FR - 2. kapitola

Překlad: Clarissa

Ahoj holky, moc vám všem děkuji za komentáře a posílám vám další kapitolu.
Trochu to tvrá, protože autorka je zřejmě grafomanka a libuje si v dlouhých kapitolách. :-)
P.S.: Od půlky srpna nastupuju do nový práce, takže nevím, jak rychle mi pak překlad půjde. Ale to se uvidí, zatím to nechám koňovi, ten má větší hlavu..... :-)

Clariss

O dva týdny později

Fremantle, západní Austrálie

Ranní světlo vstoupilo dovnitř Fininy ložnice, zdůrazňujíc plovoucí prach z dalšího týdne, kdy se tady neuklízelo. Hlasitě se protáhla a zazívala, snažíc se odstranit obrázek Ryana ze své mysli. 

Šest let ničeho, ale to zranění pořád bylo tupě bolelo. Co když se mu něco stalo a ona ho už nikdy neuvidí? Nad touto myšlenkou ta bolest ještě maličko zesílila. Fin nikdy neočekávala, že by s ním udržovala pravidelný kontakt, ale ten fakt, že nebyl žádný, ji bolel. Myslel na ni vůbec někdy?

Ryan byl její první kamarád, se kterým se začala bavit, když se přestěhovali ze Sydney kvůli tomu, že její otec byl přeložen kvůli práci. Obrázek jeho, jak tam stál a vzal ji za ruku, když upadla na schodech u školy bylo něco, na co nikdy nezapomene. Slunce brzkého rána zářilo za ním a díky tomu se jeho hnědé vlasy třpytily. Husté, tmavé řasy obklopovaly jeho tak tmavé oči, že se zdály být téměř černé. Její oči sklouzly na jeho ruce. Vypadaly vřele a příjemně – jeho kůže měla takovou barvu, že vždycky vypadala opáleně, bez ohledu na to, jaké bylo roční období. 

Jake a Ryan se rychle zkamarádili a Ryan u nich vždycky zůstával často přes noc. Tak často, že máma a táta přistěhovali druhou postel do Jakeova pokoje – takže každý spal na jedné straně pokoje. Mezi oběma postelemi stály proti zdi dva psací stoly, takže se spolu mohli učit. Naproti tomu, Jake a Fin nikdy nebyli v Ryanově domě. Nikdy je tam nepozval a až do jejích čtrnácti let neznala důvod. 

Později toho večera opustila svůj pokoj jen v tričku a kalhotkách, se záměrem dát si sklenici vody, protože nemohla usnout. 

Dveře koupelny se otevřely a Ryan vyšel ven, z vlasů mu kapala voda a ručník měl nedbale omotaný kolem jeho boků. 

Fin zamrzla, její dech se jí zadrhl v hrdle. Už byl opravdu dost vysoký – jeho štíhlé svalnaté tělo se pomalu formovalo po těch letech sportu. Voda kapala dolů po jeho hrudi a přes jeho významné modřiny, které lemovaly jeho ramena.

„Fin,“ zamumlal.

Vzhlédla, začervenala se, když jeho oči sjížely dolů po jejích nohou, pomalu se vracely nahoru na její tělo a zastavily se na jejím hrudníku, a potom uviděla jeho tvář. 

„Ryane.“ A rukou si zakryla pusu. „Tvoje oko.“

Měl tam modřinu a celé oko měl oteklé. Trhlinka v jeho obočí krvácela a vypadala, že by potřebovala pár stehů. 

Otočil se a odvrátil svou tvář. 

„Běž zpátky do postele, Fin,“ zamumlal a otočil se k ní zády. 

Fininy oči se zaměřily na vybledlé žluté a fialové skvrny na jeho lopatkách, a její dech se zadrhl hrůzou. Jeho štíhlé svaly se sevřely a protáhly, když šel chodbou dolů. 

„Počkej!“ zavolala Fin jemně. Natáhla se a chytila ho za paži před tím, než mohl zmizet v Jakeově pokoji. 

Ryan se zastavil, zpoloviny se otočil k ní. „Co?“

Jeho tvář skrývala tma, ale přesto mohla vidět bolest v jeho očích a jeho hrudník zvedat se a padat trochu více zrychleně. 

„Kdo ti to udělal?“

Ryan se k ní otočil čelem a setkal se s jejím pohledem. Jeho čelist byla pevně sevřená a obličej bez výrazu. „To nic není.“

„Ale je,“ odpověděla. „Kdo tě zbil?“

Uchechtl se, ale neznělo to šťastně. „Měla bys vidět toho druhýho kluka.“

Fin se zamračila. „Jakýho druhýho kluka?“

Ryan mávl rukou. „Na tom nezáleží, Fin, jasný? Nedělej z toho víc, než to je.“

„Když na tom nezáleží, tak proč mi nechceš říct, co se stalo?“

Hluboce vzdychl a vzal ji za ruku, vedouc jí do jejího pokoje a zavřel za nimi dveře. 

Fin se najednou otočila a zůstala bez dechu. Ryan byl s ní sám v jejím pokoji a neměl na sobě nic jiného, než jen ručník. Doufala, že mu nespadne dolů. Opravdu nebyla připravená na to, vidět, co se skrývalo pod ním. Fin a její kamarádky viděly pár obrázků, ale aby pravdu řekla, bylo to více než děsivé. 

„Tohle není dobrý nápad,“ zamumlal s výdechem.

Fin směrovala k její posteli. „Sedni si.“

„Fin.....“

„SEDNI si,“ poručila mu. 

Pokrčil rameny, jako by to nebyl žádný velký problém, Ryan se došoural utahaně k její posteli. Otočil se a sedl si. 

„Nehejbej se,“ dodala. Zmizela za dveřmi a vrátila se s lékárničkou. 

Ryan zvedl obočí. „Doktorka Tannerová, předpokládám?“

Uchechtla se, když položila lékárničku na postel a otevřela víko. „Pššt.“

Vyndala balíček motýlkové náplasti (pozn. taková ta bílá náplast ve tvaru „mašličky“, která se používá místo šití, aby držely okraje rány u sebe), jednu vyndala a otevřela. Postavila se nad něj, naklonila se dolů a přilepila jeden okraj náplasti pod ránu. Její žaludek se trochu otočil, když přitiskla malou ránu k sobě a přilepila nad ní druhý konec náplasti. 

Její obličej byl blízko jeho a zašeptala, „Měl bys jít radši k doktorovi, Ryane.“

„Fin...“ Vydechl, když něžně přejela prstem po náplasti. Natáhl se, jeho dlaň obkroužila její zápěstí, aby ji zastavil. 

Její pohled přeskočil z jeho obočí k jeho očím. „Copak?“

Ryan hladil její pokožku, klouzal jeho dlaní nahoru po jejím předloktí až vzal její obličej do dlaní. Pohlédl jí do očí a její tep zrychlil. „Děkuju.“

„Za co?“

Trošku se k ní naklonil a její dech se zastavil. „Za péči.“

Až teprve, když šel a opustil její pokoj, si uvědomila, že jí vůbec neřekl, co se stalo. 

Následující odpoledne se Fin vkradla do Jakeova pokoje, kde Jake seděl u stolu a učil se. Vlezla na jeho postel a potom, co si pod sebou naklepala polštář, aby se jí sedělo pohodlně, šla rovnou k věci a zeptala se, „Co se včera stalo Ryanovi?“

Jake otočil hlavu a podíval se na ni. Jeho výraz byl prázdný jako jeho pero vznášející se nad stránkou. „Nic.“

„Viděla jsem ty modřiny, Jakeu,“ řekla mu Fin, když si začal znovu psát poznámky. „Vy dva jste se poprali?“

Upíral pohled do papíru ležícího před ním, když odpověděl, „Do toho ti nic není.“

„Fajn, pak se teda zeptám Ryana.“ Chystala se zvednout se z postele a Jake odhodil své pero, až se rozbilo. 

„Ne, Fin. To nedělej.“ Jake se otočil na své židli, aby jí čelil a prohrábl si rukou své rozcuchané blond vlasy. „Kvůli čemu myslíš, že je vždycky u nás a ne doma? Jeho fotr je kretén a nechutnej ožrala.“ 

„To mu udělal jeho táta?“ Zašeptala Fin a v šoku se jí obrátil žaludek.

Jake přikývl hlavou, ten pohyb byl prudký a naštvaný. „Nic neříkej, jasný?“

„Tak kvůli tomu je Ryan pořád tady? Protože tohle není poprvé, co se to stalo, že ne?“

„Ne, to není.“ 

„A proč něco neřekne?“

„Nech to bejt,“ zavrčel Jake a otočil se zpátky k jeho učebnicím. „Ještě pár let a vstoupíme do armády a pak už tady nebude muset nikdy bejt.“

Někde hluboko uvnitř Fin doufala, že Ryan by mohl změnit jeho rozhodnutí, že odejde. Nechtěla, aby odešel, ale teď už věděla, proč musel. Fin chtěla odejít také, odstěhovat se tak daleko odtud, jak by jen bylo možné.

Jak ji Jake požádal, snažila se to držet v tajnosti, ale vyklouzlo jí to jednoho večera, když jí bylo šestnáct. Kluk z jejího ročníku ve škole se začervenal a koktal, když se jí zeptal, jestli by s ním nešla do kina. V její hlavě bylo místo jen pro Ryana, její bezprostřední reakce by byla Ne. Pokud by s někým chtěla randit, chtěla by, aby to byl Ryan. Ale Ryan odjížděl, takže tomu klukovi řekla možná. Seděli u stolu a večeřeli, když to přede všemi vyhrkla. 

„Ne,“ odpověděl její otec. 

Svůj pohled upřela na Ryana. Jeho tvář zbledla a jeho oči hleděly do jeho talíře. Nechtěl, aby ona randila? Pocit úlevy a lítosti ji zmátl a prudce se odstrčila od stolu a odběhla ven. Seděla venku na zahradě a škubala stébla trávy. Její puls zrychlil, když Ryan vyšel ven a sedl si vedle ní, oba po sobě házeli kousky trávy, když tiše mluvili. 

„Chci vypadnout pryč, Fin,“ řekl jí. „Potřebuju vypadnout. Nemůžu na tomhle místě žít tak dlouho. Jsem už unavenej z těch hádek a řvaní, z alkoholu a....“

„On tě bije.“

Ryan zavřel své oči a její srdce zabolelo. Místo toho, aby potvrdil její slova, mluvil dál, ale jeho hlas byl plný bolesti. Nevěděla, co jiného má udělat, tak se otočila a vzala jeho obličej do dlaní.

„Ryane,“ zašeptala.

Otočil svou hlavou a vtiskl jí jemný polibek do dlaně. Zachvěla se. Ten způsob, kterým se na ní Ryan díval ji vzal dech.

Jako kdyby se probudil, zatřásl svou hlavou a odtáhl se pryč. Vyskočil na nohy a odešel dovnitř, nechávajíc Fin samotnou. Seděla tady ve tmě, cvrčkové cvrlikali, jasmín sladce voněl ve vzduchu a ona plakala. 

Konečně jí bylo sedmnáct a dosáhla věku, který její rodiče stanovili jako magické datum. Ryan se od ní v průběhu posledního roku držel zpátky, takže když ji Ian pozval na rande, nedovolila si nad tím zaváhat.

Ian s ní chodil do školy, akorát o rok výš, a byl sexy. Vysoký a blond, s koketíma modrýma očima, byl svalnatý, společenský a vtipný. Fin byla překvapená, jak dobře se s Ianem bavila. Když ji Ian doprovodil ke dveřím, zahodila myšlenky na to, že by Ryan byl tím prvním, kdo by ji políbil a dovolila to Ianovi.

Ian ji držel za ruce, naklonil se dopředu a přitiskl své rty na její. Otevřel jí svými rty ty její a vklouzl jeho jazykem dovnitř a ten dotek vyslal do jejího těla pocit horka. Fin ovinula její paže okolo jeho krku a on omotal své okolo jejích boků a přitáhl si ji blíž.

V rozpacích z toho, že by to její rodiče mohli zahlédnout se odtáhla zpátky.

„Můžu ti zavolat?“ zeptal se zadýchaně.

Olízla své rty a jeho oči se zadívaly na její pusu. „Můžeš,“ odpověděla a usmála se. 

Po dvou měsících randění s Ianem ho pozvala domů, aby spolu koukali na film, zatím co její rodiče byli pryč na večírku. Neměla vůbec ponětí, co hráli v televizi. Fin ležela pod Ianem na gauči, jeho váha ji tlačila do polštářů po celou dobu, dokud v televizi neběžely závěrečné titulky filmu. Jeho dotek se stal pevnějším a naléhavějším. Začervenala se při cizím pocitu z jeho velkých, horkých dlaní, které mířili pod její tričko a nahoru po nahé kůži jejího trupu. 

Zaváhal, odtáhl se zpátky a podíval se na ni. „Fin...je to v pohodě?“

Na kratičký moment, by chtěla říct ne – tvé oči jsou moc modré namísto tak tmavě hnědých, až skoro hraničí s černými, a tvoje vlasy jsou blond, ne tmavé a hedvábné. Odchází, připomínala sama sobě. Ryan odchází pryč.

Nemohla čekat na něco, co se nestane. Měla Iana ráda. Její rodiče měli Iana rádi. Měl své vlastní sny a ty nezahrnovaly bojování v něčí válce – chtěl se stát policejním důstojníkem.

Ian se po jejím zaváhní odtáhl zpátky a Jake s Ryanem si tenhle moment vybrali, jako ten nejlepší, kdy se vrátit domů. 

Fininy rty byly opuchlé a její vlasy rozcuchané. Jak si rychle upravovala tričko, bylo jasné, co tady dělali.

„Iane,“ řekl Jake chladně. „Myslím, že už je čas, abys odešel, kámo.“

Ian ignoroval Jakea a díval se na ni. „Chceš, abych odešel?“

Její oči sjely do místa, kde se Ryan opíral o rám dveří. Jeho postoj byl ležérní, ale jeho klouby na rukou byly bílé. Jeho tmavé oči se zaměřovaly na Ianovu ruku, kterou měl zastrčenou důvěrně na jejím boku. 

Vztek zalil jeho hruď nad pocitem viny. Jak se Ryan opovažoval cítit něco takového? Neměl na to právo. 

„Ne, nechci, abys odešel,“ řekla naštvaně, její oči se vrátily zpět k Ianovi, „ale už JE pozdě.“ Fin si stoupla a vzala ho za ruku. Vzal tu její do své a stiskl ji, jak ji následoval. Fin hodila po Jakeovi hnusný pohled, když vedla Iana k hlavním dveřím, zavírajíc je prudce za nimi. 

„Omlouvám se,“ řekla mu a protočila oči, když stáli na verandě. „Bráchové.“

„Neomlouvej se.“ Přitáhl si ji blíž a přejel si jazykem po rtech. „Jen mě znovu polib.“

Fin se naklonila a dotkla se svými rty jeho, užívajíc si způsobu, jakým ji těsně objal, jako kdyby byla něco vzácného. Jak odešel, stála na verandě a koukala, jak šel dolů po ulici a nastoupil do svého auta. Zamávala mu, když odjížděl a vklouzla dovnitř a spěchala rovnou ke schodům.

„Fin!“ Zavolal na ni Jake z gauče.

Zastavila se, jednu nohu na schodech a otočila svou hlavu, aby se setkala s pohledem očí jejího bratra.

„Nepřeju si, aby tady s tebou byl, když není nikdo doma.“

Fin zčervenala, v rozpacích z toho, že byla přistižena, jak se s Ianem mazlila. „Nejsi můj táta Jakeu, takže toho nech.“

Ryan vyšel z kuchyně, držíc dvě piva v jeho rukou. Na krátký moment zachytila jeho pohled, než se podíval jinam a pokračoval jeho cestou do obýváku.

„Ne, to nejsem, ale měj taky nějakou zatracenou sebeúctu, jasný?“

Fin ublíženě zalapala po dechu. 

„Ježíši, Jakeu.“ Zamračil se Ryan, položil piva na stolek a dal Jakeovi pohlavek.

„Do prdele,“ zamumlal. „Fin, já....“

Ale Fin už běžela nahoru do svého pokoje, naprosto ponížená. Svlékla se do tílka a kalhotek, zalezla do postele a zabořila svůj obličej do polštáře. Pořád mohla na kůži cítit Ianovu vůni a bylo to zvlástně uklidňující.

„Fin?“ Jake zašeptal, otevírajíc nepatrně její dveře a nakukujíc dovnitř. 

Fin neměla náladu na mluvení. Předstírala, že spí, když se vplížil do pokoje, bojujíc s tím, aby dýchala, i když si sedl dolů na kraj její postele.

„Omlouvám se.“ Odhrnul jí Jake vlasy z tváře. „Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo,“ řekl měkce. „Jsi prostě tak chystrá a krásná. Jsi lepší než on. Jsi lepší než kdokoliv, koho jsem kdy poznal. Jsem na tebe tak pyšněj.“

O dva měsíce později se Fin a Ian stali takřka nerozdělitelnými. Seznámila se s jeho rodiči a párkrát u nich zůstala přes noc v pokoji pro hosty. Ian k ní během noci vklouzl. Vyšplhal se vedle ní, přitáhl si ji blíž k sobě, hladil ji rukama po jejím těle a pod jejím tričkem, tiskl její prsa ve svých dlaních, když se líbali. Nakonec jeho dlaně putovaly dolů po jejích zádech, vklouzly pod její kalhotky, Ian zasténal, když jí popadl za zadek. 

O dva týdny později, v sobotu v noci, byly Ianovi rodiče pryč. Zavedl ji do jeho pokoje v zadní části jeho domu. Byl upravený a uklizený. Věděla, že nikdy předtím takhle jeho pokoj nevypadal, než ji pozval na návštěvu a její srdce se nervózně rozbušilo.

Ian se usmál, vzal ji za ruce a přitáhl si ji k sobě. Jeho oči pozorovaly její rty. „Chci tě, Fin.“

Kousla se do rtu, na moment se zastavila a řekla, „Já tebe taky, Iane.“

Fin slyšela, jak zadržel dech. „Jsi si jistá?“

Přikývla na souhlas. 

Ian uchopil své tričko u krku a zatáhl za něj a její pohled sklouzl na opálenou, svalnatou hruď, která se před ní odhalila.

S třesoucíma se rukama se natáhla a umístila své dlaně na jeho hrudník. Ian zasténal, když pomalu klouzala dlaněmi dolů, zatřásl se, když sáhla na opasek jeho džínů a jemně za něj zatáhla. Cítíc se jistěji po jeho reakci, usmála se a pohlédla na něj zpod řas. 

Uchopil ji za boky, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Jeho ruce uchopily lem jejího trička, přerušil polibek a svlékl jí tričko. Její dlouhé, neuspořádané vlny padaly přes její nahá ramena až dolů na její záda. Cestujíc prsty po jejích žebrech, mačkal její prsa dlaněmi, jeho palce se třely o krajkový okraj její podprsenky.

Ian jemně zatahal za ramínko. „Můžu ti ji sundat?“

Fin se zhluboka nadechla a přikývla.

Natáhl se dozadu a tápal, než se mu podařilo rozepnout zapínání a stáhnout ji dolů z jejích rukou. Její podprsenka dopadla na podlahu a ona se začervenala, odvracejíc její oči od jeho upřeného pohledu. 

„Ty se červenáš, Fin.“ Dal jí svůj palec a ukazováček pod bradu a nadzvedl její hlavu tak, aby se na něj dívala. „Nestyď se. Jsi tak nádherná.“

„Ty taky,“ zašeptala měkce. 

Sklonil svou hlavu a našel její ústa, jeho jazyk se ponořil do jejích úst až zapomněla na své rozpaky a na to, kde by měly být její ruce. Instinkt vše zařídil a brzy před sebou stáli úplně nazí.

„Já nikdy....“ Fin se odmlčela, když její oči putovaly dolů po jeho těle. Bylo to poprvé, co viděla nahého kluka a vzpomněla si na ty obrázky, nad kterými se svýma kámoškama chichotaly a uvědomila si, že vidět to doopravdy nebylo vůbec děsivé.

„Ani já ne,“ zašeptal. 

Ian si ji přitáhl ještě blíž, hladil jí rukama lehce dolů po zádech, až dokud nedržel rukama její zadek. Mohla cítit jak byl tvrdý, když se tlačil proti jejímu břichu.

S třesoucíma se rukama se natáhla dolů a obkroužila ho, překvapená tou horkou a hedvábně jemnou pokožkou. Zastavil se nad jejím dotykem a ona ucukla svýma rukama pryč, mumlajíc omluvu.

„Ne, to je v pořádku,“ řekl jí chraptivým hlasem. „Jen nechci ….no, víš, tak brzy.“

Fin se zahihňala a potom se Ian uchecht a přitáhl si ji směrem do postele. Brzy ležela pod ním, přinutila se uvolnit své tělo, když se jí dotýkal. Jeho ruce si našly cestu mezi stehna a ona zavřela oči při tom vpádu, její tělo bolelo a brnělo pod tím dotekem. 

„Iane,“ zašeptala.

„Bolí to?“

„Ne. Já....je to příjemné.“

„Ty jsi příjemná,“ odpověděl, jeho ústa a jazyk vířily nesnesitelně okolo její bradavky, jeho prsty jí opustili chtějíc víc. „Celá tak jemná a vlhká a žhavá. Můžu....“ odmlčel se.

„Ano,“ odpověděla, bez dechu. „Prosím.“

Posadil se a natáhl se pro kondom. Fin nevěděla, jestli odvrátit oči nebo pomoct. Nadzvedla se na loktech. „Měla bych.....“

„Ne, mám to, zlato.“

Pak ji znovu přitiskl dolů, jemně jí položil polštář pod hlavu a pomalu se tlačil do jejího těla.

Napnula se.

„Uvolni se,“ šeptal jí do ucha.

Přikývla a ucítila, jak do ní vklouzl celý. 

Sklonil svou hlavu k jejímu krku a zachvěl se. „Jsi tak příjemná,“ zasténal.

Po chvilce se vytáhl zpátky, zvedajíc ruce po obou jejích bocích. Jeho oči držely její v důvěrnosti, která byla nová, když se v ní začal jemně pohybovat. 

Když omotala své nohy okolo něj, zastavil, natahujíc hluboký roztřesený nádech do jeho plic. 

Její oči se prudce otevřely. „Jsi v pořádku?“

Ian přikývl. „Jen potřebuju minutku. Chci, aby to i pro tebe bylo příjemné.“

Bylo to příjemné, ale bylo brzy po všem. 

„Promiň,“ mumlal do jejího krku a vtiskl jí polibek na ucho. „Přístě to bude lepší. Slibuju.“

Později, se poprvé v životě sprchovala ještě s někým jiným. Smáli se, když bojovali o mýdlo a klouzaly rukama po tom druhém. S horkou vodou dopadající na jejich pokožku, poznávali, co toho druhého donutí hihňat se a nebo sténat. Po zavření kohoutků, pomohl jí Ian osušit se než jí zavedl zpátky do jeho postele. Prolíbal si cestu dolů po jejím těle, až jeho ústa našla místečko mezi jejíma nohama. Brzy byla bez dechu a spadla přes okraj s myslí ochromenou potěšením. 

Usmívajíc se, vylezl zpátky nahoru po jejím tělě a znovu mohla ucítit jeho tvrdost, jak se tlačí proti jejímu bříchu. „Zůstaň trochu déle,“ šeptal, když putoval svými rty nahoru po jejím krku.

„Nemůžu, je už půlnoc. Musím se vrátit zpátky.“ 

Ian přikývl proti jejímu krku. „Dobře.“

S příjezdem k jejímu domu, vtiskla rychlý polibek na jeho rty a skloněná opustila jeho auto, a zamířila rovnou do domu. Bez dechu, mávla na své rodiče než vyběhla nahoru po schodech do svého pokoje, neschopná odstranit úsměv ze svých rtů. Její mobil zabzučel, a zpráva od Iana ji říkala, že se nemohl dočkat, až ji zítra ráno uvidí. Měkce se zasmála, odkládajíc svůj mobil na noční stolek a v tom si ho všimla. Ryan ve tmě ležel na její posteli.

Finin dech se zastavil v šoku.

„Ryane?“

Její oči si přivykly tmě. Jeho ruce měl složené za hlavou, oči bloudící po stropě, obklopen kupou růžových a bílých krajkových prostěradel. Byly tak krásné, že nemohla odolat a koupila je právě před měsíce, když byly s Rachel nakupovat. Teď, když se na ně dívala, všechno co kdy viděla, byl Ryan. 

„Co tady....“

Zadržela svá slova, protože to najednou věděla. Ryan odjížděl. Její srdce, tak nedávno povzbuzené její nocí s Ianem, hluboce popraskalo. 

O měsíc později zamávala na rozloučenou Jakeovi, a od té doby už nebyla stejná. Dokončila školu a po dalších šesti měsících se rozešla s Ianem, když se odstěhoval do Sydney kvůli univerzitě.

Fin zůstala a absolvovala studia životního prostředí a mořské vědy na místní univerzitě, kde měla za spolubydlící Rachel. Obě dívky byly krásné samy o sobě a rande přicházela snadno, navzdory Finině tendenci nosit jednoduché oblečení jako tílka a tepláky. Její srdce prostě nemělo zájem, aby se snažila. 

„Můj bože, mohla by sis pro jednou oblíknout něco, z čeho by moje oči nekrvácely?“ Řekla jí Rachel, když se další den Fin oblékala na přednášku. Mrkala přehnaně jejíma velkýma hnědýma očima na Fin. S Rachelinýma tmavýma vlasama ve stylu střihu Mii Farrow (pozn. krátce ostříhané vlasy s delši patkou) vypadaly ještě větší.

Fin se zasmála a zatřásla zadkem před Rachelinou tváří, poté co škubla za její tepláky. Rachel zavrčela a hodila po ní polštář. „To nebylo vůbec hezký.“

Fin nakrčila rty na svou kámošku. „Vždyť mě miluješ.“

„Máš štěstí, že jo,“ odpověděla Rachel a zvedla své perfektně tvarované obočí. „Víš,“ dodala, „myslím si, že Ian by zůstal, kdyby ses dost snažila.“

Fin, dávajíc si učebnice do jejího batohu, zastavila a podívala se na Rachel. „Dost se snažila? To myslíš vážně?“

Rachel padla zády na svou postel. „Jo. Nikdy´s mu nedala opravdovou šanci, Fin. Upřímně, jediná chvíle, kdy jsem viděla, jak se tvé oči rozzářily kvůli klukovi bylo když.....“

Fin si prudce nasadila batoh na záda. „Bylo když?“

„Když byl Ryan okolo,“ Rachel zamumlala.

Tři roky a ona neslyšela od Ryana jediné slovo. Všechno, co věděla, bylo jen zprostředkovaně od Jakea. Dokončili výběrové kurzy SAS, nebo brzy měli. Nebyla si jistá.

Fin se na Rachel zamračila. „Nezmiňuj jeho jméno.“

„Fajn. Půjdeš dneska večer na rande s tím klukem? Jak se jmenuje....Merlin?

„Merlin?“ Fin se zasmála. „Martin. A možná,“ odpověděla, zvedajíc svůj batoh přes rameno. 

„Dobře. Vyberu ti něco na sebe,“ zaječela Rachel, když Fin vyšla ze dveří, zavírajíc je za sebou hlasitě. 

Později toho odpoledne ji Jake volal, aby ji řekl, že to udělali. Ryan dokázal přesně to, co si stanovil, že udělá a brzy budou bojovat v Afghanitánu. Tu noc dovolila Rachel, aby ji oblékla. V přiléhavých černých šatech, s kouřovýma očima a hladkými červenými rty nemohla sama sebe v zrcadle poznat. 

Skvělé.

Zrušila své rande s Martinem, šla ven s Rachel a pár kamarádkami a tu noc docela dost pila. 

Když se naklonila přes bar, aby objednala další kolo drinků, popadly ji něčí ruce za boky.

„Zlato,“ řekl hlas do jejího ucha.

„Iane!“ Otočila se k němu. „Ty ses vrátil.“

Stál tady, větší, starší a pořád tak sexy, jak si ho pamatovala. Zaplatila za drinky a otočila se zpátky tváří k němu. „Vypadáš dobře.“

Ztěžklými víčky nad ní pokukoval. „Vypadaš sexy. Skoro jsem tě ani nepoznal.“

Fin zčervenala a podívala se dolů na své šaty. „Obvykle něco takového nenosím.“

„Líbí se mi to.“ Klouzal rukama po jejím pasu, sklonil se a jeho oči se zaměřily na její rty. „Chybělas mi.“

Její oči vyhledaly jeho tvář. „Tys mi taky chyběl, Iane.“

Ianovy oči se přivřely v úsměvu, a její srdce ji trochu poskočilo. „Nevypadneme odtud?“

Fin se podívala na své kamarádky. Rachel ji dala viditelné znamení palcem nahoru. Ostatní její kamarádky se smály a pokřikovaly, přitahujíc na sebe mužskou pozornost a zdálo se, že si užívají každou minutu.  

Zhluboka se nadechla a podívala se na něj. „Dobře.“

A prostě navázali tam, kde skončili.

To bylo před dvěma lety. Fin absolvovala školu a Ian pracoval pro Perthskou městskou policii. Tlačil na to, aby se k sobě nastěhovali, ale Fin odolávala. Cenila se své nezávislosti. Měla skvělou práci na Odboru ochrany životního prostředí. Také vlastnila zrekonstruovanou chatu ve Fremantleu. Koupila ji společně s Jakeem, když přijel na návštěvu před tím, než byl poprvé poslán na misi do Afghanistánu. 

Teď byli zpátky na jejich druhé misi a Fin byla vděčná, že měla v práci frmol, protože ji to pomáhalo z hlavy dostat starosti. Minulý rok dokončila průzkumnou expedici na Arktidě a na další odjíždí za dva týdny. Ian z toho nebyl nadšený a ona očekávala, že jí dá ultimátum. Ta smutná část toho byla, že věděla, pro co se rozhodne.

Telefon zazvonil, probírajíc ji zpátky z jejích vzpomínek.

„Haló.“

„Ahoj, zlato.“

„Iane,“ nadechla se jemně a vyhrabala se z postele, pokládajíc své nohy na podlahu z masivního dřeva. Na tu samou podlahu, kterou Jake po týdny pokládal a dokončoval v průběhu jeho návratu. Chata stála na perfektním místě, blízko u pláže a u rodiny. Byla jednopatrová, natřená béžovou barvou, bíle zdobená, se svěžím zeleným trávníkem a na zahradě s velkou masivní terasou, přikrytou velkou stínící plachtou. Záhonky s rostlinami lemovaly levou stranu trávníku, které se skvěle doplňují s pečlivou údržbou, kterou vyžadují. Což Fin dodržuje, protože nenávidí, když v něčem selže. 

Mamutí, rozpláclá tvář himalájské kočky přiběhla, když Fin vstala a oklepala svůj krátký bavlněný župan. Zakopla o něj, když odcházela z koupelny a narazila obličejem do zdi v chodbě. 

„Sakra, Crookshanksi,“ (pozn. v cz je to Křivonožka, tak jsem nechala orig. jméno)zamumlala podrážděně a třela si něco, co vypadalo jako bolestivá narůstající boule na jejím čele. „Proč nemůžeš spát jako normální kočky?“

„Mňau, mňau,“ odpověděl ji netrpělivě, vypadajíc více mrzutě než normálně jiné ráno. Fin měla Crookshankse od té doby, co se přestěhovala na chatu, pojmenovala ho po Hermionině kočce z jejích milovaných knížek o Harry Potterovi. Kdo by nemiloval magický svět, kde jeden může létat na koštěti bez drancování světa, kvůli tomu, aby dosáhl svých cílů? Vyřešit války mezi světy pouhým mávnutím hůlky.

„Zase jsi zakopla, Fin?“ Řekl Ian do telefonu s povzdechem.

„Jen o kocoura,“ zamumlala, dívajíc se něj, jak klusal napřed dolů chodbou a do kuchyně, otáčejíc se opakovaně za sebe, aby se ujistil, že ho ona následuje.

„Jeff, Ray a Becca budou dneska grilovat na pláži. Půjdem taky, co říkáš?“

Fin se přikrčila, když se natáhla pro kočičí konzervu. „Vlastně, já musím jít do práce.“

„Sakra, Fin.“ Byl samozřejmě naštvaný a Fin se odmlčela a opřela se bokem o kuchyňskou lavici. „Brzy odjíždíš na půl roku pryč. To jim to nestačí?“

„Je mi to líto. Ještě toho musím hodně zařídit....“ odmlčela se, když se jí Crookshanks hlavičkou otíral o její nohu. 

„Dobrá, tak tam teda půjdu sám.“

„To je dobře,“ odpověděla, sehla se, aby nandala lžíci jídla do kočičí misky na podlaze vedle lednice. „Měl bys tam jít. Vyřiď, že je všechny pozdravuju, jo?“

Ian hlasitě vydechl do telefonu. „Fin...“

Uhnula z cesty své kočce, stoupla si a opláchla lžíci ve dřezu. „Hmm?“

„Nic. Uvidím tě dneska večer?“

„Zavolám ti,“ řekla mu. 

„Jo, určitě, jasně,“ odpověděl a zavěsil.

„No, to šlo dobře,“ zamumlala na svou kočku a odhodila s rachotem lžíci do dřezu. Otočila se a zjistila, že si mluvila sama pro sebe, Crookshanks už byl dávno pryč. 

Později toho odpoledne, seděla Fin u stolu v její kanceláři, dodělávajíc nějaké maličkosti ve výkazech pro jejich výzkumný projekt, když jí zavibroval mobil a vylekal ji z jejího papírovacího komatu.

Když uviděla Jakeovo jméno na displeji, zamračeně to zvedla.

„Haló?“ odpověděla opatrně.

„Fin!“ ozval se výkřik v telefonu.

Fin se zamračila divíc se, proč ji Jake volal na mobil. Vždycky, když byl pryč, tak jí volal jedině na pevnou linku domů. 

„Jakeu?“

„Hurá, to ti to trvalo. Myslel jsem, žes byla v rodině ta nejchytřejší?“

„Ale...“

„Jsem doma!“

„Doma? Jako doma v Austrálii? Nebo doma, jako doma?“

„Doma jako doma, Fin. Dívám se přímo do Crookshanksových geniálních očí, zatímco s tebou mluvím.“

Finino srdce zrychlilo nadšením. Chuť vyhodil všechny papíry do vzduchu a rychle spěchat domů byla nepřekonatelná. Místo toho se rozesmála jako blázen. „Můj bože, Jakeu. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím! Co máma, ví o tom? A táta? A co....“

„Hej, hej, Fin. Nikomu neříkej, že jsme doma tak brzy. Oba potřebujeme pár dní, abychom se vyspali před tím, než se na nás vrhne celá rodina, jasný? Prosím?“

Fin kývla hlavou a dodala „samozřejmě“, když si uvědomila, že vlastně nemohl vidět, jak kývá hlavou. Mluvívala s ním většinou přes Skype. Pak se její obočí nakrčilo. „Počkej moment.....My?“

„Jo, já a Ryan. Zůstane tady v pokoji pro hosty. Je to v pohodě, že jo? Většinu toho času, co tu budeme, budeš pryč, zlato, tak si nemyslím, že by to mělo vadit.“

Po jeho slovech se Fin roztočila na své otáčecí židli, až jí odletěla sešívačka. Praštila do oddělovací zdi mezi ní a Paulem, jejím spolupracovníkem ve výzkumu. Pohodil svou hlavou nahoru jako šelmy po zazvonění zvonečku a ona dusila smích. Zatřásla na něj hlavou, on pohodil hlavou zpátky dolů s protočením očí, když zahlédl sešívačku na zemi. 

„Fin?“

„Jo, to je umm, bezva. Fajn.“

Odmlčel se. „Jsi v pohodě? Zníš nějak divně. Není ti blbě, že ne?“

Nebylo, ale při myšlence na to, že znovu uvidí Ryana po dlouhých šesti letech, se jí svíral žaludek. Zhluba vydechla. Proč se Ryan rozhodl najednou znovu vstoupit do jejího života?

„No. Je mi fajn.“ Odkašlala si a podívala se na hodinky. „Nedostanu se odtud dřív než v pět. Musím toho ještě hodně udělat. Je mi to líto. Chceš, abych vyzvedla někde něco k jídlu až pojedu domů?“

Odmlčel se a mohla slyšet Jakea jak mluví s Ryanem. Neslyšela, co Ryan říkal, jen zachytila mumlání hlubokého hlasu, které jí poslalo mráz po zádech. 

Jake se znovu vrátil k telefonu. „Jasně, to by bylo skvělý.“

„Dobře. Napiš mi esemesku, co mám vyzvednout. Jakeu?“

„Ano?“

„Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.“

„Já taky,“ odpověděl měkce. Chystala se zavěsit, když zvolal, „Počkej ještě. Dostal ráno Crookshanks jídlo? Ta zlá načechraná koule se mi pořád otírá o nohy a já nevěřím, že to bylo kvůli tomu, že jsem mu tak chyběl.“

„Ano, dostal. Takže se jím nenech zmást. Prostě ho vyžeň ven.“

„Fajn, zatím čau, Fin.“

„Měj se, Jakeu.“

Fin zavěsila a otočila se na své židli zpátky, odhodila telefon na stůl a slepě zírala na tu hromadu papírů před sebou. Jak se teď sakra měla soustředit?