SR - 1. kapitola

Překlad: Tanulka

Sela

Hodím všechnu opatrnost za hlavu a jdu se svou duší na trh. „JT…on mě znásilnil.“

Chladné oči.

Výraz znechucení.

„Žádné další lži, Selo.“

Pak mi zabouchne dveře před nosem.

Bolest, kterou jsem nikdy nezažila, se chopí mé hrudi.

Je to jako by se černý dráp obalil kolem mého srdce a silně ho stiskl a kradl mi dech.

Svíráním vytlačí ven každý kousek dobra, naděje a světla. Snažím se nasát kyslík, ale moje plíce nepracují. Křeč, kterou cítím v hrudi je stále silnější, dokud si nepomyslím, že ve skutečnosti mám možná infarkt.

Opírám se o ruce a kolena, jednu ruku natáhnu směrem k našim dveřím.

Oprava.

Beckovým dveřím.

Už moje nejsou.

Čekám a čekám dál, že znovu otevře dveře, můj hrudník se svírá.

A já čekám.

Hlavu mám v předklonu, vlasy jako oponu a zírám na tmavě šedý koberec. Moje ruka podlehne gravitaci a moje dlaň tlačí vůči zemi pro rovnováhu. Vzpomínám si na tu chvíli, kdy jsem v televizi poprvé uviděla JT a pozvracela jsem svůj starý odřený koberec. Tehdy jsem byla napadena děsivými vzpomínkami a uvědomila jsem si, že to nebyla jen noční můra, z které bych se probudila, ale živoucí, dýchající událost, která se stala. Byla jsem v pasti pod lavinou strachu a studu, nemajíc ráda sama sebe. Zvracela jsem, plakala a tekla mi nudle až na koberec.

Tentokrát ne.

Právě teď jsou moje oči suché a vím, že je to proto, že moje tělo končí, odmítá akceptovat rozsah toho, o co jsem právě přišla. Kdybych opravdu přemýšlela nad tím, co pro mne Beck je, a že už nebude dál mou součástí, nejsem si jistá, že bych fyzicky přežila.

Jsem si jistá, že věřím té skutečností, že jsem právě zničila každý kousek důvěry a péče, kterou ke mně měl. Moje srdce se uzavírá do sebe. Bude to vyschlý, zčernalý uzel hořkosti, který se nikdy nerozmotá a to bude mnohem horší, než jakákoliv bolest, kterou jsem zažila ve svém životě.

Ano, ještě více bolesti, než byla tahle, bych už znovu nevydržela.

Takže zatlačím minulost…ignorovat…zapomenout.

Zhoupnu se na kolena, kladu si ruce na stehna pro rovnováhu a zkusím se nadechnout. S nechutí, moje plíce expandují a vdechnou do mě nový život a v třesoucím povzdechu znovu klesnu. Můj pohled znovu padá na podlahu, a vidím, že obsah kabelky byl rozsypán po celé hale. Znovu se zhluboka nadechnu, cítím mé srdce v křeči.

Bože, to bolí.

Tak moc.

Moje srdce, můj hrudník, má hlava.

Moje plíce.

Mé kosti. Dokonce cítím drtivou tíhu porážky a ztráty v kostech. Natáhnu ruku, chytím pásek kabelky a přitáhnu si ji k sobě. Dívám se do jejího nitra a vidím peněženku a přívěšek na klíče, které jsou stále uvnitř. Vytáhnu klíče ven a sundám klíč od Beckova bytu. Chvíli mi to trvá a uvědomuji si, jak neobratně s ním zápolím, protože mám závrať.

Vědomě nasávám kyslík do plic, protože si uvědomuji, že bolest na druhé straně mé hrudní kosti je opravdu velká a to odebírá přirozenou schopnost organismu chtít žít. Dokážu-li nasát nezbytné základní množství vzduchu, přežiji.

Hluboký nádech.

Výdech.

Dovnitř.

Ven.

Dýchej, Selo. Kurva dýchej.

Zoufalý vzlyk vyskočí z mých úst, když si vybavím obraz Becka přede mnou. Jeho pohled byl tak naštvaný a odsuzující. Jeho neochota dát mi pár drahocenných minut pro vysvětlení. Konečně klíč sundám a hodím ho ke dveřím. Náhle mě naplňuje výbuch hněvu a dává mi sílu.

Stejně tak rychle to ze mě tryská.

A po krátké, báječné chvíli se můj hrudník uvolňuje…křeče mizí. Pomalu se nadechuji a moje plíce tentokrát expandují snadno. Víří mnou pocit úlevy a tak toho využiji a vstanu. Ještě pořád se bojím, že mě nějaké jiné ošklivé nebo katastrofální emoce vezmou jako rukojmí. Čekám, že to přijde a srazí mě opět na kolena, ale…nic.

Necítím absolutně nic.

„Becku,“ prosila jsem vzlykajíc. „JT…on mě znásilnil.“

Zaváhal, oči vytřeštil šokem a obličej mu zalila krev. Dokonce jsem se k němu natáhla, ani jednou nepochybujíc, že by nechtěl mi pomoci.

Ale pak se můj svět opět zhroutil, když se na mě podíval s odporem a řekl: „Už žádné další lži, Selo,“ před tím, než mi zabouchl dveře.

Přemýšlím o Beckovi, jak se choval před chvílí, tlačíc mě ven z jeho dveří, dívajíc se na mě s odporem a volající na mě – oběť znásilnění – lhářka.

A nic.

Absolutní prázdno ve mně, ale je to vlastně blažený pocit, protože to nebolí. Můj pohled padá zpět na koberec. Lesk na rty, drobné, tampony, žvýkačky a krabička zápalek, kterou jsem si vzala v jazzovém klubu, kde jsme Beck a já byli. Památka, tak říkajíc.

Doznívající křeč v mé hrudi. Tlačím ji pryč a zvedám obličej, ignorujíc všechny zbylé kousky bolesti.

Otáčím záda a nechávám to všechno za sebou.

Všechno.

Za sebou.