měla stále odhalené. Mason vstal. Nejdřív se na mě nemohl podívat.

„Omlouvám se, Ayden. Nevím, co to do mě vjelo. To mě neomlouvá, ale právě teď nevím, co by mohlo.“

Vytáhl jsem si ramínko zpátky na rameno a pokusila za pomoci nezraněné ruky vstát z postele. „Masone, to nic.“

Otočil se na mě. „Ayden, tohle není nic. Řekl jsem ti, že loňský rok se nebude opakovat, a kde teď jsme… dobývám tě na svý posteli.“ Mason se popadl za vlasy. „Mám si brát tvoji matku a teď… a teď…“

„Masone, přestaň. Nic se nestalo.“

Podíval se na mě. „Jenom proto, žes mě zastavila. Jenom proto, žes mě přiměla vidět, jak moc je tohle špatný. Co by si o mě pomyslela tvoje matka?“

Vytřeštila jsem oči. „Nikdy se to nesmí dozvědět.“

Jeho oči odrážely přesně ty samé pocity, které se zračily v mých. „To si uvědomuju, ale já to budu vědět.“ Ukázal na sebe a pak na mě. „My to budeme vědět.“ Povzdychl si a pak si sedl do nohou postele. „Nikdy předtím jsem nikoho nepodvedl, Ayden. Jasně, měl jsem hodně náhodných vztahů, ale kdykoliv jsem se k nějaké začal vázat, nikdy jsem nezůstal. Řídím se touhle zásadou.“

Viděla jsem, jak poraženě vypadal a tak jsem udělala krok směrem k němu. Položila jsem mu ruku na rameno, ale nepodíval se na mě. „Prostě zapomeňme, že se to stalo, okej? Můžu, pokud můžeš i ty. Nebudu o tobě smýšlet jinak ani se cítit nějak jinak a doufám, že ty můžeš udělat to samé.“

Tehdy se na mě usmál. „Omlouvám se. Chovám se jako debil.“

Vyprskla jsem smíchy. „To bys nemohl, ani kdyby ses snažil, Masone.“

Chvíli mě pozoroval, než znovu promluvil. „Víš, máš oči svý matky, ne barvou, ale tím způsobem, jakým se díváš. Máš takový ztracený pohled, kdykoliv se do nich podívám.“

Věděla jsem, že bych se na to neměla ptát, ale prostě jsem to musela vědět. „Co vidíš, když se matce podíváš do očí?“

Mason se uchechtl. „Nevím. Hádám, že to je odhodlání.“

Taky jsem se zasmála, ale ne proto, že jsem myslela, že by to bylo vtipné. Ono to bylo vtipné, ale ve špatném, ironickém smyslu. Moje matka je hodně odhodlaná. Jenom si nemyslím, že by Mason věděl, jak moc.

Jako na povel Masonovi zazvonil telefon. Nejdřív začal šílet, ale pak si uvědomil, že ho má jen v kapse. Vytáhl ho a podíval se na něj, pak řekl: „To je tvoje matka.“ Přikývla jsem, když to vzal. „Ahoj, miláčku. Ano, promiň, mám zpoždění. Zrovna mi volali kvůli bytu, že začal vřeštět alarm.“ Na chviličku se odmlčel. „Ano, všechno je v pořádku, miláčku. Musel to být jen planý poplach, protože nikdo s ničím nehnul ani nic neodcizil. Vážně mě to mrzí, Kat.“ Přikývl. „Ano. Taky tě miluju.“

Bože, asi budu blejt.

Když zavěsil, podíval se zpátky na mě a viděl, jak se tvářím. „Promiň.“

Odmávla jsem to. „Neomlouvej se.“ Vlastně jsem si tím uvědomila, jaká strašná chyba by to byla. Miluje moji matku. Jistěže ano. Vždyť si ji bude brát,zatraceně. A přesto jsem tu seděla a strkala mu jazyk do krku, naprosto připravená si to s ním rozdat. Bože, fakt to nemám v hlavě v pořádku. Omlouvala jsem si to tím, že jsem potřebovala cítit útěchu něčího objetí. Což bylo něco, čeho se mi v životě moc nedostávalo.

„Už vážně musím jít.“ Přešel ke mně a políbil mě na čelo. Vypadal, jako by čekal, až mu to odsouhlasím.

Usmála jsem se. „Tak běž, Masone. Uvidíme se v neděli. Ještě jednou díky.“ Mason přikývnul a bez dalšího slova odešel.

Až když odešel, začala jsem si říkat, jestli bych neměla zavolat Mandy nebo Christianovi. Seskočila jsem z postele a šla hledat batoh. Našla jsem ho na pohovce. Vyndala jsem z něj telefon a viděla, že jsem měla od Huntera patnáct různých hlasovek.

První: AJ, kde jsi? Hledal jsem tě úplně všude.

Druhá: Kurva, AJ, hraješ si se mnou? Nemůžu tě nikde najít a nezvedáš mi mobil!

Třetí: AJ, vážně tu začínám šílet. Kde. Seš?

V tomhle stylu to šlo dál a dál až před zhruba deseti minutami přišla poslední: Nemůžu se ti dovolat a táta mi to taky nebere. Kde kurva seš, AJ? Jestli se mi do půl hodiny neozveš, volám policajty.

Povzdychla jsem si. Vážně jsem mu nechtěla říct ani slovo, ale hádám, že teď asi budu muset. Mimoto, copak nebyl doma? Vždyť máma by mu přinejmenším určitě řekla, kde je Mason. Božínku, jestli on není ukvapenej. Ukvapenej, sukničkářskej, zelenookej hulk.

Ve vzteku jsem si v kontaktech změnila Huntrovo jméno na Vyjebávače. Myslím, že se to k němu hodilo. Stiskla jsem tlačítko Odpovědět a začala vyťukávat zprávu.

Já: Jsem v pohodě. Musela jsem odejít a dneska už se domů nevrátím. Přestaň panikařit. A zklidni hormon!

Stiskla jsem Odeslat s pocitem, že ho moje odpověď akorát nasere, ale nemohlo mi to být víc u prdele. Šukal ve svém pokoji s nějakou krávou jenom pár minut po tom, co mi nabídl, abych tam s ním dneska přespala. Vážně to bude mít spočítaný, jestli si myslel, že na něj budu milá.

Nadskočila jsem, když mi začal vyzvánět mobil. Když jsem viděla, že to byl Hunter, zmáčkla jsem Ignorovat. Zkusil to znovu a já ten hovor znovu odmítla. Takhle to šlo ještě pár dalších minut dál, než jsem se rozhodla, že tu zatracenou věc vypnu a půjdu si lehnout. Už bylo po půlnoci a stejně jsem byla unavená.

Dopila jsem zbytek bourbonu, co mi zbyl ve skleničce, sundala si džíny a zachumlala jsem se pod peřinu. Vypnula jsem světlo a přetočila se, abych našla pohodlnou polohu na spaní.

Nejdřív jsem nemohla usnout. V ruce mi slabě pulzovalo a v hlavě se mi pořád míhaly obrázky toho, co se dneska stalo. Zvažovala jsem, že si dojdu pro ještě jednu skleničku bourbonu, ale pak jsem ten nápad zavrhla, neboť jsem usoudila, že jsem nechtělazáviset na alkoholu, aby mi pomáhal usínat. Nakonec, za pomoci vynaloženého úsilí a vyčerpání se mi povedlo ukolébat se do Země Nezemě.

*****

Byla jsem zamčená na půdě… zase. Nesnášela jsem, když matka měla tyhle nálady. Někdy mě prostě jen ignorovala, což mi nevadilo. Nevadilo mi to, protože to bylo lepší, než ta druhá možnost.

Byl večer a zrovna jsem se vrátila od Mandy, po tom, co jsme spolu studovaly na test. Ve škole jsme měli psát závěrečné písemky a já jsem měla menší, neplánovaný skluz. Mandyini rodiče mi nabídli, jestli nechci něco k jídlu, ale řekla jsem, že ne. Teď jsem si přála, abych bývala byla řekla, že jo, protože jen co jsem přišla, matka vzala můj talíř ze stolu, přešla ke koši, který nohou otevřela a obrátila do něj obsah talíře. Pak mě popadla za vlasy, dovlekla mě nahoru a hodila mě na půdu. V tu chvíli jsem věděla, že tam zůstanu celou noc. Nikdy nenechala zapnuté světlo, takže jsem si musela vystačit s baterkou, kterou jsem si tam jednou schovala, když nebyla doma. Protože jsem byla až tak paranoidní, že by ji našla a pak mi něco udělala, ukryla jsem ji pod prkno od podlahy. Taky jsem nechtěla být sama ve tmě. Bylo mi šest, když mě poprvé zamkla na půdě. Ta tma kolem mě mě děsila. Nesnášela jsem tmu, protože každý stín na zdi vypadal jako příšera. Výsledkem bylo, že jsem křičela, když mě tam táhla. Neuměla jsem si poradit se svým pádícím srdcem, zatímco mě pohlcovala tma. Bylo to, jako žít v probouzejícím se pekle.

Nakonec jsem si na tu tmu zvykla. Tma se stala mojí kamarádkou, protože přinejmenším ona mi nikdy neubližovala. Matka se ke mně nemohla ve tmě dostat. Mohla mě tam zavléct, ale věděla jsem, že zatímco tam jsem, nedostanu další facku. Byla jsem tam v bezpečí před uštknutím jejího jedovatého jazyka.

Vyvrbilo se to v dobrou věc. Zatímco jsem tam byla zamčená, začala jsem se probírat tátovými věcmi. To tehdy to bylo poprvé, co jsem narazila na jeho knížky. Hodiny jsem seděla na podlaze a s pomocí své malé baterky jsem si četla, co napsal. Matka mi mohla vzít svobodu, ale to tyhle chvíle jsem si opatrovala. Znamenaly, že můžu být sama, a že můžu mít jen pro sebe kousek svého táty. To proto jsem chtěla být jako on. Ve chvíli, kdy jsem končila školu, jsem věděla, čím se chci stát. A za to vděčím jemu.

Najednou jsem nadskočila leknutím nad zvukem, který se ozval zvenčí, zatímco jsem tam tak seděla s baterkou v ruce. Rychle jsem ji vypnula a snažila jsem se ji skrýt pod prknem. Jen co jsem ji ukryla, rozletěly se dveře a dovnitř nakráčela matka s rozzuřeným výrazem.

Naštrádovala si to ke mně. „Ayden, co jsem ti říkala o tom, že bez mýho dovolení nemáš opouštět půdu?“

Přikrčila jsem se v rohu. „Nevím, o čem to mluvíš. Byla jsem tady celou dobu.“

Natáhla se po mně a zase mě popadla za vlasy. Vykřikla jsem bolestí, když mě za ně zatáhla. „Neopovažuj se mi do prdele lhát. Slyšela jsem tě chodit po domě.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Přísahám – byla jsem celou dobu tady.“

„Lhářko!“ zařvala a pak jsem ucítila facku.

Zbudila jsem se do zvuku smíchu. Nejdřív jsem si myslela, že ještě pořád sním, ale pak jsem slyšela ženský hlas. „Huntere, nechceš mi nejdřív udělat snídani?“

„Jediná snídaně, kterou chci, seš ty.“

Ve stejnou chvíli, kdy jsem otevřela oči, se mi zvedl žaludek. Vyskočila jsem z postele a pospíchala na záchod, stihla jsem to akorát tak včas, abych se naklonila nad mísu. Když vezmu v potaz, že jsem toho moc nesnědla, neměla jsem moc, co dávit.

Akorát jsem si utírala pusu a snažila se z hlavy dostat ten sen, když se rozrazily dveře. „Co to kurva? AJ?“

Hunter stál ve dveřích, na tváři směs zuřivosti a zájmu. A pak uviděl moji ruku. „AJ, co se to do prdele děje?“

Nevšímala jsem si ho. Našla jsem nějakou ústní vodu a vypláchla jsem si s ní pusu. Když jsem byla hotová, vyplivla jsem ji a rychle jsem se kolem něj snažila protlačit.

„AJ, mluv se mnou!“

Otočila jsem s na něj. „Nedělej si se mnou starosti, Huntere, prostě se vrať ke svý snídani.“

Vnitřně jsem se přikrčila, protože jsem na něj vyjela, i když jsem to neměla v úmyslu.

Hunter přešel ke mně. „AJ, ignorovalas mě. Nezvedalas mi telefon anis mi neodpovídala na vzkazy. Co jsem si měl jako myslet?“

Překřížila jsem si ruce na prsou, což nebylo zrovna nejlehčí, když jedna nebyla tak úplně funkční. A nejenom to, taky bolela jako sfiňa. „Ehm… nevím, možná to samý, co sis myslel, kdyžs u sebe v pokoji včera v noci šukal nějakou blbku. Nebo je to pořád ona?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to nemůže být, protože bys přece nesmočil svůj klacek dvakrát ve stejný louži dva dny za sebou, co?“

Hunter vypadal zmateně. „O čem to kurva mluvíš?“

Povzdychla jsem si, začala jsem být čím dál víc nasraná. „Včera večer, potom, co mi Robert strčil jazyk až do krku, jsem tě šla hledat, protože jsem si myslela, že nebudeš daleko. Když jsem došla nahoru, slyšela jsem nějakou ženskou v tvým pokoji–“ Do prdele, ani jsem to nemohla vyslovit.

Hunter se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Tak o tom to celý je?“

Šokovaně jsem zalapala po dechu. „To ti to nestačí? Hunter, nabídls mi, abych přespala u tebe v pokoji, a o pár minut později si tam někoho šukáš? Vážně, to si myslíš, že jsem až tak blbá?“

Hunter udělal krok dopředu a popadl mě za ruku. „To ti udělal tamten zmrd?“

Odtáhla jsem se. „Ne. A stejně, teď nemluvíme o mně. Mluvím o tobě.“

Hunterovi to bylo fuk. „Ayden, kterej sráč ti to udělal?“

Hodila jsem oči v sloup. „Teď nesoudíme mě. To ty nemůžeš udržet péro v kalhotech na víc jak pět minut.“

Hunter přešel ke mně. „Ayden, nebudu se ptát znova. Pokud mi neřekneš, kdo ti to udělal, osobně najdu Roberta a pak toho tvýho zvrácenýho strýce, abych jim dal přednášku, kterou si za rámečekrozhodně nedaj. Vyjádřil jsem se jasně?“ znovu jsem zalapala po dechu nad drzostí tohohle chlapa. „AJ.“

Naštvala jsem se. „Já jsem si to udělala. Okej?! Spokojenej? Řízla jsem se, když jsem se snažila ukrojit si meloun a potřebovala jsem osmnáct stehů. Tvůj táta mě vzal do nemocnice, ale nechtěla jsem, aby o tom někomu říkal.“

Byl ohromenej. „Tys řekla tátovi, aby nikomu nic neříkal, jen proto, abys mi pak mohla vyčíst něco, co si myslíš, žes slyšela?“

Ne, nebylo to kvůli tomu, ale o tom jsem se s ním nemínila hádat. „Vím, co jsem slyšela.“

Hunter se popadl za vlasy a vrhal po mě vražedný pohled. „Ayden, uvědomuješ si, jak moc jsem včera večer šílel, když jsem tě nemohl nikde najít? Myslel jsem, že ti možná Robert něco udělal, nebo že tě unesl, nebo že se prostě stalo něco hroznýho, protože jsem si myslel, že bys mě nikdy nenechala takhle tápat ve tmě.“

Sakra, teď jsem se cítila špatně. Ačkoliv je kretén, měl pravdu. „Nemyslela jsem tě tím–“

„Ne, na nikoho jsi nemyslela, že jo, Ayden? Protože dokážeš myslet jen na sebe. Myslel jsem teda, že jsi lepší. Myslel jsem, že jsi chytřejší a mnohem víc vyzrálá.“ Zklamaně se podíval jinam. „Hádám, že jsem se spletl.“

Otočil se ke mně zády. V tu chvíli jsem se ho chtěla zeptat, jak mě může soudit, když šukal s jinou, ale přerušil mě. „Včera večer jsem tě hledal. Nemohl jsem tě nikde najít, takže jsem zpanikařil, říkal jsem si, že tě Robert musel zatáhnout nahoru. Když jsem nemohl najít ani jednoho z vás u tebe v pokoji, šel jsem se podívat k sobě, jen pro případ, že už na mě čekáš. Nebylas tam, ale zato někdo jiný ano. Řekla, že chce, abych ji ošukal, ale odstrčil jsem ji a řekl, že v žádném případě. Pak jsem tě šel zase hledat, ale nemohl jsem tě nikde najít.“ Povzdechl si, pořád stál zády ke mně.

Do prdele. Tohle jsem fakt posrala.

„Huntere, mrzí mě to.“

Ramena se mu zvedla a pak zase klesla. „Na to už je pozdě. Skončil jsem s tebou. Uvidíme se, ségra.“

Odešel a nechal mě tam stát, šokem úplně přimraženou k zemi. Sakra. Co jsem to udělala? Možná, že kdyby věděl, co se stalo, nebyl by na mě tak tvrdý, ale v něčem měl pravdu. Vytěsnila jsem ho, protože jsem na něj byla nasraná. Vlastně jsem se cítila zrazená.

Byla jsem kráva.

V mžiku jsem slyšela, jak se zabouchly dveře, a následovalo hihňání. Musela jsem odtud vypadnout. V žádném případě tu nezůstanu, abych poslouchala, co se bude dít vedle.

Vzchopila jsem se, popadla svůj batoh a bez ohlédnutí se zpět jsem zamířila k výtahům. Zapnula jsem si telefon a hned na mě vyskočilo několik hlasovek a pár smsek, všechny od Huntera. Co si o mě musel myslet?

Sjela jsem do přízemí a zeptala se sekuriťáka, jestli by mi nemohl zavolat taxíka. Vyťukávala jsem smsku, zatímco jsem na něj čekala.

Mrzí mě to, Huntere. Nikdy jsem neměla v úmyslu tě nechat tápat ve tmě. Doufám, že mi někdy budeš moct odpustit.