TB - 5. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Sophie s Neilem se probouzí do nové reality. Do nové reality bez Emmy. Do nové reality, kdy „zdědili“ Emmino dítě. A Sophie dál neúnavně chrání Neila před Stephnem…            Sinnel

Pokud se právě probudíte, vždycky je tam kratičký okamžik, ve kterém zapomenete na to, že je někdo z vašich blízkých pryč. Takže jsem byla skutečně šťastná za to, že jsem se probudila ještě před Neilem. Když se automaticky zvedly rolety – v devět, protože jsme zapomněli vypnout jejich nastavení, zavrtěl sebou a já zadržela dech. Oči se mu otevřely a zamžoural na strop. Pak jsem to uviděla – ten návrat do reality z úlevného spánku, který mu poskytl oddech od všech problémů.

Dlaněmi si zakryl oči. „Zapomněl jsem.“

„Já vím.“ Přetočila jsem se na bok a položila mu ruku kolem hrudi. Neexistovalo nic, co bych mohla udělat. Byla jsem však vedle něj. Políbila jsem ho na rameno a zadržovala své vlastní slzy. Později, až budu o samotě, se můžu zhroutit. Neil teď potřeboval každou píď mé síly.

Ale nezhroutil se. Neopakovaly se jeho zoufalé výkřiky z minulé noci. Žádné slzy. Jen si promnul oči.

„Měl bych zavolat svému právníkovi,“ řekl a posadil se. Zakryl si ústa rukou a zívl. „A Valerii. Potřebuji vědět, jak na tom je.“

Jeho chování, tak podobné jeho obchodnímu vystupování, mě zastihlo nepřipravenou, takže jsem měla problém s reakcí. Nakonec se mi podařilo vykoktat: „S-snad nechceš tak brzy ráno volat Valerii.“

Neil se snažil být silný kvůli ní a to bylo to poslední, co potřeboval. Měla jsem podezření, že Valerie dělá to samé a s podobně negativními výsledky.

Po troše ohleduplného „hmm“ souhlasně přikývl. Pak se postavil a přešel k šatně. Ještě dlouho poté, co se za ním zavřely dveře koupelny, jsem se dívala jeho směrem.

Co se to sakra děje? Emma právě zemřela. Jistě, Neil všechno v podstatě řešil tím, že si kolem sebe vystavěl masivní zeď popírání, takže jsem to trochu čekala. Ale jeho dcera…

V hrudi mě bolelo. Přetočila jsme se a křičela do polštáře, protože jsem věděla, co bude následovat. Velikost dalšího zhroucení byla přímo úměrná množství popírání, kterého se podařilo Neilovi dosáhnout.

I když jsem nedostala ani možnost na dobrý, očistný výkřik. Zazvonil Neilův telefon a na jeho obrazovce se objevilo číslo jeho právníka. Natáhla jsem se přes postel, popadla telefon a jakýmsi zázrakem se mi to podařilo zvednout dřív, než volající zavěsil.

„Pane Elwoode,“ řekl hlas na druhé straně linky. „Dovolte mi, abych vyjádřil svou nejupřímnější soustrast -“

„Tady je Neilova žena,“ přerušila jsem ho. Nechtěla jsem od nikoho poslouchat slova soustrasti a to, ani když nebyly určeny přímo mně.

„Omlouvám se. I vám upřímnou soustrast.“ Odmlčel se. „Můžu mluvit s panem Elwoodem?“

„V tuto chvíli ne.“ Protože byl nahrazeným nějakým avatárem Neil-OK. A až se vrátí skutečný Neil, ten hovor by nebyl schopný přijmout. Bude znovu křičet a všechno ničit. „Mohla bych vám pomoci?“

„Ano, stejně se to týká i vás…“ advokátův hlas se vytratil, jako by něco četl. „Během hodiny vás bude kontaktovat sociální pracovnice ze státu New York ohledně Olivie Van der Graf…“

„Sociální pracovnice?“ Srdce se mi málem zastavilo. Sociální pracovnice znamenala nějaké šetření, že jo? Vyšetřování zneužívání či zanedbávání? Či něco podobného?

Ach bože, nechystají se dát Olivii do pěstounské péče, že ne? To by nemohli udělat, když tu byli členové rodiny, kteří by se o ni mohli postarat. Neil by jinak byl schopný spálit celé město.

„Ano, vypadá to, že podle poslední vůle pana Van der Grafa a paní Elwood-Van der Graf,  vás a vašeho manžela jmenovali jejími zákonnými zástupci.

V uších mi začalo hučet. „Co to znamená?“

„To znamená, že vy a pan Elwood budete za dítě odpovědní v právních úkonech tak, jako byste byli jejími rodiči.“ Odmlčel se. „Věděli jste, že vás ve své poslední vůli označili za její opatrovníky?“

„Netušila jsem, že mají sepsanou poslední vůli.“ Možná jsem to měla vědět, že. Slyšela jsem, že je Neil oba dva ohledně toho stále otravoval. „Jen my? Ne Valerie Stern nebo Michaelovi rodiče?“

„Jen pan Neil Elwood a jeho žena, Sophie Scaife.“

Z koupelny jsem uslyšela zvuk sprchy.

„Dobře. Máte na mě číslo, že?“ zeptala jsem se, kousala se do rtu a vrhala nervózní pohledy směrem ke koupelně, jako kdybych právě na letišti pašovala drogy. Právník si ho zkontroloval a já mu pak řekla: „Ohledně toho všeho prosím volejte na moje číslo. Dejte ho i sociální pracovnici. Vyřídím to všechno sama, protože Neil je…“

„Chápu,“ ujistil mě právník.

Rozloučili jsme se a já se podívala na hodiny. Řekl, že do hodiny by nás měla kontrolovat sociální pracovnice.

Musela jsem si promluvit s Neilem. Teď.

Cestou jsem v šatně popadla tričko a kalhotky, natáhla jsem si je na sebe a vešla do dveří od koupelny. Sklo bylo plné páry, ale i tak jsem stále ještě viděla Neila, jak stojí pod sprchou s hlavou opřenou o zeď. Když jsem vyslovila jeho jméno, zvedl hlavu a odkašlal si. V okamžiku si znovu nasadil masku Neila v pohodě.

„Teď je… není vhodná doba, Sophie. Chci být sám.“

„Vím. A slibuji, že za normálních okolností bych tě právě teď nechala o samotě.“ Nadechla jsem se. „Volal právník a… dneska ráno dorazí sociální pracovnice. Kvůli Olivii.“

Neil zaklonil hlavu a podíval se do stropu. Nic však neřekl.

„Byli jsme jmenováni v jejich závěti,“ pokračovala jsem. „Jen my. Tuším, že jsme teď jejich opatrovníky?“

Odkašlal si. „Správně. No, tím je to mnohem jednodušší, že? Žádný boj.“

„Ten člověk bude volat během hodiny. Nevím, jestli sebou přinese ty věci ohledně dítěte -“

„Všechno to vyřešíme,“ přerušil mě Neil. „Omluvíš mě?“

„Jo, jasně.“ Vycouvala jsem z místnosti a zavřela jsem za sebou dveře. Čekala jsem ránu. Dokonce i přes zvuk tekoucí vody jsem slyšela jeho vzlyky.

Opřela jsem se čelem o dveře. Nenáviděla jsem to. Tímhle už jsme si jednou prošli.

Sklapni. Vypadni. Bylo to, jako by všechno řešil. Pak ve mně ta myšlenka znovu začala hlodat.

Co s tím mám dělat, když je bolest tak obrovská a drží ji v sobě?

Z vedlejší místnosti jsem uslyšela vyzvánění mého telefonu, takže jsem se tam rozběhla. Ruce se mi třásly. Vzmáhala se ve mně panika, že když by nás třeba nezastihli na první pokus, třeba by nám Olivii mohli vzít.

„Haló?“ vydechla jsem.

„Paní Scaife?“ zeptal se hlas na druhém konci linky.

„Ano?“

„Tady Amanda Thomas. Jsem sociální pracovnicí pro tuto oblast. Kontaktuji vás ohledně umístění Olivie Van der Graf.“

„Správně, my jsme, ehm… Můj manžel a já -“ Přestaň. Zklidni se. Seber se. „Samozřejmě, že je to pro mého manžela obrovsky těžké. Olivia je jeho vnučka.“

„Vaše ztráta mě mrzí,“ přerušila mě žena. „Právě proto bych se ráda ujistila, že to půjde pro všechny tak hladce, jak jen to bude možné. Chápu, že dítě je v současné době doma?“

„Ano. S au-pair.“ Skousla jsem si nehet u palce. Měli jsme tam po tom všem, co se včera v noci stalo, ještě zajet a vyzvednout ji? Na co jsme mysleli? „Můžeme ji přivézt sem?“

„Pokud si myslíte, že je to dobrý nápad, tak nevidím důvod, proč ne. Ale potřebuji se s vámi sejít a vyřídit nějaké papíry. Co třeba dnes odpoledne?“

Nic není v pořádku! Chtěla jsem křičet. Ale neudělala jsem to. V klidu jsem se s ženou domluvila na čase. Když se Neil objevil, oblečený v dětsky modrém svetru a pohodlně vypadajících vybledlých džínech, právě jsem zavěsila.

„Proč nejsi oblečená?“ zeptal se. Ne konfrontačně, jen zmateně.

Podívala jsem se na své tričko a kalhotky. „Ještě jsem k tomu neměla možnost.“

„Dobře, tak vstaň a hoď něco na sebe,“ naléhal a teď zněl i trochu hádavě.

Cestou k šatně jsem se zeptala: „Kam jedeme? Sociální pracovnice -“

„Seru na zatracenou sociální pracovnici,“ vyštěkl. „Jdu si pro svoji vnučku.“

„Dobře,“ lehce jsem souhlasila, ale mysl mi pracovala na plné obrátky. „Popadla jsem džíny a natáhla si je. „Ale jak? Jeli jsme sem Keurigem -“

„Koenigseggem,“ unaveně mě opravil.

Nestěžovala jsem si. Dnešek měl do normálnosti hodně daleko. „Jel jsi přímo sem. Řekl jsi, že je to špatná volba, protože ty pneumatiky na to nejsou stavěné.“

„Jsem velice opatrný řidič, Sophie. Učil jsem se řídit na -“

„Učil ses řídit na Islandu. Jo. Naučili tě při tom, jak na Islandu nacpat autosedačku do skandinávského superauta?“ zeptala jsem se. „Autosedačku, o které ani nevíme, zda ji máme, protože mohla být -“

Ne. I kdyby mě někdo přitiskl nabitou pistoli k hlavě, tu větu jsem neměla v úmyslu dokončit. Ale Neil si ten zbytek domyslel, ať už jsem to řekla nebo ne, a vypadalo to, že díky tomu trochu přišel k rozumu.

„Máš pravdu,“ nakonec řekl. „Potřebuji se uklidnit a všechno zařídit. Tohle má přednost.“

„Správně,“ opatrně jsem souhlasila.

Zhluboka se nadechl. „Chci být klidný a všechno zorganizovat s mou vnučkou v náručí.“

„Dobře. Pak pojďme…“ Vloupat se do domu Emmy a Michaela? Znovu si v sobě oživit všechny bolestivé vzpomínky? Ale neexistoval žádný způsob, jak to obejít, jestli jsme si právě teď chtěli dojít pro Olivii. „Vezmu si kabát.“

K Emmině domu jsme si vzali taxi. Cestou jsem zavolala sociální pracovnici a informovala ji o našich plánech. Zvláštní důraz jsem kladla na autosedačku.

Při pomyšlení, že máme vstoupit do domova Emmy a Michaela jsem v žaludku cítila nevolnost, která se mi zvedala vzhůru. Vzpomněla jsem si, jak se Neil v noci vyzvracel do křoví, a modlila se, abych teď nedopadla stejně.

S Neilem jsme stáli na chodníku na zápraží. Oba jsme byli jak zmražení, ale nemělo to nic společného s vtíravou zimou.

„Snažím se sebrat odvahu,“ řekl Neil s nádechem. „Můžeš jít přede mnou.“

„Chceš, abych tu s tebou počkala?“

Zavrtěl hlavou.

Vystoupala jsem po schodech.

Emma s Michaelem si s pomocí Neila koupili nádherný třípokojový dům na East 30th. V létě měli květináče na oknech, které přetékaly květinami. Někdo schody očistil od sněhu a posolil je. Když jsem mířila ke dveřím, křupaly mi pod nohami.

Na tenhle dům nemohl být nikdo víc pyšný, než byla Emma s Michaelem.

Zazvonila jsem a okamžitě se objevila Laura, jejich au-pair. Oči měla červené. I když jsme se doposud setkaly krátce jen jednou, objala mě. Ohlédla jsem se přes rameno a vstoupila dovnitř.

„Hele, možná ne… neobjímej Neila,“ řekla jsem tiše, když jsem za sebou zavřela dveře. „Je…“

„Ne, ne. Chápu. Omlouvám se.“ Zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, já jen..“

Byla právě nezaměstnaná a brzy i bez domova.

Tohle jsou věci, o kterých teď budeme muset přemýšlet. Všechny ty všední drobnosti, které po sobě zanechává smrt. Právě teď tohle všechno Neil v žádném případě nezvládne. Kdo by tohle měl řešit? Já? Tohle bych nezvládla, ani jsem na to neměla dost zkušeností.

„Chápu to,“ ujistila jsem ji.

Dům vypadal přesně tak, jak jsem si představovala, že vypadá dům, když v něm žijí dva prací unavení rodiče s dítětem. Věděla jsem, že měli hospodyni, další člověk, kterému budeme muset sdělit novinky a udělat z něj nezaměstnaného. Byly zde zřetelné známky života. Svědčily o tom stohy plenek na stolku, koš s nesloženým prádlem, talíř s drobky vedle křesla.

To byl jejich život, který pokračoval i bez nich.

Otevřely se dveře a jimi rychle vstoupil Neil. Vypadal, jako by byl v šoku z toho, že skočil do bazénu plného ledové vody. „Kde je Olivia?“

„Nahoře,“ řekla Laura. „Nespala moc dobře. Dokonce, i když šli večer ven, tak tu obvykle v noci byli, aby ji nakrmili. Dělají to rádi sami.“

Slyšet, jak mluví o Emmě s Michaelem v přítomném čase, bylo ještě bolestivější, než když jsem o nich přemýšlela v minulém čase.

„Má se tu s námi setkat sociální pracovnice,“ vysvětlila jsem. „Teď jsme zákonnými zástupci Olivie.“

Laura přikývla. „Takže si ji rychle vezmete, že?“

„Je to moje vnučka. Samozřejmě, že ji budeme chtít mít u nás, co nejdříve to bude možné,“ řekl Neil stručně.

Lauřina tvář zpopelavěla.

„Samozřejmě budeme potřebovat pomoc,“ přerušila jsem ho. „Jak by se ti líbilo v Hamptons?“

Pokusila se o úsměv. „To je velice velkorysá nabídka. A vím, že by to pro Olivii bylo dobré. Ale můj přítel už skoro dokončil školu a -“

„Ne, nestarejte se o to,“ snažila jsem se jí utišit. „Vím, že to bude těžké říct sbohem. Slibuji, že ti pošleme fotky, e-maily… tedy pokud o to budeš stát.“

„A napíšeme ti výborné reference,“ nabídl Neil zkroušeně. „Omlouvám se, pokud jsem byl... příkrý -“

„Ne, chápu to.“ Laura si dala ruce do zadních kapes džínů. „Myslím, že když jste tady, bych možná měla jít začít balit?“

„Vezmi si tolik času, kolik budeš potřebovat,“ vyzval jí Neil. „V tuhle chvíli zatím dokonce ani nejsem schopný začít uvažovat o věcech, jako je zavření domu nebo jeho prodej. Určitě můžeme počkat, až si najdeš jiné ubytování.“

Laura přikývla. I když jsem měla pocit, že tu nebude chtít dlouho zůstat. Na tomhle místě jsem se cítila jako v hrobě.

Podala nám dětský monitor a Neil si s ním hrál v rukou. Pohledem mířil ke schodišti.

„Jdi,“ řekla jsem tiše. Potřeboval vidět svou vnučku.

Sundala jsem si svůj kabát a posadila se na pohovku, jako bych to už dělala milionkrát. Tentokrát to však bylo, jako bych vešla do domu cizích lidí a chovala se tam jako doma. Nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl: „Sedni si,“ nebo „Dovol, ať ti uklidím kabát.“ Jako bych sem vstoupila neoprávněně.

Z baby monitoru se ozvalo tiché fňuknutí. Hned nato následoval Neilův hlas, který něco měkce mumlal. Při tom se mi zachvělo srdce a já jsem najednou tak strašně moc potřebovala vidět Olivii, jen abych ujistila sama sebe, že je v pořádku.

Oliviin pokoj byl na vrcholu schodiště. I když byly dveře otevřené, zaklepala jsem jemně na zárubně. Neil stál vedle postýlky, kabát měl odhozený na straně. V rukou držel Olivii, která na sobě měla ten podivný oděv, ve kterém spala. Na jeho rameni vypadala jako hvězdice, ale když jsem vešla, zvedla hlavu. Když mě spatřila, doširoka se usmála radostí, ale pak se rozhlížela kolem mě.

Hledala svoji maminku nebo tatínka.

Neil měl červené oči plné slz, které se snažil – marně – zadržet. „Nevím, jak jí to říct. Nebo jestli jí to mám říct.“

„Určitě si všimne, že jsou pryč,“ zašeptala jsem, jako by mě nemohla slyšet nebo by mohla pochopit, co „pryč“ znamená ve vztahu k lidem. „Myslím… zavoláme někomu? Jsou nějací terapeuti pro děti?“

Navzdory závažnosti situace se mu podařilo vykouzlit nepatrný úsměv. „Mají terapeuty pro lidi, kteří jsou na terapiích závislí?“

„Ach, nech toho. Snažím se být vážná.“ Stoupla jsem si vedle něj a položila ruku Olivii na záda. „Chudinko.“

„Ne,“ jemně mě opravil Neil. „Takhle se k ní chovat nebudeme. Nebudeme jí vychovávat jako ubohého sirotka. Tohle nemůže ovlivnit celý její život.“

Tohle by mohlo ovlivnit celý její život, ale Neil měl pravdu. Musíme minimalizovat škody.

„Je tu něco, na co bych se tě chtěl zeptat,“ řekl Neil s podivně stísněným hlasem. „Celou cestu sem jsem o tom přemýšlel, že bys možná mohla chtít… Nevím, čemu by dala přednost Michaelova rodina, ale možná bys mohla vybrat nějaké oblečení, které měla Emma, něco co by měla na sobě…“

Něco, co by na sobě měla ve své rakvi. Bože, tohle nemůžu.

„Nemyslíš, že tohle je něco, co by měla udělat Valerie?“ navrhla jsem. Samozřejmě, že jsem znala Emmin styl, ale to více méně jen díky pozorování. To ovšem neznamená, že bych dokázala přesně posoudit, v čem by chtěla strávit věčnost.

Ona v tom nebude trávit věčnost, vynadala jsem si. Prostě to bude mít na sobě do doby, než jí zpopelní. Což přineslo další novou horu problémů. Jsou nějaké pravidla pro to, co by měla mít na sobě?

Nechtěla jsem tohle příšerné téma vytáhnout před Neilem, a už vůbec ne před Olivií. Takže jsem řekla: „Jo, jasně,“ a odešla jsem z místnosti.

V chodbě byla bezvadná, zbrusu nová tmavě hnědá dřevěná podlaha, která pokračovala do ložnice Emmy s Michaelem. Bylo tam zhasnuto, ale dveře byly otevřené. Závěsy bránily pronikání světla z venku. Sáhla jsem po vypínači a rozsvítila.

Vejít do ložnice někoho jiného, aniž by tam byl, mi přišlo daleko osobnější. Připadala jsem si, jako bych dělala něco špatného. Otevřela jsem jejich šatnu a rozsvítila v ní. I když její otec vlastnil dva módní časopisy, nosil obleky, které stály víc, než byl roční příjem průměrné americké rodiny a dost bot na to, aby obul celou armádu stonožek, Emma tohle po něm nepodědila. Byla jednou z těch žen, která měla oblečení, které jí slušelo a bylo kombinovatelné v různých barvách i stylech. Nic z jejích věcí na mě nekřičelo: „Pošli mě s ní na místo jejího posledního odpočinku!“ Teda ne, že bych čekala, že budu dělat toto rozhodnutí za člověka ve svém věku. Že budu vybírat oblečení na jeho poslední cestu.

Nedokázala jsem se rozhodnout. Místo toho jsem vyndala pár věcí, o kterých jsem si myslela, že by mohly být vhodné, položila jsem je na postel a usoudila jsem, že konečné rozhodnutí nechám na Valerii. Vzhledem k tomu, jak rychle se daly věci do pohybu, nechtěla jsem, aby měla pocit, jako bychom jí chtěli vynechat ze všech těch záležitostí okolo smrti její dcery. Pravděpodobně kvůli dítěti.

Věděla to už vůbec?

Zamířila jsem dolů, abych jí mohla z kuchyně tiše zavolat, ale právě když jsem šla kolem vchodových dveří, někdo zazvonil.

„Vsadím se, že je to ta sociální pracovnice,“ ozvala se Laura z kuchyně. „Jdu tam.“

„Díky.“ Vydala jsem se znovu nahoru do dětského pokoje.

Neil seděl v houpacím křesle vedle postýlky a držel v ohbí paže Olivii. Ospale se na něj dívala, bojovala se spánkem. V drobné pěstičce svírala jeho ukazováček a on ji hladil palcem po její baculaté ručičce.

„Tvůj dědeček tě tak hrozně moc miluje. A tvoje maminka… tvoje maminka byla ta nejlepší dívka na světě.“ Popotáhl. „Budeš žít se svým Afi a Sophií a nic ti nebude chybět. Ale nikdy nebudeme jako tvoje maminka a tatínek.“

Olivia zabublala a ospale se na něj usmála.

„Neile?“ ozvala jsem se tiše, abych ho upozornila na svou přítomnost. „Je tady sociální pracovnice.“

Díval se přímo před sebe. Pak zamrkal, postavil se a stále ve své paži kolíbal Olivii. Chápala jsem jeho váhání. Když rozpohybujeme celý ten proces „zákonného zástupce“, stane se to realitou. Už nebude cesty zpět do doby, kdy byli jejími rodiči Emma s Michaelem. Jasně, byla by to pravda, i kdybychom ty papíry nepodepsali a obrátili se na soud či kamkoli jinam, kam by mohla jít tahle pekelná záležitost. Nešlo jen tak dupnout na brzdu a lehce z toho vybruslit. Když dojde na smrt, nelze z toho vystoupit. Byla to těžká lekce a vypadá to, že se o tom každou minutou dozvídám čím dál víc.

Po krátké schůzce se sociální pracovnicí, jsme spolu s Neilem sbalili pár věcí. Rádi bychom zařídili, aby všechny Oliviiny věci byly doručeny do našeho domu v Sagaponacku, ale pro teď jsme s sebou vzali jen to, co jsme mohli převézt autem. Pár kousků oblečení na výměnu, její lahve a nějakou kojeneckou výživu, pro kterou Laura doběhla. Než se nám podaří kontaktovat mléčnou banku, budeme muset zatím Olivii krmit touto výživou, i když by Emma asi zuřila.

Do taxíku se nám podařilo dostat i Oliviinu autosedačku a ohrádku. Před naším domem dal Neil řidiči nechutně vysoké spropitné. Ten chlap klidně mohl pro dnešek zrušit zbytek své směny a užít si ten balík peněz od Neila.

Když jsme konečně dorazili do bytu, Olivia byla hotová. Věděla jsem, že nenávidí auto, ale neměla jsem ponětí, jak moc. Jakmile jsme se dostali nahoru, už byla úplně šílená a díky tomu jsem měla slzy na krajíčku. Naštěstí Neil neztratil své otcovské schopnosti. Připravil flašku s kojeneckým mlékem, jako by to dělal naposledy včera, vyzkoušel na své paži jeho teplotu a jemným hlasem ji uklidnil, aby mohla začít jíst. Celou tu dobu jsem ho fascinovaně sledovala. Zvládla bych někdy něco takového?

Přišlo mi, jako by mezi nimi existoval nějaký bezeslovný druh komunikace, díky které se s lehkostí pohyboval kolem dětí a byl se schopen ujistit, že jim nehrozí nebezpečí pádu nebo otravy.

To, že jsme měli v bytě dítě, mi přišlo divné. A i když Olivia usnula bezprostředně poté, co se najedla, stále jsem byla ve stavu nejvyšší pohotovosti. Nedokázala jsem se uvolnit. V mysli jsem byla stále zaměřená na ten bolestivý stav s čerstvým zármutkem, ale tělo jsem měla naprosto vyčerpané. Cítila jsem se, jako bych si po dvaceti šesti hodinách beze spánku dala dvojitý RedBull.

Pokud jsem byla vyčerpaná, Neil byl totálně mimo. Seděl v jednom z křesel v obývacím pokoji a Olivia mu spala na rameni. Po masivním odříhnutí jen tak ztratila vědomí. V koutcích ochablých úst ještě měla trochu kojeneckého mléka.

Neil měl hlavu mírně zakloněnou a zlehka se jí dotýkal. Když promluvil, hlas měl ochraptělý. „Myslím, že ji uložím do ložnice a pokusím se sám vyspat. Dřív, než budeme muset jít do…“

Do pohřebního ústavu. Nemusel to říct. Byla jsem šťastná, že to neudělal.

Taky bych se měla snažit trochu odpočinout, ale zjistila jsem, že jen přecházím z jednoho pokoje do druhého a v mysli mi to víří. Olivia bude žít s námi. Jako navždy. Měla bych být rodičem a učitelem. Budou tu příšerné dětské věci a barevné stěny. A všechno bude ulepené.

Ale bude tu také návrat k nakupování věcí do školy a Barbie. Zbožňovala jsem Barbie. Nebo kdyby se ukázalo, že Olivia je ve skutečnosti chlapec, byl by tu sport a videohry – no, ne že by dívka Olivia nemohla všechny tyhle věci dělat taky. Ať tak či onak, ve své budoucnosti jsem viděla spoustu panenek, autíček a Lego –

Pane bože. Určitě si stoupnu na Lego. V žádném případě se nám nepodaří s ní prožít osmnáct let, aniž bychom nestoupli na pár kostiček Lega.

Osmnáct let. Neilovi bude, kolik? Sedmdesát? Sedmdesát jedna? A budeme mít v domě puberťáka. A co kdyby se něco stalo? Třeba se vrátila jeho rakovina nebo tak něco? Není tu žádná záruka toho, že by to zvládl i podruhé a všechno by bylo v pořádku. Mohla bych skončit jako svobodná matka nebo svobodná nevlastní matka. Tohle jsem nikdy nechtěla. To bylo součástí mého zdůvodnění toho, proč jsem se na prvním místě rozhodla přerušit své těhotenství.

A teď jsme se tak nějak stali rodiči.

Měla jsem v ústech naprosto sucho a musela jsem si dojít do kuchyně pro vodu. Opřela jsem se o pult a zírala do prázdna. Olivia nebyla naše. Byla Emmy a Michaela. Jak bychom kdy mohli nastoupit na jejich místo?

Zavolala jsem Holli a Deje a podělila se s nimi o zprávy. Snažily se působit uklidňujícím dojmem, ale já byla v takovém šoku, že jsem pravděpodobně působila nevděčně. Nakonec jsem ukončila hovor s tím, že pokud bych cokoli potřebovala, dám jim vědět. Všichni nám chtěli pomoci, pokud budeme cokoli potřebovat. Když jsme však zavěsily, litovala jsem toho, protože jsem znovu skončila sama.

Chtěla jsem být sama, ale v tu samou dobu jsem to i nechtěla.

Musela jsem získat nějaké rozptýlení, takže jsem zamířila do televizní místnosti a tupě sledovala, jak si nevěsty hodinu a půl vybírají šaty.

Zatímco Neil s Olivií dřímali, dorazila dodávka květin. Přinesl ji vrátný a vyjádřil svou soustrast. Jsem si jistá, že jsem na to něco řekla. Jen jsem si prostě nedokázala vzpomenout, co: můj mozek nefungoval. Položila jsem květiny na stolek ve vstupní hale a otevřela přiloženou kartičku.

Byla od Stephena Sterna.

Zmačkala jsem jí v pěsti. Jak se opovažuje? Možná byl Emminým strýcem, ale byl násilníkem a sociopatem. Popadla jsem kytici a utíkala z ní bytu, jako by mi za patami hořelo. Přeběhla jsem k servisnímu schodišti, našla odpadkovou rouru a nacpala tam květiny i kartičku a vše poslala dolů. Pak jsem se vrátila zpátky. Přecházela jsem po obývacím pokoji a počítala do deseti, abych se uklidnila. Pak jsem vytočila číslo.

„Kancelář doktora Harrise,“ zvedla to recepční.

„Okamžitě musím mluvit s doktorem Harrisem,“ řekla jsem a snažila se mluvit tiše.

„Omlouvám se, lékař je -“

„Tady Sophie Scaife, volám kvůli svému manželovi, Neilu Elwoodovi. Věřím, že má s doktorem Harrisem i možnost krizové konzultace -“

„Vydržte, prosím,“ řekla rychle a po chvíli se na lince ozval jiný hlas.

„Sophie? Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se. Zněl soustředěně, ale klidně.

„Neilova dcera…“ Hrdlo se mi sevřelo. Snažila jsem se to ze sebe dostat. „Neilova dcera zemřela.“

Nastala krátká pauza. Pak doktor promluvil: „Je mi to velice líto. Ale i když celá rodina bezpochyby prochází těžkým obdobím, musím vám připomenout, že nejsem oprávněn probírat terapii svých pacientů s -“

„To není důvod, proč vám volám,“ ujistila jsem ho. „Zařizoval jste schůzku mezi ním a Stephenem Sternem. Takže na něj pravděpodobně máte telefonní číslo.“

„Neil se bude pokoušet informovat pana Sterna sám?“ zeptal se doktor Harris.

Měl důvod dělat si starosti: i jen prostý pohled na ty kytky by Neila zabil. „Ne. Stephen se ozval Neilovi. Poslal květiny a kartičku, které se mi díky bohu podařilo stopit. Takže chci jeho telefonní číslo, abych mu mohla zavolat a sdělit, že je na pohřbu nevítaný.“

Doktor Harris se slyšitelně nadechl. „Paní Scaife -“

„Prosím.“ Hlas se mi rozpadal. Velice ráda bych zůstala asertivní, ale za dnešek už jsem toho měla dost. „Prosím. Slibuji, že donutím Neila, aby vám zavolal. Ale nemůžete se mu o tom zmínit. Prostě tohle je něco, co musím udělat.“

Věděla jsem, že se doktor Harris zdráhal. Zoufale jsem přes linku neslyšně vysílala všechny své prosby. Konečně po pár vteřinách ticha promluvil: „Přepojím vás zpátky na svou asistentku. Dá vám na něj číslo.“

„Děkuji,“ vydechla jsem a zhroutila se na zeď.

„A Neilovi se o tom nezmíním. Ale byl bych rád, kdybyste ho přesvědčila, aby mi zavolal. Samozřejmě, jak se na to bude cítit.“

„Slibuji, že ano. Potřebuje vás.“

Podle jeho slibu mi jeho asistentka dala to číslo. Zkontrolovala jsem Neila, abych se ujistila, že stále spí. Ležel v naší posteli, Olivia byla ve své ohrádce vedle něj. Ani jeden z nich se nehýbal, takže jsem vycouvala ze dveří a zavřela je za sebou dřív, než je vzbudím. Přešla jsem do kuchyně a sedla si, protože se mi třásla kolena. Podívala jsem se na hodiny. Ve Skotsku už muselo být hodně pozdě, ale vzhledem k tomu, jakou byl Stephen celebritou, neměla jsem ani ponětí, kde na světě může být.

Doufala jsem, že někde ve stoce, ubodán k smrti.

Vytočila jsem číslo a zatajila dech. Byla jsem přesvědčena, že hovor spadne do hlasové schránky. Ale někdo to zvedl. A já bych ten hlas poznala kdekoli.

„Taky je Stephen. Kdo volá?“ zeptal se a znělo to trochu otráveně. Předpokládala jsem, že mu volalo spoustu lidí, které ani nechtěl zvedat. Že se jednalo o něco podobného, když se po Stephenově pitomých kecech, které zveřejnil ve své knize, dostalo naše číslo až k lidem z tisku.

„Tady Sophie Scaife. Manželka Neila Elwooda,“ začala jsem. „Jsem si jistá, že už s tebou tvoje sestra mluvila o Emmě a Michaelovi?“

„Ano, samozřejmě, že ano,“ vyštěkl. „Emma je moje neteř.“

„V tom případě předpokládám, že ti Valerie řekla i o tom, kdy bude pohřeb.“ Ještě než stihl zareagovat, vyštěkla jsem. „Nejsi tam vítaný. Osobně najmu extra ochranku. Pokud se tam ukážeš, budeš bez milosti vyveden. Rozumíš?“

„Chápeš to, že Valerie je moje sestra a v téhle těžké chvíli mě bude potřebovat?“ Slyšela jsem, jak se na druhé straně linky ušklíbl. „Jestli si myslíš, že se budu držet dál jen proto, že mi nějaká malá mrcha vyhrožuje -“

Po celém těle jsem cítila studený pot. V žilách mi proudil adrenalin a se zaťatými zuby jsem procedila: „Chápeš, že jsi kurva znásilnil mého zatraceného manžela a jestli tě zasraně uvidím na tom zkurveným pohřbu, učiním ti ze života peklo? Nelez tam!“

Byla jsem tak rozčilená, že jsem hovor ukončila tím, že jsem telefonem praštila proti zdi tak silně, jak to jen šlo. Roztříštil se o ni ve změti rozbitého skla a dalších komponentů. Dívala jsem se na něj a po celém těle se třásla.

Super, teď bych měla na seznam svých úkolů přidat „koupit si nový zatracený telefon“. Proč se to všechno kazí čím dál víc?