TB - 7. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Vítejte v životě rodičů, kteří se starají o malé dítě. A v kůži Sophie, která se nikdy necítila být na to matkou, a Neila, který ve svém věku také nechtěl být znovu „otcem“, ale jen dědou, který si spokojeně užívá čas strávený se svou vnučkou…                   Sinnel

Týdny, které následovaly po pohřbu, se podobaly jízdě na horské dráze, která se porouchala, a následně museli do zábavného parku dorazit hasiči, aby pomohli zákazníkům bezpečně se dostat dolů. Samozřejmě, byly dny, kdy byl Neil naprosto na dně. Byly dny, kdy jsem byla na dně já. Ale protože jsme tu měli Olivii, nemohli jsme se zhroutit ve stejnou dobu, takže i když to nebylo zdravé, bylo to přinejmenším užitečné.

Zavřela jsem svou domácí kancelář – se svým týmem na Long Islandu jsem teď komunikovala buď telefonicky či na pravidelných schůzkách, ale už jsem tak často jako dřív nejezdila do města. Díky tomu se to stalo mezi Dejou a mnou… napjaté. Snažila se pro mě mít porozumění, ale docházela jí trpělivost. Časopis jsme založily spolu, a teď stál jeho chod prakticky jen na ní, zatímco já jsem pracovala, jen když jsem se na to cítila.

Ve snaze utišit svou vinu jsem z vlastní kapsy zaplatila jí a dalším šesti zaměstnancům výlet do Paříže na pařížský Týden módy. Dokonce letěli soukromým letadlem.

Pravdou bylo, že pokud jsem se v začátcích časopisu měla strach ohledně žonglování mezi prací a rodinou, teď to bylo ještě desetkrát horší. Nikdy dřív jsem se nemusela starat o kojence. Mezi výměnou plenek, krmením a hlídáním, aby nespadla z jakéhokoli nábytku, jsem netušila, co dělám. I když jsem byla mladší a v domě mých prarodičů bylo vždycky spoustu menších dětí, nic mě nedokázalo připravit na naprostou paniku z toho, že jsem byla zodpovědná za jiný lidský život.

Prvních pár týdnů bylo srdcervoucích. Kdykoli někdo otevřel dveře do kuchyně nebo vešel do místnosti, zvedla Olivia svou malou hlavičku a rozhlížela se, aby zjistila, kdo to je. Aby viděla, zda se nevrací Emma nebo Michael. Skoro každou noc brečela a Neil zůstával s ní, chodil s ní v náručí po dětském pokoji nebo ji houpal. Mluvil na ní, četl jí z obrázkových knížek a obvykle se mu jí podařilo zklidnit. Víc než jednou mě probudil zvuk Oliviina vzlykání a kňučení, zatímco Neil na ní vrněl: „Podívej, Olivie. Vidíš Kanína?“ Předpokládala jsem, že to byl islandský výraz pro králíka, protože vypadalo, že se její oblíbenou knížkou stal Králík Pat.

Když jsem sledovala Neila s Olivií, jak k ní mluví, jak jí ukazuje věci, které jsem si nikdy nedovedla představit, že bych dítěti vysvětlovala. Skutečně jsem na tom viděla, jak nedostatečné byly mé vlastní schopnosti.

„Vidíš?“ řekl jí jednoho dne, když jsme stáli v kuchyni. „Vidíš, co Sophie dělá? Horké.“

„Díky,“ řekla jsem automaticky. Pak jsem se opravila: „Ach. Ty jsi mluvil o sporáku.“

„Mohl jsem mluvit o obojím.“ Mrkl na mě. Pak to zopakoval, ukázal na sporák a jemně řekl. „Horké. Au.“

„To je ten důvod, proč jsem ráda, že nemáme naše vlastní děti. Všechny by byly mrtvé, protože bych nezvládla myslet na věci jako: „Hele, nedotýkej se toho sporáku.“ Vyndala jsem z vařící vody sáček s mateřským mlékem. Názorný příklad bylo i to, že jsem se ho jednou pokusila ohřát v mikrovlnné troubě. Neil mě zarazil právě včas a trpělivě mi vysvětlil riziko vzniku horkých kapes díky ohřevu v mikrovlnce.

V šesti měsících začala Emma do Oliviiny stravy zavádět pevnou stravu, ale po úmrtí rodičů Olivia o skutečné jídlo nejevila žádný zájem. Stále trvala na láhvi, a jak mě Neil ujistil – proběhl u ní regres i v dalších věcech. Už jí bylo skoro devět měsíců a nedělala žádné pokroky. Dřív už se začala plazit, ale teď se jen převrátila. Jen stěží seděla. Pediatr nás varoval, že to po takovém traumatu, které zažila, můžeme očekávat, ale i tak mě to vyděsilo. Bylo to kvůli něčemu, co jsme dělali? Kdybychom se jí věnovali usilovněji, mohli jsme tomu zabránit?

„Myslím, že jdu rozmačkat nějaké avokádo,“ řekla jsem a překvapila sama sebe hlasitým zívnutím. „A stále ještě musím projít to obrovské PDF kvůli březnovému vydání. Už to chci mít za sebou.“

Neil se při mém dietním návrhu zašklebil. „Děti jsou skutečně velice choulostivá stvoření. Jsi si jistá, že do těch jejích malých ubohých úst chceš nacpat něco tak nechutně zeleného a slizkého?“

„Miluje to,“ řekla jsem s varovným úsměvem, který jsem myslela jen napůl žertem. Na všechny ty dětské věci jsem byla citlivá. „Kromě toho, bez ohledu na to, co vložíš do jejích malých ubohých úst, všechno se tak jako tak stejně změní v zelený sliz.“

Olivie se odtáhla od Neila a zakňučela způsobem, ve kterém jsem poznala její varování před křikem. Neil si jí nazvedl v náručí a řekl: „Vezmi si jí. Dodělám to a rozmačkám to odporné ovoce.“

Vzala jsem si ji do náruče a po čuchu poznala, proč byla tak nervózní a on mi jí podal. „K čertu, Neile!“

„Neklej,“ připomněl mi zpěvavě. „Zelený sliz dovnitř, zelený sliz ven. To je koloběh života, skutečně.“

„Ach… neuhýbej!“ Zasmála jsem se a zamířila do dětského pokoje. Když jsme se ocitly z jeho doslechu, políbila jsem ji na její malou baculatou tvářičku. „Tvůj Afi je někdy skutečnou osinou v zadku!“

Dětský pokoj byl podle Neilova názoru od hlavní ložnice až moc daleko, i když to byla jediná další ložnice v přízemí. Měl v plánu nechat předělat přídavný pokoj a koupelnu vedle malého pokoje pro chůvu, kterou jsme zatím stále ještě nenajali. V současné době měla na svém místě už nádhernou postel, kterou bude Olivie používat, až bude dost stará a kde Neil příležitostně přespával.

Pokoj byl stále ještě slabě cítit čerstvě nanesenou barvou a nově položeným kobercem, obojí v dětsky růžové barvě, kterou vybral Neil. Nic jsem proti tomu nenamítala, ale byla jsem trochu zklamaná. Byla bych ráda, kdyby vybral barvy, které budou ladit s krásným čokoládově hnědým čalouněním nebo nějaké pruhy. Ale až bude Olivia dost stará na to, aby mohla dát najevo svůj vkus, tenhle bod by byl diskutabilní: v každé bitvě bych jí podlehla.

Překvapilo mě, jak jsem i přes svůj evidentní nedostatek rodičovských instinktů byla tak úporně ochranitelská. Vždyť i v duchu hypoteticky bojuji jménem dítěte se svým manželem ohledně výběru budoucích barev jejího pokojíčku.

Ze zadní kapsy na mě zapípal můj telefon. Položila jsem Olivii na přebalovací pult a jednou rukou vytáhla telefon z kapsy, zatímco druhou jsem měla na jejím bříšku, aby se nemohla převalit nebo zkroutit.

Když jsem odemkla svou obrazovku, vyjekla.

„No tak, vydrž. Jen si na okamžik zkontroluji zprávu,“ řekla jsem jí. V dětském žvatlání fakt nejsem moc dobrá.

To číslo, ze kterého přišla zpráva, jsem nepoznala, ale při četbě textu se mi zachvěl žaludek:

Ahoj, Sophie, tady Gena. Slyšela jsem ty zprávy. Je mi to tak líto. Jestli je něco, co bych pro tebe mohla udělat, dej mi, prosím, vědět. Možná bychom se mohly společně sejít na oběd? Dohnat to?

Chtěla bych znovu vidět Genu? Genu, první ženu, se kterou jsem měla sex? Ženu, o které jsem příležitostně snila? Stačila od ní jedna textová zpráva a už jsem se chvěla. Tenhle stav se však rychle změnil, když jsem si vzpomněla, že na mě čeká výměna plné plenky. Ale ano, naprosto jasně jsem se s ní chtěla sejít.

Otázka by měla znít, zda bych měla či neměla. To, že s ní půjdu na oběd, nebyla záruka toho, že se s ní vyspím. Ani jsem nemohla ohadnout, zda se jedná o návrh. V minulosti jsem s ní spala, a vytáhnout to před Neilem, teď…

Ušklíbla jsem se, ale ne díky výměně plenky. S Neilem jsme neměli sex od té noci před… dokonce jsem nenáviděla v tom kontextu ani tu myšlenku. Plně jsem chápala proč – ta nevýslovná tragédie, smutek a zásadní změna našeho života neponechala příliš místa na intimitu, ať již citovou nebo fyzickou. Nechtěla jsem, aby si Neil myslel, že se ho chystám s někým podvádět nebo, že ho žádám o svolení, abych měla sex s někým jiným. Jestli vytáhnu Genu, mohl by myslet na to, co mi běželo hlavou? Nechtěla jsem mu ublížit.

Kdybych šla na oběd s Genou, bez ohledu na to, jak nevinné bych měla úmysly, a byly by nevinné, a kdybych mu to neřekla s ohledem na naše minulé zkušenosti, by se mohl cítit, jako že ho obcházím a je jedno, co by se stalo. Ani by to nebyl nejlepší čas, kdy to na něj vytáhnout.

Ale já jsem toužila dostat se mezi lidi. I když jsem několikrát týdně měla videokonference s Dejou a našimi zaměstnanci, všechno se to týkalo jen práce. A jo, Holli se snažila udělat si na mě čas, ale vzhledem k našim pracovním rozvrhům se to zvrtlo jen na občasný telefonní hovor. Prostě jsem se potřebovala dostat ven a někoho vidět. Někoho, kdo mě neviděl tím vším naprosto zlomenou, takže bych mohla předstírat dvě minuty, že jsem sama sebou.

V kuchyni jsme prošli naším večerním rituálem krmení Olivie, uložení ji do postýlky, sehnání si k jídlu něco pro sebe, a nakonec celý vyčerpaní zapadli do postele. Celou tu dobu jsem se snažila vymyslet, jak s Neilem začít hovor na dané téma.

„Každý den mě čím dál víc bolí záda,“ postěžoval si, když si sundal boxerky a vlezl si pod přikrývku. Stáhla jsem si ze sebe své tílko z měkké bavlny a kalhoty na jógu. Složené jsem je položila na noční stolek. Nespala jsem už úplně nahá. Když jsem musela v noci vstát a jít se podívat na Olivii, musela jsem se obléci. Ráda jsem se s Neilem střídala, aby si také trochu odpočinul. Navíc to byl zvláštní druh mučení, přitulit se nahá k vašemu manželovi, když vám chuť k sexu zůstala a jemu ne. Naprosto jsem chápala, proč to tak je a dokázala to akceptovat, ale neznamenalo to, že bych nemohla chtít předejít tomu, abych ochránila své vlastní pocity.

„Hele,“ začala jsem opatrně a vklouzla vedle něj. „Dneska večer mi přišla textová zpráva.“

„Ano? Něco zajímavého?“ zeptal se zívající.

„Vlastně to byla Gena.“ Přišlo mi, že její jméno zůstalo dlouho viset ve vzduchu, ale možná mi to přišlo jen díky tomu, jak mi tahle chvíle připadala trapná.

„Od rozvodu jsme o ní neslyšeli,“ řekl zamračeně. „Myslel jsem, že možná ztratila zájem o naši dohodu.“

Odfrkla jsem si. „Jo, ne, to si nemyslím. Možná se cítila nesvá, protože jsi s Ianem kamarád. Vlastně mě kontaktovala, aby nám vyjádřila svou soustrast a říkala, že kdyby -“

„Pro nás mohla cokoli udělat, abychom jí dali vědět,“ dokončil se mnou Neil jednohlasně. Tohle byla jedna z pěti vět, kterou nám lidé říkali zas a znovu. Při těch projevech sympatií jsme se na sebe navzájem zašklebili.

„Správně. Naprosto přesně.“

„To je od ní pozorné,“ řekl a pak se mezi námi rozhostilo ticho.

I když jsem se za další poznámku cítila jako naprostý sobecký kretén, řekla jsem to. „Chtěla, abychom se společně sešly na oběd. Abychom dohnaly čas.“

Zhluboka se nadechl. „Ach, Sophie. Nejsem si jistý, jestli jsem připravený se s někým sejít. Je to jedna z věcí, kdy Rudy přijde -“

„Ne, ne, naprosto tě chápu. Když přijde Rudy, není to skutečná návštěva. Je to mnohem spíš jako když se u tebe ukáže tvoje rodina.“ Taky jsem toho sama spoustu potřebovala. Zatímco jsme si zvykali na náš nový život, nás máma nechtěla rušit, ale i tak jsem mnohokrát v nočních hodinách zamířila do domku pro hosty, abych se jí vyplakala na rameni. „Ale prostě jsem o tom přemýšlela, víš. Možná jednoho dne, když budu ve městě, bych se s ní mohla zastavit na oběd.“

„Aha,“ řekl Neil se zvednutým obočím, jako by ho nikdy nenapadlo, že bych to možná chtěla udělat sama.

„Pokud ti to nebude vadit,“ rychle jsem dodala. „Já vím, že s naší minulostí, možná vypadá, že by se mohlo něco stát, ale skutečně si myslím, že se chce jen sejít a popovídat si.“

„Vyvolal jsem v tobě někdy dojem, že ti nevěřím?“ Sáhl si dozadu za sebe, aby si načechral polštář. Dobře, definitivně se dnes stěží dostanu k sexu, když se ke mně otočí zády.

„Ne, ale prostě jsem si myslela, že bys sis možná mohl myslet…“ Ach, prostě to řekni. V každém případě jsi to už tak nějak nakousla. „Protože jsme spolu tak dlouho neměli sex.“

Zůstal velice klidný. Bylo to něco, co mi připomínalo, jako když vyděšená ještěrka ztuhne. Dělal to, když se nechtěl o něčem bavit, ale nedokázal přijít na to, jak se z toho dostat. „Sophie… Moje dcera právě zemřela.“

Tohle nebyl přesně ten samý směr, který jsem nechtěla nabrat. Nechtěla jsem, aby se styděl. Jen jsem potřebovala nějaké potvrzení toho, že to není kvůli nám. „Nechtěla jsem ti říct, že tě z něčeho obviňuji nebo tak něco. Jen jsem se bála, že by sis toho všiml a že by sis to vyložil, jako že si chci na sex sehnat někoho jiného. A to tak není. Skutečně se prostě potřebuji prostě setkat s nějakými přáteli.“

Při tom se trochu uvolnil. „Aha. No, všiml jsem si. Prostě jsem nevěděl, jak ti vysvětlit…“

„Že právě teď nemáš žádný sexuální apetit?“ Znělo to hořce? Bože, byla jsem příšerná. „Právě procházíme mnohými hodně těžkými věcmi. Zvlášť ty. Ale byla to tak obrovská součást našeho vtahu, že jsem se o tebe kvůli tomu tak nějak bála. Už ani neděláš ty drobné dvojsmyslné narážky. Když tu byl minulý večer Rudy, měl jsi k tomu perfektní příležitost, a přesto jsi to nevyužil.“

„Prosím, nemysli si, že se o tvoje potřeby nestarám. Jsi moje subinka. Vím, co ode mě potřebuješ a že jsem zodpovědný za uspokojování těch potřeb. Ale pro tuhle chvíli… omlouvám se, ale prostě nemůžu.“ Znělo to frustrovaně a poraženecky.

„Nejsi zodpovědný za plnění mých sexuálních potřeb. Nejsem…“ Snažila jsem se najít to správné slovo. „Nedělám si na tebe nárok. Právě procházíš pravděpodobně tou nejhorší věcí, která tě může v životě potkat…“

Zvedl ruku. „Prosím, nepokoušej osud. Nezvládl bych -“ Odmlčel se a jednou rukou si zakryl oči. To gesto mohlo znamenat jen známku toho, že je unavený, ale mnohem pravděpodobně to bylo proto, že brečel.

„Ne, poslouchej, neproklínám tě. Snažím se ti říct, že vím, že trpíš nepředstavitelnou bolestí. Vůbec ti nezazlívám, že to nejsi schopný dostat z hlavy, abys se mnou spal.“ Povzdechla jsem si. „Nedělám to správně. To jediné, co chci, je dát si oběd se známou, aniž by ses kvůli tomu cítil nepříjemně.“

„Necítím se kvůli tomu nepříjemně,“ řekl a otřel si oči. Natáhl se po dalším papírovém kapesníčku, který ležel na nočním stolku. „Stydím se, žes cítila to, že mě musíš žádat o svolení, abys šla na oběd s kamarádkou. Skutečně se na mě díváš jako na tak zlomeného?“

„Ne zlomeného,“ řekla jsem důrazně. Myslela jsem si, že Emmina smrt ho mohla skutečně zlomit, ale tohle ani zdaleka nebyl ten případ. „Nemyslím si, že by tě něco mohlo zlomit.“

„Oceňuji tvoji důvěru. Ale to se teprve uvidí.“ Podařilo se mu smutně se usmát. „Miluji tě. Prosím, nemysli si, že se to změnilo, i když jsem ti to v poslední době moc často nedával najevo. Ty a Olivia jste jediné… Bez tebe, bych to tu první noc poté nemohl zvládnout.“

Bodnul mě pocit viny. Té první noci jsem mu umožnila použít alkohol jako pomocný mechanismu. Čeho jsem si byla vědoma, stále nepil. Pokud jsem věděla, neměli jsme v domě nic, ale v minulosti už láhve skrýval. V duchu jsem si poznamenala, abych požádala Julii, aby se po nich při úklidu podívala. Všechna zákoutí tohoto domu znala mnohem lépe než já.

„Vím, že mě miluješ,“ ujistila jsem ho. „Nemyslím si, že se to změní.“

„Cítím to stejně. To je ten důvod, proč mi nevadí, pokud se s Genou sejdeš,“ zopakoval. „A myslím si, že by to pro tebe mohlo být dobré. Dokonce, i kdyby to… k něčemu vedlo.“

„K něčemu vedlo?“ Teď byla s nedůvěřivostí řada na mě. „Myslím, že by bylo dost troufalé, čekat od té schůzku pozvání k sexu.“

„Ty jsi ta, kdo to vytáhl,“ připomněl mi.

„Jen proto, že jsem se bála, že by sis mohl myslet, že bych mohla mít tajnou aférku. Skutečně si nemyslím, že na to přijde.“

„Ach, samozřejmě. Prostě se chystáte sejít, protože jste tak dobré kamarádky a navzájem se tak dobře znáte,“ škádlil mě.

Bylo úžasné být škádlena, protože v poslední době to moc nedělal. Naklonila jsem se k němu, políbila ho na čelo a doporučila: „Drž hlavu, ty pervézáku.“

Neil zhasnul, jako kdybych cvakla vypínačem. Před spaním jsme se byli zvyklí mazlit nebo aspoň do sebe zaháknout kotníky, ale v těchto dnech jsem jen dostala polibek na dobrou noc, a pak se převalil na svou stranu a otočil se ke mně zády.

Po půl hodině jsem akceptovala skutečnost, že jsem nemohla spát. Na Neilově telefonu jsem napsala vzkaz, kam jdu, vklouzla jsem do svých kalhot na jógu a trička a napsala vzkaz i mámě.

Můžu se stavit, nebo máš žhavé rande?

Téměř okamžitě odpověděla: Moje žhavé rande spí. Proč nespíš ty?

Proč ne ty? Vrátila jsem jí.

Když se znovu ozvala, napsala jen: Přijď.

Na to, abych šla do domu pro hosty pěšky, byla dost studená únorová noc. Hodila jsem na sebe kabát a zamířila do garáže. Neil měl svou sbírku exotických superauťáků zaparkovanou ve velkém hangáru dál na pozemku, ale v domě jsme měli zaparkované naše auta na denní ježdění – ty, o kterých jsem skutečně věděla, že je umím ovládat. Popadla jsem klíče od svého auta, Jaguara, který Neil označil jako „F-typ“, i když myslím, že by mu mohl nadávat mnohem kreativněji. Koupil mi ho k narozeninám. Sice se mi snažil vnutit něco mnohem okázalejšího a silnějšího. Já si ho vybrala podle vzhledu, což Neila vytáčelo.

Vyrazila jsem po příjezdové cestě. Ani jsem se neobtěžovala se zapnutím topení, protože by se stejně za tu krátkou chvíli nestihlo rozehřát. Dům pro hosty byla rozkošná dvoupodlažní budova, která byla vystavena v podobném stylu jako hlavní objekt. Doma v Calumetu bylo takových staveb jen pár, s velkými rozestupy od sebe a stály víc než šestičíselné hodnoty. Se třemi ložnicemi a dvěma a půl koupelnami spíš připomínalo rodinné sídlo než bydlení pro příležitostné návštěvy. I když stálo poblíž našeho domu, obklopovaly ho borovice, díky čemuž měla máma určité soukromí a klid. A také to tak vypadalo mnohem podobněji jako na místě, kde jsme byly zvyklé bydlet.

Vzhledem k tomu, že mě čekala, jsem nezvonila. Jakmile jsem prošla dveřmi, zula jsem si mokré boty a vyklouzla z kabátu. „Jsem tady,“ řekla jsem, aniž bych křičela, protože mi psala, že Tony spí.

„Nemusíš být potichu,“ ozvala se máma z kuchyně. „Tony spí u sebe doma.“

Máma chodí s naším šoférem od… Dobře, netuším, jak dlouho to probíhá. Poté, co při požáru shořel přívěs, ve kterém jsem v Michiganu strávila dětství, přijela sem, aby tu zůstala „na pár týdnů“. Někde mezi jejím příjezdem a naším pozváním, aby tu zůstala na dobu neurčitou, se dala dohromady s Tonym. Nebyla jsem si jistá, zda bych to vůbec někdy zjistila, kdybych je při tom nenachytala. I když se mi líbilo mít s mámou otevřený vztah plný důvěry, dokázala bych klidně žít bez toho, abychom se podělily o tuto zvláštní zkušenost.

Pak jsem si vzpomněla, jak jsem se seznámila s Emmou, hned poté, co mě náhodou zaslechla, jak křičím při ranním sexu na jejího otce: „Šukej mě silněji!“ Při té vzpomínce jsem pocítila další bodnutí náhlého smutku. Teď už tu nebyl nikdo, kdo by na dané téma mohl vtipkovat a ponižovat mě tím.

„Stále se tváříte, že vlastně bydlíte v docházkové vzdálenosti, tak proč spěchat se sestěhováním, co?“ Na věšák vedle dveří jsem pověsila svůj kabát.

„To je jediný způsob, jak můžeme předstírat, že jsme normální pár, který spolu chodí,“ řekla máma, když jsem se objevila v kuchyni. Ráda sedávala v kuchyni u pultu a z nějakého důvodu se tam dívala na malou televizi. Možná proto, že jí to připomínalo domov.

„No, přinejmenším někdo tu může být za normální pár.“ Otevřela jsem lednici a vyndala jsem z ní jedno z jejích ovocných broskvových vín.

„K tomu pomáhá to, že Tony v nedávné době neprošel nejhorší tragédií svého života,“ připomněla mi máma. V hlase se jí však ozývalo pochopení. „Jak je na tom Neil?“

„On je… Neil.“ Pokrčila jsem rameny. „Netuším. Jsem jeho manželka, a přesto to nedokážu říct.“

Máma přikývla. „Je mnohem zdrženlivější než lidé, na které jsi zvyklá. Podívej se na naši rodinu, a pak, když jsi byla na vysoké a kamarádila ses s-“

„S nejznámějšími lidmi v historii známého světa.“ Zasmála jsem se a odzátkovala láhev. „Prostě si potřebuji zanadávat, protože můžu a nebudeš si přitom myslet, že jsem příšerná.“

Natáhla ke mně jednu ruku a já se nechala sevřít do jejího objetí. Díky přítomnosti mámy jsem se cítila, jako bych měla věci pod kontrolou, i když tak můj život vůbec nevypadal. Což bylo divné, protože od okamžiku, kdy jsem odešla z domova, jsem tak nějak předpokládala, že já jsem ten, kdo je silný, a máma je ten, kdo je bezmocný. Ale právě teď jsem byla já, kdo byl bezmocný…

„Poslouchej. Mám problém. Nechci, abys mě soudila.“ Zarazila jsem se a přejela jsem si rukou přes obličej. „Jsi skutečně tou jedinou osobou, které se to odvažuji říct. Protože vím, že mě budeš stále milovat a nebudeš si myslet, že jsem příšerný člověk.“

Narovnala záda i ramena, přesně jako generál, která jde do války.

„Dobře. Jsem tvoje matka a nebudu tě soudit nebo si myslet, že jsi příšerný člověk.“

„A nebudeš si připadat divně, když budu mluvit o sexu?“ zeptala jsem se, abych si byla naprosto jistá.

Zavřela oči a na znamení přísahy zvedla ruku: „Slibuji, že se nebudu cítit divně, když budeš mluvit o sexu s tvým manželem, který je tak starý, že by mohl být i tvým otcem.“

Povzdechla jsem si a sedla jsem si na židli vedle ní. Už teď jsem se cítila tak, jako by mě odsoudila. „Takže, s Neilem nemáme sex už od… ty víš.“

„Aha.“ Máma se zamračila. „Dobře… není to tak dlouho, zlato. Jsem si jistá, že pár týdnů bez sexu ti připadá jako dlouhá doba, ale je to jen kapka v moři ve srovnání s tím, jak dlouho bude Neil truchlit.“

„Právě proto jsem měla pocit, že se chovám jako kretén, když to řeknu nahlas. Myslím tím – on prochází tou bolestí a já jsem tady a prostě se starám o to, kdy jsme naposledy spolu spali.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že vedu tenhle rozhovor s mojí mámou. Probírat s ní sex mi přišlo naprosto mimo mísu. Až tak, že mě jednou ohledně nějakých otázek týkajících se sexu poslala za svou sestrou, protože máma chtěla věřit, že bych mohla umřít jako panna. „Prostě se při té myšlence cítím tak sobecky.“

„Při té myšlence nejsi sobecká. Byla bys sobecká, kdybys na Neila tlačila nebo mu dávala ultimáta.“

„Přesně to jsem si myslela, ale i tak se nemůžu zbavit viny. Emma představovala celý jeho svět, ale mám ráda, ehm, svůj sexuální život.“ Už při tom, když jsem to říkala nahlas, jsem začala mít pocit, že jsem možná až moc tvrdá na svou maličkost. Možná, že jsem chtěla nenávidět sama sebe spíš, než abych nenáviděla ty okolnosti. Koneckonců, stejně jsem nemohla být naštvaná na Emmu s Michaelem za to, že umřeli. Nemohla jsem být naštvaná ani na Neila za to, že truchlil. A rozhodně jsem nemohla být naštvaná ani na Olivii za to, že nás potřebuje.

„Emma nebyla celým jeho životem. Jeho součástí jsi i ty,“ opravila mě máma.

„ta moje část, která s ním má sex, se na to ptá každý den,“ zabručela jsem. „Teď, když nic z toho neděláme, se necítím až tak nepostradatelná jako dřív.“

„Miláčku, nemyslím si, že jsi teď sama k sobě fér. Neil tě miluje. I když právě teď si myslím, že však není tím Neilem, za kterého ses provdala.“

Usrkla jsem vína a přemýšlela o masivním dopadu jejích slov. „Všimla sis toho.“

Znepokojilo mě to. Znamenalo to, že je v tom mnohem víc, než co jsem jen viděla.

„Samozřejmě, že ano.“ Svraštila obočí. Teď už vypadala spíš soucitně. „Upřímně řečeno, myslím si, že ten důvod, proč stále funguje, jsi ty s Olivií. Jen proto, že se o tebe teď nezajímá… fyzicky intimně, neznamená, že tě nepotřebuje.“

Musela jsem uznat, že v tom má pravdu. „Myslím, že se prostě lituji.“

„Na to máš právo,“ ujistila mě máma. „S tvou rodinou se stalo něco příšerného, co změnilo tvůj život, a to je nespravedlivé. Ale ty se tak soustředíš na Neila a jeho ztráty, takže nevnímáš sebe. Nikdy už nebude tím samým člověkem jako dřív, takže jistým způsobem potřebuješ truchlit kvůli té ztrátě také.“

Sakra. Nechtěla jsem brečet, ale stejně se mi slzy objevily. Setřela jsem si je. „Necítím, že bych na to měla právo.“

„Máš plné právo cítit to, co cítíš,“ řekla. A při těch slovech použila svůj rodičovský tón hlasu, takže jsem věděla, že to myslí vážně. „Není problém v tom, co cítíš. Důležité je to, jak se chováš. A to zvládáš dobře. Jsem pyšná na to, jak to zvládáš. Skutečně ano.“

„Díky, mami. Skutečně jsem to potřebovala slyšet.“ Ale už nastal čas na změnu předmětu. „Už mám pro dnešní noc smutku až moc. Teď se chci podívat na dno téhle láhve. A mezitím mi řekneš, co se stalo mezi Beyem a Blue Ivy.“

Bůh žehnej, že máma zbožňuje TMZ.

*****

Ve čtvrtek jsem zamířila do kanceláře a zapracovala na všech věcech, které jsem odkládala, protože už byl nejvyšší čas na to, abych se vrátila zpátky do centra dění. Také jsem se díky tomu cítila méně provinile, že mám domluvený ten oběd. Ne, že bych toho pocitu zbavila úplně, ale stejně tak jako tak bych na oběd šla.

Gena navrhla, abychom se sešly u mě v kanceláři. Vzhledem k tomu, že jsem netušila, zda ví o Penny a Ianovi, nebo o tom, že Penny pracuje pro mě, domluvila jsem setkání v malém bistru, které bylo v Manhattanu jen přes most. Přijela jsem první a zabrala nám stůl. Když vešla dovnitř, právě jsem si hrála se svým telefonem. Na sobě měla černou přiléhavou tužkovou sukni a svěží bílou havlenku. Bylo mi věčnou záhadou, jak někdo, kdo má prsa jako ona, může nosit věci s knoflíčky. Předpokládala jsem, že musí být šité na míru, protože mezi knoflíčky nebyla žádná mezera. Objemný pletený svetr, který měla místo kabátu, byl v barvě bohatého červeného okru, který úžasně zdůrazňoval barvu jejích vlasů. Ty nádherné kadeře měla stočené do nedbalého uzlu a černé brýle na čtení se silnými obroučkami jí sloužily jako provizorní čelenka.

Když jsem viděla Genu naposledy, strávily jsme předtím spolu noc, kdy jsme byli všichni nazí a zpocení. Nebyla jsem si jistá, zda bych jí chtěla zařadit do skupiny přátelských známostí, zvlášť když jsem jí teď celý rok neviděla a zvlášť, když každý centimetr mojí kůže při pohledu na ni vzdychal. Než jsem se postavila, abych jí mohla obejmout, musela jsem pod stolem přitisknout stehna k sobě.

„Sophie.“ Ten její tón hlasu „Santovo dítě“ mě lechtal u ucha, zatímco mě pevně svírala v objetí. „Tak ráda tě vidím.“

„Jo,“ podařilo se mi ze sebe dostat. Sakra, kam se podělo moje odhodlání? Připadala jsem si jako pitomec z filmu z 80. let, který se snaží pozvat nejpopulárnější dívku na ples. Nejsi tady, abys jí o cokoli žádala. Jsi tady, aby sis dala oběd. „Vypadáš fantasticky.“

„Rozvod mi prospěl.“ Zasmála se a o krok ustoupila. „Taky vypadáš skutečně dobře. Upřímně bych nečekala ten obrovský úsměv a -“ mávla rukou směrem ke mně a poukazovala tím na moje oblečení.

„Ach. Dobře, včera jsem ze sebe strhala to černé a nervy drásající oblečení,“ zavtipkovala jsem, ale připadala jsem si při tom uboze. Jako kdybych zesměšňovala Emminu smrt.

„Vím, že si děláš legraci, ale vážně… jak se máš?“ zeptala se, když jsme se posadily.

„Hůř, než jsem čekala,“ připustila jsem. „Ne, že bych si myslela, že to bude procházka růžovou zahradou, ale je to drsné.“

„A Neil?“ zeptala se a sundávala si kabát. „Nedovedu si představit, jak na tom musí být on.“

„Moc dobře ne, po tom všem.“ Bylo to osvěžující, když jsem to mohla někomu konečně říct. Nepatřila mezi naše nejbližší přátele, takže jsem neměla pocit, že bych musela lhát, abych chránila její city nebo aby se neznepokojovala. „Ale máme Olivii, a to pomáhá.“

„Olivia je jeho…?“

„Jeho vnučka. Naše vnučka, tuším,“ řekla jsem s pokrčením ramen. „Emma s Michaelem nás ve své poslední vůli jmenovali jako její ochránce.“

„Wow.“ Oči se jí rozšířily. „Jsi babička.“

Ukázala jsem jí zvednutý prostředníček. „Ne. Nikdy.“

Gena se zasmála a jednou rukou si zakrývala svůj nádherný úsměv. „Omlouvám se. Jak tě pak má nazývat?“

„Sophie,“ řekl jsem pevně. „A Neilovi říkáme Afi. Je to islandsky.“

Přišel k nám číšník, aby si od nás převzal objednávku nápojů. Objednala jsem si bublinkovou vodu s limetkou.

„Takže ty tu dneska také pracuješ?“ zeptala jsem se, když číšník odešel.

Gena přikývla. „Teď pracuji v umělecké galerii. V Soho.“

„Galerie výtvarného umění, jo?“ Když jsme se poprvé setkaly, pracovala jako interiérová designérka. Předpokládala bych, že tohle není moc velký kariérní krok směrem dopředu. „Jak k tomu došlo?“

„Oklikou. Asi před třemi lety jsem tam šla na výstavu, protože jsem sháněla obraz pro jednoho svého klienta. Trochu jsem se při tom seznámila s majitelem galerie, a pak, asi o rok a půl později tam měl Ian výstavu se svými kresbami. Pak jsem před čtyřmi měsíci narazila na majitele znovu. Mluvili jsme spolu o mém rozvodu, a jak se dívám na změnu kariéry. Nabídl mi práci.“ Pokrčila rameny. „Není to ten nejzajímavější příběh, ale jsem šťastná za to, jak to dopadlo.“

„Wow, tak to je pro tebe dobré.“ Tak nějak jsem při tom žárlila. Ne, že bych neměla ráda svoji práci – kdo by si mohl stěžovat na to, že rozběhl svůj vlastní časopis na své nejoblíbenější téma? – ale vybudování celého nového začátku musí být vzrušující.

Pak výraz její tváře trochu ztuhl a řekla: „Podívej, vyjasněme si to teď hned. Vím, že sis pravděpodobně myslela, že jsem tě požádala o schůzku kvůli tomuto. A to ne, ale stejně si připadám jako slon v porcelánu. Jak se má Ian?“

Fuj. Přišla jsem si jako kretén. Záviděla jsem jí její šanci na nový začátek, i když to tak dopadlo kvůli tomu, že se jí rozpadlo manželství. Takový druh svobody bych nechtěla. Vůbec jsem nechtěla nový začátek. Jen jsem prostě nechtěla být v tomhle okamžiku uprostřed svého života.

„Nemyslela jsem si, že bys mě o cokoli žádala,“ řekla jsem a ona se viditelně uvolnila. „Co bys chtěla vědět? Protože bych ti mohla říct, že je opravdu šťastný, nebo bych ti mohla lhát, aby ses cítila lépe.“

Zasmála se. „Ne. Chci znát pravdu. Je šťastný? Vídá se s někým?“

„Jo.“ Naklonila jsem se ke straně, aby nám číšník mohl položit nápoje na stůl, a Gena ho požádala, zda by se tu mohl za okamžik stavit, abychom si stihly projít menu a objednat si. Ale byla to lež. Nechtěly jsme se podívat na menu. Chystaly jsme odporně kecat na věky věků. Pokračovala jsem: „Vlastně se vídá s někým, s kým jsem ho seznámila. Doufám, že ti to nevadí.“

„Vůbec ne.“ Zhluboka upila ze své sklenice. „Sophie, náš rozchod byl hodně ošklivý. Ale teď už se cítím mnohem lépe. Nebyli jsme pro sebe moc dobří. Jsem šťastná za to, že našel někoho, kdo je pro něj dobrý.“

„Slyšela jsem, že tě podváděl,“ řekla jsem. „Doufám, že nepřekračuji hranice -“

Mávla rukou. „Ne, nepodváděl mě. Opustila jsem ho. Myslím, že to prostě přetvořil do tohohle příběhu. Nevím. Snad, aby vyhrál či tak nějak? Přála bych si, aby to lidem neříkal.“

„Děláš si srandu?“ Penny se v kanceláři týdny trápila kvůli ničemu? „To je na určitou dobu skutečně rozdělilo.“

„Děláš si legraci.“ Podrážděně si odfrkla. „No, doufám, že to teď už je lepší.“

Bylo to mezi nimi mnohem lepší, ale to jsem rozhodně nebyla připravena rozebírat přímo s ní. Ať už odešla ona nebo to bylo naopak, nejspíš nechtěla vědět, že je její bývalý manžel nehorázně šťastný s někým jiným. Žena má svou pýchu.

„To ano. Je na tom skutečně dobře, Geno. Ale co ty?“ Opřela jsem se lokty o stůl, naklonila se směrem k ní a bradu jsem si podepřela rukou. „Vyprávěj mi všechny své příběhy o svém svobodném životě. Chci slyšet všechny špinavé detaily.“

„Myslím, že ty máš doma dost svých špinavostí,“ pokárala mě.

Kéž by.

„Bohužel není nic, o čemž bych se mohla zmínit. Je to šílené, jak moc se seznamování změnilo.“ Zděšeně zavrtěla hlavou. „Copak není minimální věk, kdy bych mohla skončit na Tindr? Buď upřímná.“

„Prosím tě, vždyť existuje dost chlapů, kteří tam hledají pořádnou šelmu,“ dobírala jsem si ji.

Spadla jí čelist. „Omlouvám se, babičko.“

„Au,“ chichotala jsem a zvedla ruce v nabídce míru. „Dobře, tak teď vážně. Ten chlápek se tu za okamžik objeví, aby převzal objednávku.“

Nasadila si brýle na čtení na oči a otevřela si menu. Minimální věk na Tindr. Pff. Gena se už věkem blížila ke čtyřicítce a vypadala jako klasická hvězdička z Hollywoodu. S mnohem větším poprsím a úžasnou rýhou mezi prsy, ze které jsem téměř nebyla schopná odtrhnout oči…

Rychle jsem se podívala dolů a děkovala Bohu za to, že si nevšimla, že nad jejími kozami prakticky slintám.

Bože, i když si to představuji jen v duchu, mám z toho promočené kalhotky.

Uvědomila jsem si, že právě z toho důvodu byl ten oběd tak špatný nápad. Jakmile jsem s ní strávila jednu noc, nedokázala jsem od té doby přestat o Geně snít. A teď, když fantazie představovala prakticky tu jedinou sexuální aktivitou, kterou jsem měla k dispozici, bylo nemožné nevzpomínat na to, jak byla její kůže pod mými prsty hladká a jemná a jak chutnala její kundička.

Při nenadálém nadechnutí mi zaskočila slina a já se zakuckala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Gena a rozhlížela se po pomoci.

Přikývla jsem. Masírovala jsem si hrudník a stále intenzivně kašlala. Natáhla jsem se po své vodě a mezi křečemi v hrdle jsem se snažila napít. „Spolkla jsem… pár… slin.“ Tvář jsem měla celou červenou a zpocenou a jistě jsem vypadala nesmírně atraktivně.

Číšník se vrátil právě včas, aby mě zachránil. Předaly jsme mu svoje objednávky a Gena pak pokračovala v hovoru: „Takže zpět k tématu dítěte. Doufám, že ti nevadí, když se na to zeptám, ale… co bude dál? Myslím tím, plánovali jste s Neilem, že byste si pořídili vlastní děti? Jak to bude fungovat?“

„Nikdy nebudu mít děti,“ řekla jsem s definitivním přikývnutím. „Takže si myslím, že není co řešit.“

„Ale vychování dítěte?“ řekla a znovu si umístila brýle do svých ohnivě červených kadeří. „Dokonce si ani nedokážu představit, jaké to musí být, když něco takového nechceš dělat. Jsi s tím v pohodě?“

„Vlastně jo. Jde to dobře. Samozřejmě, teprve se učím. Ale nemám pocit, že by se ze mě díky Olivii stala matka. Mám pocit, jako bych byla dědečkova cool mladá žena.“ I když máma už mě varovala před tím, abych se snažila být se svými dětmi kamarádka. Vypadá to, že je to obrovské ne-ne v pravidlech rodičovství.

„Musela jsem se držet, když jsem slyšela o tom, co se stalo…“ Potřásla hlavou. „Řekl mi to Rudy. Je to jediný Ianův kamarád, se kterým jsem zůstala v kontaktu.“

„Ian se přátelí s Rudym?“ to mě překvapilo. Na Emmině svatbě jsem je spolu neviděla. Ale Rudy seděl celou noc s Valerií a já měla pocit, že mezi ní a Ianem nepanuje úplně přátelská atmosféra.

Gena přikývla. „Nejsme blízcí přátelé, ale několikrát jsme se sešli na večeři a na Facebooku je k popukání.“

„Rudy je na Facebooku?“ A nemám ho v přátelích? Ne, že by mě to překvapovalo. V případě Valerie versus Sophie stál neochvějně na straně navrhovatele, dokonce, i když mě v její nepřítomnosti mohl mít rád.

„Proč vlastně nejsme na Facebooku přátelé?“ zeptala se Gena, jako by jí náhle něco napadlo. Sáhla do své kabelky a vytáhla telefon. „Posílám ti žádost o přátelství, hned teď. Radši ji přijmi.“

„Udělám to hned teď.“ Když jsem si zapnula aplikaci na vlastním telefonu, usmála jsem se.

„Co má ten úsměv znamenat?“ škádlila mě Gena.

Pokrčila jsem rameny. „Prostě mi připadá fakt dobré, být s někým, kdo se ke mně chová jako k normální lidské bytosti a ne jako k pozůstalému.“

„Ten pocit znám. Tak nějak podobně.“ Odložila svůj telefon a já jsem právě potvrdila její žádost o přátelství. „Můžu se k něčemu přiznat?“

„Jasně,“ odpověděla jsem nepřítomně, zatímco jsem se věnovala svému telefonu. „Povídej.“

„Kontaktovala jsem tě tak nějak z podobného důvodu. Všichni se ke mně chovají jako k tragicky rozvedenému člověku. Stále se mě snaží s někým seznámit nebo si hlídají svá slova, protože se bojí, že by mohli zranit mé pocity. Nikdo z mých vdaných kamarádek nechce být v mojí přítomnosti.“

„Jako by náš smutek představoval mor a oni by ho mohli chytit?“ založila jsem ruce na prsou a přikývla na náznak naší podobné zkušenosti.

„Přesně tak!“ Rozhořely se jí oči. „Ale jsem přesvědčená o tom, že aspoň dvě z nich si myslí, že se jim chystám ukrást manžela. Co si myslí?“

„Rozvedená vagina,“ řekla jsem příznačně strašidelným hlasem. Dokonce jsem i zahýbala prsty. „Hladoví.“

Zasmála se a odvrátila oči. „Podívej, věděla jsem, že tě dostanu.“

„Jak to?“ Ach, možná toto chápu špatně. „Nesnažím se být konfrontační, ale kromě sexu se navzájem moc dobře neznáme.“

„Myslím, že v tom mám výhodu, protože jsem četla tvoji knihu. Mám pocit, že tě znám lépe, než to je ve skutečnosti.“

„Nebezpečí vyplývající z toho, když píšu paměti,“ povzdechla jsem si.

„Měla bys napsat ještě jednu,“ navrhla. „Myslím v době, když už to všechno není tak syrové. Máš svůj úhel pohledu. Smiř se s tím, že tam venku není moc babiček, kterým by bylo dvacet sedm let.“

„Fakt přeceňuješ moje nadšení z toho titulu,“ vtipkovala jsem. Při myšlence, byť jen hypotetické, že bych mohla napsat další knihu, jsem pocítila paniku. Když byl Neil hospitalizovaný, psaní knihy I´m Just the Girlfriend pro mě představovalo určitou formu úniku. Ventil pro mou bolest a strach.  Ale teď jsem nechtěla nic ventilovat. Byla to jedna z mála věcí, která mi připomínala, že jsem naživu.

Bože, to bylo tak ponuré.

„Dobře, dobře. Ale jestli někdy změníš názor, zmiň se o mně v poděkování.“ Mrkla na mě. Bože, skutečně zvládla tak roztomile mrkat.

„Fuj. Jsem… právě teď mě naprosto bláznivě přitahuješ,“ vyhrkla jsem. Krev se mi nahrnula do tváře. K čertu. Začala jsem koktat: „N-ne, že je to špatná věc. Nebo že je to ten důvod, proč jsem tady, prostě -“

Gena se znovu zasmála. Při tom zvuku jsem se do ní chtěla vtisknout, vznášet se přímo v ní.

Skvěle. Teď jsem se musela zamilovat do Geny.

„Proč by mě to mělo urazit, že?“ Nakrčila nos a řekla: „Já vím, že jsem sexy.“

„Ach, to já právě teď vím,“ řekla jsem, jako bych právě teď odhalila něco naprosto nového. „To proto mě tak přitahuješ. Jsi na tom stejně marně jako já.“

„Ať už záznamy ukazující cokoli, nekontaktovala jsem tě proto, že jsem si myslela, že právě teď by byl ten správný čas, abych se začala svíjet před tebou a tvým truchlícím manželem.“ Rty měla sevřené, ale už znovu jí skrz ně začal prosakovat úsměv. „Prostě si myslím, že jsi skutečně cool, a měla jsem pocit, že si potřebuješ promluvit s někým, kdo stojí mimo dosah té strašné tragédie. Můžeš mi kdykoli napsat či nechat zprávu na Facebooku, kdykoli budeš potřebovat cokoli vyventilovat nebo prostě něco, o čem nebudeš chtít s kýmkoli jiným promluvit.“

Naklonila jsem hlavu. „Děkuji. Je to od tebe skutečně hezké. Jsi dobrý člověk, Geno.“

Pokrčila jedním ramenem. „Zkouším to.“
„Mimochodem, to platí i pro tebe,“ řekla jsem jí. „Kdyby ses někdy chtěla prostě jen tak sejít či se vypovídat ze svých pocitů, víš, jak mě najít.“

„Za což jsem víc než vděčná.“ Hluboce se nadechla a pak lehce spráskla rukama. „Takže teď, ta důležitá věc. Viděla jsi Hannibala až do konce?“

„Ach můj bože, ano.“ Sklonila jsem se níž, jako bychom mluvily o záležitostech národní bezpečnosti. „Ten konec nemohl být homosexuální, když to byl jednoznačně anál.“

„Já vím!“

Bylo skutečně úžasné, jak letěl čas, a jak mi najednou bylo lehce u srdce, když jsem tu jen tak povrchně s někým klábosila. Život se nám náhle rozdělil ostrou hranicí na život před Emmou a život po Emmě. Ta hodina, kterou jsem strávila s Genou, mi přišla, jako bych se vrátila v čase.

Poprvé za celé měsíce mě konečně napadlo, že by se vše mohlo dostat do pořádku.