PJ - 6. kapitola

Překlad: Liv

Docela rychle jsem zjistila, že Coltonova mysl pracuje v doslovných termínech, takže pokud jsem s ním chtěla efektivně komunikovat, musela jsem hlídat, jak mluvím.

Díky malým věcem jsem uvažovala jak mu pomoct mluvit s jinými lidmi, než s těmi u jeho stolu na obědě. Zdálo se, že všichni vědí jak s ním mluvit. Teda kromě Marissy, která mluvila tak rychle, že to Colton obvykle nevnímal a bral to jen jako hluk v pozadí nebo hučení v mozku. Zejména, protože se nikdy na nic neptala.

Stalo se mým životním posláním, abych mu všechno dělala co nejsnadnější. Možná jsem měla tehdy přemýšlet o tom, jak těžké to jednou bude, ale v té době jsem si to uměla sotva představit.

Zdálo se, že si zvykl na naší novou rutinu, kdy ho každý den vyzvedávám a pak vozím zase domů. Když jsem zastavila před jeho domem, pokaždé jsem doufala, že mě pozve dovnitř. Že mě vezme nahoru. Ale nikdy to neudělal.

O pár týdnů později, po jedné ze socializačních hodin na vysoké, seděl na cestě domů ve svém obvyklém tichu a já jsem si pomalu zvykla.

Zeptala jsem se, jak to šlo a místo aby odpověděl, nahlas vyhrkl, „Lilly. Mohl bych dostat tvé telefonní číslo a zavolat ti dnes večer?“

Jo, byla jsem stejně šokovaná, jako jste vy. Věřte mi.

Řekla jsem, „Samozřejmě.“ A pak s větším klidem dodala, „Ano.“

Když po mé odpovědi vypadal méně napjatě, musela jsem se usmát. „Máme domácí úkol s někým začít konverzaci. Cítil bych se lépe, kdybych to mohl udělat s tebou, pokud to nevadí.“ Jeho oči směřovaly vpřed. Tělo měl ztuhlé.

Řekla jsem tu jedinou věc, která mě napadla. „Můžeš se mnou dělat cokoliv, Coltone.“

Věřte mi, on tu narážku úplně nepochopil, na rozdíl od mých pekelně rudých tváří. Prostě mi potichu poděkoval, rozloučil se a vystoupil se slibem, že mi zavolá v osm hodin.

Byla jsem nadšená. Radostí bez sebe. Když jsem spěchala do svého pokoje, držela jsem v krku holčičí ječení a snažila se soustředit na cokoliv jiného, než můj telefon, ale bylo to k ničemu. V podstatě jsem zírala dvě hodiny na telefon a přemýšlela, jestli je nějaký výpadek mobilní sítě, nebo jestli mi z ničeho nic v pokoji nešel signál, který by zabránil příjmu telefonních hovorů.

Ukázalo se, že to nebylo ani jedno z toho. Colton jednoduše musel dodělat svou večerní rutinu, než se pokusil mi zavolat. Kdyby to neudělal, nemusel se tu noc už cítit pohodlně.

Ale zavolal. Zavolal přesně v osm hodin. A po trapném začátku, kdy jsem měla pocit, že omdlím z nedostatku kyslíku, jsme si začali pěkně povídat. Tu noc jsem si uvědomila, že je to prostě sedmnáctiletý kluk, který je vysoce funkční a jen touží po tom, aby ho lidi viděli jako normálního člověka.

Bezvýhradně věřil našemu přátelství a já dělala, co bylo v mých silách. Ale zamilovávala jsem se do něj a bylo to rychlé.

Když jsem si to uvědomila, bolelo mě srdce a cítila jsem nervozitu. Bylo jasné, že udělám všechno, abych ho pochopila a dozvěděla se, co potřebuje, ale bylo by možné, aby on udělal totéž?

Nic z toho, co jsem do té doby zažila, se ani neblížilo k tomu, jak zmatená jsem byla v tu danou situaci. Měla jsem pocit, že se všechno děje příliš rychle, ale přesto to bylo dané už sedm let zpátky. Vždycky tam byl, bez ohledu na to, jestli jsem to popírala. A já jsem vždycky byla v jeho hlavě, ať už mi to mohl říct, nebo ne.

Tu noc jsme mluvili o hudbě a já si uvědomila, že máme v podstatě stejný vkus, s výjimkou klasiky, kterou jsem nemohla snést. Prostě existovaly věci, které můj mozek nemohl přijmout.

Mluvil taky trochu o filmech, ale nezdálo se, že by ho moc zajímali. Měl rád architekturu a samozřejmě miloval umění. Zmínila jsem, že bych ráda do muzea a on sotva odpověděl, takže jsem změnila přístup a řekla, že bych ráda, aby mě někdy vzal do muzea. Zdálo se, že v tom byl ten trik a já si v hlavě poznačila, že s ním musím mluvit přímo a nic nenaznačovat. Ale taky jsem si slíbila, že ho nikdy nebudu nutit do ničeho, co by udělat nechtěl. Věřila jsem, že by řekl ne, kdyby potřeboval.

Bude to pro mě těžké, vzhledem k tomu, že jsem zvyklá na lidi, kteří rozumí tónu mého hlasu nebo výrazu na mém obličeji. Pro něj to bylo úplně cizí. Ale uklidňující bylo, že budu na stejném nezmapovaném území jako on. Bylo to, jako bychom hráli na stejné úrovni, což bylo děsivé a osvěžující zároveň. Budu se snažit pochopit to za pochodu, stejně jako on. Budu se snažit pochopit ho.

Věděla jsem, že nezáleží na tom, co by si o mně lidé říkali, kdybych se mu věnovala i jiným způsobem. Jen jsem potřebovala vědět, jak silná musím být, abych mohla čelit každému drbu, který se mohl objevit. Jedna věc byla jasná, musela jsem si promluvit s někým, kdo byl ve stejné situaci.

Ani jsem se nemusela ptát. Quinn to udělala jako první.

Přišla ke mně, když jsem odcházela od Coltonovy třídy Poruch učení a vzala mě za ruku. „Pojď se mnou.“

V knihovně si sedla naproti mě, naklonila hlavu a šla přímo k věci.

„Chceš chodit s Coltonem, je to tak?“

„Ano.“ Bylo hezké to nemuset držet uvnitř sebe. A pak jsem začala chrlit otázky o tom, jak bych to měla udělat a o každém co kdyby, které mě napadlo. Ale těsně předtím, než mi došel dech, mě umlčela.

„Páni. Klídek.“ Zvedla ruku, když jsem se zastavila uprostřed věty a přitiskla jsem rty k sobě. Jasně si pamatuju, že se třásly a měla jsem strach, že pokud mě nenechá domluvit, prokousnu si je.

„Tobě se Colton líbí.“

Přikývla jsem.

„A chceš s ním chodit.“

Pokrčila jsem rameny, protože bylo moc brzo říkat ano, ale… zatraceně jo, to chci.

„Ale bojíš se… že co? Že si z tebe budou lidi dělat srandu a chceš vědět můj názor, jak se s tím vypořádat?“

Znělo to tak povrchně. Ale chtěla jsem, aby lidi viděl víc, než jen Coltonovu diagnózu, ale nevěděla jsem, jak na to.

Její tvář byla mimořádně vážná. „Randit se Sawyerem není takové, jako chodit s Coltonem.“

„Já vím. Ale žádné dva páry nejsou stejné, ne?“ Měla jsem uzel v žaludku, ze kterého mi bylo zle, protože jsem nechtěla vyznít jako mrcha. „Ví tvojí přátelé, že Sawyer chodí do té třídy? Protože já jsem neměla tušení, dokud jsem ho tam neviděla první den školy. A pokud to ví, jak se k němu chovají? A ty? Jak je přinutíš vidět, že není jiný?“

Tentokrát to pochopila.

„Moje družstvo roztleskávaček to ví. Jeho spoluhráči to ví. A myslím, že si z něj nejdřív dělali trochu srandu, ale je stejný, jako byl předtím, než se to dozvěděli. Je vtipný a chytrý.“ Její oči mě přinutily věnovat větší pozornost. „Nemáš tušení, jak chytrý je. A laskavý.“

„To proto jíš u jejich stolu? Protože toho jsem si taky předtím nikdy nevšimla.“

Přikývla. „Jasně. Proč by sis toho všímala? Moc lidí je neřeší. Ale Sawyer ano. Rád láme stigma. Můžeme jíst u každého stolu v jídelně, ale jsou to jeho přátelé. V některých ohledech je trochu jejich velký brácha a má pocit, že je jeho povinnost jím jít příkladem.“

„Přesně to chci udělat.“ Byla to pravda. Chtěla jsem, aby všichni viděli, jak úžasní jsou. Já už to vím. Jen jsem čekala, než to dojde všem ostatním.

A pak řekla ty nejhlubší slova, které jsem kdy slyšela.

„Ráda by sis myslela, že milovat ho je volba, ale není, Lilly. Ty už se dávno rozhodla. Je to vidět na tvém obličeji.“

Věděla jsem, že má pravdu. Nemohla jsem si představit, že by to bylo jinak. Chtěla jsem být s nimi a bylo mi jedno, jaký na to mají názor ostatní.

„Chceš, aby si lidi přestali myslet, že je jiný? Seznam ho se svými kamarády, aby ho mohli vidět tak, jak ho vidíš ty. Ukaž jim toho Coltona, do kterého ses zamilovala. Garantuju ti, že na to přijdou. Je opravdu úžasný.“ S tou poslední větou se usmála a nechala mě v knihovně samotnou, abych mohla přemýšlet o jejích slovech.

Tu noc jsem pozvala Harper k sobě, abychom o tom mohly otevřeně diskutovat. Nejdřív se zdála zmatená, myslela si, že jsem se s Coltonem bavila kvůli závazku, protože jsme se znali jako děti. A protože mi dvakrát zachránil život.

„Rozešla ses se svým přítelem, abys mohla randit s Coltonem?“ Byla tak zmatená, jako bych jí podala Rubikovou kostku a čekala, až jí vyřeší.

„Neřekla jsem ‚randit‘, ale jsem opravdu… mám ho ráda. Hodně.“

Přikývla a pak se opřela o lokty, aby si mě mohla prohlídnout. „Je roztomilejší než Joseph. Ale je divný, Lilly.“

„Není divný. Jen prostě není stejný jako ty. Ale, přiznejme si, to nejsem ani já. Jen si myslím, že kdyby se povedlo, aby se vedle tebe a pár dalších lidí cítil pohodlně, opravdu by mu to pomohlo vyjít ze své ulity a vy uvidíte, jak neuvěřitelný je.“

Když jsem dokončila větu, vypadala, že pochopila můj záměr. A to mi připomnělo, proč je to moje nejlepší kamarádka.

„Tak ho zítra vezmi na prodej pečiva po škole. Možná nám rád pomůže s koláčky a sušenkami? Bude to sociální, slibuju.“

Moje srdce zaplesalo nad její schopností přijmout to a nenechat mě ve štychu. Objala jsem jí a přišpendlila jí na své posteli, když jsem jí znovu a znovu děkovala, zatímco jsem v hlavě uvažovala, jak Coltona pozvu, aby s námi další den strávil nějaký čas.