FR - 3. kapitola

Překlad: Clarissa

Holky, strašně moc vám všem děkuju za komentáře, moc mi pomáhají v překládání.
Posílám další kapitolu....... ;-)
Clariss

Srdce ji divoce tlouklo, když vklopýtala Fin do hlavních dveří prohýbajíc se pod tíhou papírů z práce a jídla. Poté, co domluvila s Jakem, už se nemohla na svou práci soustředit, takže to teď bude muset dodělat v průběhu neděle. Trhla sebou nad tou myšlenkou, když si uvědomila, že kvůli tomu bude Ian naštvaný ještě víc. Neměla šanci se mu teď dovolat a zrušit ten dnešní večer.

Kopla do dveří svými zářivými botami s osmicentimetovými podpatky, aby je za sebou zavřela, což donutilo Jakea, aby se přišoural z kuchyně.

Složky s papíry jí vyklouzly z rukou a rozlétly se po podlaze. 

„Jakeu,“ nadechla se, slzy se jí hnaly do očí.

Usmál se na ní. „Ahoj Fin.“

Její oči si ho rychle prohlédly. Za ty dva dlouhé roky byl větší, i když si myslela, že to nebylo možné – jeho ramena širší, jeho vlasy světlejší, jeho oči zářivější. 

Jake rozevřel svou náruč, upustila své tašky na podlahu, rozběhla se chodbou a vrhla se do jeho náruče, pohřbívajíc svůj obličej do jeho hrudi. Nadzvedl jí a točíl se s ní dokola.

„Tak moc jsi mi chyběl,“ zamumlala do jeho trička, když ji postavil zpátky na nohy.

Jake jí políbil na vršek její hlavy. „Ne tak moc, jako jsi ty chyběla mně.“

„Nesmysl.“ Fin se odtáhla zpátky, její rty se třásly, když si utírala slzy jejíma třesoucíma se rukama.

„Vždyť je to všechno jenom velká párty, nebo ne? Proto ses přidal k SAS.“

Usmál se na ni. „Jasně. Sex, drogy a rock ´n´roll.“

Úsměv opustil její rty. „Já za dva týdny odjíždím na půl roku na Antarktidu. Budete zase pryč, až se vrátím, že jo?“

Jake přikývl hlavou, čelist mu ztuhla a jeho srdce kleslo.

„Přála bych si, abych teď neodjížděla.“

„To neříkej.“ Ukázal jí úsměv. „Zachraňuješ Zemi, což tě nesmírně baví. Potřebují tě.“

Fin stiskla rty k sobě, její oči upřené na jejích nohou. „Já vím.“

„Podívej se na mě.“ Fin na chviličku zavřela oči, polykala slzy a podívala se na Jakea.

„Nezapomínej na své vlastní sny, zlato.“

Popotáhla nosem a nakrčila obočí. „Udělala bych to?“

Jeho úsměv byl najednou snažší. „Samozřejmě, že ne. Jsi přeci Tannerová. Nic nás nezastaví.“

Jake stáhl své ruce, vstoupil do kuchyně a otevřel ledničku.

Její obočí se nadzvedlo, když její pohled zachytil obsah ledničky. „Nemáš toho piva nějak moc?“ zeptala se ho, když ho viděla, jak si bere pivo ze zcela zaplněných polic.

Jake mrkl a nabídl jí také jedno. „To je zásoba na pár dní.“

„Ne díky,“ odpověděla mu se zachvěním. Z piva se cítila nafouklá a unavená. „Dám si víno.“

Jake postavil své pivo na roh kuchyňské linky a natáhl se pro sklenici na poličce. Fin se rozhlížela okolo, hledala Ryana, ale neviděla ho. „Myslela jsem, že byl s tebou?“

„Je ve sprše,“ řekl jí Jake, když ji nalil červené víno.

Snažila se ignorovat motýlky ve svém břiše a vrátila se do chodby, aby sebrala jídlo a složky, které odložila na podlahu.

******

Osprchovaný a oblečený Ryan si nahodile třel ručníkem své vlasy. Slyšel hlasy z kuchyně, pověsil ruční úhledně na háček, opřel se klouby o koupelnový nábytek a zamračil se na sebe do zrcadla.

Co tady kurva děláš, Ryane?

Nebylo to poprvé, co se ptal sám sebe, ale zdálo se, že nemohl najít odpověď. Chyběla mu. Bylo to tak jednoduché a přitom tak komplikované.

Podíval se nahoru, neviděl v zrcadle nic než unavené oči a duchy těch, které zabil při plnění svých povinností. Přetřel si rukou svůj obličej, jako kdyby to mohlo všechno vymazat a vyšel z koupelny.

V chodbě se jeho oči zastavily na rozházených složkách, které se povalovaly po celé podlaze. Dřepl si a začal je sbírat dohromady.

„Ryane.“

Na okamžik zamrzl, čas se zastavil, když se otočil a uviděl Fin na chodbě. Její blond vlasy byly chaoticky rozcuchané, brýle na čtení měla zaháknuté za výstřih svého pěkného trička a její nohy – tak zatraceně dlouhé – se vystavovaly v krátké, černé sukni. Sjížděl jí očima po celé její délce, než došel k jejím plným růžovým rtům. 

Byla naprosto nádherná a bylo to jako kdyby dostal pěstí přímo do žaludku. Přesto, že se její oči naplnily slzami, usmála se na něj tím úsměvem, který ho v noci pronásledoval a teď, když to viděl na vlastní oči, vzalo mu to dech.

Kurva, nadával sám sobě a odtrhl své oči od jejích rtů.

„Fin,“ zamumlal. Pomalu si stoupl, když k němu došla. Její oči se rozšířily, když ho sledovaly.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí.

******

Byla jsem v pořádku?

Fin se dívala na toho cizince v chodbě a uvědomila si, že tak docela v pořádku nebyla. Ta osoba, která opustila její pokoj před šesti lety byl kluk. Muž, který stál před ní měl tmavé vlasy, které byly povědomé, ale byly teď silné a tmavší. Oči rámované dlouhýma černýma řasama, které si prohlížely její tvář, ztmavly, když se zastavily na jejích rtech.

I když byl Ryan oblečen pohodlně v padnoucím bílém tričku a námořnicky modrých kapsáčích, jeho postava byla mohutná a silná. Jeho bicepsy byly hodně svalnaté se silnými žílami a tetování pokrývalo celou délku jeho pravé paže. Vstup do chodby zakrývala jeho široká ramena. 

Vtáhla hořící dech do svých plic.

„Chyběl jsi mi, Ryane,“ řekla slabě.

Ty jeho tvrdé, tmavé oči se zjemnily, připomněly jí, kým on býval. „Tys mi taky chyběla.“

„Bylo to šest let.“

Ryan znovu přikývl, zíral na ní a jemně odpověděl, „Já vím.“

Uběhla chvíle a potom další, než Jake zavolal z kuchyně. „Fin, doneseš sem to jídlo nebo si mám dát k jídlu Crookshankse? Mám hlad.“

Fin nervózně sebrala z podlahy tašky. „Máš hlad?“

Pomalu se na ni usmál. „Pořád.“

Ryan jí následoval do kuchyně a vzal si od Jakea pivo, které mu podával. „Díky.“

Vzala si své víno a opřela se o linku, když Jake vytahoval talíře. Ryan vstoupil do pokoje a najednou se malebná kuchyně stala maličkou. 

„Tak...řeknete mi něco o Afghanistánu?“ zeptala se. Jake jí nebyl schopný toho moc říci, když si skypovali, a ona chtěla vědět všechno. Potřebovala rozptýlení, protože její prsty ji bolely touhou dotknout se Ryana, protože potřebovala vědět, že byl skutečný a ne jen představa.

„Je to tam ostrý,“ odpověděl Jake. 

„A zaprášený,“ dodal Ryan.

„Palandy na základně jsou malý,“ řekl Jake, když nosil jídlo na stůl.

„Jake se učí hrát na kytaru.“

Fin zvedla své obočí na Jakea, když si všichni sedli k jídelnímu stolu. „Fakt?“

Jake se usmál. „Jo.“

Ryan se na ní přes stůl podíval. „A to nás zabíjí. Tvoje kočka by určitě hrála líp než on.“

Jake se naklonil přes stůl a se smíchem praštíl Ryana po ruce. „Ryan je lenoch,“ řekl jí Jake, když začali jíst. „Usíná v průběhu všech našich tréninkových cvičení.“

Ryan si lokl piva a skoro vyplivl. „Kecáš. Tos byl ty!“ Ryan se podíval na Fin se smíchem v očích. „Jednou ráno Jake spal jako kdyby byl mrtvej a změškal trénink. Spal na lehátku, takže jsme ho odnesli do jídelny. Když se konečně vzbudil, díval se okolo sebe, jak všichni jedli snídani a dívali se na něj jak chrápal jako nákladní vlak.“

„Vstal jsem za potlesku ve stoje,“ chlubil se Jake.

„A s pečenýma fazolema ve tvých kalhotách.“

Fin vybuchla smíchy a když se v průběhu večeře jeden s druhým předháněli s historkami, její smích se skoro změnil ve slzy. Jak se jí vůbec podařilo žít bez nich?

„Tak, jak ses měla ty?“ zeptal se jí Ryan, když stály u dřezu a myli a utíraly nádobí.

Jake odpočíval na gauči s nohami na stolku a zavolal, „Fin je teď zanícenou bojovnicí za změny klimatu, nebo snad ne, Fin?“ Namíříl dálkový ovladač na televizi a začal přepínat programy.

„Pracuju teď na Odboru ochrany a obnovy životního prostředí,“ řekla mu a její rty zaškubaly úsměvem, „ale svůj obleček Supergirl si schovávám pro zvláštní příležitosti.“

******

Ryan se uchechtl. „Seš tam teď už přes dva roky, že jo?“

Její pusa se otevřela dokořán. „Ty to víš?“

„Vím.“

Jasně, že to věděl. Jake byl neúnavný v mluvení o ní a Ryan byl neúnavný v poslouchání toho. Slyšel o jejím životě od Jakea každý detail a zřejmě mu to nestačilo, protože byl tady.

Fin pověsila čajový hrnek na háček na dveřích u trouby. „Takže hádám, že víš, že za dva týdny povedu výpravu na Antarktidu?“

Ryan by měl cítit úlevu. Dva týdny s Fin budou dost těžké na to, aby si udržel odstup, ale bál se o ní, že bude na Antarktidě. Co když ji zasáhne sněhová bouře, nebo spadne do hluboké trhliny? Sakra, choval se jako blbej kretén. Ryan dal sám sobě pomyslnou facku a nasadil úsměv. „Vždycky jsem ti říkal, že ve svém životě dokážeš velké věci.“

„Jo, říkal,“ souhlasila.

Ryan jí vzal za ruku a přitáhl si ji trochu blíž. Podívala se na něj a jeho srdce zabušilo v hrudi, když se její zelené oči upřely na jeho. „Jsem na tebe pyšnej, vždyť víš.“

Fin si olízla rty. „Jsi?“

Jeho oči sklouzly na její rty a všechna krev v jeho těle směřovala do jednoho samostatně myslícího místa. Nadával sám sobě. Vydržet tohle dva týdny? Co si sakra myslel?

Ryan ji pustil a odstoupil zpátky. Odkašlal si a řekl, „Myslím, že bych měl jít do postele.“

„Nechceš předtím kafe nebo něco?“

„Ne, to je dobrý, díky.“

Otočil se, aby odešel.

„Ryane, počkej!“

Zastavil se.

„Musím ti připravit postel v pokoji pro hosty.“

„Ne,“ řekl pevně. „Udělám to sám. Jake mi ukázal, kde je povlečení.“

„Jo, ale je tam celá hromada různých velikostí,“ upozornila ho. „Nezabere mi to moc času.“

Znovu jí řekl. „Nemusíš to dělat.“

„Povleč i mojí, Fin!“ zavolal Jake.

„Povleč si to sám,“ odsekla mu, když opustila kuchyň a šla do prádelny v zadní části domu.

„Proč Ryanovi pomůžeš a mně ně?“

Stejně mu odsekla, když příšla zpátky s hromadou povlečení, dek a polštářů. „Protože Ryan je host.“

„Ryan není host, Ryan je rodina.“ Jake se otočil z gauče podíval se přes své rameno. „Je to tak, Kendalle?“

Ryan se podíval na muže, který byl jeho bratrem v celém významu toho slova, i když ne pokrvním. „Jasně.“

*****

S hromadou prádla šla Fin poslepu do pokoje pro hosty a odřela si holeň o tvrdý rám dřevěné postele.

„Jauvajs,“ zakřičela, její žaludek se zvedl v ostrém výbuchu bolesti.

Ryan jí vytrhl povlečení z rukou. Viděla ho plachtit přes pokoj a přistát na posteli. Polštáře se rozlétly do všech stran. Dívala se na Ryana.

Mračil se. „Je ti něco?“

Zaskřípala zubama, čekala až ta bodavá bolest zmizí. „Ne, to je dobrý.“

Ryan jí popadl za ramena a směřoval s ní k posteli. „Sedni si,“ nařídil jí.

Připomnělo jí to, jak mu zalepila jeho rozseklé obočí a sedla si. „Doktor Kendall, předpokládám?“

Uchechtl se. Dřepl si dolů a uchopil její sametovou kůži na lýtku do svých rukou a sunul je nahoru k jejímu kolenu, aby ho zblízka zkontroloval.

Nasála dech.

„Bolí to?“

Ano. Tvůj dotyk je teplý a tvé dlaně jsou drsné, a bolí to, že tě mám tak blízko, když ty mě nechceš.

„Trochu.“

Ryan projížděl svými konečky prstů po červené, narůstající bouli na její holeni až dokud se z toho nestalo důvěrné pohlazení. 

Fin se zachvěla a on se podíval nahoru na ni a zasáhlo ho teplo planoucí z jejích očí. „Fin,“ řekl chraplavě.

„Mmmm?“

Chvilku na ní upřeně hleděl. Jeho rty se zvlnily v úsměvu a tvrdé rysy jeho obličeje se zjemnily, což ho udělalo téměr krásným. „Myslím, že to přežiješ.“

Snažila se zůstat v klidu, ale jeho ruka stále hladila její nohu. „Máte velmi schopné uzdravující metody, doktore Kendalle.“

„Fin? Co se tady sakra děje?“

Ryan stáhl rychle své ruce pryč, úsměv mu zmizel z tváře, když se oba otočili ke dveřím. Stoupl si, když Ian vkročil do pokoje.

Fin si odkašlala, její žaludek jí klesl, když si uvědomila, že zapomněla zavolat Ianovi. „Iane. Pamatuješ si na Ryana?“

Ryan natáhl svou ruku. 

Ian se na ni podíval a pak na Ryana.

Fin zaskřípala zuby nad tím napětím ve vzduchu. 

„Jo, pamatuju,“ řekl konečně, jeho hlas zněl mdle a nešťastně, když potřásl Ryanovou rukou. Pustil ji a dodal, „Nevěděl jsem, že jsi ty a Jake doma.“

Ian se otočil s očekáváním na Fin.

„Jake a Ryan právě....“

„Fin,“ umlčel ji. „Můžeme si promluvit?“

Fin se postavila, zamířila pohledem na nepovlečenou postel. „Jistě, ale...“

„Udělám to, Fin,“ řekl Ryan a kývnul na dveře. „Běž.“

„Pokud nebudeš moct něco najít, Ryane, jen mi řekni,“ řekla mu před tím, než následovala Iana ven ze dveří.

Šli do jejího pokoje, on za nimi zavřel dveře a založil si ruce. „Nezavolala jsi mi.“

„Promiň. Chtěla jsem, ale Jakeův návrat bylo nečekané překvapení.“ Její oči se naplnily slzami. „Neviděla jsem ho dva roky, Iane. Já....my jsme se zapovídali. Tolik mi chyběl.“

Ian uvolnil své ruce a šel k Fin, dokud nebyl v její blízkosti. Jeho ruka se natáhla a uchopila její tvář. „Dobře. Já to beru, ale....cítím se, že ti na nás nezáleží. Odjíždíš na další půl rok pryč a já nechci, abych odjela.“

Ian se sklonil a zlehka se dotkl rty těch jejích.

„Iane,“ zašeptala. „Tohle je pro mě důležité.

„Ty jsi důležitá pro mě.“

Její hlas se trochu zvedl. „Takže to, co chci já se nepočítá?“

Ian odtáhl svou ruku. „Je to práce, Fin. Jsem unavenej z toho, že všechno ostatní v tvém životě je ti přednější než já. Ježiši, dokonce i Ryan....“

„Ryan co?“

„Nic,“ zmlkl. Obešel jí a sedl si na postel, třel si unaveně svou šíji. Fin přišla k němu a on se k ní natáhl a uchopil ji za boky. Přitáhl si ji k sobě a políbil jí na břicho. „Mám zůstat?“

Fin se na něj podívala, prohrábla rukou jeho rozcuchané blond vlasy. „Nemusíš ráno do práce?“

Ianova čelist ztuhla. „Nestarám se o práci.“

Fin odstoupila o krok dozadu. „Dobře. Jen to půjdu říct Jakeovi a vrátím se. Můžu ti něco přinést?“

Ian si právě sundaval své tričko, odhalil svou širokou, opálenou hruď, kterou si tvrdě udržuje ve formě kvůli své práci. „Jen tebe.“

Šla dolů do chodby a viděla Ryanovy zavřené dveře. Na chvilku zavřela oči, ale jediné co viděla, byl on ležící v té posteli. Chtěla jít dovnitř, svléknout všechno své oblečení a chtěla, aby se do ní ponořil až dokud by z toho nemohla dýchat.

Sakra, Ryane. Proč ses musel vracet zpátky zrovna teď?

Připomněla si, že Ian na ni čeká, pokračovala chodbou a třela si své čelo, když se její emoce obrátily v bolestivé uzlíky.

Došla až na zadní terasu, kde našla Jakea odpočívat na polstrovaném lehátku s kávou v ruce, jak hleděl na hvězdy.

Povzdechla si, sedla si dolů vedle něj a sáhla po horkém čaji, který pro ni udělal.

„Jaký to je pocit, být znovu doma?“

„Je to tězký,“ poznamenal.

Fin se zamračila. „Těžký?“

„Těžký přizpůsobit se normálnímu životu,“ vysvětlil. „Co jsme viděli a udělali je hodně za hranicí normálnosti, je to, jako kdyby být doma už nebylo mým životem.“

„Co jsi viděl?“

Jake si hlasitě vydechl. „Děti – hodně z nich – hladové, chyběly jim končetiny, špinavé a žebrající v ulicích vesnice. Putovali jsme skrz hory na konci dnů a kilometry prachu. Viděli jsme umírat lidi.“ 

Podíval se na ni. „Zabil jsem lidi, Fin,“ řekl jí tence, „a pak přijedeš domů a všechno si jde svým každodenním životem – nakupování a práce, netrpělivost a bezcitnost, a já chci na všechny zařvat, aby se probudili a podívali se, jaké mají štěstí.“ 

Fin oslepená slzami, se natáhla a uchopila jeho ruku. „Miluju tě, Jakeu.“

Stiskl její ruku. „Taky tě miluju, Fin.“

„Řekni mi něco hezkýho.“

Tak vyprávěl, jeho hlas byl hluboký a uklidňující. Její oční víčka ztěžkla a o hodinu později ji Jake pošťuchoval, aby ji probudil.

„Sakra,“ zamumlala.

„Co?“ zeptal se Jake, když se unaveně došourali k jejich vlastním pokojům.

„Nic.“

„Je tam Ian?“ zastavili se před dveřmi do jejího pokoje. „Co se to s vámi dvěma děje?“ zeptal se tiše. 

Fin si třela obočí. „Nevím, co se to děje.“

„Mám mu dát do držky?“

„Ne!“

Jake ji uchopil za šíji a přitáhl si ji k sobě, aby ji dal pusu na čelo. „Stačí říct jediné slovo.“

Ustoupila zpátky a pokrčila na něj obočí. „Násilí není odpověď.“

Jake se zamračil a stiskl na okamžik rty. „Někdy je to jediná věc, která dokáže věci vyřešit.“