FR - 5. kapitola

Překlad: Clarissa

Zdravím vás, holky :)
Děkuju vám moc za vaše komentáře, a jsem zvědavá, jak okomentujete tuhle kapitolu. Kdybyste byly na Finině místě, rozhodly byste se stejně?
Hezké čtení.......
Clarissa

Jízda domů s Jakem a Ryanem byla tichá a napjatá. Jakeovy klouby na rukou byly bílé od toho jak svíral volant, jeho rty měl sevřené do tenké linky. Fin si nebyla jistá, kolik piv Ryan vypil, protože jeho hlava byla zvrácená dozadu v jeho sedačce, oči měl zavřené, když Jake projížděl skrz tmavé ulice.

Fin seděla vzadu a dívala se z okna. Snaha otočit svůj příšený den naopak se nezdařila tak, jak plánovala. Jak se sakra obyčejná večeře na přivítanou obrátila v takovou katastrofu?

Po nekonečně dlouhém napjatém tichu, Jake vjel na příjezdovou cestu k domku. Fin ve spěchu zápasila s otvíráním dveří, když vystupovala z auta. Klíče už měla v  ruce, otevřela hlavní dveře, šla rovnou do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Když byla konečně uvnitř, s úlevou si oddechla.

Přistoupila k zrcadlu na zadních dveřích své skříně, popadla pár kapesníčků a odstranila si svůj make-up. Během pár minut se převlékla do tílka a kalhotek a zalezla do své postele. Její telefon zavrčel esemeskou do Rachael: Co se stalo mezi tebou a Ianem? Rozešli jste se?

Nevím, odpověděla. Byl pěkně naštvanej.

Její telefon znovu zavrčel. Ne, sakra. On po tobě mrsknul sklenici, Fin. Jsem ráda, že mu dal Ryan do držky.

Fin povzdechla, když ťukala svou odpověď. Tohle si všichni myslí? On ji hodil po polici, ne po mně.

Myslím, že by ses s ním měla rozejít. Přišla odpověď od Rachael.

Měla by? Vždycky si říkala, že si cení své nezávislosti a práce. Znamenal pro ni Ian víc? Nebyla si jistá. Možná, kdyby se víc snažila, tohle by se vůbec nestalo.

S chvějícím se žaludkem se Fin nadzvedla na loktech a ťukala odpověď. Není to jeho vina. Já jsem ta, co ho pořád odháněla.

Možná by ses měla zamyslet na tím, proč, odpověděla Rachael.

Fin zatřásla hlavou a odložila telefon na svůj noční stolek. Lehla si zpátky dolů a objala její polštář. Ryan byl vždycky ten první, který ji bránil, když vyrůstali. To se nezměnilo. Ale také ani nic jiného.

Rozhodla se, že udělá všechno, co bude v jejích silách, aby se pohnula dál a natáhla se znovu po telefonu. Chtěla zavolat Ianovi a snažit se být tou, jakou jí chce Ian mít. 

Ozvalo se jemné zaklepání na dveře. 

Než stačila cokoliv říct, dveře se pootevřely a Jake zašeptal, „To jsem jen já, Fin. Můžu jít dál?“

Ignorovala to nesmyslné zklamání, že za jejími dveřmi nebyl Ryan a zamumlala, „Jistě,“ a položila telefon zpět na stolek.

Fin se posunula stranou, když Jake vlezl na její postel a natáhl se na záda. Otočil svou hlavu, aby se na ní podíval a hluboce vzdychl. „Co to kurva bylo?“

Třela si své obočí. „Poslední dobou nejdou věci mezi mnou a Ianem tak dobře.“ Jake pozvedl obočí. „Chce, abychom spolu začali bydlet.“

„Tak zaprvé – to ani kurva náhodou. Za druhé – co to má co dělat s tím, že po tobě hodil tu zkurvenou sklenici?“

„Ian ji nehodil po mně,“ bránila ho. „Hodil ji po té poličce za mnou.“

„Proč?“

Fin skryla svou tvář do polštáře, posunula svou tvář jen tolik, aby mohla dýchat. „Myslí si, že mezi mnou a Ryanem něco je,“ zamumlala.

„A je?“ Jake se zamračil, jeho oči hledaly její tvář v té jemné tmě. „Protože i kdyby bylo, tak to není omluva pro to, aby po tobě házel tu zkurvenou sklenici,“ zavrčel.

„Ne!“

Po chvilce ticha, Jake přikývl a řekl, „Nemám Iana rád. Možná býval milým klukem, ale nemám rád, jak se k tobě chová.“

„Nemusíš ho mít rád,“ řekla s hlasem tlumeným polštářem. Otočila se a dívala se na strop. „Ráno mu zavolám a uvidíme, jestli se to dá mezi námi spravit. Ian a já....máme toho spolu hodně za sebou.“

„Tak jako ty a Ryan.“

Finino obočí se nakrčilo zmatením. „A co to jako má znamenat?“

Jake se přetočil na svou stranu a posadil se, spustil nohy dolů přes okraj postele. Podíval se na ni přes své rameno. „Vy dva jste vždycky byly přátelé. Myslel jsem, že armáda byla pro něj dobrá, a je, ale on ji neopustí, Fin. Možná, že ty jsi ta jediná, kdo mu může pomoct to udělat.“ Jake si stoupl a došel ke dveřím. 

„A jak bych s tím asi mohla pomoct?“

Jake pokrčil rameny. „Možná byste zase mohlí být znovu přátelé.“

„Ale on je ten, kdo odešel!“ vyprskla. „Uběhlo šest let, Jakeu, a ani jednou se mi neozval.“

„A ty ses mu snad ozvala?“

„Ale on to po mně nechtěl,“ řekla mu. 

„Někdy to není o tom, co chceš, ale o tom, co potřebuješ.“

Jake otevřel dveře jejího pokoje a vyšel ven.

„Jakeu.....“

„Dobrou, zlato.“

Příští ráno nepřišla Fin na to, co říct Ryanovi a tak odešla do práce dřív, než se oba dva probudili. Snažila se zavolat Ianovi, když přišla do práce, ale nezvedal jí to. Udržujíc svou hlavu dole, pracovala poctivě po celý den a když se pozdě večer vrátila z práce, doma byl pouze Jake.

Odhodila klíče a desky na stůl v jejím pokoji a potkala se s Jakeem v kuchyni. „Kde je Ryan?“

„Šel cvičit,“ odpověděl ji a míchal něco na sporáku.

„Jo? Já myslela, že máte dovolenou?“

„Máme.“

Takže se jí Ryan i Ian vyhýbali. Skvělý, no. „Ty mi vaříš večeři?“

Jake se k ní otočil a podával jí lžíci. „Jasně, a bude ti to chutnat nebo to budeš mít na sobě.“

„Jako minule, když jsi vařil a já pak měla tvé těstoviny všude na mém oblíbeném tričku?“

Zasmál se. „Neměla sis stěžovat, že to chutnalo jako sračka.“

Fin vyplázla jazyk. „Ale vždyť to tak chutnalo.“

„Zajímavý.“

„Co?“

Jake se samolibě ušklíbl. „Že víš, jak přesně maj sračky chutnat.“

Fin se trochu zašklebila a on se smál. „Fuj, nebuď nechutnej.“

„To tys to řekla, ne já.“

Přešla ke sporáku a nakoukla do hrnce. Vypadalo to jako nějaká červená omáčka s divně vypadajícími kusy masa. „A co že to mimochodem je?“

Jake strčil lžíci zpět do hrnce a omáčka postříkala dlaždice, když se to snažil neuspořádaně míchat. „Běž od toho, nebo už nikdy nebudu vařit.“

Ušklíbla se na něj. „To je výhrůžka nebo slib?“

Jake jí praštil utěrkou a ona odtančila z jeho dosahu. „Jdi. Vypadni z mé kuchyně!“

Teprve o tři dny později, zrovna, když se Ryan odešel na cvičení, Ian jí zavolal zpátky.

„Fin,“ řekla tiše, když zvedla telefon.

Fin vložila svou hlavu do dlaně. „Iane, je mi to tak líto.“

„Mě je to taky líto,“ na chvilku se odmlčel a řekl, „Musíme si promluvit.“

„Já vím,“ souhlasila tiše. 

„U mě doma?“ Bydlel v bytě blízko centra se svým spolupracovníkem, Evanem. „Evan tady není,“ dodal.

„Dobře, budu tam brzy,“ slíbila mu.

Potom, co zavěsila, převlékla se Fin ze svého pracovního oblečení do přiléhavých šortek a pěkného růžového pleteného topu, o kterém jednou Ian řekl, že jí sluší. Popadla klíče a sandále ze skříně a zavolala, „Jakeu? Jdu ven.“

„Kam?“ zavolal ze své roztažené pozice na gauči.

Otevřela hlavní dveře a přes své rameno řekla, „K Ianovi.“

Vstával z gauče. „Fin, neměla bys.....“

Rychle za sebou zavřela dveře. Tak moc jak milovala svého bratra, potřebovala si uvědomit, že Ian by ji nikdy neublížil.

Dorazila k jeho bytu a jemně zaklepala na dveře. Ian otevřel, projel ji svýma očima po celé její délce než ustoupil stranou. 

„Pojď dál.“

„Díky,“ řekla tiše.

Položila svou tašku na jídelní stůl a vstoupila do obývacího pokoje, kde si sedla na široký, námořnicky modrý kožený gauč.

Poškrábal se vzadu na hlavě. „Něco k pití?“

Fin kývla. „Prosím.“

Po chvilce přišel z kuchyně s vínem pro ni a pivem pro něj a sedl si dolů vedle ní.

„Takže, ta večeře se trochu nepovedla,“ řekl a podíval se na ni.

Kývla na srozuměnou. „Mrzí mě to, Iane. Rychle se to vymklo z rukou a špatně to skončilo.“

Ian hluboce vzdychl. „Nejsem si jistej, kam míříme, Fin. Odstrkáváš mě na každém kroku. Možná je čas, abych ti dal volnost.“

„Dal mi volnost? Co jsem? Kůň?“ položila svou skleničku s vínem na stolek se vzteklým klapotem.

„Ježiši.“ Projel si rukou své vlasy. „Pokud mě nechceš, tak to prostě řekni. Přestaň to protahovat. Už toho mám dost. Mám dost....“

„Dost mě?“

Jeho modré oči vyhledaly její obličej. „Nemyslím si, že jsem tě někdy skutečně měl. Ne celou. Vždycky něco chybělo.“

„Je tohle o práci?“

„Částečně,“ připustil. „Vždycky jsi pracovala. Vždycky pryč na nějaké exkurzi nebo nějaké výzkumné expedici. Co ode mě chceš, Fin? Abych tady seděl a čekal na tebe dalších šest měsíců?“

„Šest měsíců není tak dlouhá doba!“ vyprskla.

„Ale tohle jsi říkala i posledně. A když jsi zpátky, tak co? Odjíždíš pryč kamkoliv, abys začala svou práci. Kam do toho všeho patřím já?“

Fin uchopila lem svých šortek. „Nejsem připravená usadit se. Jsme oba mladí. Máme před sebou naše celé životy, abychom dělali všechny ty věci.“

Po hlubokém hltu svého piva, Ian položil svou lahev vedle jejího vína. „Pojď sem.“

Vzal ji za ruce a přitáhl si ji k sobě. Fin se posunula na gauči dokud neseděla obkročmo na jeho klíně a jeho ruce se neomotaly kolem jejího zadku, jeho palce zaháknuté za opasek jejích šortek.

„Co budeme dělat?“

Polkla. „Já nevím.“

Po Ianově tváři se přehnala odevzdanost a zavřel své oči. „Budu čekat. Šest měsíců, Fin. Vrátíš se a uvidíme, jak to bude potom.“ Otevřel své oči. „Řekla jsi mi, že mě miluješ.“

„Ano,“ zašeptala. 

Ian se naklonil, jeho rty blízko jejích. „Tak mi to ukaž.“

*****

Bylo po půlnoci, když Ryan vstoupil do hlavních dveří malého domku. Viděl oboje dveře, Fininy a Jakeovy, zavřené. Prošel tiše chodbou a odhodil svůj batoh na postel. V koupelně si smyl jeho vojenské maskování a stál pod horkou sprchou. 

Opíral obě své ruce o studené dlaždice, sklonil svou hlavu a nechal horkou vodu stékat po svém krku a zádech.

Měl nával vzteku z toho, že pracoval mimo svůj stanovený plán. Tréninkové cvičení nemohlo přijít v lepší čas. Ryan vždycky, VŽDYCKY měl své city pod kontrolou, kromě toho, když šlo o Fin. 

Každý den trénoval – jak správně narazit autem, jak používat výbušniny, šplhání, slaňování, potápění, skákání padákem, sledování. Domluvil se třemi různými jazyky. Naučil se, jak zachránit životy a jak zabít ve stejný čas. Dokázal zničit člověka, rychle a tiše, holýma rukama. Naučil se jak, uzamknout emoce hluboko v sobě, ale když přišlo na Fin, na ničem z toho nezáleželo. Když uviděl, jak se Ian k ní chová násilně, ztratil sebekontrolu ve zlomku vteřiny.

Vyčerpaný, vypnul vodu a vyšel ven, osušil se nedbale ručníkem. Natáhl si tepláky, přišoural se do kuchyně, otevřel ledničku a vytáhl si pivo. 

„Jsi zpátky.“

Ryan se snažil usmát, ale nebylo v tom jeho srdce. Přes rameno nabídl Jakeovi pivo.

„Jo.“

Jake si ho vzal a popadl další. Otevřel ho a dal si hluboký lok, když zavřel dveře ledničky.

„Fin je pryč.“

Ryan vyprskl své pivo z pusy. „Co?“ Jeho hlas byl ostrý. „Kam šla?“

Jake se přesunul ke gauči a sedl si. „K Ianovi.“

„Sráč zasranej,“ vydechl. „Ježiši, Tannere. On po ní mrsknul zasranou sklenici.“

„Řekla, že to nebylo po ní – že ji hodil po polici.“

Ryan si sedl do křesla naproti gauči a vložil svou hlavu do dlaní. „Bylo to dost blízko. Mohlo jí to zranit. Chová se k ní jako zkurvenej hajzl.“

„Souhlasím.“

Seděli tiše dlouhou chvíli než Jakeův hlas prořízl ticho. „Jak dlouho už miluješ mojí sestru?“

Ryanova hlava se ostře narovnala, najednou mu došel dech. Jakeovo lokty se opíraly o jeho kolena, když se díval na Ryana upřenýma zelenýma očima.

Ryan polkl. „Od tý doby, co si pamatuju,“ dodal.

Jake kývl hlavou a položil jeho prázdou lahev na stůl. Ryan naklonil hlavu, když si Jake stoupl.

„Možná bys měl jednoho dne své prsty stáhnout pryč,“ řekl mu a odešel tiše zpátky do svého pokoje.

„Kurva,“ zamumlal Ryan.

Musel tam sedět hodiny, jeho žaludek zkroucený v uzlech. Když zaslechl klíče v zámku hlavních dveří, začínalo právě na obloze svítat.

Ryan se napjal, jeho oči tupě pálily, když Crookshanks vyskočil z jeho klína a běžel dolů do chodby.

Fin vešla do dveří, rozcuchaná a naprosto utěšená. S kočkou vinoucí se okolo jejích nohou, zakopla a zamračila se, když se její klouby praštily o stranu stolu.

Ryan si kousal ret nad tím nemotorným a roztomilým chováním. Sledoval jí, jak zápolila s cestou do koupelny a zavřela dveře s jemným zacvaknutím. Sprcha trvala přinejmenším půl hodiny. Ryan zavřel oči a představoval si každé její nahé místečko, horké a vlhké, jak stojí pod padající vodou.

Když vyšla ven zabalená do jejího bavlněného županu, táhly se za ní silné oblaky páry.

Odkašlal si a ona se podívala směrem k obýváku s vykulenýma očima.

„Ryane. Ty jsi doma.“

Líbilo se mu, jak to znělo. Doma.

„Ty taky,“ odpověděl, když mířila k němu.

Fin si projela prsty své vlhké vlasy. „Já, no....šla jsem si promluvit s Ianem.“

„Až do pěti do rána?“

„Nemusím ti nic vysvětlovat,“ uzemnila ho, její ruce spadly podél jejích boků.

„Možná nemusíš, ale já to nechápu. On se k tobě chová hrubě.“

Naštvala se, její podráždění bylo jasné. „Nechová. Hádali jsme se. To TY jsi ho zbil.“

Ryan kývl a zhluboka se spokojeně nadechl. „Ano, a nebudu se omlouvat. Za to ne, protože bych to udělal znovu.“

Stála před křešlem, kde předtím večer seděl Jake a klesla do něj. „Jen se točíme pořád dokola,“ řekla unaveně.

Podíval se na ni, ponořil se do pusté zelené hloubky jejích očí. „Chci tě, Fin,“ řekl konečně. „Tak sakra moc, že nemůžu kvůli tomu spát. Ležím v noci v posteli a sním o mých rtech na tvých, má ústa ochutnávají každičký tvůj kousek. Chci tě šukat až z toho oslepnu a vůbec si nemyslím, že by to někdy mohlo stačit.“ 

Fin vyskočila z křesla a zase si do něj sedla.

„Promiň,“ dodal chraplavě. „Chtěl jsem říct, že se snažím s tím bojovat, a snažil jsem se. Zkoušel jsem to, ale nevím, jestli to ještě dál vydržím.“

„Přestaň,“ řekla roztřeseně.

Nervozita se přes ní valila ve vlnách. Vstal a přešel k ní. Zvedla k němu ruku jako varování. „Ian a já...jsme si to vyříkali.“

Ryan přerušil její slova. Místo toho ji vzal za ruce a vytáhl ji k sobě. Její sladká vůně ho obklopila až z toho nemohl dýchat.

Sklonil se a zašeptal jí do ucha. „Neříkej mi to. Prosím.“

Ryanovi se postavil jenom při myšlence na ni ve sprše, ale když ji měl blízko u sebe jako teď, bolestivě mu pulzoval. Zatahal jí zuby za ušní lalůček a ucítil zasténání hluboko v její hrudi. Uchopil ji za boky a přitáhl si ji ke svému tělu tak blízko, aby mohla cítit jak moc ji chtěl. 

Lízal si cestičku dolů po jejím krku, nechal svůj jazyk vířit k zbláznění po její pokožce. Bože, chutnala lépe než kdy snil, že bude chutnat. 

„Ryane,“ zasténala, a zvuk jeho jména na jejích rtech ho rozpálil do běla. „Zastav.“

Ovinul své paže okolo jejího těla, jeho ruce ji uchopily za zadek předtím, než její slova zaregistroval a zamrzl.

„Nemůžeme to udělat. Ian na mě počká, Ryane.“

Ryan zavřel své oči a schoval svou hlavu do jejího krku. Její ruce se okolo něj omotaly a držely ho blízko. Odmrkával pryč slzy, které ho plálily v očích, nechtěl, aby je ona viděla.

Zhluboka se nadechl, odtáhla se a sundal ze sebe její ruce. Natáhl se a setřel jí slzy, které jí stékaly dolů po tvářích. „Neplakej, zlato. Omlouvám se.“

Stiskla své rty k sobě.

„Usměj se, dobře? Odjíždíme za týden a něco a ty se budeš moct s tou věcí pohnout dál,“ zašeptal slabě. 

Fin kývla hlavou přes své slzy a jeho srdce bolelo. 

„Teď se usměj. Pro mě,“ nařídil jí. 

Její rty se zvlnily nahoru, ale smutek pořád zůstával v jejích očích. Lechtal ji na žebrech, dloubal ji prsty až dokud se nerozesmála. 

„Tak je to lepší,“ zašeptal a uchopil její obličej do dlaní. „Dal bych skoro všechno za to, abych se takhle každé ráno probouzel.“

Nenáviděl ta slova, která vyšla z jeho úst. To kurva bolelo, vědět, že její nádherný úsměv patří jinému muži. 

„Skoro všechno.“ Udělala krok zpět. „To byl vždycky náš problém, nebo ne?“