ASTC - 11. kapitola

Překlad: Míša

Tak teď pro změnu jedna nádherná, emotivní kapitola. <3 No řekněte, nechtěly byste takytakovýho chlapa? :D -M

Otočila jsem se na Masona a přitom jsem se snažila schovat před ním svoji poraněnou ruku. Všiml si, jak vypadám a zamračil se. „Tys brečela. To už tě ten kluk zase obtěžoval?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jsem v pořádku. Jen potřebuju na chvilku ven. Vrátím se, co nejdřív to půjde.“

Viděla jsem, že mi na to Mason neskočil. Prohlédl si mě od hlavy až k patě; určitě mu neušlo, že jsem se převlékla, a pak se mi snažil podívat přes rameno, aby zjistil, co skrývám.

„Co se děje, Ayden? Nech mě se na to podívat.“

Zavrtěla jsem hlavou, slzy se mi zase sbíhaly v očích. „To nic není. Jsem v pořádku. Jenom potřebuju na chvilku vypadnout. Slibuju, že se vrátím, co nejdřív to půjde.“

Mason mě ignoroval a otočil mě. Jen co uviděl moji ruku, vytřeštil oči. „Sakra, Ayden. Co se ti stalo?“

Marně jsem se snažila usmát. „Je to hloupý, vážně,“ snažila jsem se to zlehčit. Zase jsem hodlala lhát; zdá se, že od té doby, co mě máma začala bít, se z toho stal zvyk. „Snažila jsem se ukrojit si kousek melouna, a taky se mi to povedlo, a to tak dobře, že se mi povedlo se u toho taky říznout.“

Mason mě zatahal za paži. „Ukaž mi to.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Prosím, nechci dělat povyk. Chystala jsem se jít do nemocnice, protože to pořád krvácí. Doufala jsem, že se mi podaří vyplížit se bez toho, aby si mě někdo všimnul. Nechtěla jsem vám zkazit večírek.“

Mason se prudce nadechl. „Kurvadrát, Ayden. Jsi mnohem důležitější, než nějaký stupidní večírek.“ Rozhlédl se kolem a pak se zase zaměřil na mě. „Vlez si do Porsche, zavezu tě tam. Jenom si dojdu pro klíčky.“

„To je dobrý, vážně, Masone. Stopnu si taxíka –“

Mason zatnul zuby a přistoupil ke mně. „Ayden, nastup si do toho auta a počkej na mě. A ne neberu jako odpověď.“

Ustrašeně jsem mu to odkývala. Když jsem viděla, že se otočil a měl namířeno pro ty klíčky, popadla jsem ho za ruku. Mason se otočil, aby se na mě podíval. „Slib mi, že to nikomu neřekneš.“

Mason se zamračil. „Proč? Nerozumím ti.“

„Prosím, Masone. Už tak mi je dost trapně. Prosím, neříkej o tom nikomu – ani mámě.“

Mason si povzdychl a zamyšleně se podíval jinam. „Dobře. Nikomu nic neřeknu. Jenom řeknutvý mámě, že se v práci objevila krizová situace, kterou musím nutně vyřešit a že se za hodinku vrátím.“

„Ale vždyť na tebe bude naštvaná, Masone.“

Pokrčil rameny. „Vezmu tě do nemocnice, Ayden. Na tu ruku se ti musí někdo podívat. A teď už mlč a běž do toho auta.“ Odešel a já pospíchala do jeho auta. Naštěstí bylo příhodně zaparkované u brány, zatímco zbytek příjezdovky byl pořádně zaplněn všemožnými auty.

Dostala jsem se ke dveřím, otevřela je a posadila jsem se na sedačku. No, možná jsem si na ni rovnou kecla, když vezmeme v úvahu, že jsem měla použitelnou jen jednu ruku. Ty vole, bolelo to jako svině!

Zrovna jsem byla v půlce zkoumání své poraněné ruky, když se zničehonic otevřely dveře a já leknutím nadskočila. Mason si nasedl a zmáčkl čudlík na otevření brány.

„Díky za tohle.“ Usmála jsem se na něj, když startoval motor.

„Co by to o mně vypovídalo, kdybych tě nechal si stopnout taxíka, když máš ruku v tomhle stavu?“ Na chvíli ke mně sklouzl pohledem, ale pak už projel bránou ven. „Vypadá to hodně blbě, Ayden. Jak se ti to ke všem čertům povedlo?“

Zakuckala jsem se smíchy. „Asi jsem trochu nešikovná, hádám.“ Kousla jsem se do rtu, protože jsem se bála, že začnu brečet a prozradím se. Máma se ke mně vždycky chovala hnusně, ale poslední dobou, co se Hunter s Masonem nastěhovali, to bylo tisíckrát horší. Začalo to fackami, ale už se to dostalo do fáze těžké tělesné újmy. Nevím, proč to dělá; možná si myslí, že se jí snažím zničit vztah. Mason vypadal, že je slušný a čestný muž. Jenom si nejsem jistá, že ví, koho přesně si to bude brát.

Snažila jsem se se pohodlně usadit, načež jsem pohnula zraněnou rukou a zamrkala bolestí. Mason si mě zběžmo prohlédl, na tváři ustaraný výraz. „Jsi v pořádku?“

Přitakala jsem. „Jo, jenom to trošičku bolí.“

Momentík předtím, než se vrátil k řízení, se mi podíval přímo do očí. „Vypadá to, že to bolí o hodně víc, než jen trošičku. Kvůli mně nemusíš nic předstírat, Ayden. Jestli něco cítíš, prostě mi to řekni.“

„Tak teda dobře. Bolíto přímo kurevsky. Spokojenej?“

Mason se zasmál, což mě přinutilo se usmát. „Jo, to je lepší.“ Na chvilku se zarazil a pak řekl: „Za chvilku tam budeme. Jenom sjedeme tuhle ulici a jsme tam.“

Přikývla jsem. „Dobře, ale jen co tam dorazíme, tak se vrátíš zpátky na svůj večírek.“

Mason si povzdychl a zavrtěl hlavou. „Zůstanu s tebou.“ Chystala jsem se něco říct, ale zvedl ruku. „Bez diskuze.“

Rozzlobila jsem se. „Řek ti už někdo, že seš tvrdohlavej jak mezek?“

Mason se nahlas zasmál. „Jo, možná jeden nebo dva lidi. A ať lidi klidně vědí, že se o svoji rodinu starám. A ty seš její součástí, Ayden.“

Chystala jsem se odpovědět tím, že se ho zeptám na něj a na mámu, jak se potkali, ale přerušil mě. „Ach, už jsme tady.“

Zatímco Mason hledal volné místo k zaparkování, já jsem zavřela pusu. Asi bude nejlepší, když se do toho nebudu plést. Ať už v ní viděl cokoliv, tak to bylo nad moje chápání, ale asi to muselo být něco pořádného… něco, co je k sobě přitahovalo, hádám.

Jen co zaparkoval, vyřítil se z auta ven, oběhl ho zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažila vylézt ven.

„Ts, a to říkáš, že já jsem tvrdohlavej jako mezek? Tos nemohla pár vteřin počkat?“

Usmála jsem se na něj. „Ne, trvalo ti to moc dlouho.“

„Chceš tím říct, že nemám výdrž?“

Zasmála jsem se, zatímco jsme mířili na úrazové oddělení. „Pokud si to dobře vybavuju, myslím, že s výdrží jsi teda problém neměl.“

No do prdele! To moje pusa fakt neví, kdy má být zticha?

Mason ztichnul a já se na něj podívala červená jako ředkvička. „Promiň. To ode mě nebylo vhodné. Kurva, jsem prostě idiot.“ Naprosto v rozpacích jsem se podívala jinam, ale Mason mi zvedl bradu, abych se na něj podívala. „To nic, Ayden. To, co se mezi náma stalo, nemůžeme ignorovat. Jenom se to už nesmí opakovat.“

Přikývla jsem. „Já vím.“

Viděl moji rezignaci a otočil se na mě. „Podívej, Ayden, stalo se,co se staloa už to nemůžeme vzít zpátky. Nemohli jsme vědět, že o měsíc nebo tak nějak později potkám tvoji matku. Je to jenom pěkně blbá náhoda.“

Kývla jsem. „To mi říkáš ty…“ A to toho nevěděl ani půlku!

Po tomhle jsme mlčky kráčeli na úrazovku. Mason se ujal velení a řekl sestřičce na recepci o mé malé nehodě. Podívala se na mě, a když uviděla krev, okamžitě mě hnala z chodby do nějaké místnosti, abych počkala na jinou sestru, aby posoudila závažnost mého zranění.

Jen co sestřička zmizela a my se posadili, otočila jsem se na Masona. „Hádám, že to asi nebyl hezkej pohled, když jsem tam tak seděla a všude ze mě kapala krev.“

Mason pobaveně zavrtěl hlavou. „Jak ti je?“

Ošila jsem se, když se o tom zmínil a já zase ucítila to bodání. „Pořád to bolí jako svině.“

Jen co jsem to dořekla, sestra se zářivým úsměvem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. „Dobrý večer. Beru to tak, že vy jste Ayden Pearsonová, správně?“ Zkontrolovala si poznámky, zatímco jsem jí to odkývala. Podívala se na Masona. „A to je váš partner?“

Oba jsme se zasmáli a já ucítila, jak se mi tváře barví do červena. „Ne,“ odpověděla jsem. „Brzy bude mým otčímem.“

„Ach.“ Kousla se do rtu, zatímco se usazovala naproti mně. „Pardón.“

Mason se zase zasmál. „To nic. Vlastně mi tím lichotíte.“

Sestra se znovu krátce podívala na Masona, na jeho perfektně vystajlované tmavé vlasy a ještě perfektnější zelené oči. Jo, lítala v tom až po uši.

Nakonec se můj pohled ustálil na Masonovi. On se na mě taky díval o trošku déle, než by bylo vhodné. Až když se sestřička natáhla pro moji ruku, tak jsem se podívala jinam.

„Dobře. Tak se podíváme na tu ruku.“ Opatrně odtahovala ručník z rány, ale touhle dobou jsem ho už měla přilepený k ruce, takže odtrhávání příšerně bolelo.

„Omlouvám se,“ řekla mi. „Vypadá to docela hluboce. Jak se vám to povedlo?“

Snažila jsem se to smíchem zlehčit, jako ostatně vždycky. „Vážně je to úplně hloupý. Snažila jsem se si ukrojit kousek melouna, ale šlo to pěkně ztuha. Držela jsem ho v levačce a pravačkoujsem ho krájela zespoda nahoru, no a mezitím jsem se řízla. Pěkně blbý, co?“ Myslím, že kdyby máma nebyla levačka, tak by mi ta lež tak dobře neprošla. Nebylo zapotřebí génia, aby přišel na to, že jsem pravačka.

Sestřička svraštila čelo. „Hmm… vypadá to docela hluboce. Rozhodně budete potřebovat stehy, ale nejdřív to musíme vyčistit.“ Zvedla se ze sedačky. „Pojďte se mnou, vezmu vás na ošetřovnu, kde vás sestřička dá dohromady.“

S Masonem jsme se oba zvedli najednou a naráz jsme jí i poděkovali. Pak nás zavedla do jiné místnosti, o které jsem si myslela, že bude plná lidí, ale překvapeně jsem zjistila, že tam na druhém konci seděl jen jeden postarší pán. Měl přes oko pásku, takže jsem bez pochyb věděla, kvůli čemu tu je on. Zdvořile jsem se na něj usmála a posadila jsem se na postel. Sestřička okolo nás zatáhla závěs, abychom měli trošku soukromí a řekla nám, že někdo přijde, co nejrychleji to půjde.

Hluboce jsem přemýšlela nad vším, co se dneska událo. Skoro to vypadalo, jakoby se někdo rozhodl pro Ayden Pearsonovou vytvořit ten nejhorší večer vůbec a nechat to, jak se to vyvine dál. Chci tím říct, nejdřív můj strýček, pak Robert, pak Hunter a nakonec moje máma. Kdybych se už tak necítila dost uboze, tak bych se ještě začala litovat.

„Jsi v pořádku? Vypadáš… nevím… smutně.“

Otočila jsem se na Masona. Vypadal znepokojeně, jako by mu to opravdu nebylo jedno. Něco jsem kvůli němu uvnitř cítila. Ne ve smyslu motýlků a lásky, ale jako bych byla chtěná, že na mě někomu skutečně záleželo. Byl to zvláštní pocit, takový, jaký jsem od smrti svého otce nepocítila. Vlastně když umřel, tak slovo rodina umřelo spolu s ním. Prostě jsem žila ve svém vlastním malém světě… ve světě, kde se mě všichni snažili změnit, abych se podřídila jejich vůli. Po té cestě jsem s nimise všemi bojovala, protože jsem musela. Jsem taková, jaká jsem, protože jsem neměla na výběr. Oni mi nedali na výběr.

A zrovna teď mě uklidňoval muž, se kterým jsem se vyspala a který pro mě překvapivě začínal znamenat něco víc. Skoro to vypadalo, jako bych měla příležitost poznat, co skutečně znamenalo mít rodinu – náznak toho, co jsem po cestě ztratila.

„Chci, abys jel domů, Masone. Sama tu budu v pořádku. Myslím, že možná zamířím ke Christianovi, až tu skončím.“

Mason se zamračil. „Proč? Měla by ses vrátit domů a být se svou rodinou.“

Nemám žádnou rodinu.

„Prostě se cítím hloupě a chci být na chvíli sama.“ A taky jsem nechtěla vidět Huntera, po tom, co jsem dneska zaslechla. Čekal ode mě, že přijdu k němu do pokoje, ale měl to spočítaný, po tom, co ho strčil do někoho jinýho. Hajzl!

„Nikdo tě nebude soudit, Ayden.“

„Zůstává Pete u nás?“

Masonův výraz se změnil. Jeho ustaraný obličej se zatvrdil, zatímco se rychle nadechl. „Pořád to nadhazoval, ale vymluvil jsem se, že nechávám vymalovávat pokoje.“

Zamračila jsem se. „Je to pravda?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, ale hádám, že to tak teď asi bude muset vypadat.“

„Proč?“

Mason se znovu ostře nadechl. „Protože jsem viděl, jak se okolo tebe choval,“ povzdychl si. „Ayden, nechceš mi něco říct?“

V tichosti jsem se na něj chvíli dívala, ale pak někdo zatáhl za závěs a zničil to kouzlo okamžiku. Hádám, že mě to zachránilo, ale pochybuju, že to bude na dlouho. Mason si všiml, že se chovám divně, ale ať se propadnu, jestli se tak brzo vrátím na místo činu. Matka by se mohla rozhodnout, že mi zkrášlí i druhou ruku.

Veškerá konverzace ustala a sestřička mi vyčistila ránu, na níž pak nanesla lokální anestezii, která mi umrtvila paži. No, nakonec jsem těch stehů potřebovala osmnáct. Jo, mamka udělala skvostnou práci.

Poté, co mi tu ruku obvázali, mi bylo řečeno, ať si vezmu ibuprofen a paracetamol na bolest a ať se za deset dní vrátím, aby mi vytáhli stehy.

Mason zmizel, ale objevil se ve chvíli, kdy jsem celá obvázaná byla na odchodu.

„Je všechno v pořádku?“ Vzala jsem si kabelku a čekala na odpověď.

Mason se usmál. „Všechno je v pořádku. Jenom jsem myslel, že zavolám tvý matce, že jedu domů. Bývá nervózní, když se jí dlouho neozývám.“

„Nevracím se domů, Masone.“

Povzdychl si. „Je mi to jasný. Sice nevím proč, ale máš k tomu svoje důvody a budu je respektovat. Jenom věz, že tu jsem pro tebe, kdyby sis někdy potřebovala promluvit.“

S pousmáním jsem mu to odkývala, vděčná, že se v tom nehrabe dál. „Nadiktuju ti Christianovu adresu.“

Poděkovali jsme nemocničnímu personálu, pak mě vzal za nezraněnou paži a šli jsme ven. „Neodvezu tě ke Christianovi.“

Zastavila jsem se. „Cože? Myslela jsem, že jsi řekl, že –“

„Vím, co jsem řekl a dodržím to. Jestli chceš být na chvíli sama, tak fajn… ale nezůstaneš u Christiana. Pro dnešní večer můžeš zůstat v mým bytě. Stejně v něm teďka nikdo není.“

Šli jsme k autu. „Tys ho neprodal?“

Mason zavrtěl hlavou. „Ne, vlastně to přijde vhod, si ho nechat. Mimo to se by se tam Hunter mohl chtít přestěhovat, až si dodělá diplom.“

Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl, zatímco jsme nasedali do auta. A proč tam vlastně Hunter nebydlí právě teď? Určitě by mu nevadilo mít svůj vlastní prostor, kde by se mohl věnovat svým zálibám? Já bych teda měla rozhodně jednodušší život, kdyby s námi nežil pod jednou střechou 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

„Naštěstí ten byt odtud není moc daleko.“ Mason nastartoval a vyjel z parkovacího místa.

„Omlouvám se, že jsem zavinila všechny ty potíže. Nemusels tu se mnou být. Mohla jsem to zvládnout sama.“

„Přestaneš se už omlouvat? Není to tvoje chyba. Vždyťs neměla v úmyslu se takhle pořezat.“

Rozpačitě jsem se usmála. „Ale stejně to oceňuju, Masone. Vážně.“ Cítila jsem, že už zase natahuju, takže jsem se podívala jinam.

„Hej, hej.“ Mason mě zatahal za rameno, ale stejně jsem se na něj nepodívala. „Ayden, podívej se na mě. Podívej. Se. Na. Mě.“

Otočila jsem hlavu, během toho pohybu mi z oka skanula slza. Sakryš, co to se mnou dneska bylo? Vždyť normálně jsem byla tak svéhlavá, ale dnešní večer na mě prostě byl moc. Cítila jsem, jak to ve mně všechno vřelo… cítila jsem všechny ty roky, co mě matka vlastnoručně týrala.

Mason mě vzal za ruku a jáhonechala. „Nemusíš plakat, Ayden. Jsou tu lidi, kteří tu pro tebejsou, kteří s tebou chtějí být. Neodháněj nás, když ti chceme pomoct. Od toho je rodina.“ Přikývla jsem, ale ze strachu, že bych zase začala natahovat, jsem nic neříkala. „Nevím, co tě tak rozesmutnilo, ale budu vždyckystátza tebou, kdyby sis někdy potřebovala promluvit. To ti slibuju.“

Zostra jsem se nadechla, snažíc se převzít vládu nad emocemi. Ale bylo to těžké. Prostě jsem chtěla být sama, abych se z toho mohla vybrečet, vzchopit se a nakonec pokračovat ve svém životě.

„Děkuju, Masone.“

Pustil moji ruku, aby mohl přeřadit a chvilku se na mě díval. Bylo mi jasné, díky komu Hunter vypadá tak dobře. Kdyby nebylo Huntera, myslím, že bych byla totálně zabouchnutá do pana Davenporta.

„Už tam skoro jsme.“