Unforgettable - PROLOG

Překlad: Peťa

Protože se mi po nich (Darrenovi a Bailey) už stýskalo, tak jsem se na to vrhla. Užijte si prolog.

Ještě jsem chtěla – kdybyste náhodou měl někdo zájem o poslání kompletu prvního dílu (Unforgiven), tak mi v komentářích kdyžtak nechte e-mail. Ale zároveň vás opravdu prosím, abyste to rozhodně nikde nešířily, bylo by to jen pro vaši potřebu.

Peťa

Před deseti lety

Mohla slyšet povzbuzování a výkřiky, jak její paže pumpovaly a nohy kopaly. Pokaždé, když otočila hlavu a vystavila ucho do vzduchu, křik přešel z tlumeného volání na ječící výbuch hluku. To ji pohánělo vpřed. Postrkovalo ji to silněji. Mohla letmo vidět stěnu, jak se před ní blíží a soustředila se na vtahování hlubokých nádechů pokaždé, když otočila hlavu do strany.

Nenechala konečky prsů, aby se dotkly stěny, když k ní proplula. Místo toho se zabalila a udělala kotrmelec, přičemž se přetočila do strany, jak její tělo rotovalo dopředu. Byl to perfektní obrat a zanechalo ji to s přesně tím pravým odstupem od stěny, aby si na ni položila chodidla a silně se odrazila. Jako delfín pekelně kopala nohama, které držela pevně u sebe. Nechala tělo, aby plulo na hladinu, zatímco paže držela u sebe před sebou, dokud neprorazila hladinu a pak plavala – ruka za rukou, zatímco kopala tak tvrdě, až ji pálila stehna. V boku měla ostrou bolest, ale ignorovala ji. Celý den měla zneklidněný žaludek, ale to byly jen nervy. A když se bolest zostřila, zaťala svaly kolem svírající bolesti v pravém boku a nutila se vpřed.

Pokaždé natočila hlavu doleva, když se nadechovala a teď když byla v cílové rovince, mohla vidět nekryté tribuny a lidi, kteří povzbuzovali pokaždé, co nasála vzduch. Tohle byl její závod. Vyhraje to. Měla to; mimochodem mohla říct, že její trenér tancoval a poskakoval u boční strany bazénu, zatímco udržoval tempo s jejími tempy. Jak se blížila ke konci bazénu, její nohy pumpovaly tak tvrdě, že věděla, že po zbytek dne budou v křeči. Neprohraje.

Bolest v jejím boku se zvyšovala s každou uběhlou milisekundou a hraničila s nesnesitelnou. Ale se svým valícím se adrenalinem ji vypnula, skoro z toho zažívala potěšení a nechávala ji zesílit jí smysly a pak to tam bylo. Stěna pod konečky jejích prstů. Dotkla se jí a rychle zvedla hlavu, když hybnost jejího těla dostala její kolena ke stěně. Okamžitě si stáhla brýle z očí a šlehla hlavou k výsledkové tabuli. Už věděla, že vyhraje, ale chtěla to vidět.

Ruce jí vystřelily do vzduchu, když si přečetla čas. Byl to rekord. Snažila se překonat tento školní rekord na ženský volný způsob na sto metrů celý rok a udělala to. Dav hlasitě povzbuzoval a mohla slyšet dupající nohy na tribunách. Její úsměv byl obrovský, a jak trenér Bradley přiběhl ke straně bazénu, nasála vzduch a vydechla ústy, jak se snažila chytit dech. Úsměv ani na chvíli neopustil její rty.

Ale bolest nabyla na intenzitě, a když proti bolesti zasténala, nechala tělo potopit se pod vodu, přičemž si z hlavy stáhla čepku a cítila chladnou vodu, jak jí tiší kůži na temeni. Milovala tento pocit – první moment, kdy se jí voda hrnula skrz vlasy poté, co na nich tak dlouho měla plaveckou čepku. Ale dnes příjemný chlad, který jí proudil přes hlavu, bodající ostré bolesti v jejím boku prostě nepomáhal.

Když vyplula na hladinu, upustila čepku a brýle na kraj a pak na stranu položila i ruce. Nadzvedla se, ale než se mohla vytáhnout z vody, bolest se přeměnila v pronikavou agónii a klesla zpátky do vody, když vykřikla. Okamžitě se chytla za pravý bok, a když pohlédla na dav, pohledem zachytila Darrena, který tam stál a sledoval ji. Tyčil se nad ostatními diváky, kteří si znovu sedli. Když se zašklebila, jak se žár v jejím boku zintenzivnil, začal se přesunovat řadou ke schodům.

Ruka trenéra Bradleyho se natáhla dolů a ona ji sevřela, když ji zdvihnul z vody.

„Bailey, jsi v pořádku?““ zeptal se jeho ustaraný hlas.

„Jo. Jo, jsem v pohodě. Jen potřebuju…“ Udělala krok, ale podlomila se jí kolena, jak jí z pravého boku do každého nervu v těle vyzařovala bolest. Její koleno tvrdě pláclo na zem, jak spadla a natáhla se k mokrému betonu, aby se stabilizovala.

„Bay! Pusťte mě! Bay!“ Mohla slyšet Darrena, jak nedaleko křičí a o chvíle později smykem zastavil u ní, zatímco klesl na kolena.

„Jsem v pořádku. Jen potřebuju vstát…“

„Ne. Musíš si lehnout.“ Jeho ruka byla na její tváři, přitahovala její obličej, aby se na něj podívala. „Ježíši, hoříš, Bay.“ Natočil hlavu do strany a zakřičel: „Tati!“ Zněl zděšeně. I ona začínala panikařit.

Položil ji na zem, přičemž ji pomohl si lehnout a ona studovala jeho oči, když jí bolest znovu propalovala vnitřnosti. Sevřela si bok a tlačila na bolest, jako by ji mohla donutit odejít a pak vykřikla, když ji omyla agónie paniku vyvolávající vlnou.

Ztěžka se nadechl. „Oh, Bože. Bailey, prosím…“ Jeho oči se zoufale přesouvaly kolem.

Zavzlykala, jak se jí svaly pevně sevřely. Nemohla uvolnit napětí ve svém těle. Rty se jí chvěly a zuby jí cvakaly, když čekala, až zemře nebo omdlí. Nikdy necítila takovou bolest, takovou úroveň agónie a každou chvíli se z toho zblázní.

Na dohled se dostal Marcus, když si klekl po její druhé straně a brzy mohla slyšet své rodiče, její mamka naříkala a taťka ji uklidňoval. Jess a Michelle brečely, a když se na ně při zvuku, který vydávaly, podívala, uviděla Jillian s pažemi ovinutými kolem nich. Darrenova ruka držela tu její a ona ji sevřela, když se jí břichem hrnula vlna žáru.

„Zavolal někdo 911?“ Vykřikl Marcus a nějaký náhodný hlas odpověděl, že ano. „Bailey, musíš mi říct, kde to bolí.“

Nemyslela si, že může mluvit, kdyby se pokusila, tak se natáhla k pravé straně. Cítila Marcusovy prsty, jak se jí tlačí do kůže. Z jeho doteku vyzařoval pálící žár a vykřikla, když vzlyky ničily její tělo.

„Hádám slepák,“ řekl Marcus a neobtěžoval se to dál rozvádět.

Máma najednou klečela u jejího ramene a hladila ji po čele. „Je tak horká.“

„Má horečku. Její slepé střevo musí ven. Možná už došlo k perforaci.“

A pak uslyšela tátův hlas. „Bude v pořádku, Celio.“ Daniel se snažil mámu uklidnit, a když vzhlédla, bylo vidět, že táta kouká přes rameno její mámy. „Vydrž, holčičko. Budeš v pořádku.“

Bailey zavřela oči.

Pomalu počítala, soustředěním se na čísla potlačovala potřebu vzlykat. Prostě musela zůstat klidná. Pokud bude klidná ona, bude klidná i její máma. Nechala svou mysl, aby se soustředila na Darrenovu ruku, která držela tu její. Když se bolest zvýšila, stlačila jeho ruku, ale tělo nutila, aby zůstalo nehybné.

Její oči byly pevně zavřené, ale slzy jí pořád padaly, a když uslyšela sirény, jak z dálky kvílí, pocítila úlevu. Možná by ji mohli uspat. Možná by mohli bolest přimět, aby zmizela. Někdo musel tu bolest přinutit, aby zmizela. Prosím, Bože, jen přiměj tu bolest zmizet.

 -•●•-

Sledoval ji, jak spí a čekal, až se probere. Byla v tomto pokoji od sobotního večera a teď bylo pondělní ráno a tohle bylo poprvé, kdy s ní byl sám. Strávil předešlých šestatřicet hodin ignorováním svého domácího úkolu a sledoval ji ze svého místa vzadu v davu. Lidé vcházeli a vycházeli – rodiče Bailey, Jess, jeho rodiče, Michelle a její rodiče, trenér, členové jejího týmu a kamarádi. A tak se držel zpátky. Její oči neustále přelítávaly k těm jeho a on se usmíval, jen s ní chtěl být sám. A neodjede do Little Rock, dokud s ní nebude mít svůj čas. Bylo dost těžké bydlet tam a vědět, že celý jeho svět je tady v Savoy – jeho sestra, rodiče, jeho… Bailey.

Nebylo to tak, jako by promeškával něco důležitého. V pondělky měl jen dvě přednášky a pro druháka to nemohl být takový velký problém zmeškat dvě zasrané přednášky. To však neznamenalo, že se obtěžoval říct rodině, že se na cestě z města zastaví v nemocnici. A když to ráno vešel do jejího nemocničního pokoje, její rodiče vlastně vypadali na to, že cítí úlevu, že ho vidí.  

„No, pokud tu chvilku budeš, zaběhneme si do jídelny pro nějakou snídani,“ řekla Celia.

„Kdy ji nechají jít domů?“ zeptal se tiše.

„Mělo by to být zítra. Její horečka si dávala s klesnutím načas. Její slepé střevo perforovalo těsně před tím, než ho dostali ven a dávají jí vysoké dávky antibiotik, aby se ujistili, že neskončí se sepsí.“

Přikývl.

„Za chviličku budeme zpátky. Jsi si jistý, že nepotřebuješ hned jít?“

„Jsem si jistý.“ Usmál se na ně, když se plížili z pokoje a pak se usadil uvnitř, aby počkal.

Teď pořád spala a to bylo o dobrých dvacet minut později, ale trochu se pohnula. Zamumlala ze spánku, a když se zhluboka nadechla a oční víčka se jí zatřepotala, tlukot jeho srdce se zrychlil.

„Ahoj,“ řekl, když byly její oči konečně otevřené.

Plaše se na něj usmála. Vždycky to byl plachý úsměv a on vždy pulzoval nemístnou touhou, když ten úsměv viděl.

„Ahoj.“ Chvíli ho sledovala. „Nemáš dneska hodinu?“

Přikývl. „Nic důležitého. Chtěl jsem tě vidět, než pojedu zpátky.“ Vstal a přešel ke straně postele a nechal prsty, aby se jí jemně otřely o ruku. Byla připojená na kapačky a ruka jí lehce spočívala na posteli vedle ní. Při jeho doteku zalapala po dechu. Miloval to. Miloval to pokaždé, kdy na něj reagovala, ale bylo to zvláštní. Bylo to vzrušující, ale ne proto, že by to bylo nutně sexy. Bylo to vzrušující proto, že to bylo jako letmý pohled do její mysli, kam neměl právo vidět, ale odkud nemohl odvrátit pohled.

„Takže, táta říkal, že dělali laparoskopii.“

„Jo. Tři maličké dírky, nic víc. Zachránili mi tělo do bikin, huh?“ Byla sarkastická, ale při zmínce bikin a jejího těla jí zčervenaly tváře a mohl říct, že toho komentáře lituje.

„Díky Bohu za to.“ Uculil se, když ji moment studoval. „Můžu to vidět?“ Významná hranice byla ušlapávána – nic nového. Čekal, až něco řekne.

„Ano.“ Bylo to sotva víc než šepot.

Neodvrátil oči od těch jejích, když jí pomalu posouval nemocniční noční košili po břiše nahoru. Přidržovala přikrývku na místě, přičemž ji držela nízko na břiše a dech se jí chvěl, když vydechla. On zadržoval dech, neochotný nechat ji vidět chvění, které by snadno mohlo soupeřit s jejím vlastním, kdyby taky vydechl. A když poprvé zahlédl její bledou kůži, když byla nemocniční košile zvednutá nad pokrývku, jeho čelist se sevřela. Každá buňka a každý nerv v jeho těle chtěly reagovat.

Bylo to zároveň vzrušující i děsivé. Byl vyděšený, že jen před dvěma dny mu měla umřít a jeho emoce v tu chvíli neměly nic společného s jeho nemístnou přitažlivostí k ní. Taky se nedalo popřít, jak vzrušený z ní byl – jen samotným pohledem na ni, její samotnou vůní. Prsty se mu chvěly, když se natáhl k jejímu bříšku. Byly tam tři malé náplasti – jedna přímo na vršku jejího pupíku, jedna hodně nízko uprostřed břicha a další nízko a vpravo.

V tu chvíli z jejího těla viděl naprosto příliš. Náplast, která ležela nízko na jejím bříšku, byla přímo nad jejím stydkým pahorkem a věděl, že to, co leží pod pokrývkou, je jediná věc, pro kterou by udělal prostě cokoli, aby ji mohl vidět, dotknout se jí, ochutnat ji, ošukat ji. Bože, proč ji tak moc chtěl? Když se jí jeho prsty dotkly, bylo to právě nad nejnižší náplastí a na kůži jí vyskočila husí kůže, když ho ucítila.

Její tělo bylo pevné, a když jí vzhlédl do očí, bylo to zrovna, aby viděl, jak se jí chvějí rty. Podíval se zpět na její břicho a představil si, jaké by to bylo sklonit se a políbit ji na kůži. Natáhl se po lemu košile a přinutil se stáhnout ho, než se mu představivost utrhne.

Sedl si vedle ní na postel, opatrný, aby neposunul matraci, když se pohyboval. „Gratuluju k sobotnímu vítězství. Prolomila jsi školní rekord, i když se tvoje střeva pokoušela explodovat. Působivé.“

„To proto, že jsem bomba,“ okomentovala to troufale, zatímco se pořád červenala z jeho hlazení pohledem.

„Jasně jsi.“

Sklonil se a pozastavil se s tváří blízko u její. Její rty se oddělily, ale zuby byly zaťaté, jak čekala, aby viděla, co bude dělat. Přestala dýchat a on se snažil polknout. Když se prakticky dusil přes hroudu v hrdle, její oči se přesunuly k jeho krku. Mohla vidět jeho napětí tak snadno, jako on mohl vidět to její a oba sakra dobře věděli, co to znamená.

Studoval její ústa, neschopný myslet na nic kromě jejích rtů. V tu chvíli se mu v hlavě odehrávala zasraná válka. Ona to chtěla. On to chtěl. Co bylo špatného na tom mít to? Předpokládal, že fakt, že to nemohl zvrátit poté, co by byl skutek vykonán, byl klíčem k odpovědi na tuto otázku. Nedokázal si představit, že by to chtěl zvrátit, ale co když… Co když je to zničí? Ptal se sám sebe na tuto otázku víckrát, než si v tu chvíli dokázal vybavit.

Nakonec se sklonil blíž k jejímu obličeji a dotkl se rty jejího čela místo její pusy. Jeho rty chtěly její rty, ale byly absolutně šťastné, že se dotýkají její kůže. Nechal svůj polibek prodlévat na její kůži a její ruka si našla bok jeho žeber přesně pod podpažím, když on si položil ruku na nejvzdálenější stranu od jejího těla. Její dotek jím poslal hodně viditelné chvění a ona znehybněla, když to ucítila.

„Absolutní úleva,“ zamumlal proti její kůži. Byla to jen dvě slova, když jí jich obvykle poskytl mnoho, ale byla to jediná slova, která v tu chvíli měl. Přikývla, i když se jí jeho rty pořád otíraly o čelo.

Náhlý zvuk hlasů u dveří do jejího pokoje je oba zanechal šokem lapající po dechu. Odtáhl se od ní a rychle vstal z postele, když její rodiče vcházeli dovnitř. Celiina tvář zamrzla se zvláštním, šokovaným, přesto usměvavým výrazem pevně přilepeným na místě. Bailey vypadala jako její máma, ale byla vážnější a zamyšlenější stejně jako její otec. Její máma byla ten bláznivý praštěný umělecký typ, který se nahlas a často smál a měla dar svou přítomností rozzářit místnost.

Její otec Daniel byl stejně tak umělecký; nakonec byl to spisovatel, ale byl hloubavější a introvertnější. Sledoval svět, zatímco jeho žena ho vytvářela a Darren je měl vždycky hodně rád, ale právě teď byl trochu vyděšený, že do něj vidí. Nakonec, chtěl jejich dceru a na tom, co s ní chtěl dělat, nebylo nic nevinného.

Nacpal si ruce do kapes. „No, radši půjdu.“ Shlédl zpět na Bailey. „Ahoj.“ Jeho hlas byl tichý, a když odpovídala podobně, její byl taky.

Rychle potřásl rukou Danielovi a objal Celii, než naposledy pohlédl zpět na Bailey a vycouval ze dveří. Jakmile se vrátil ke svému autu, seděl tam a zíral na nemocnici, zatímco myslel na ni.

Jak má prožít celý život, aniž by ji měl – opravdu ji měl? Ta samotná myšlenka ho nutila k panice. Má opravdu snášet, že se zamiluje do jiného chlapa, vezme si jiného chlapa, bude mít jeho děti? Byla pro něj příliš mladá. Byla pro něj příliš důležitá. A on byl až moc děsný v přimění vztahů, aby fungovaly, aby ohrozil důvěru a přátelství. Ale možná jednoho dne. Až oba víc dospějí. Až oba budou pro toho druhého dostatečně zralí. Určitě byl čas později. Nebylo to tak, jako by svět měl zítra skončit.

Měli čas.