TGGS - 3. kapitola

Překlad: Ivča

ASHER HART

Co je na mně divného: hledám podivné a neobvyklá fakta.

Vím, že termín pro vraždu vašeho strýce je „strýcovražda.“ Vaší sestry: sestrovražda. Vaší ženy: manželkovražda. Vyvraždění všech v naději vymýtit lidi: omnicide. Ale nevím, jak se to nazývá, když chcete zabít své spoluhráče a opravdu si myslím, že bych se s tím termínem měl seznámit, když o tom uvažuju.

Kurevsky z nich šílím.

Dohodli jsme se, že než přijmeme bubeníka, že s ním budeme souhlasit na 100% a budeme volit zvednutými palci, než ho přijmeme. Nebyl jsem příliš nadšený tím posledním, kterého jsme měli od začátku. Je na něm něco divného a mám z toho divný pocit. Ale umí to, tak jsem nevycouval, když ho Gally vzal na palubu. Byl jsem v klidu.

Ach, máš něco na mysli? Fajn, je s námi.

No, už ne. Rock mě vyvedl ze slepé naivity, když se snažil sejmout mou nejlepší kamarádku. Ukázalo se, že je pyroman, který zabil před pěti lety většinu své rodiny (tomu se říká rodinovražda, mimochodem). Takže v současnosti hnije za mřížemi a má se blbě, když jsme my ostatní na holičkách a máme jen 4 dny na to, abychom si našli nového bubeníka, nebo nebudeme moct hrát páteční koncert…dalších 6 týdnů v řadě.

Dnes zkoušíme už druhý den – vypsali jsme konkurz a nechali to otevřené – a nebyli jsme schopní se na žádném bubeníkovi domluvit. Ani na jednom.

Já chci, aby byl talentovaný, víte, aby to z něj vyzařovalo – a pár takových tu již bylo. Gally se soustředil na vzhled. Žádné dredy, ani moc piercingu v obličeji a ne moc tetování. Bylo jedno, jak hrál; prostě chtěl, aby vypadal určitým způsobem…nebo aby měl určité pohlaví, protože si tu jedinou holku, která přišla, ani neposlechl.

A Heath…jo, ten se k tomu ani nevyjádřil. Prostě jen zavrtěl hlavou, jestli ano, nebo ne. Asi dává jen na dobrý pocit. Kdo ví? U něj těžko říct.

Musím přiznat, že mě nikdo z nich neohromil natolik, aby mi z toho vyletěla sukně, ale bylo jich pár, se kterými bych se spokojil, kdyby je mí zkurvení spoluhráči hned nevyhodili.

Už jsem si začínal myslet, že naše malá demokracie byl ten nejhorší nápad, když se Gally posadil, zasténal a přejel si rukou po číru – které měl tento týden oranžové – jako kdyby se chtěl ujistit, že stále drží.

„Kurva, to je na hovno. Prostě už dneska skončíme.“

Ano. S tím jsem v tuto chvíli jako s jedinou věcí dokázal souhlasit. Ukázal jsem na Heatha. „Řekni jim, ať vypadnou.“

Heat si přetáhl popruh kytary přes hlavu, uložil své děcko, šel ke dveřím, já jsem ze sebe sundal Taylorku a snažil se protáhnout ramena. Už hodiny jsme si neodpočinuli a už to na sobě cítím.

„Sejdeme se zase v osm?“ zeptám se kluků, když se Heath vrací.

„Cože?“ zeptá se Gally a zmateně se na mě zamračí s otevřenou hubou.

Odolám dlouhému povzdychnutí. „Sejdeme se,“ řeknu. „Chcete se sejít v osm…ráno?“

Gally vrtí hlavou. „Kurva, proč jsi to neřekl poprvé?“

Ach můj bože, opravdu potřebuju vypadnout.

Tentokrát si povzdychnu. Když si dám ruce za krk, aby mi neexplodovaly všechny žíly, zavrčím: „Uvidíme se ráno.“

Uložím kytaru do pouzdra, přehodím si ji přes rameno, pak mi dopadne Taylorka na záda a spěchám ven.

Nikdy jsem se s ostatními z kapely nesblížil. Když jsem si odpracovával noční směnu společně s Heatem po dva roky jako balič v místním rybím velkoskladu, nakonec jsem o něm při jedné přestávce zjistil, že rád hraje na kytaru. Když jsme se jednou domluvili na jammování, souhlasil.

Rozjet kapelu bylo to nejvzdálenější, co jsem si kdy vymyslel. Ale Heat má sestřenici a její v tu dobu přítel – Billy Galloway – nás jednou v noci slyšel hrát a vetřel se na naše zkoušky, protože znal bubeníka a tak…začaly naše garážové dny.

Kamarádi nás chodili poslouchat. Ale ani tak jsem nepřemýšlel nad tím, že bychom založili kapelu, než nám jedna z Gallyho mnoha žen řekla, že jednoho dne budeme slavní. Od té chvíle Gally a Rock mluvili o tom, že naše hraní rozšíříme.

Ale protože ani jeden z nich neměl prachy, hledal jsem místa, a co musíme zařídit, abychom začali.

Jméno nám trvalo vymyslet asi přes týden. Měl jsem z toho větší bolest hlavy, než z hledání nového bubeníka. Ale nakonec jsme se domluvili na Non-Castrato. Pak jsme museli najít místo na zkoušky. Začali jsme s nočními kluby, o kterých se vědělo, že hledají nové talenty a dávají jim šanci se ukázat, tak jsem sebral odvahu a kontaktoval nového majitele Forbidden. Nikdy tam neměli jukebox, tak jsem musel začít od nuly. Neměl jsem co ztratit.

Když jsem s Pickem Ryanem zůstal v jeho kanceláři sám a vyhrkl na něj svou žádost, neměl jsem ponětí proč – musel jsem si vybrat právě jeho dobré rozpoložení – ale souhlasil, že nás nechá hrát ve svém klubu. Asi to mělo něco společného s tím, že jsme měli hrát zadarmo a že u něj budu pracovat jako barman, kterého v té době potřeboval, ale cokoli. Prostě souhlasil!

Tak jsem zanechal balení, začal pracovat pro Picka a odstartoval hudební dráhu s prakticky třemi cizinci. Ani jednou jsem toho nelitoval, ani během dlouhých hodin, při bolestech hlavy, nebo při chystání krámů a psaní originálních songů. Byla to výzva, kterou jsem miloval a místo, kam jsem věděl, že patřím hned od první chvíle.

Jo, někdy jsem si myslel, že by bylo lepší, kdybychom se znali lépe, nebo kdyby mí spoluhráči věděli, co znamená alespoň polovina toho, co říkám. Asi si nemusíme být blízcí. Nemusí mi to být líto. Prostě jsem jedním z těch lidí, kteří se s ostatními nemusí až tak scházet.

A zítra je zase nový den. Ujistil jsem se, že najdeme dalšího člena kapely a má předešlá frustrace bude pryč.

Když jsem odešel ze studia a vyšel do chladného listopadového večera, byl jsem unavený. Nespokojený. Protože jsem si pořád přál…kurva, ani si nejsem jistý co. Možná kamaráda. Prostě člověka, se kterým bych si rozuměl, dělal kraviny, nebo prostě cokoli. Prostě někoho, kdo by tady byl pro mě a pomáhal mi na chvíli nemyslet.

Roky jsem si říkal, že nejsem osamělý. Ale seru na to, jsem.

A divné je, že poslední rok, co pracuju ve Forbidden, jsem si udělal víc kamarádů, než kdy předtím a uvědomuju si, jak osamělý se cítím.

Nebo mám možná jen takovou náladu, protože mi vadí to, co ta holka předtím řekla. Ale sakra, nejsme stereotypní. Tvrdě na sobě pracuju, píšu písničky a ty jsou jiné, než ostatní. Proč mi řekla jedinou věc, která mi vadí nejvíc? Teď ve mně její slova doutnají a šílím z toho.

A proč mi řekla, že jsem mužská šlapka? To myslela vážně? Neznala mě. Nevěděla, jak se scházím s ženami, nebo že je to měsíce, co jsem měl poslední sex. Sralo mě, že si mě hned tak zaškatulkovala.

Ale snažil jsem se namluvit si, že byla rozrušená a za to jsem ji nevinil. Gally ji měl nechat hrát (a to je další důvod, proč jsem na něj naštvaný). Takže za ni možná mluvila jen zlost.

Dobře, fajn…pravda je, že si dělám starosti, protože jsem na sebe naštvaný. Měl jsem ji nechat hrát, ale sakra…ovlivnila mě. Okamžitě.

Když prošla dveřmi a viděl jsem její dlouhé a opálené nohy, krátkou sukni a sebejistotu, která z ní vyzařovala, horko se mi rozšířilo z břicha a útočilo na mozek. Tu okamžitou a intenzivní reakci jsem za život zažil jen dvakrát. Před pár měsíci a pak…dnes. Nelíbilo se mi to. Rozbouřilo mi to hormony a dělaly ze mě zvíře, které chce jen píče.

Musel jsem se otočit a předstírat, že piju, protože jsem se bál, že se na ni budu dívat déle, než bych měl a bude mi stát. Ale i tak jsem si pořád představoval, že jí strhnu blonďatou paruku, uvidím, jak pod ní opravdu vypadá a pak ji přitisknu k prvnímu povrchu, abych si ji vychutnal.

Vážně, ta touha byla zlá.

Takže jsem se zaměstnal, abych se uklidnil a nevěnoval jsem pozornost tomu, co jí Gally říká, než řekla: „To je nějaký vtip,“ a ten její hlas…sakra, ten chraplavý hlas mě roztoužil. Bylo to primitivní, ale opravdu, opravdu sexy.

Když jsem si nakonec uvědomil, že ji Gally odmítá kvůli pohlaví, bohužel, trochu se mi ulevilo. V blízkosti někoho takového, kdo mě tak přitahuje, bych se nedokázal soustředit. Věděl jsem, že je to předpojaté, zbabělé, hnusné a úplně sexistické, ale nemohl jsem s ní být v kapele bez toho, abych na ni neskočil…prakticky pořád a tím bych ji přesvědčil, že jsem mužská šlapka.

A tak jsem se cítil strašně, podrážděně a bylo mi to líto, protože jsem jí nemohl poskytnout zkoušku, kterou chtěla.

Má motorka – bůh žehnej jejímu věrnému srdci – stála u obrubníku a trpělivě na mě čekala. 72 Triumph by byla super, kdyby nebyla tak stará. Ale bylo to levnější, než něco na 4 kolech a měla lepší spotřebu, tak si na vzhled neztěžuju. I tak jsem ji miloval.

Přemlouval jsem ji, aby se probrala k životu – nakopl jsem ji a pak nastartoval, takže jsem jel s Triumphem k mému nejoblíbenějšímu místu na zemi.

O Forbidden vím už asi rok a zažil jsem tady nejšťastnější chvíle na světě. Prvně jsem tady koncertoval a vracel jsem se každý pátek na další koncerty. Má kapela si tady získala jméno a fanoušky. Ve Forbidden jsem si prvně zkusil, co je to silná touha, když jsem viděl tu cizinku v davu a chtěl o ní vědět vše. Sakra, dokonce jsem se tady dozvěděl, že mám bratra. Připadal jsem si tady víc doma, než ve sklepním bytu, kde jsem spal každou noc.

Když jsem o 20 minut později přijel ke klubu, zajel jsem k parkovišti a ujistil se, že tady není černá Barracuda, tak jsem objel blok, zaparkoval a byl jsem rád, že ten, komu se chci vyhnout, není vevnitř.

Dnes nemám směnu a tak trochu si přeju, aby mi dal Pick hodiny navíc, abych měl co dělat, ale pivo a dobrá společnost zní dobře. Potřebuju okolo sebe dobré chi, abych vzpružil svou vlastní náladu.

Quinn a Knox pracují za barem. Jsou ze všech nejtišší. Při takové náladě si nejsem jistý, že si se mnou pokecají, takže jsou pro mě dnes tou nejlepší společností.

„Čau, Ashere,“ přivítá mě Quinn s úsměvem kluka odvedle. „Jak šly konkurzy?“

„Na hovno.“ Posadím se na židli. „Jak se má žena a dítě?“

Pyšně se začne usmívat a vyzařuje z něj energie, kterou právě potřebuju. „Zoey je o 100% lépe a doktoři si myslí, že by J.B. mohl příští týden domů.“

„To je skvělé, chlape.“ Jeho žena porodila před pár měsíci hodně předčasně. Jsem rád, že se oba úplně uzdravili. Měl bych být šťastnější, že se jim tak daří.

Místo povzbuzení, se cítím osaměle. Proč si nemůžu najít někoho, jako má Quinn?

Objeví se přede mnou láhev AngryOrchard[1]a pak ji Knox otevře.

„Dík,“ řeknu a jsem vděčný, že přesně ví, co potřebuju. Zvednu ji a dlouze se napiju.

Bože, chutná to dobře. Povzdychnu si a uvolním se. Quinn jde na druhý konec baru k zákazníkovi a já se spokojím s alkoholem, když mě kluci míjí a pracují.

Za nimi jsou řady s alkoholem, které se lesknou v modré záři světla svítícím nad nimi. To mě uklidňuje. Kdybych tady jen seděl a prožil na židli zbytek života, udělal bych to.

Zavřu oči, nakloním se dopředu, opřu se lokty o bar a užívám si zvuky a vůni Forbidden.

Ale mé klidné snění netrvá dlouho.

„Ashere?“ ozve se za mnou známý hlas, takže zvednu hlavu a otevřu oči.

Otočím se a vyděšeně hledím na muže, který mě objevil.

„Kurva! Odkud ses objevil?“

Pick, můj šéf a před třemi týdny objevený nevlastní bratr, zpomalí a zvedne obočí. „Ehm…z mé kanceláře?“

Sakra, měl jsem vědět, že tady bude i brzy večer. Je to jeho klub; proč tady musí být? Byl jsem si jistý, že u Forbidden jeho Barracuda nebyla.

„Máš nové auto?“

„Vlastně ano.“ Zamžourá na mě. „Proč? Snažil ses mi vyhnout?“

„Co?“ odfrknu si, jako kdyby to bylo směšné. „Ne.“

Ví, že lžu. Na Pickovi prostě vidíte, že vám vidí do hlavy. Tak trochu jsem to na něm obdivoval, i když mě to taky strašně děsilo. Sakra, vše na Pickovi Ryanovi mě ohromuje a zneklidňuje.

Je to kurevsky strašidelné – je to úžasné a naprosto ohromující – když jsem příbuzný s někým tak intuitivním a milým.

Kdybych si měl vybrat kohokoli na zemi jako svého biologického velkého bratra, byl by to on. Byl jedním z příjemných a pohodových lidí, kteří mě přijali takového, jaký jsem a hlídal mi záda, aniž jsem ho o to musel žádat.

Ale i tak mě ta věc s bratrstvím děsila. Já a moje „rodina“, to nikdy nešlo dohromady. Měl jsem pocit, že to ze sebe nedokážu setřást, když ho nechám být svým bratrem.

Pokud mu o všem řeknu, řekne mi, abych se ztratil. Tady toto místo, vše co tady mám a celý život. Práci, hraní na pódiu s kapelou, jeho přátelství a všechny další kluky, kteří tady pracují a prostě…no, všechno je pro mě tím nejdůležitějším. Nevím, co bych dělal bez toho, co mi už dal.

Pick se na mě dál dívá svýma vševědoucíma hnědýma očima, které musel zdědit po otci, protože naše máma měla zelené, jako já.

„Dokaž to,“ zamumlá. „Přidej se ke mně.“

„Co?“ mrknu na něj, jako kdyby mluvil cizím jazykem.

Pak se začne křenit. Kývne hlavou k východu. „Musím brzy někde být. Proč nechceš jít?“

„Proč?“ zašklebím se, když si uvědomím, jak podezíravě jsem to řekl. Ale měl jsem se zeptat kde. Ale Pick mi už odpověděl.

Pak pokrčí rameny a řekne: „Prostě se potloukat.“

Je to lákavé. Po takové společnosti jsem před pár minutami toužil. Ale neopovažuju se doufat, nenechám se na to nalákat. Skončilo by to špatně. Muselo by to skončit špatně. Všechno hezké v mém životě skončilo špatně. Proč by to mělo být jinak?

„Ach, Ježíši.“ Převrátí oči a šťouchne do mě. „Přestaň moc přemýšlet. Prostě zvedni zadek ze židle a pojď se mnou.“

„Ale…musím dopít pivo.“ Jo. To znělo…divně.

Pick se podívá na bar. „Jaké pivo?“

Otočím se, ale pivo je pryč a na baru po něm zbyl jen mokrý kruh. Quinn právě hází láhev do koše a je to ta moje.

„Tak jdeme.“ Šťouchne do mě.

Zasténám a sjedu ze židle. Říkám si, že to dělám jen proto, že je to můj šéf; může mě vyhodit, když jsem podřízený. Ale upřímně jsem zvědavý. Je jedno, jak jsem si jistý a bojím se, že náš sourozenecký vztah skončí špatně, prostě o něm chci vědět víc, protože vzešel ze stejného lůna. Tajně toužím, aby byl mou rodinou.

---

[1] Jablečný cider