PJ - 5. kapitola

Překlad: Liv

Po škole jsem se úplně vykašlala na Harper a čekala na Coltona před jeho třídou. Pokud byl překvapený, nedal to na sobě znát. Místo toho šel vedle mě, jako bychom spolu po školní chodbě chodili běžně.

„Chceš hodit domů?“ zeptala jsem se a ruce se mi potily.

Jeho hlava se pomalu otočila ze strany na stranu. „Ve tři hodiny a třicet pět minut mám stát venku a čekat na svou matku.“

Usmála jsem se, co nejvíc to šlo. „Tak já s tebou počkám.“

Přikývnutí. To je to jediné, co jsem dostala. Ale stačilo to.

Abych byla upřímná, nervóznější jsem byla ze setkání s Sheilou Neelyovou. Čekali jsme u cesty, kde projížděla auta prváků, a přemýšlela jsem, o čem s Coltonem mluvit. Jako třeba, proč začal sakra najednou chodit do školy?

Ale nenašla jsem odvahu. „Budeš mít čas zítra po škole?“

Jeho odpověď byla rychlá. „Ne.“

Podívejte, být holka na střední škole už bylo tak dost těžké. Ale mít tu „mužskou“ povinnost a zvát někoho na rande, z toho mi málem explodovala hlava. A to by se nikomu z nás nelíbilo.

V té chvíli před námi zastavila jeho máma. Otevřela okýnko spolujezdce a stáhla si sluneční brýle na kořen nosu, aby mohla přimhouřit oči a ujistit se, jestli vedle jejího syna opravdu stojím.

„Lilly Evansová.“ Řekla to takovým způsobem, že jsem měla chuť nakrčit nos. Pozdravila jsem a ona se zasmála se zakloněnou hlavou, její načervenalé vlasy poskakovaly. „Nemyslela jsem si, že se dožiješ šestnácti… natož posledního ročníku střední školy.“

Trefa do černého, paní Neelyová. Máte bod.

Colton vklouzl do sedadla spolujezdce, a zacláněl mi ve výhledu, takže jsem se přesunula k jejímu okýnku. Široce se na mě usmívala a zvedla si brýle do vlasů. Naklonila jsem se k ní a mluvila dost nahlas, aby mě slyšeli oba dva.

„Vadilo by, kdybych zítra vzala Coltona do školy já? Můžu ho vzít i domů, pokud vám to nebude vadit.“

Přísahám na stoh Biblí, že se jí oči vykulily takovým způsobem, až jsem se bála, že má mrtvici.

„Opravdu?“

„Jo, jasně. Má se mnou hodinu, tak jsem myslela, že bychom mohli jet spolu a jeho skříňka je vedle mé a tak by nemusel…“

Zvedla ruku, aby mě zastavila a mně se na moment zdálo, že má slzy v očích. „Absolutně.“

„Super.“ Měla jsem pocit, že můžu konečně, konečně znovu dýchat. Tentokrát na Coltona dám pozor já, ne naopak.

„Zítra má hodinu na místní vysoké. Mohla bys ho tam vzít?“ Měla v očích naději.

„Jasně. Měla bych… jít s ním?“ Nechtěla jsem znít tak, že ho budu pronásledovat ani tak, že ho budu kontrolovat.

Její hlas… se velmi ztišil. „Je to třída na socializování, pomáhá mu s aklimatizací. Víš, chce to udělat podle sebe. Sám mě požádal, aby mohl chodit do školy, nemusí tady být.“ Její oči se teď leskly. „Chce jen kamarády.“

„Nemějte starosti, paní Neelyová. Já už jeho kamarádka jsem,“ ujistila jsem jí a pak se naklonila, abych se rozloučila s Coltonem. Párkrát přikývl a pak odjížděli a nechali mě tam s tisícovkou otázek.

Připadalo mi, že všechno co se ten den stalo, bylo přesně to, co jsem potřebovala, abych zjistila to, co jsem odkládala už roky.

Konečně jsem cítila, že je čas se vzdát a zjistit všechno, co se dá.

Jela jsem domů a okamžitě jsem si vygooglovala všechno o Aspergerovu syndromu.

A do háje. Množství dostupných informací bylo hrozně rozsáhlé. Zatímco některé vlastnosti a charakteristiky na něj pasovaly, nezdálo se, že by měl všechny a upřímně to po chvíli začalo být dost vyčerpávající a matoucí. Chtěla jsem si položit hlavu na postel a brečet, protože pro mě představoval naprostou záhadu.

Můj výzkum ukázal, že nejtěžší je pro něj sociální kontakt. To proto pro něj byla nutná návštěva té další školy. Ale jak bych mu mohla pomoct? V té době jsem si nemyslela, že je správné ho tlačit do dalších školních aktivit.

Co když ho to až moc stimuluje?

To třeba zešílí a bude muset odejít?

Nebo bude úplně v pořádku a já budu ta kráva, protože mám tolik stupidních otázek?

Někdy to Google všechno zhoršoval.

Jedna věc byla jasná: Udělám všechno, abych pro něj byla přesně tím, koho bude potřebovat. Stál za to i po jediném dni.

**

Hodinu předtím, než jsem šla spát, jsem si uvědomila, že jsem nechala mobil na vibrace, a když jsem ho zkontrolovala, našla jsem milion nepřijatých hovorů od Harper a Josepha. Byla jsem z toho přinejmenším podrážděná. Věděla jsem, že Harper se spokojí s esemeskou. Ale s Josephem to tak jednoduché nebylo.

Ukázalo se, že zavolat mu, bylo to druhé nejlepší rozhodnutí, které jsem ten den udělala. Ta konverzace šla asi takhle.

„Čau. Volal jsi?“

„Jo. Co jsi sakra dělala s Neelym? Všichni to viděli. Všichni o tobě mluví…“

Nebudu zacházet do podrobností a vypisovat všechno, co řekl, protože… prostě… není důležité vědět, jak lidi o Coltonovi mluvili, ani jak mu říkali. Řekněme jen, že to bylo dost ignorantské, aby mě to naštvalo do epických rozměrů.

V podstatě jsem Josephovi řekla, že mi může políbit prdel.

Rozešli jsme se. Přes telefon. Ani na vteřinu mě to nemrzelo. Potom mi přišly zprávy od Harper.

Řeknu to znovu: drby se šířily rychle.

Ale na ničem z toho nezáleželo. Protože jsem konečně viděla záblesky toho, jaký Colton byl.

S vědomím, že ho ráno vyzvednu a pojedeme do školy, se mi tu noc spalo dobře. A ještě k tomu nezadaná.

Když jsem poprvé vyzvedávala Coltona do školy, vstala jsem dřív, abych si dala trochu víc make-upu. Trochu víc jsem si narovnala vlasy. A měla jsem sukni.

Co na to říct? Měla jsem působivé nohy.

Podívejte, nebylo to tak, že jsem měla úmysl začít si s ním něco víc. Ale je to ve mně nějak zakořeněné. Vzbuzoval ve mně základní touhu být holka. Lepší holka. Taková, která by si mohla udržet pozornost někoho, jako je on. Takže jsem nepřemýšlela o tom, že se to ráno kompletně změním, jen jsem udělal pár věcí, které jsem udělat chtěla.

Jen proto, že mě přitahoval, neznamenalo, že tím muselo trpět naše přátelství. To je na prvním místě, bez ohledu na mé city.

Před dveřmi jsem se setkala s paní Neelyovou a přísahám, že jí stačil jediný pohled na mé lesklé rty a holé kolena a věděla to. Mámy jsou někdy takhle strašidelné. Ale uhrála jsem to a ona mě nasměrovala do místnosti nad garáží, kde Colton přesouval některé svoje díla.

Už uběhla nějaká chvíle od doby, co jsem viděla jeho obrazy zblízka, a vzalo mi dech, jakou cestu ušel od veletrhu. Když jsem se rozhlédla, vyklouzly mi z úst komplimenty, ale nezdálo se, že mu na tom záleželo. Ve skutečnosti reagoval, až když jsem ukázala na plátno, které bylo zlomené v polovině a zkroucené v rohu místnosti.

„Co se stalo?“ Vypadalo to, jako by to sám zničil.

Colton se na to podíval, povzdechl si a potom si zase začal balit věci do batohu. „Byl jsem naštvaný, protože jsem nemohl trefit správně ty oči.“

Hnědé okraje obrazu mě volaly k sobě, abych to detailněji prošetřila, ale bylo v mém nejlepším zájmu, abych se v tom stalkingu krotila. Tak jsem volání ignorovala. Navíc se zdálo, že o tom nechce mluvit. Vůbec.

V autě jsme jeli v naprostém tichu a já měla pocit, že do mě proudí statická elektřina. Byla to tak krátká jízda, že jsem se nechtěla ptát na jeho umění ve strachu, že bych ho nepřiměla přestat mluvit ani na parkovišti a podle mého výzkumu den předtím, jakákoliv jiná otázka by způsobila jednoslovní odpověď.

Jako třeba, „Posloucháš rád hudbu?“, odpověď by mohla být ‚ano‘ a tím by to končilo.

Byl to tak stresující okamžik, že se mi ruce na volantu neustále třásly a nakonec jsem přemluvila sama sebe, že je to ticho pravděpodobně nejlepší, protože si tak může zvyknout na jízdu se mnou.

Nejsem moc dobrý řidič, abych byla úplně upřímná.

Ten den probíhal lépe, než jsem očekávala a než přišel čas na oběd, ani jsem nepřemýšlela o tom, kam si sednu. Harper se snažila se mnou probrat Josepha, ale já jsem řekla, že to nechci řešit ve škole. Nebyla jsem si jistá, jestli se mě bude snažit donutit sedět u stolu a nutit mě předstírat, že se nic nestalo.

Namísto toho mi poslala esemesku, že vynechá oběd, a sejde se na parkovišti s prvákem.

Nepřemýšlela jsem o tom, jestli si půjdu sednout ke Coltonovi a jeho přátelům. Prostě jsem to udělala.

Oči Quinn těkaly mezi mnou a Coltonem. Celý oběd měla na tváři vědoucí pohled, zatímco já předstírala, že poslouchám Merissu, která měnila témata rychleji, než by feťák s dálkovým ovladačem měnil kanály na televizi. Trochu jsem se usmála, když jsem si všimla, že se Colton uprostřed konverzace zadíval na moje stehna. Jen to dokázalo, že to byl normální kluk, bez ohledu na překážky, s kterými se možná narodil a které mu nedovolují reagovat jako ostatním.

Angličtina byla ještě lepší, protože jsem mohla sedět vedle něj, zatímco pan Mercer učil, a když řekl něco špatně nebo gramaticky nesprávného, slyšela jsem, jak si Colton šeptá pod vousy.

Bylo jasné, že měl neuvěřitelné soukromé učitele.

Měla jsem motýlky v břiše, když jsem ho vezla na vysokou školu a když jsem ho doprovodila dovnitř, rozhodla jsem se, že bude lepší počkat na chodbě, aby se Colton necítil trapně, že mě tam má. Každý v místnosti byl zvyklý na nějaké podmínky. Moje přítomnost by jim mohla narušit pokrok.

Tak jsem hodinu čekala, hrála na mobilu a přemýšlela, co se asi učí.

Objevil se po mé boku bezprostředně poté, co se otevřely dveře, a na tváři měl divný výraz, jako by byl záměrně lhostejný. Ruce měl znovu v kapsách a já si živě pamatuju, že lem jeho žlutého trička byl omylem zastrčený v jeho opasku, když ke mně kývl na pozdrav.

„Jsi připravený jet domů?“ zeptala jsem se a přemýšlela, jestli ho vzít rovnou domů nebo nabídnou večeři.

Ale jeho odpověď mě přinutila otevřít šokovaně pusu.

„Je mi to ukradený.“

Zamrkala jsem a přitiskla rty k sobě, abych mohla vytvořit odezvu. „Je ti to ukradený?“

„Jo.“ Protočil oči. „Je mi to ukradený.“

A pak se na mě podíval a koutek úst se mu zvedl v lišáckém úsměvu. „To jsme se naučili dneska, abychom splynuli s vrstevníky.“

Moje srdce v hrudi poskočilo a musela jsem odolat nutkání ho obejmout a smát se nahlas, protože vypadal tak zatraceně roztomile a pyšně, když to řekl. Místo toho jsem stála a trapně jsem zvedla oba palce nahoru.

„Zvládl jsi to perfektně,“ řekla jsem mu, a protože jsem to nevydržela, sama jsem se usmála.

Připadalo mi to jako začátek něčeho neuvěřitelného.