SR - 3. kapitola

Překlad: Tanulka

Sela

Před rokem…

„Bryce je takový idiot,“ říká Whitney, když se opírá lokty o zábradlí hraničící horní terasu obchoďáku. Má výhled na jídelnu níže a vůně mastných hamburgerů, čínského jídla směřuje přímo k nám. Můj nos se nakrčí odporem.

„Souhlasím,“ říkám, jak mé oči sjíždí kolem horního patra, kontrolujíc dnešní akce. Raději bych si prohlížela nabídku jídel dole a nezajímala se, co se tam děje.

„Neřekl ti proč?“ Ptá se.

„Ne,“ říkám klidně, ačkoliv můj žaludek se kroutí, když přemýšlím o velmi veřejném rozchodu, který jsem včera dostala ve škole. Bryce a já jsme randili asi tři měsíce a moje tvář rudně rozpaky, když pomyslím na všechny druhy lásky, které jsem mu poskytla. Byl to můj první skutečný přítel na střední škole a já jsem byla zamilovaná až po uši.

Bryce byl velmi vysoký, dobře vypadající, takový běžný Kalifornský tip, ale v naší škole Menlo Park byl jako maják. Byl hvězdou našeho baskebalového týmu. Každá dívka s ním chtěla být a i každý chlapec s ním chtěl být. Některé z mých nejlepších dnů mého života jsem trávila tím, že jsem si vykračovala chodbami, moje ruka pevně držící jeho, když mě doprovázel na další hodinu.

Byl to jen sen, byla jsem zblázněná, šťastná a zamilovaná.

A pak po mě hodil prázdný výraz po škole na parkovišti stojící vedle dveří řidiče jeho Mustanga, obklopen svými kamarády.

Myslela jsem si, že mě jen veze domů, jak to dělal každý den po škole od doby, kdy mu skončila basketbalová sezóna.

Místo toho mi prostě řekl:

„Poslouchej Selo…Chci se rozejít.“

Byla jsem ohromená a jistá si, že jsem slyšela špatně. „Co?“

„Je to konec mého seniorského ročníku. Za několik měsíců jdu na vysokou. Nechci tu být vázán, zvláště ne s dívkou, tak mladou, jako jsi ty. Nebudeš se mnou moci všude chodit, bylo by to trapné, víš?“

Ne, to jsem nevěděla.

Vůbec jsem mu nerozuměla.

„Ale bude mi šestnáct,“ řekla jsem chabě.

„Zítra budeš mít šestnáct,“ podotkl a jeden z jeho kamarádů se zasmál nahlas. Alespoň Bryce měl tolik slušnosti, aby po něm hodil ošklivý pohled a lehce potřásl hlavou.

„A ty se se mnou rozcházíš den, před mými narozeninami,“ řekla jsem v úžasu a zejména k němu, nikoliv jako běžnou otázku. Jen jako prohlášení nad jeho konstatováním.

Bryce jen pokrčil rameny a sáhl po dveřích. Ale pak, jako dodatečný nápad, řekl: „Podívej se…jsi krásné dítě a všechno…“

Už jsem ho dál neposlouchala, otočila jsem se a odcházela pryč. To bylo vše, co jsem potřebovala slyšet. Myslel si, že jsem dítě.

A teď mé oči brouzdají po rušném podlaží nákupního centra v sobotu večer, ruch nakupujících a dospívajících, kteří si vyšli ven a chtějí se bavit. Mé oči prořezávají Gap, který je přímo proti mně a vidím tři kluky, kteří si vyšli ven. Všichni jsou v džínách, tričkách…všichni asi v mém věku, možná trochu starší. Dva jsou v pohodě, ale ten třetí je opravdu roztomilý.

Nese v ruce nějakou tašku a směje se něčemu, co říká jeden z jeho kamarádů. Pak se odmlčí, vezme svůj telefon ze zadní kapsy a přijímá hovor. Jeho oči se otočí doleva, když mluví s úsměvem na tváři, přejíždí po nákupním centru, až se jeho pohled zastaví přímo na mě.

Zatímco hovoří s dotyčným na druhém konci linky, stále hledí na mě…rty pozvednuté vzhůru a oči září zájmem. Usmála jsem se na něho, potvrzujíc mu tím zájem, protože je to pravda, je opravdu roztomilý se světle hnědými vlasy, které nosí dlouhé a vykukují mu z nich hnědé oči.

Můj puls se začíná zvyšovat, když ukončí hovor a něco řekne kamarádům, aniž by ze mě spustil oči. Pak se vydá cestou přes most, který spojuje protilehlé strany.

Whitney stále něco mele o Bryceovi, něco o tom, že rozdrtí jeho koule ve svěráku, ale já vůbec nedávám pozor. Dostává se blíž, jeho kamarádi několik kroků za ním.

V okamžiku, kdy ho Whitney uvidí, se její hlas vytrácí s jemným, „Ooooh, wau.“

„Ahoj,“ říká, když se zastaví jen pár kroků ode mě. Jeho oči zkoumají Whitney a pak se vrátí ke mně. Zatímco ona ho zjevně nezaujala, u mě je nejspíš s tím, co vidí, spokojený. Jsem vděčná za mé lichotivé džíny a červené lodičky, které jsem ukradla mámě ze skříně, než jsem odešla, ukrývajíc je při odchodu z domu ve velké kabele, kde momentálně leží černé baleríny, které jsem měla při odchodu na sobě. Lodičky mají dost vysoký podpatek, aspoň deset centimetrů.

„Ahoj,“ řeknu zpátky a oči sklopím k batohu. „Nakupuješ?“

Krčí rameny a to mi přijde dost „cool“. „Jen zabíjení času. Chystáme se vyrazit na večírek.“

„Super,“ říkám a doufám, že to zní taky cool a ne divně.

„Jsem Dallas,“ říká a pokývne ke kamarádům. „To je David a Blake.“

Mírně se otočím, chytím Whitney za ruku a přitáhnu si ji dopředu, aby stála vedle mě. „To je Whitney,…moje nejlepší kamarádka.“

Dallas k ní pokývne a jeho kamarádi se od nás odvrátí, aby zkontrolovali své telefony, ani jeden z nich se na Whitney nepodívá, což nechápu. Ona je docela kočka se svými kaštanovými vlasy a jemnýma hnědýma očima.

Ale pak mě Dallas vrátí zpět, když se ke mně nakloní a řekne: „Chcete jít s námi na večírek?“

„Kde je?“ Zeptám se uvolněně a snažím se, aby to neznělo moc nadšeně.

Ale jsem tak vzrušená. To je přesně to, co jsem na večer chtěla. Nějaký druh ověření toho, že jsem zajímavá a zasloužím si pozornost mužů.

„Je to v Athertonu,“ říká. „Dům nějakého bohatého synáčka. Moje sestra s ním chodí na vysokou.“

To, jak říká „bohatý synáček“ mě vede k přesvědčení, že Dallas bohatý nebude, ale to neznamená, že by mi to vadilo. Je to velmi roztomilé a dívá se na mě, jako kdyby neviděl ve mně dítě.

„Zní to dobře,“ cvrlikám na něj. „Je to tak, Whitney?“

„Hm, já nemůžu,“ říká Whitney. „Moje vycházky končí v deset.“ Průšvih. Moji rodiče mi dnes povolili do dvanácti, protože mám narozeniny.

„Omluv mě na chvilku,“ říkám Dallasovi a táhnu Whitney pět kroků stranou. Nakloním se k ní a zašeptám. „No tak, Whitney. Opravdu chci jít. Zavolej své mámě a řekni jí, že zůstaneš přes noc u mě.“ Zavrtí hlavou a dívá se na mě ustaranýma očima. „V žádném případě. Minule, když jsme to udělali, tak nás málem zatkli a já pak měla týden zaracha. A kromě toho…neznáme tyhle kluky.“

Podívala jsem se na Dallase, který se díval na telefon.

Byl v pohodě a mnohem roztomilejší než Bryce.

„Je hezký,“ říkám. „A bude to zábava, a kromě toho…mám narozeniny. Dělá se to, co chce oslavenkyně.“

„Ne, Selo,“ říká neústupně. „Nechci se dostat do problémů a neměli bychom nikam chodit s cizinci. Je to nebezpečné.“

Něco hluboko v mém mozku jí dávalo za pravdu, ale odstrčila jsem to. Je mi šestnáct a krásný kluk má o mě zájem a já chci vidět, jak se tahle noc vydaří. Cítím dobrodružství a trochu pomsty při představě, že se bavím na mé narozeniny s Dallasem a vychutnávám si představu blízké budoucnosti a mou hlavu a jeho rameni a žárlivého Bryce.

„Já jdu,“ říkám rezolutně Whitney. „A opravdu bych si přála, abys šla taky.“

„Ne, Selo,“ prosí mě.

Odvrátím se od ní a říkám Dallasovi. „Musím být doma do půlnoci. Bydlím v Belle Haven.“

„To není problém,“ říká s okouzlujícím úsměvem. Je to jen několik mil daleko, a pokud dojde na nejhorší, můžu si zavolat taxi. Mám nějaké peníze, které mi máma s tátou dali na oslavu s Whitney. Bohužel jsme si zatím dali jen zmrzlinu.

„Poslední šance,“ říkám rezolutně Whitney s hlavou nakloněnou na stranu.

„To není dobrý nápad,“ varuje mě, ale moje rozhodnutí je trvalé.

Impulzivně natáhnu ruku a obejmu ji. „Budu v pořádku.“

Usměje se na mě, ale není to moc upřímné. Má strach a je naštvaná, že to chci udělat, ale jsem příliš plná vzrušení a v tuhle chvíli se o nic jiného nestarám. Obracím se k Dallasovi a jdu do mdlob, když mě bere za ruku.

„Tak jdeme, krásko,“ říká a odcházíme. „Tuhle noc si budeš pamatovat.“

A já vím, že budu. Grandiózní představy naplní mou hlavu, jak mě Dallas čeká před školou, bere mě na jarní ples atd. Přísahám, že se před Brycem nebudu moc naparovat, až uvidím, jak mu překvapením padá čelist. Dívám se přes rameno na Whitney, která si kouše spodní ret starostí, a já zaváhám. Nerozmyslí si to.

Odcházíme do garáží a Dallas mě stále drží za ruku, zatímco David a Blake jdou před námi. Vedou nás ke staršímu modelu Nissan, který má tmavá tónovaná skla se samolepkami na nárazníku a obrovskou rýhu na zadním nárazníku. Blake otevírá dveře řidiče, David spolujezdce a Dallas a já lezeme na zadní sedadlo.

„Takže, párty je v nějaké sídle nebo takové nějaké hovno, budou tam především vysokoškoláci, ale nikdo nám neřekne ani hovno,“ říká mi Dallas. „Všem je nám osmnáct.“

Mě ne, myslím si, ale to mu nehodlám říct. Neptá se mě a jsem mu za to vděčná.

Blake pustí rádio a autem se rozezní rapová písnička.

David si bubnuje rukama na palubní desku v rychlém tempu a zpívá si: „Jo…spal tu sovu.“ Dallas se směje a dá ruku na zadní stranu Davidovi opěrky. „Dej mi brko, člověče.“

Nemám tušení, o čem to mluví. David sahá do přihrádky a něco vytáhne. Předá to přes hlavu Dallasovi.

Vezme si to, sáhne si do přední kapsy a vytáhne zapalovač. Pak vloží tenký bílý joint do úst a zapálí si. Fascinovaně zírám, jak se jeho tváře nadouvají, a na konci jointu se objeví světýlko. Není to poprvé, co vidím kouřit jointa, protože děcka v mém okolí taky kouří, ale je to poprvé, co jsem v takové bezprostřední blízkosti.

Dallas drží kouř v plících a pomalu vydechuje, bez mrknutí mi ho podá.

„Chceš čouda?“

Vím, že bych měla dávat pozor na varovné zvony v mé hlavě a na nepatrné chvění v mém břiše od strachu, ale pak si vzpomenu, že Bryce ve mně vidí dítě a bezesporu vím, že nechci, aby na mě takhle nahlížel. Kromě toho…jsou to moje šestnácté narozeniny a zasloužím si, pobavit se. „Odvezete mě o půlnoci domů, že jo?“

„Rozhodně,“ říká se širokým úsměvem.

Nemůžu si pomoci a usměji se, vezmu si jointa z jeho ruky a dám si ho k mým rtům.

SOUČASNOST…

„Bude to padesát dolarů,“ říká mi taxikář a přeruší tak moje vzpomínky. Otočím hlavu doprava a vidím známý šedý dům z mého dětství. Vytáhnu mou jedinou kreditní kartu z peněženky a přiložím ji na digitální čtečku připojenou k sedadlu přede mnou. Čekám na zpracování a přidám 15% spropitné a poprvé si uvědomím, že poprvé v životě používám kartu bez obav, že přesáhnu limit.

Díky, Becku. Cením si všech peněz, které jsi mi dal za školu. To totiž znamená, že si mohu ve skutečnosti dovolit věci jako např. dlouho cestu taxíkem do Belle Haven.

Děkuji taxikáři a vystupuji z auta, plahočíc se po chodníku. Jsem unavená, smutná a tohle je jediné místo, kam jsem chtěla jít. Můj byt je mi cizí, od té doby, co jsem ho opustila a nechala za sebou, když jsem navázala vztah s Beckem. Nezdálo se mi, že bych chtěla jít právě tam, a vše, na co jsem myslela, bylo, vlézt do postele a zaspat mou mizérii.

Zítra se budu dívat na věci čerstvým okem a čistým srdcem a přijdu na to, co a kde dělat. Předpokládám, že se vrátím do svého bytu a doufám, že mi Beck rychle dodá mé věci, abych měla co na sebe. Také potřebuji svůj telefon a zítra v jednu odpoledne mám školu, ale nemám na to myšlenky. Právě teď se mému srdci kromě spánku do ničeho nechce.

Vytáhnu klíče ven, najdu ten, který potřebuji a otevřu dveře. Táta i Marie jsou v práci a to jsem ráda. Nemyslím si, že zvládnu otázky, které nevyhnutelně přijdou a to, proč se ukazuji během dne. Bude se muset s nimi vypořádat, až přijdou domů.

Pro tuto chvíli upustím kabelku na malý stolek u gauče, hodím do ní moje klíče a jdu do svého pokoje, který opravdu nevypadá jako můj pokoj. Stále má mou postel a prádelník, ale nic už nezbylo z vysokoškolské dívky, která zde kdysi žila. Mariin šicí stroj sedí na mém starém stole, kde jsem si psávala deník.

Sundám si boty a sundám přehoz z postele. Vlezu si do ní, vytáhnu si deku přes hlavu až k očím. Snažím se nemyslet na Becka, ale je to prakticky nemožné. Byl součástí mnoha věcí v mém životě za tak krátkou dobu. Byl to nový život.

Nový začátek.

Možnost, kterou jsem si myslela, že nikdy nebudu mít.

Ale právě teď, je to ten člověk, který mi ublížil.