FR - 1. kapitola

Překlad: Clarissa

Zdravím vás, holky :) 
Uffff, tohle bude hodně náročná knížka...
Takže si připravte pořádnou zásobu kapesníčků a pustíme se do toho. 
Hezké čtení ;-)
Clariss

Přibližně o 5 let dříve

Operační základna Khost

Východní Afghanistán

„Hej, Kendalle!“ Zvolal Jake. 

Ryan se na něj otočil a ukázal mu prostředníček. Jake nezmlkl po celé odpoledne. Snažil se mu nevěnovat pozornost, ale Jake byl neúnavný hajzl. Vždycky byl.

Jake zavrtěl hlavou, napodobujíc znechucení. „To je všechno, co pro mě máš, kámo?“

Ryan se uchechtl a otočil se zpátky a pokračoval dál za jejich velitelem roty, Paulem „Monty“ Montgomerym, který udával tempo podél Pakistánských hranic. Monty dostatečně vzbuzoval důvěru v každém vojákovi – schopný a zkušený s neskutečnými instinkty, které se mu už několikrát pod palbou osvědčily. Spoléhat se na Montyho bleskové rozhodnutí – zda střílet nebo zalehnout k zemi, jít kupředu nebo ustoupit – bylo kurva uklidňující. 

Dvacet pět dlouhých dní, po které teď byli v poli, dokončí jejich závěrečná hlídka předtím, než se vrátí zpátky na základnu. Jejich SAS jednotka byla pověřena průzkumem. Shromaždování zpravodajských informací o Talibanu v horách východního Afghanistánu bylo dobře známé pro své nebezpečí.

Vzduch byl suchý a horký, a hory skalnaté a orientovat se pod rouškou noci bylo osinou v zadku. A ten prach – kurva, už ho měl dost. Měl ho ve vlasech, v oblečení a dokonce i ve svém zadku, což dělalo jejich putování ještě víc nepohodlnějším.

„Jestli to je všechno, co mám?“ Ryan zvedl na Jakea své obočí, když udržovali trestuhodné tempo. „Pro tuhle chvíli ti to musí stačit.“

„Já chci víc, tohle nestačí. Potřebuju něco k pití a kurva něco k jídlu.“

Ryanův žaludek zaškrundal v odpovědi, převracel se s hlasitým a žaludek zvedajícím úderem. Zásoby potravin byly vyčerpány před dvěma dny a od té doby se snažil zahnat vidinu pořádých steaků a horkých brambor. „Nemluv o jídle.“

„Jak dlouho ještě bude trvat než se dostaneme do naší výchozí oblasti, Monty?“ Zavolal Jake tiše.

„Dva kiláky,“ odpověděl Monty, aniž by se zaměřil na jejich okolní zaváhání. 

Navzdory mluvení, hladu a vyčerpání zůstával jeho celý tým ostražilý a v pohotovosti. Myšlenka na to, že by akce byla příčinou zranění nebo smrti byla jejich nejhorší noční můrou – prostě nemyslitelné. Ale takové sračky se stávaly, a když se to stalo, Ryan byl právě ještě více odhodlaný být vojákem. Všichni museli bojovat více než ve válce – všichni bojovali pro to, co ztratili. 

„To vydržím,“ odpověděl Jake. „Ale nejsem si jistej, jestli Kendall taky. Vypadá trochu slabě a unaveně. Možná bysme měli zastavit, aby si mohl dát malýho šlofíčka.“

S bolavými zády od téžké váhy jeho rance se Ryan otočil a zakroutil nad Jakem jeho tmavě hnědýma očima.

Jake se zašklebil v odpovědi, bělost jeho zubů zasvítila v kontrastu s jeho špínou zamaskovaným obličejem. Jake byl dobře vypadající parchant – rozcuchané blond vlasy, zelené oči a úsměv filmové hvězdy. To vetšinu zmátlo, protože byl tězko rozeznatelný parchant s větší silou ve svých růžových prstech než jakýkoliv jiný kretén, co prošel výběrem SAS. Jake dokázal vyběhnout, vystřelit a zvednout se nejrychleji ze všech. Byl jediný z mála, který dokázal projít skrz peklo, kterým byl výběr SAS. 

„Dobrý, debile,“ zamumlal Ryan. „Proč nepřestaneš sledovat mou prdel a nehlídáš ten zkurvenej terén.“ 

Po pár okamžicích klidu, prolomil ticho tupý, dutý zvuk a tiché zamumlání „kurva“. Otočili se a začali se smát jejich odstřelovači, Chrisu Gallowayovi, který klečel na kolenou opírajíc se o své dlaně a nebylo pochyb o tom, že jeho dlaně krvácely kvůli ostrým skalám. Stoupnul si a oprášil si své ruce o vojenské maskáče. 

„Já to m*dám,“ řekl se smutným šlebem.

„Chrisi, nemluv o šukání, jsem nadrženej,“ bědoval Kyle. 

„Jsi nemocnej hajzl, Brooksi,“ řekl Jake Kyleovi.

Kyle se zašklebil a hrábl si do rozkroku. „Ne tak jako ty.“

Ryan jim nevěnoval pozornost a soustředil se na to, aby své nohy udržel v pohybu, dokud Jakeovo hlas znovu neprorazil ticho. „Budu skypovat s Fin až se vrátíme zpátky. Měl bys jí pozdravit Kendalle, jaks nikdy neudělal.“

Stará známá bolest při zmínce o Jakeově sestře ho popíchla a odstrčil ji pryč. 

„A proč bych to jako kurva měl chtít udělat? Ty skypuješ dost za nás oba....“ zatřásl svou hlavou „...a klábosíš jako zkurvená holka.“

Ryan neměl v úmyslu mluvit s Finlay Tannerovou a zoufale se to snažil dodržet. Šest neuvěřitelně dlouhých let uběhlo od té doby, co odešel z jejího života. Přestože ji od té doby neviděl, neustále na ni Ryan myslel, bolest z toho, jak mu chyběla každý den trochu víc rostla. Nekonečná osamělost, kterou cítil byla jeho volbou a donutil sám sebe s tím žít. Být vojákem jako jeho děda bylo Ryanovým snem tak dlouho, jak si jen pamatoval. Jako záblesk dechu, bylo to prostě tam, žijíc uvnitř něho, dávajíc jeho tělu důvod, aby fungovalo. Nemohl dovolit, aby tomu cokoliv stálo v cestě. Teď si to jen musela Fin, bez něj, uvědomit, dokud nebylo příliš pozdě. 

Jake přerušil jeho myšlenky. „Moc špatné. Přitáhnu tě tam, pokud budu muset. Možná Fin by mohla být schopná dostat z tebe úsměv, vzhledem k tomu, že zbytečně plýtvám svoje fóry na tvojí lístostivou prdel.“ 

„Umím se smát.“ Ryan se otočil a odhalil své zuby a zamknul své myšlenky na Fin do krabičky vzácných vzpomínek zastrčené uvnitř něj – téměř nemožný výkon s Jakem po jeho boku, který je jejím starším bratrem. Jsou si tak moc podobní, dokonce mají i stejnou drzou jiskru života v jejich shodně zelených očích. „Navíc jsem ti řekl, ať přestanes sledovat mojí prdel. Aby se ti příště kvůli tomu nepostavil.“

„Kurva. Snažím se tě rozesmát, a ne udělat dojem na všechy svým mostrózním ptákem.“ 

„Ježiši, tvoje sestra je kurevsky sexy. Chtěl bych mnohem víc, než s ní jen skypovat,“ zvolal Kyle ze zadní části s úšklebkem. 

Ryan otevřel jeho pusu, připraven říct Kylovi, aby si nechal svoje ruce pro sebe, ale Jake ho předběhl.

„Naser si, Brooksi,“ zavolal Jake zpátky. „Moje ségra je až moc chytrá pro tvojí tlustou, hnusnou prdel a pokud se někdy objevíš kdekoliv v jejím okolí, useknu ti toho tvýho zkurvenýho malýho ptáka.“

Kyle Brooks, který nebyl nic jiného než hora pevných svalů, se rozesmál. „Malýho? To ty potřebuješ lupu, abys viděl svýho. A pochybuju, že s ním dokážeš nějakou ženskou uspokojit.“ 

„Nechte si je v kalhotách,“ řekl jim Connor, poslední člen jejich šestičlenné jednotky.

Connor byl jejich radista (pozn. ten, co posílá a přijímá zprávy od polních velitelů v první linii, vlády, vládních organizací atd. Pokud jste viděli seriál M.A.S.H., tak je to ten jejich Radar) a v jednotce mu říkali Tex, protože se narodil v Texasu. Tex se přestěhoval do Austrálie, když mu bylo pět, aby žil se svou tetou a strýcem poté, co jeho rodiče, oba australští krajani, zemřeli při autonehodě.

Konečně dosáhli jejich výchozího bodu a slyšeli hukot Černého jestřába (vrtulníku), Ryan odhodil malý kouřový granát, aby odhalil jejich pozici. Jakmile byli uvnitř té velké maskované obludy, vrtulník vzlétl a on se musel držel, jak se mu jeho žaludek zvedl, když tvrdě stoupali rovnou do oblak. Vítr odfoukl jeho krátké, tmavé vlasy a on zvedl hlavu, oddávajíc se hluku té jízdy. 

Na jejich zpáteční ceste na základnu se Ryanovy myšlenky ještě jednou vrátily k Fin a ke dni, kdy ji potkal. 

Bylo mu deset, a už v tomhle věku ho jeho sen být vojákem ovládal. Život doma byl noční můrou a nemohl se dočkat, až odtud vypadne. Jeho rodiče se neustále hádali a on byl neustále uprostřed jejich hádek. Jeho otec byl kretén a opilec. Většina kluků v jeho věku dostávala vynadáno, ale Ryan nepatřil mezi ty šťastné. On dostával řemenem, a když byl jeho otec opilý, dostával pěstí. Dělal, co mohl, aby to skryl – podlitiny, zlomeniny a bolestivé šrámy – protože měl plán. Plánoval zmizet pryč a vídět různá místa. Chtěl se stát někým, kdo mohl něco změnit. Ve škole byl populární, vynikal ve sportu a v prospěchu. Nic z toho nepřišlo snadno, Ryan se chtěl uzavřít před světem, přesto vytrval a tvrdě na všem pracoval, aby pomalu dosáhl svého úniku.

A tehdy Fin vstoupila do jeho života a on téměř ztratil to, na co se doposud soustředil. Byl to první den nového školního roku. Ryan a jeho kamarádi se shromáždili před školou, opírali se o zeď z červených cihel nebo seděli nahoře na schodech a nechtěli se vzdát posledního momentu svobody vstoupením dovnitř. 

Malá holka, blonďaté vlasy jí padaly přes ramena v neuspořádaných vlnách, se přiblížila ke schodům a zachytila Ryanovy oči. Nikdy dřív ji neviděl, díval se na ni zvědavě. Její kroky byly nemotorné, až dokonce plaché. Jeho oči zamířily na její ruce. Její klouby byly bílé od toho jak svírala popruhy svého batohu. Udělala první krok na schody, šlápla si na svou tkaničku u bot a upadla na kolena. 

Za ním vypukl škodolibý smích, jak její ruce tvrdě narazily do schodů, aby zastavily její pád. Zvedla hlavu, její velké zelené oči se dívaly přímo na něj. Jeho hruď se napnula nad roztomilou zranitelností v její tváři. Bylo na ní něco, kvůli čemu se chtěl k ní natáhnout a schovat ji za sebe, aby mohl všechna slova pohltit do sebe, aby ji nemohlo žádné z nich zasáhnout. 

„Držte hubu,“ zařval Ryan přes své rameno na svoje kamarády a sešel ze schodů dolů, aby ji pomohl. 

Zastavil se na druhém schodu odspodu, držel ruku dlaní vzhůru a čekal. Její oči se přesunuly z Ryanova obličeje k jeho ruce před tím, než se natáhla a vzala ji do své. Její ruka byla drobounká, úplně zmizela, když se jeho prsty omotaly kolem ní. 

„Dě-děkuju,“ zakoktala, když ji pomohl vstát.

„Možná by sis měla příště pořádně zavázat tkaničky,“ držel ji ostře, skrývajíc jeho zmatek za zamračení. Ta okamžitá oddanost ho rozhodila. 

„Fin!“ Dívka se otočila a za rohem přicházel kluk, který vypadal úplně stejně jako ona, akorát byl vyšší. Jeho oči se zaměřily na jejich spojené ruce, jeho obočí se nakrčilo. „Co se tu děje?“ 

Ryan rychle pustil její ruku, když ten blonďák obrátil svou pozornost na něj. „Kdo sakra jsi?“

Ryan zkřížil své ruce, když odstoupil zpátky, oddalujíc se od obou. „Jenom jsem jí pomáhal. Spadla na schodech.“

„To jako vážně?“ Protočil kluk oči a pošťouchl ji ramenem. „Škola ještě ani nezačala. Jsi v pohodě?“

„Promiň,“ zamumlala, obracejíc svou tvář. Pramínek vlasů jí spadl do očí a Ryan koukal, jak si ho zastrčila za ucho a odhalila své zčervenalé tváře.

„Díky, kámo,“ řekl. „Jsem Jake.“ Ukázal na mladší holku. „To je moje ségra Finlay.“

„Vy jste tu nový?“

„Jo. Právě jsme se přistěhovali ze Sydney.“

Ryan přikývl. „Já jsem Ryan.“

Školní zvonek zazvonil, ječíc své varování, že je čas jít dovnitř. Aniž by hledal nové přátele, Ryan se otočil a vyrazil po schodech nahoru, nervózní z toho, že je tam nechal.

Jake rychle dohnal jeho kroky, protože teď už se cítil dobře v Ryanově společnosti. Podíval se ze strany na Ryana a zeptal se, „Do jaký třídy chodíš?“

„Do pátý,“ odpověděl Ryan úsečně a zvedl tempo.. Jake udržoval krok po jeho boku a cítíl se blbě, že byl hrubý, Ryan se ho zeptal. „A ty?“

Jake se uculil. „Taky. Tady Fin....“ pokývl hlavou na místo za nimi, kde je tiše následovala....“začala chodit do třetí.“

Nahlas a rychle se zasmál, bylo těžké Jakea ignorovat. Stali se z nich rychle přátelé ještě předtím, než si vůbec Ryan uvědomil, co se stalo. Když se bavili o budoucnosti, zjistil, že Jakeovi věřil natolik, aby mu pověděl o svém snu. Zaujatý a nadšený, Jake ho sdílel s ním – oba dva si přísahali, že se jednou spolu dají k armádě.

Mlácení nikdy jen tak samo nepřestane a bylo toho tolik, že už to nemohl skrýt před svým nejlepším kamarádem. Basketball na příjezdové cestě odhalil pohmožděná žebra, když jim bylo dvanáct. Jake odstrčil Ryana za hruď, když se natahoval po míči. Dělal, co mohl, aby zablokoval střelu, Ryan ho odstrčil zpátky a oba spadli na zem. Jakeův loket ho tvrdě zasáhl a Ryan se stočil do klubíčka, potlačujíc bolestný pláč. 

„Hej kámo, sakra co je?“

Jeho žaludek se obrátil, Ryan zamrkal, aby se zaměřil na Jakeovu tvář, která se na něj dívala dolů. 

„Jsi v pohodě?“

 Jeho mračící se oči se zaměřily na místo, kde si Ryan zakrýval svá žebra, jak se snažil, aby ta bolest zmizela. Zatáhl za lem Ryanova trička, odhrnul ho nahoru a vykulil své oči. 

„Nic neříkej,“ zašeptal Ryan, nedívajíc se na něj.

„Kdo ti to udělal?“

Seděli tam na příjezdové cestě, slunce zahřívalo vlhké odpoledne, když Ryan vyprávěl Jakeovi, co se stalo v jeho rodině. Mluvil stručně, zíral na basketballový míč a točil s ním ve svých rukách, když mluvil. 

Od toho dne trávil většinu svého času u Tannerů. Jejich dům v Cottesloe se stal jeho útočištěm – jediným místem, kde se nikdy necítil bezcenný, ale jedině vítaný....a v bezpečí. Ryan často zůstával přes noc. Zatímco všichni spali, mohl nechat vyplavat na povrch všechnu svou bolest, kterou skrýval. Slzy, které zadržoval se mohly uvolnit a tiše padat z jeho tváře a vsáknout se do polštáře.

Jake, zdálo se, měl všechno. Ryan se snažil, aby ho nesžírala žárlivost, protože Jake se s ním o všechno dělil. Mike a Julie Tannerovi byli pro něj jako rodiče. Mike byl vysoký a velmi silný kvůli letům hraní rugby na národní úrovni. Zanechal toho kvůli kariéře fyzioterapeuta, ale vedl oba, Jakea i Ryana ke sportu. Vozil oba na a z tréniků rugby a někdy tam zůstal, aby pomohl. Jake a Fin měli jejich zelené oči po jejich otci, ale jejich blond vlasy měli po Julii. Pracovala jako osobní asistentka, ale pořád si našla čas pro to, aby dělala v týmu administrativu: vyřizovala registrace, uniformy a kontrolovala rozpisy zápasů.

Trávení většiny času u Tannerových znamenalo vyrůstat s Fin. Fin byla tichá a nedělala si tak snadno přátele jako Jake. Byla tou osobou, která seděla vzadu dokud se vás nepřestala bát. Ryan dobře poznal ten okamžik, kdy se v jeho společnosti začala cítit dobře. Uhýbání jejích očí před ním skončilo. Místo toho zahlédl, jak se jí naplnily světlem a smíchem, odhalujíc osobnost za nimi, která byla stejná jako Jakeova, akorát něžnější. Byla to její stránka, kterou neukazovala mnoha lidem a cítil se výjimečně, že byl jedním z těch, kteří to mohli vidět. 

Fin trávila čas společně s nimi. Jake byl podrážděný z toho, že za nimi pořád chodila, ale Ryanovi to nevadilo. Měl rád, když byla nedaleko a mohl tak na ni dávat pozor nebo na ni jen koukat. Byl okouzlený tím, jakým způsobem její mozek všechno chápal a nasával život s její chytrou, analytickou myslí. Fin vypadala jako kdyby spolkla encyklopedii světa, vyplyvujíc fakta v náhodných chvílích, což je rozesmívalo. Dívala se na věci způsobem, kterým to oni nikdy nedokázali – s otevřeným srdcem a úsměvem. 

Konečně našla Fin svou skupinku kamarádek. Posedávaly o víkendech v jejím pokoji a poslouchaly klučíčí kapely, z čehož si on a Jake dělali srandu. Jako odvetu, Jake pouštěl nahlas svoji hudbu až dokud se zdi nezačaly otřásat. Obvykle to končilo tak, že Mike řval nahoru do schodů, aby „to zatracený svinstvo vypnul.“

Když už jejich hudba nervala bubínky v uších, začalo chichotání. On a Jake se povalovali na gauči v obýváku a sledovali televizi, holky procházely okolo a kvičely smíchy než uháněly rychle pryč. Jake nad nima kroutil očima a ignoroval je, ale Ryan se vždycky na Fin usmál. Líbilo se mu, jak se její oči rozzářily, když se usmála zpátky. Zahřálo to jeho chladnou část, tu část, kterou pohřbil tak hluboko, že zřídka byla vidět na denním světle. 

Když mu bylo čtrnáct, začala Fin chodit na rugbyové zápasy. Přinesla si svoje učebnice a seděla tak tiše, že jste zapomněli, že byla tady. Ale Ryan nikdy nezapomněl. Vždycky mu přejel mráz po zádech, kdykoliv ona byla blízko. Když se podíval jejím směrem z rugbyového hřiště, dívala se na něj a její zářivý úsměv začal doprovázet pěkný ruměněc ve tváři. 

Bylo mu šestnáct, když si uvědomil napětí v jeho hrudi, když zjistil, že k Fin cítí něco jiného než by měl cítit ke své sestře. Jedno prosté slovo se mu ozývalo v hlavě, když pomyslel na ní. MOJE. 

Ta nutnost ji ochraňovat se nezměnila jen v ostrou a jasnou, ale zasáhlo ho to jako sobecká rána pěstí do žaludku, a v ten víkend jejich rugbyového zápasu se rozhořelo naplno.

Fin tiše seděla, její učebnice byly rozložené okolo, jak dělala úkoly. Uprostřed hry si Ryan všiml dvou kluků v jeho věku jak jí sebraly její knihy ze stolu. Pokud by měl vteřinu, zastavil by se, aby ji mohl obdivovat. Zdálo se, že jeho Fin měla hlas. Postavila se, zařvala, když zapíchla prst do toho, který stál nejblíž. Přistoupil k ní blíž a zatáhl ji za její pěkné vlasy. Ryan viděl jasně rudě – každý jeho ochranářský instinkt v jeho mladém tělě se zapálil jako raketa. S jeho tmavýma zuřivýma očima pustil míč, utíkal rovnou z pole a začal se prát. 

I když nevěděl, co se stalo, Jake byl okamžitě za Ryanovými zády. Připojil se k rvačce, byly rozdány tvrdé rány až dokud nebyli všichni od sebe odtrženi. Zápas byl pozastaven a nakonec Ryanův team hru ztratil. 

To odpoledne Ryan zmizel, potřeboval získat odstup od Tannerových a nevěděl jak. Nemohl myslet na Fin jako na jeho holku. Nemohl to tak cítit. Ryan se musel zaměřit na svůj boj, jak vypadnout z tohoto města. Jak by to mohl udělat, kdyby Fin vlastnila jeho srdce?

Držet se zpátky nefungovalo. Ryan byl moc zakořeněný v jejich životech. Takže sledoval, jak Fin dospívala. Její drobná postava se vytáhla a maličko se zaoblila. Její vlasy, obvykle stažené z jejího obličeje, se jí volně rozprostíraly v silných zlatých pramenech po jejích zádech. Jeho oči nepřetržitě klesaly k jejím rtům a jeho srdce se rozbušilo, když si představil, že by se sklonil a políbil ji. 

V osmnácti Ryana neustále bolela potřeba se jí dotknout. Sotva se jí mohl podívat do očí, protože měl strach, že uvidí touhu v jeho očích. A už vůbec nepomáhalo to, když se Fin a stádečko jejích kamarádek rozvalily na sluníčku na zahradě za domem. Svlékly se do bikin, chichotali se a líně klábosily, když sledovaly Ryana, Jakea a jejich kamarády hrát kriket. Ryan si přál, aby místo toho hráli rugby. Protože by mohl alespoň složit k zemi jeho kámoše, když je přistihl, jak se dívají Fininým směrem. 

Den, kterého se Ryan obával, přišel brzy. Fin se zeptala, jestli může jít ven na své první rande. 

Všech pět sedělo dole u stolu a jedli večeři, když jim o tom řekla. Ryanova čelist nad tou novinkou ztuhla. Slepě zíral na jeho talíř s večeří, jeho chuť k jídlu najednou zmizela. Měl nutkání zmizet od stolu, aby ho mohla bolest přemoct v soukromí. 

„Ne,“ odpověděl Mike pevně.

Ryan zavřel oči, jak skrz něj projela úleva. 

„Ale tati.....“

„Je ti jenom šestnáct,“ zdůraznil Mike se zavrtěním hlavy. „Jsi na randění ještě moc mladá.“

Fin se podívala na Julii. „Mami.....“

„Zlato,“ řekla jemně. „Co kdybys tomu dala ještě rok, než o tom budeš přemýšlet, souhlasíš?“

Ještě rok? S tím mohl Ryan žít. Ještě jeden rok a bude pryč. Nebude muset být u toho a dívat se, jak Fin dává někomu jinému to, co by mělo být jeho. Z pomyšlení na to, že by ji někdo jiný líbal a dotýkal se jí se mu dělalo špatně. 

Po večeři Fin zmizela od stolu. Ryan jí viděl kráčet skrz obývací pokoj ven na zahradu za domem.

Jake se na něj podíval přes stůl a kývl nahoru na schody. „Dáme si odvetu v Ghost Reconu?“

„Jasně.“ Ryanovy oči zabloudily na Fin sedící s překříženýma nohama venku na trávě a ucítil sevření na jeho srdci. Jakeovi stojícímu už na schodech, řekl, „Budu nahoře za vteřinu, dobře?“

„Dobrá,“ zavolal Jake a zmizel ve svém pokoji. 

Zatím co si Mike a Julie tiše povídali v kuchyni, vyšel Ryan ven. Fin vzhlédla, když se přiblížil a on si sedl na trávu vedle ní. 

„Jsi v pohodě?“ 

Tiše kývla hlavou, uškubla tlusté stéblo trávy, kterou Jake brzy ráno posekal. 

„Kdo tě pozval?“

Fin mávla rukou. „Záleží na tom?“

Samozřejmě, že záleželo. Nikdo nikdy nebude pro ni dost dobrý, dokonce ani on a to i přesto, že by to tak moc chtěl, ale to se nikdy nestane. Spolkl náhlý výbuch hněvu před tím, než ho udusil.

„Myslím, že ne,“ zalhal. 

„Ryane?“

„Mmm?“

„Všechny moje kamarádky už začínají randit, ale já...nejsem jsem si jistá, jestli jsem připravená na...no na ty věci, víš. Nemůžu se přinutit, abych se o to víc zajímala.“ Podívala se na něj z boku a její tváře zčervenaly. „Jsem kvůli tomu divná?“

„Ne,“ odpověděl ji rychle, jeho pěsti se uvolnily s jejími slovy.

Proč to říkala jemu? On byl ten poslední, se kterým by o těchto věcech měla mluvit. Ryan nebyl panic, ani Jake nebyl. Oba si spravedlivě dělili holky, které o něm měly zájem. Sex byl dobrý, ale pro něj to nikdy nebylo nic víc. Ryan do toho vždycky mohl jít fyzicky, ale nikdy do toho nedával city. S vědomím toho, že by se o Fin zajímal kluk, který to cítil stejně jako on, mu ztuhla krev v žilách. 

Uškubnul také stébla trávy a hodil je po ní. Vzhlédla na něj zpod svých dlouhých, krásných řas, střelila po něm úsměvem, který zastavil jeho srdce. 

„A o co ty se zajímáš?“ zeptal se jí. 

Odhodila zpátky jeho směrem další trávu, jemně se zachichotola, jak si je smetl z vlasů, něco málo z nich mu spadlo do klína. „Slibuješ, že se nebudeš smát?“

Na znamení slibu udělal prsty kříž na svém srdci a čekal.

„Chtěla bych být vědkyní.“ 

Ryanova hruď se nadmula pýchou. Fin byla tak chystrá. Mohla dělat cokoliv by chtěla. „Proč bych se tomu měl smát?“

„Protože se tomu smála moje nejlepší kámoška Rachel.“ Kousla se do rtu, ale trochu jí zacukaly koutky.

„Myslí si, že jsem tak neohrabaná, že bych mohla vyhodit do vzduchu laboratoř nebo něco takovýho.“

Zasmál se tomu, protože Fin byla neohrabaná. Bylo vysoce pravděbodobné, že by cestou kolem laboratoře něco zničila. Fin ho praštila do ramene. 

„Jauvajs.“ Cukl sebou předstírajíc, že to bolí a třel si rameno. „Jen tak mimochodem, na jaký druh vědy by ses chtěla zaměřit?“

„Na životní prostředí nebo na mořský život. Nejsem si jistá. Možná budu studovat oboje.“ 

Ryan se uculil. „Ty jsi fakt mimoň.“ Úplně nádherný, rozkošný, nešikovný mimoň. 

Narovnala svá ramena a vrátila mu jeho úšklebek. „Jsem mimoň a jsem na to pyšná, tak co.“

„Fin.“

„Co?“

Ryan zatřásl svou hlavou, spolkl knedlík, který se mu udělal v krku. Byl tak blízko tomu, aby jí políbil na ten její úšklebek, že to nedokázal snést. „Nic.“

Fin si lehla na záda do trávy, její vlasy se rozprostřely kolem ní. Dívala se na hvězdy a zeptala se, „A co ty Ryane?“

„Co, co já?“ vtipkoval.

„O co se ty zajímáš?“

Ryan se natáhl vedle ní a svou ruku natáhl k její, oproti jeho ruce byla její tak drobná a hebká. Z toho tepla se mu zachvěl žaludek. Stiskl její ruku, bojujíc proti tomu pocitu.

„O to dát se k armádě. Být vojákem.“

O tebe.

„O tohle?“ 

„Jo, o tohle.“ 

„Ale to už přeci vím, řekni mi něco nového.“

Podíval se na ní a našel její oči na něm. „Není nic nového. Chci odtud vypadnout, Fin. Potřebuju to. Nemůžu na tomhle místě žít moc dlouho. Mám dost těch rvaček, křiku, alkoholu a....“

„On tě praští.“

Ryan zavřel své oči, nenáviděl, že to věděla – doufal, že se na něj nedívala jako na někoho slabého a bezmocného, který se schovával za armádu, aby všem ukázal jak je silný. Nikdy jí neměl říkat, proč se jeho rodina rozpadla a proč se z jeho otce stal takový mizerný opilec. Nemohl snést, že to věděla a dívala se na něj jinak.

„Chci být vojákem jednotky SAS,“ konečně jí odpověděl, úmyslně ignorujíc její názor. „To je to nejlepší, co můžu udělat. Existuje hodně zemí plných lidí, kteří nemohou bojovat sami za sebe. Chci tam být, abych to pro ně udělal jediným způsobem, kterým to můžu změnit.“

Otočil se na její stranu a ona uchopila jeho tváře do dlaní. „Ryane,“ zašeptala.

Jeho srdce se rozbušilo, když její oči hledaly jeho obličej. Neschopen udržet si jakýkoliv odstup, otočil svou hlavu a vtiskl jí měkký polibek do její dlaně, cítíc její zachvění se po tomto intimním doteku. Potom, co je zasáhlo ticho a jeho oči se ztratily v jejích, přišel Ryan opět k rozumu a odtáhl se zpátky. 

„Radši bych měl jít zpátky dovnitř,“ zakoktal, rychle vyskočil na nohy a nechal ji tam sedět samotnou.

Po tomhle si dával pozor, aby s ní už nezůstával sám, ale pak Fin oslavila sedmnáctiny a šla na své první rande. Jakeovi a Ryanovi bylo v tu dobu devatenáct a přijížděli domů zřídka na víkend, ale byli oba doma tu sobotu, kdy viděli Iana, jak ji přišel vyzvednout. Ten kluk chodil s nimi do školy, jen o rok níž. Byl vysoký a dobře vypadal s jeho širokými rameny a hrudí z toho jak hrál rugby. Podle toho, co o něm Ryan věděl, to byl milý kluk, ale to nezastavilo Ryanovo touhu, že by ho nejradši srazil k zemi. 

Z jednoho rande se vyklubalo další a další až Ian zůstaval u Tannerových tak často, jako Ryan. Dělalo se mu zle, když viděl Iana jak jí líbal, omotával jeho ruce okolo jejích boků, rozesmíval jí tak, jako to kdysi dělal on. Byl to Ian, kvůli kterému se jí červenaly tváře tím způsobem, že už to nepůsobilo divně, ale kouzelně a sexy. 

Ryan ho chtěl zmlátit. Tvrdě. Znovu a znovu. Z toho poznal, že už je čas vypadnout. 

O dva týdny později si zabalil své nezbytnosti a vkradl se do Finina pokoje. Nebyla tady, tak se natáhl na její postel, dal si ruce za hlavu, oči mu putovaly po stropě a čekal. 

Byla půlnoc, když vstoupila do dveří, uculujíc se, jak si četla zprávu na svém mobilu. Dočetla zprávu, odložila mobil na svůj noční stolek vedle postele a ztuhla, když si ho všimla, jak tu leží ve tmě. 

Slyšel, jak zadržela dech. „Ryane?“

Lampička za její postelí se rozsvítila a zahalila pokoj do teplé, útulné záře. Fin byla osvětlená, její pokožka v tom jemném světle zezlátla, její tváře zrudly štěstím. 

„Co tady...“ odmlčela se, když se setkala s jeho pohledem. Věděl, co viděla. Nemohl už nic z toho zadržovat – lístost, žal a ztrátu něčeho, co nikdy nebylo jeho.

„Ty odjíždíš,“ řekla přiškrceně.

Ryan nemohl mluvit. Sledoval ji, jak kráčí k otevřenému oknu, jehož široké bílé záclony povlávaly ve větru. Dívala se ven do noci a stírala si slzy, které se jí kutálely dolů po tvářích. 

Zamrkal, protože ho jeho vlastní slzy pálily v očích. „Je mi to líto,“ řekl konečně.

Fin se otočila a přešla po pokoji. Klesla k okraji postele a dívala se dolů na své ruce. „Kdy?“

Ryan zvedl své ruce, které měl za hlavou, natáhl se po ní a stáhl ji dolů vedle sebe na postel. Natáhla se, strčila svou hlavu pod jeho bradu. Zavřel své oči, nadechl se její vůně a dovolil svým rukám, aby se okolo ní obmotaly. „Ráno.“

Finina pěst sevřela jeho tričko, když zavzlykala.

„Musím to udělat,“ zašeptal chraplavým hlasem. Zabořil jí své prsty do vlasů a rty se dotkl jejího čela. Začala utírat slzy ze svých tváří a Ryan jí uchopil za ruku, aby ji utišil. 

„Fin, ty chápeš, proč to musím udělat, že jo?“

Potřeboval vědět, že chápala to, že neopouští ji, ale opouští jeho minulost, a snaží se vybudovat novou budoucnost v armádě.

„Ano, chápu.“ Řekla znovu přiškrceně a pohřbila svůj obličej do jeho krku a začala vzlykat naplno.

„Ne,“ zašeptal tence. „Prosím tě, neplač. Máš před sebou velkou budoucnost. Dosáhneš ve svém životě velkých věcí. Nedovol nikomu, aby tě odradil od toho, abys byla tím, čím chceš být, jasný?“

Fin přikývla do jeho krku. 

Ryan se odtáhl zpátky, aby jí mohl vidět do očí. Už tu nemohl být, aby na ní pořád dohlížel, takže potřeboval vědět, že sama na sebe dá pozor. „Slib mi to, Fin.“

„Slibuju.“

Spokoje se natáhl a zhasl lampičku. Ponořeni do hluboké tmy, Ryan propletl své prsty s jejími a přitáhl si ji blíž. Když se její slzy vysušily, upadla do hlubokého spánku. V brzkých ranních hodinách jí vtiskl měkký polibek na tvář, vymotal se z jejího objetí a opustil pokoj. S Mikem a Julií se rozloučil už předtím večer, Ryan za sebou tiše zacvakl dveře a opustil dům, dávajíc si pozor, aby se neohlédl zpátky.

To bylo naposledy, co viděl Finley Tannerovou.

O měsíc později se k němu Jake připojil na druhé straně země. Po třech letech tvrdé práce v armádě, prošli skrz výběr jednotek SAS. Ryan objevil sám v sobě schopnost překonávat své mentální a fyzické výzvy. Někdy méně než pět procent uchazečů dokáže zvládnout tyhle tři týdny. Pluk musí splňovat normy – ty nejvyšší. Ty, které by neměly být ohroženy, bez ohledu na to, jak nízko se jejich počet dostal.

Devět měsíců před výběrovým kurzem, začal proces prověřování. Jake a Ryan trénovali měsíce – zvedaly činky, nosily balíky, které vážily desítky kilo, běhaly míle po horském kamenitém terénu. Spolu budovaly odolnost, psychickou sílu a silnou fyzičku, dělající z nich hrozivý team.

S blížícím se koncem výběru, byl Ryan vyčerpaný a téměř jistý, že to nemůže přežít. Nemohl vidět, jak mu jeho sen protéká mezi prsty a byl tak kvůli tomu úplně na dně, že se nemohl skoro pohnout.

Tehdy se Jake postavil za něj, jeho oči rozsvítil v širokém úsměvu a řekl, „Nedovol, aby tě ta sračka dostala, Kendalle. Sáhni hluboko a ukaž těm sráčům tam, jak se to dělá.“

Tak to udělal a potom, co ztratili ohromných deset kilo v průběhu tří týdnů, společně výběrem prošli. 

Po rozsáhlém nácviku operací, přišlo jejich první nasazení v Afghanistánu. Ryan ani jednou nespal v průběhu jejich cesty. Krev hořela v jeho žilách a jeho srdce tlouklo tak silně a tak rychle, že měl pocit, že mu snad vyskočí z hrudi.

Velící důstojník instruoval celý tým upřímně. Říkal „podmínky byly mimořádně nebezpečné a byly očekávané ztráty na životech.“ Pokračoval „ve zlomku vteřiny budete nuceni rozeznat těhotnou ženu od sebevražedné atentátníce, prohledávat pole plná improvizovaných výbušných zařízení, které vás roztrhá na kusy během pár vteřin“ a ukončil to s „někteří z vás budou zabiti.“

Ale nikdo z jeho týmu nikdy nebyl zraněn a teď to bylo jeho druhé nasazení, právě tam, kam on patřil. 

„Ryane!“ 

Zamrkal.

„Ryane!“

Vrátil se zpátky ze vzpomínek na minulost a uvědomil si, že Černý jestřáb přistál zpátky na základně a všichni už byli venku. 

Po teamové rozcvičce a horké sprše, šel Ryan a míjel počítačovou místnost a slyšel, jak Jake zařval smíchy. Zastavil se, zavřel oči, když uslyšel Finin smích zazvonit zpátky v odpovědi. 

Do Austrálie se vraceli za dva týdny. Možná by tak moc nebolelo, přijít domů a vidět ji. 

Jen pro tentokrát.