TM4 - 7. kapitola

Překlad: Niki

Tak se nám na scéně objevuje nějaká ta mrcha. Jennifer si očividně nedokáže prosadit svou, zklamalo mě, že i nad takovou věcí, jako jsou svatební šaty sklopila hlavu a zalezla do kouta. Snad se nám holka brzo vzchopí, nebo tohle bude začátek konce?

Jennifer

„Všechno nejlepší k narozeninám, kamarádko!“

Libby byla u dveří mé kanceláře. Držela malou dárkovou tašku, vtrhla dovnitř a položila tašku na můj stůl.

„To je pro tebe. Je to jen něco malého.“

„Oh, Lib, nemusíš mi dávat nic,“ protestovala jsem a už jsem ponořila svou ruku do tašky. Propukla jsem do úsměvu. Bylo to tričko s krátkým rukávem, kde byl vytištěný troufalý nápis ´Mrs. Always Right´.

„Vím, že je to trochu předčasné, ale musíš připomenout ´Mr. Right´(Blake), že jsi chytrá.“

„Tohle je perfektní. Miluju to.“ Vstala jsem a obešla svůj stůl, abych dala své rusovlasé nejlepší kamarádce velkou pusu.

„Co kdybych tě vzala ven na oběd?“ Zeptala se.

„Nemůžu,“ povzdechla jsem si. Pak jsem vysvětlila mé budoucí hlavní družičce, že jsme Blake a já konečně stanovili datum a jeho matka plánovala celou svatbu.

Obočí Libby se spojilo. „Jsi s tím v pohodě? A co tvoje máma?“

„Jo, jsme s tím v pohodě obě. Se všemi těmi hosty, které Bernsteinovi pozvou, nemáme moc na vývěr.“ Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro poledne.

„Do prdele. Musím jít. Blakeova matka mi domluvila mé první setkání s koordinátorkou svatby.“

Popadla jsem kabelku a vyšla jsem ze své kanceláře s Libby.

„Hodně štěstí. Chci slyšet všechno. Nemůžu se dočkat, až to řeknu Chazovi.“

******

Jedna za dochvilnost, dostala jsem se do kanceláře Enid Moore brzy. Nacházela se nedaleko od hlavního sídla Conquest Broadcasting, sídlila v krásném dvoupatrovém cihlovém městském domě, hned vedle populární Robertson Boulevard. Když jsem vešla, byla jsem uvítána stylově oblečeným recepčním, byl dost pohledný na to, aby byl nazýván krásným.

„Musíte být Jennifer.“ Jeho hlas byl slabý a přece laskavý.

Přikývla jsem. „Ano.“

„Posaďte se, drahá. Dám Enid vědět, že jste tady. Mohu vám nabídnout čaj, nebo vodu do té doby?“

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem, žuchla jsem dolů na velmi formální sedačku a vstřebávala jsem své okolí.

Oblast recepce byla elegantně zařízená v odstínech slonovinové kosti, vše hedvábné a pozlacené a osvětlené křišťálovým lustrem. Starožitné olejomalby aristokratických nevěst byly rozptýleny po stěnách. Měkká klasická hudba se linula ze skrytých reproduktorů.

Stolek přede mnou byl lemovaný bezvadně uspořádanými svatebními časopisy z celého světa. Uprostřed bylo tlusté album vázané v kůži označeno ´Moore is More.´(Moore je víc) Zvedla jsem si ho do klína a začala listovat pergamenovými listy. Stránka po stránce byla naplněna fotografiemi událostí, které Enid připravila. Oči se mi rozšířily. Každá událost byla extravagantnější, než ta předchozí – od bar micva v baseballové tématice, kde byla baseballová jmenovka na každém sedadle a socha malého chlapce napřahujícího pálku v životní velikosti – oh můj Bože, to byl třináctiletý Blake! – až k svatbě v tématu Popelky, kompletní s kočárem ve tvaru dýně taženém koňmi, kde byla nevěsta se ženichem, a květiny byly vpletené do klece, ve které byly bílé myši. Otřásla jsem se, nevěděla jsem, jestli byly myši skutečné, nebo ne.

Zvuk kancelářského telefonu bzučel ve vzduchu. Vzhlédla jsem od alba.

„Enid vás teď očekává,“ řekl recepční. „Její kancelář je nahoře.“ S protočením jeho jiskřících modrých očí, mi pošeptal hodně štěstí.

Postavila jsem album zpátky na stolek a vyšplhala jsem po mramorových schodech. Jak jsem se blížila k poslednímu schodu, pronikavý hlas prořízl vzduch.

„Osobně mi to je jedno, jestli pronajmeš soukromé letadlo a pojedeš sám do Francie. Můj zákazník chce čerstvé mušle dovezené z Côte D’Azur. Tečka!“

Enid byla stále na svém mobilu, když jsem vstoupila do její kanceláře. Vzala mě na vědomí zvednutím dokonale pěstěného kostnatého prstu, který říkal potichu, „Budu u vás za minutu.“ Studovala jsem její prostornou kancelář, která byla dokonce více elegantní, než prostor recepce, sedla jsem si do sametového křesla se zlatými listy naproti stolu. Držela jsem si kabelku na klíně, zatímco ona dokončovala svůj rozhovor.

„Nevezmu ne jako odpověď. Máš padáka!“ S hlasitým, podrážděným zafuněním, ukončila hovor a praštila svým telefonem na dokonale čistý stůl, který se zdál být muzeem starožitné kvality. Mé oči zůstávaly na ní, jak se pozvedla, malíček měla zvednutý u šálku čaje.

Na ženu ve svých padesáti, jako ona, byla nesmírně krásná, i když jistě zachovalá pomocí nějakých vpichů a vyhlazení a magického Botoxu. Její vytažená tvář s vystouplými lícními kostmi a smaragdově zelenýma očima, způsobovala, že byla ještě více královská s jejími uhlově černými vlasy, které měla pevně stažené dozadu. Velké diamanty se jí leskly na ušních lalůčcích a brýle na čtení pokryté perlami jí visely ze zlatého řetízku a byly položené na její hedvábné blůzce barvy slonovinové kosti. Zaškubala malým úsměvem. Něco mi říkalo, že byl tak daleko, jak její ústa mohla jít, aby se zabránilo rýhám od úsměvu a dalším vráskám. Opravdu na její tváři nebyla žádná vráska.

„Omlouvám se za to. Směšně nemožný dodavatel. Věřte mi, v tomhle městě už znovu práci nedostane.“ Její hlas byl teď hluboký a nezvučný.

„Žádný problém,“ vypískla jsem, nepopírala jsem, že jsem z ní byla vystrašená.

„No, pojďme se pustit do práce. Jsem velmi zaneprázdněná a dělám své drahé přítelkyni Helen velkou laskavost vtlačením vás do mého zaplněného rozvrhu. Zvažte své štěstí.“ Prohlédla si mě. „Doufám, že máte kontaktní čočky. Tyto odporné brýle nikdy nebudou na vašem svatebním dni.“

„Mám,“ zamumlala jsem, nebyla jsem šťastná z její urážky. Líbily se mi moje želvovinové brýle. Vyhovovaly mi.

„Dobře. O jednu starost méně. Jak víte, Helen chce, aby svatba jejího syna byla svatba století.“

Přikývla jsem beze slova.

Usrkla si ze svého čaje a pak květovaný porcelánový hrníček položila. „Vždy jsem si myslela, že moje dcera skončí s Blakem. Helen a já jsme o tom pořád vtipkovaly.“

Trápil mě náznak podezření. Přemýšlela jsem, kdo byla její dcera. Slova moudrosti mého otce – zvědavost zabila kočku – mě zastavila v tom, abych se zeptala.

Enid si povzdechla. „Minulost je minulost. I když nejste zrovna v Blakeovo lize – nebo mojí dcery – nemůžu nechat drahou přítelkyni Helen ve štychu.“

Vnitřně jsem sebou cukla. Jak se ta povýšená ženská opovažuje mě takhle urážet? Měla jsem spalující nutkání ohnat se po ní a bránit se, ale kousla jsem se do jazyka. Začít špatně by nebylo ku prospěchu nikoho.

„Řekla vám Helen něco o tom, jak pracuji?“

„Ne tak docela.“ Ale už jsem si to dokázala představit.

„Moje motto, ´Moore is more´ ze mě učinilo nejvyhledávanější koordinátorku událostí v Los Angeles. Ve skutečnosti, ve světě. Právě jsem se vrátila z Dubaje, kde jsem uspořádala Tisíc a jedna noc svatbu pro mladou Saúdskou princeznu. Na přivítání hostů, ženich a nevěsta přiletěli na kouzelném koberci. My to uděláme nejlepší, ne?“ Zablýskla znovu polovičním úsměvem.

Němá, jsem kývla hlavou, jako jedna z těch kývajících panenek. Gah! Jen jsem chtěla něco jednoduchého a elegantního. Myslím, že nikdy neslyšela o větě: Méně je více.

„Tak mi řekněte, máte nějaký oblíbený film?“

Co to má co dělat s mojí svatbou? Prohledávala jsem svou mysl. Milovala jsem animované filmy a měla jsem několik nejoblíbenějších, mezi nimi Ledové království, Já padouch a Malá mořská víla. Náhodně jsem je jmenovala.

Mandlově tvarované oči Enid se rozzářily. „Báječné. To se mi líbí. Máma téma.“

„Téma?“

„Miláčku, všechny mé události mají témata. Vaše bude podvodní fantazie. Už to můžu vidět. Hosté budou tančit na skleněných akváriích naplněných tropickými rybami všech druhů. Vy budete oddáni pod baldachýnem pokrytým exotickými mušlemi. Uděláme korály a přivítání hostů do bílé barvy, budeme mít rozmístěné mořské plody dovezené z celého světa – od čerstvého sushi od kuchaře, se kterým pracuji v Japonsku k lodi plné krevet přímo z bažin Louisiany. A samozřejmě, hromady Beluga kaviáru od mého dodavatele v Rusku.“

Jak jsem poslouchala, neschopná se dostat ke slovu, její hlas se stával více nadšeným a začala dramaticky gestikulovat rukama. „A perly! Kolik zábavy s nimi můžeme mít! Hmm. Možná perlami pokryté pozvánky. Ooh! Možná je dáme do obrovských duhových plastových škeblí.  S bílými luky hlívy! První! A samozřejmě, jedlé perly na celém oceánem-inspirovaném svatebním dortu. A vaše šaty. Ani mě o tom nenechávejte začínat. Musím hned zavolat Monique.“

„Monique?“ Pípla jsem. Mluvíme o škeblích, mlčela jsem.

Enid po mě střelila tázavým pohledem. „Monique Hervé. Je jednou z mých nejlepších přátel, stejně jako Helen. Každý, kdo v tomhle městě něco znamená má vlastní róbu navrženou Monique. Jsem si jistá, že jste viděla ty, co měla Star Davis na své svatbě, kterou, mimochodem, jsem koordinovala já. Bylo to na titulní straně In Style.“

Ne, neviděla a bylo mi to jedno. Byl tu jen jediný člověk na světě, který navrhoval mé šaty. „Promiňte, Enid, ale já už mám návrháře.“

Vypadala zaskočeně. Neschopná zvednout obočí, nebo se zamračit, našpulila rudé rty barvy hasičského auta. „Skutečně? A kdo by to měl být?“ Její hlas byl mrazivý. Zřejmě se jí nelíbilo, když někdo vznášel námitky.

„Chaz Clearfield.“

„Kdo to zatraceně je?“

„Mladý, nadějný návrhář. Je velmi talentovaný a je jedním z mých nejlepších přátel.“

Enid vykulila oči. Najednou mi připomínala Cruellu de Vil, a ve skutečnosti, mohly být klidně rozdělené při narození.

„Tak. To. Si. Nemyslím.“ Každé slovo bylo ostře trhané.

„Co tím myslíte?“

„Monique je již zavázána. A publicita, kterou tato svatba bude mít, jí zajistí statisíce dolarů v podnikání. Měla byste vědět, že je velmi velkou zastánkyní charity Helen.“

„Ale – "

Enid mě hrubě přerušila. Oči jí zaplály. „Pojďme to srovnat, Jennifer. Jsem tu za to zodpovědná. Helen ve mně vložila svou důvěru, že uspořádám velkolepou svatbu. Zde nejsou žádná ale. Rozumíme si?“

Scvrkávajíc se na svém místě, jsem přikývla.

„Dobře. Se směšně napjatým časovým horizontem, není absolutně žádný prostor pro druhořadé dohadování.“

Zaškubala jsem nervózním úsměvem, potvrzujíc jí to. V blízké vzdálenosti, jsem slyšela kroky – klapání vysokých podpatků na podlaze z tvrdého dřeva na chodbě.

„Moje asistentka by tu měla být každou chvíli. S mým hektickým rozvrhem, ona bude váš podstatný člověk.“ Namířila její pohled na dveře. „A tady je.“

Otočila jsem hlavu a moje čelist se zhroutila na podlahu.

Hlas Enid se mi táhl do uší. „Tohle je moje dcera, Katrina, která s vámi bude pracovat.“

Střílejíc z očí dýky mým směrem, dcera Enid mi čelila.

Blakeova bývalá šoustačka.

Kitty Kat.